Téma: Jak znovu začít žít po ukončení dlouholetého vztahu - rady, zkušenosti

  To bude dobré, dej tomu čas a ono si to sedne. Začátek je nejhorší, musíš zaměstnat hlavu i ruce. Nejvíce se mi osvědčil sport. Dobré je taky najít si nové přátele, protože soustrastné pohledy společných přátel, Ti nedají zapomenout a navíc budete na sebe narážet v konverzaci.

Získej si dobré kamarády, najdi si koníčky, dělej něco při čem přijdeš na jiné myšlenky. Ono se neříká nadarmo, že dobrý kamarád mnohdy znamená víc než přítel. Zkrátka nahraď "závislost" jinou "závislostí".. Bav se, zapij žal. Čas tě vyléčí.. A upřímně, nepřemáhej se a nebraň se dát pocity najevo. Čím dýl to budeš v sobě držet, tím dýl ti ten smutek vydrží.

Ahoj,

všichni říkají, že to chce čas. Moje první velká láska skončila tak, že za dosud nejasných podmínek vypadla moje přítelkyně z okna v 6 patře, to mě bylo 16. Poté jsem se trápil nějkýho půl roku, až jsem našel novou slečnu, která mě zaujala. S tou jsem byl do minulého týdne. Byli to krásné 4 roky a rád bych vrátil čas o měsíc zpět, tak abych jednu situaci vyřešil jinak. Jenže to nejde. Podotýkám, že máme zakoupené letenky na nový zéland, ubytování, a vše promyšlené. Nyní přemýšlím co dál. Zda pojedu nebo ne. Nedokážu být vedle ní tak blízko a přitom tak daleko.

Ale zpět k tvému problému! Největší blbost je to jít zapít. Pokud chceš, jdi jen jednou a s nejlepšími kamarádkami, tak aby tě podpořili. Pokud budeš pít, bude to ještě horší. Začneš si vyčítat věci i za které nemůžeš. Já to nyní řeším tak, že jdu do práce, tam pracuji na 200% tak abych neměl čas ani zapřemýšlet, po práci jdu do posilovny se unavit ještě více. po posilovně jedu domů vlakem a koukám na seriály. po příjezdu domů je tak 7 hodin večer. To si dám večeři vezmu svého českého vlka a jdu na procházku. vrátím se kolem 9-10hodiny. a jdu se umýt a spát.. zatím mě to funguje docela dobře. )  O víkendech jezdím na různé výstavy, představení, výlety, tak abych neměl ani vteřinu myšlenky navíc. tudíž bych ti poradil něco podobného!

Mám za sebou červnový rozchod po ročním vztahu, nebyl to dlouholetý, ale stejně mě to dost zasáhlo. Pomáhá mi nyní, že si plním své sny a všem to vřele doporučuji. Je to nejlepší lék na bolavé srdce a sebevědomí. Začala jsem chodit na kruzy kreslení a strašně mě to baví. Snažím se měnit sama sebe, k lepšímu a silnějšímu já. Půjde to pomalu, ale jde to. Hodně času trávím s kamarády. Většinu víkendu jezdím mimo město - kamkoliv, na návštěvu za příbuznými, k někomu na chatu. Prostě se vždycky tak nějak "vtírnu". Ale jde o to, že je to k lidem, kteří o moji společnost stojí, jenže dříve jsem jí věnovala jen svému příteli a to byla chyba. Nyní si žiji svůj život, chodím do divadla, na jazz, jezdím do měst, které jsem ještě neviděla, čtu knížky - jakékoliv, dokonce i romantické A hlavně si užívám sama sebe a té KRÁSNÉ SAMOTY - protože to je nejdůležitější si uvědomit, že nikdy nejste sami, protože máte sami sebe. Chce to mnoho sil a hodně času, čas vše vyléčí. Držím palce... i sama sobě

Co znamená dlouholetý v Tvých 27 letech? Bydleli jste spolu? Plánovali? Měli něco společného (zvíře, byt, dům, auto..... )?

Možná se ptám blbě. Samozřejmě každý rozchod je bolestivý, ale dle mě těžší se dostat z toho, kdy už spolu bydlíte, plánujete (třeba svatbu, děti atd. ).

