Téma: Jsem strašně nešťastná z rozchodu, chtěla bych ho obejmout, pohladit, chytit ale už to nelze

Ahoj,
na konci listopadu 2010 jsem potkala jednatřicetiletého muže, který mi hned padl do oka a já jemu také. Zval mě stále ven, psal mi SMSky, po čase přišly něžné doteky. Dokázali jsme si povídat třeba pět hodin v kuse a stejně jsme měli pocit, že ještě celou noc bychom si měli co povídat. A zároveň tam byla ta jiskra. Všechno mi přišlo úžasné a krásné. Jeho chování, názory, inteligence, vzdělání, vzhled, vůně… prostě všechno.
V půlce prosince 2010 se mě v SMSce ptal, jestli mám nějaký plán na Silvestra, že on zvažuje jet za přáteli do Německa, anebo být tady v Praze. Když jsem napsala, že zatím žádný plán nemám, hned navrhl, že můžeme společně něco vymyslet. Souhlasila jsem a byla polichocena, bylo to další známkou, že se mu asi líbí to, co mezi námi je.
Prosinec 2010 plynul, Vánoce se blížily a náš vztah byl krásný. Třeba setkání den před Ježíškem bylo nádherné.
Pak jsme se viděli i během týdne po Ježíšku a mezi Silvestrem.
Na Silvestra jsme se sešli po obědě a šli k němu. Vše bylo pěkné, plné rozhovorů a pochopení. I pak přivítání nového roku, se skleničkou u okna v něžném objetí.
Kolem druhé ranní jsme šli do postele, pak až za několik hodin jsme spolu spali, vše bylo takové něžné a nenásilné. Byla jsem ještě panna, ale přesto se mi to moc líbilo.
Druhý den taky pěkné i začátek ledna, ale pak to nějak začalo jít do háje.
Ještě mě pozval do divadla a párkrát jsme byli venku, ale najednou jsem pak cítila, že jeho horlivost v psaní opadá a že když už napíše, není tam něžnost a taková ta poezie jako předtím, spíš jen obecně. To samé při setkáních.
Nakonec to došlo k tomu, že chce být jen kamarád. Že prý prosinec 2010 byl krásný, byl mnou okouzlen, byl šťastný, ale že k tomu napomáhalo hodně to,, kouzlo Vánoc", jak řekl. A že teď má hlavu plnou svých povinností (což je pravda, dokončuje dizertačku a je ve skluzu, v práci je docela v zápřahu, dále se angažuje v komunální politice a vede časopis… atd.).
Snažila jsem se mu "zpočátku toho konce" naznačit, že ho chci ve všem podpořit, že to zvládneme, ale tušila jsem tu nepříjemnou skutečnost, že to nebude asi jen toto, ale že asi i opadlo nadšení ze mě.
Později se mi má domněnka potvrdila, i to z něj tak nějak vylezlo, že má dojem, že už mezi námi ta jiskra není, nebo tedy že on ji necítí.
Myslím si, že možná kdyby advent trval půl roku, byli bychom spolu. Mám dojem, že ten jeho pocit jiskření mu zatemňuje to moře povinností.
Když jsme teď ve středu měli "rozchodové rande", bylo to hrozně zvláštní. Jednak jsme i trochu mluvili o svých dosavadních vztazích, on v podstatě měl jeden tříletý vztah od 18 do 21, pak mu dala kopačky, byl z toho rok a půl špatnej. Pak se zaměřil na sebe, na vzdělávání, cestování, politickou činnost atd. a od té doby měl jen krítkodobé vztahy. Třeba na nějaké akci ve Vídně, kde byla skupina mladých, tak prý chodil chvíli s nějakou Slovenkou, prý byla docela mrcha. Prý se scházeli a rozcházeli asi na 4x.
A teď v tom nikdo jiný není. Tím jsem si dost jistá, zvláště, když se mnou chce trávit některá odpoledne, tedy spíš podvečery po práci.
Říkal, že já za nic nemůžu, že jsem prý podle něho skvěla, že mě chce v životě dál mít, že prý nepoznal nikoho takového, jako jsem já. Že je krásné mít nablízku někoho tak citlivého, empatického. Zároveň ale říkal, že jsem i zdravě sebevědomá.
Říkal, že já za nic nemůžu. Že je to nějakej jeho vztahovej problém. Že se nedokáže jen tak zamilovat.
V podstatě řekl, že už tu jiskru necítí, že chce, abychom byli přátelé, pak mě ale hladil po ramenou, chytal za ruku. A ptal se mě, jestli s ním přští týden půjdu na jednu výstavu.
O tom se pak ujišťoval i po chvíli při úplném loučení u metra. Objímal mě, dával mi pusu na šelo, na vlasy.
A ten den psal ještě dvě smsky. Tak něžně a s tím, že mi nechtěl ublížit.
A dalš večer psal "Dobrou, Lucinko… "
Strašně mě to celé mrzí, mám ho ráda. Jen tak se mi nestává, že bych se pro někoho nadchla.
Zároveň jsem ale i nazlobená. Ale spíš mi chybí. mám tak nekonečnou chuť ho obejmout, pohladit, chytit za ruku…
Vím, že na tohle asi moc rad není, jen jsem to tak chtěla napsat. Takový deníčkový zápis…

ACH JO.