Téma: Konec vztahu po 11 letech kvůli jinému chlapovi

Zdravím, je mi 34 a jí 37.

Je to asi tři týdny co se mi rozpadl vztah se super holkou, ze kterého máme 3 malé děti. Sesypal se mi svět, ztratil jsem rodinu, domov a ji.

Náš vztah byl takový osudový vztah. Když jsme se potkali vydrželi jsme spolu 6 měsíců a dala mi kopačky. Po měsíci jsme se k sobě vrátili. Další rok a kopačky jsem dal já ji (nedořešený rozchod s ex). Byli jsme od sebe asi měsíc a zase návrat k sobě.

Náš vztah byl někdy taková Itálie, ona je temeramentní, já jsem spíš klidas ale dokázala mne vždy vyprovokovat a já jsem bouchnul. Nejhorší je že jsme se hádali i před dětmi. Kolikrát jsem ji žádal aby jsme to nedělali. Zbytečně, když se chtěla hádat tak se chtěla hádat. Oba dva pocházíme z ne ideálních rodin, ona z rodiny kde byl otec alkoholik, matka s ním zůstala jen kvůli tomu aby děti měli rodinu. Já jsem z rodiny kde otec neustál svou roli-bil mne, ponižoval, ztrapňoval až to dopadlo tak že jsem začal koktat, skončil jsem jako dítě na diazepanu, v páté třídě v ústavu na léčbu vady řeči. Takže asi víte jaké bylo mé sebevědomí, nějak jsem se uzavřel a neprojevoval své city. Své udělali i vztahy ve kterých jsem byl většinou ten opuštený s tím že jsem moc hodný.

Partnerce to hodně vadilo, že dávám málo najevo své city což se ji nedivím, ale mne to prostě nešlo. Miloval jsem ji ale nedokázal jsem ji to dát pořádně najevo. Bydleli jsme v chaloupce o dvouch místnostech, od výplatě k výplatě, pořád jsem se trápil jak to zvládneme. Rodiče nám moc nepomáhali, co se týče hlídání-moje rodiče pracují, matka i o víkendech, Tam jsem nechtěl nechávat děti kvůli povaze otce. Tchyně která byla na důchodě odmítla hlídat všechny děti najednou. Důsledek toho? Za celých 9 let jsme si byli spolu večer sednou tak 3x. Jistě pochopíte že starat se o tři děti je docela mazec, nebyl jsem lenoch snažil jsem se pomáhat jak to jde. Děti jsou hodně temeramentní. Změnil jsem i práci kde jsem měl více peněz ale nevýhodou byla nepravidelná pracovní doba, den, noc, svátky, víkendy. To mi začala partnerka vyčítat ze jsem našel práci kterou mám rád a jí hrozně omezuje. Nechápala že tu práci mam od toho abych uživil rodinu. Vím, že být doma 9 let na rodičáku a mateřské je strašně vyčerpávajíci. Začlo ji vadit že chci jít jednou týdně na pivo, kdyz ona nemůže nikam. Říkal jsem ji tak si najdi nějaký kroužek. Odpověd: s tvoji pracovní dobou těžko. Neřídím auto a autobusem se nikam nedostanu.

Letos vážně onemocněla a byla 3,5 měsíce v nemocnici. Ja jsem byl doma s dětmi a staral se oně. Byl to strašnej záhul jak pro mou psychiku tak pro její. Jezdil jsem za ní každý týden, vozil kytky. Pak začala na opušták jezdit domů ona. Hrozně jsme se na ni těšili ale ona vetšinou hledala chyby, co jsem neudělal. Byl to strašný tlak, sesypal jsem se dostal jsem záchvat.

Věnoval jsem se rodině až tak, že nemám žádné přátele. Žena si našla dobrovolnickou práci a zcela ji propadla. Přál jsem ji to, dělala dobrou věc a doufal jsem že přijde na jiné myšlenky. Našla si ještě práci z domova kancelářského typu. Doma to začlo být jak u operátora call linky. Telefony od rána do večera, střídavě práce-dobrovolnická práce. Sms třeba o půlnoci. K tomu ještě Skype. Když ji přišla při obědě nějaká zpráva, tak přestala jíst a šla se podívat co ji píšou.

Už jsem byl alergický na pípnutí telefonu, a požádal jsem ji ji aby tomu dala nějaký režim. Třeba od 8-14 hod. Vzala to jako útok že ji chci něco zakázat a že se toho nevzdá. Že se pro nás v životě obětovala dost. Chvilku to šlo ale ja jsem začal podvědomě cítit že se neco děje. Začal jsem se snažit víc než obvykle a mělo to opačný efekt. Vadilo ji všechno co jsem udělal. Na dva měsíce jsem měl práci mimo bydliště, ale pracoval jsem 24ky takže jsem byl doma dost. Ale poslední měsíc se mi začala vyhýbat. Když jsem přijel domů tak odjela k ségře, kamarádce. Bral jsem to jako že si potřebuje odpočinout, ale asi potřebovala klid na přemýšlení. Je pravda že komunikace mezi námi probíhala spiše  o provozních věcech. Párkrát jsem vybouchnul když jsem viděl že začína utíkat. Začal jsem cítit že něco není v pořádku a začal jsem to řešit. Celá situace dopadla tak že mne řekla že potřebuje čas si ujasnit co ke mne cítí. Pak to změnila na to že se se mnou rozchází. Bylo to jako rána. Odstěhoval jsem se k rodíčům. Děti si střídavě beru, v tom není problém. Trošku se mi to rozlezelo v hlavě a zajel jsem za ní. Před tim mi tvrdila že v tom nikdo není, že jsem ji celý život neposlouchal, nebyl jsem ji oporou. Vcera mi napsala sms jestli s ní pojedu k lékaři. Chapu to správně ze tohle je třeba opora tam s ní jet? Povídal jsem ji to a ona mi odpověděla že to je samozřejmost.

Řekl jsem ji že má poslední šanci mi říct jestli někoho má, jinak jestli zjistím za 14 dní že s někým chodí nebudu ji už v životě věřit. A ejhle, potkala někoho s kým ji je dobře a doufá že z toho něco bude. Ale že s ním nic nemá, s nikým bydlet nechce. Ptal jsem jak to je dlouho na to mi neodpověděla.

Já jim budu muset pomáhat, protože to sama s dětmi bude mít v chalupě těžké. Já budu pracovat a ona se bude bavit s chlapem který nemá žádnou zodpovědnost. To je jasný že to bude krásny když ho uvidí 2xtýdně. Na mé otázky ohledně výživného odpovída že nemá ráda soudy, na moji otázku ohledně změny mé trvalé adresy odpovídá že to nechce řešit. A nejhorší je že ji v lednu končí rodičovska a ona nemá práci. Já bydlím u rodičů, ale taky budu muset platit nějake náklady. Zakletá situace.

I přesto ji miluji, miluji své děti které jsou pro mne vše.

Myslite že podlehla po takové době doma blouznění? Věnoval jí pozornost muž, který ji  dal co já ne. Mám čekat že procitne? . Nechci nic lepit ale třeba někdy začít nový vztah. Spousta problému pramenilo z mého dětsví. Takže vím že návrat zpátky by nic ted neřesil.

Pozitivní to je v tom směru že jsem se rozhodl řešit kostlivce z dětstvi, Navštěvuji kyneziologa, dost mi to pomohlo, navštevuji psychologa.

Díky a omlouvám se za rozsah dopisu a případné chyby.