Já teď v létě "oslavil" rok bez přítelkyně, s kterou jsem byl přes 7 let. Na co jsem se ptal, to jsme taky měli - společný barák, zvířectvo, plány, proběhly zásnuby...

První 2 měsíce jsem byl v prdeli. (pardon, ale jinak to vyjádřit nejde)  Pak jsem si začal užívat sám, jak tu někdo psal. A bylo to fajn. Pak přišla zima a padl splín, jak jinak.

Taky jsem jako Klaudie se plně věnoval jen přítelkyni a jejímu dobru, takže jsem nikam moc nejezdil, nechodil. Začal jsem jezdit, užival si, kupoval SOBĚ, co jsem chtěl, klid, pohoda. A taky proto, že jsem našel úplně tehdy cizího člověka, který mi moc a moc pomohl a napsal/řekl jsem mu tolik, co neví nikdo (takže toho člověka budu muset brzy zabít       ).

A pak taky nic nehrotit. Taky jsem tomu nevěřil, hrotil vše, ale fakt se to k dobrému obrátí a bude zase dobře.

Jen s tím vnitřkem souhlasím, kamarády jsem taky navštěvoval apod. , ale ten vnitřek byl prostě sám. Možná jsem si na to i zvykl, protože teď mi to zas trošku chybí - být někdy sám (ještě že existují služební cesty   ).

Kdybys měla nějaký dotaz, klidně se ptej, mám to vše v živé paměti.

MitsCa :  Byli jsme spolu pět let, za měsíc jsme se měli stěhovat do bytu. Plánovali jsme, že když nám to v bytě půjde, do roka svatba a pak snad malý. Není to tak jak u tebe, ale jelikož jsem nic silnějšího nezažila, docela se mi zhroutil svět...

Jinak díky za všechno co mi tu píšete, moc mi pomáhá číst si ty všechny rady a postřehy. A vědět, že to zažilo víc lidí a třeba jsou teď i šťastní... naděje. díky.

Ony ty plány jsou někdy více než samotné bydlení, protože to v Tobě utvrdí tu věc, že jste si s partnerem "daní" a víš, že i on chce být s tebou a počítám s tím. No a pak ten šok....

A ještě s tím potkáváním. U nás s bejvalkou to je zvláštní, protože já někde hluboko uvnitř jsem nějak věděl asi, že to nemusí vyjít nebo zkrátka jsem pořád čekal, že se to může zvrtnout, i když jsem si to nepřipouštěl. Proto možná jsem se z toho vcelku myslím rychle oklepal a kdyby jedna holka v říjnu nebyla zvláštní, tak jsem už mohl skoro rok zase s někým být, tak je to přes 4 měsíce. Ale to jsem odbočil, jde o to, že mi celkem pravidelně volala (kdy ona se vrátila k bývalému a já byl sám) a chodili jsme na obědy,  svěřovala se mi, i chválila!  A to pokračuje. Sice ne často, ale 1x za 3 týdny zhruba to tak je, pokecáme, že vše je stejné, povíme, co naši rodiče (byli jsme zasnoubeni, tak se znali a tykali si už), posmějem se, jak se máme, domluvíme oběd nebo kafe a hotovo.

Nikdo to nechápe.

Ahoj : ) 

Přidám sem další psaní... (přečetla jsem si je všechna; je to hodně povzbuzující a milé a to i pro mě, která má rozchod už skoro rok za sebou : ) 

Ze svý zkušenosti ti můžu říct, že mi skoro nic nedalo tolik jako právě rozchod s oním mužem. I když tvůj vztah byl delší a plánovali jste víc než my dva, přesto mě rozchod taky hodně položil.... Pomohlo mi dát najevo smutek - nechtěla jsem ho potlačovat. Takže jsem brečela i u Simpsáků (který zbožňuju : ) ) To trvalo pár týdnů... i když jsou tím promarněné, nelitovala bych toho.... Najednou jsem měla čas na sebe a jak tady píšou ti přede mnou, začala jsem si ho užívat. Nemusela jsem se stresovat, že nestíhám... (jako předtím s přítelem, kdy jsem musela pečlivě dělit čas na školu a něj a kamarády.. )... A postupem času jsem si dost věcí uvědomovala. Propojovala jsem si souvislosti. A hlavně - začala jsem se cítit mnohem lépe. Silněji. Byla jsem to já, já, která nikdy nebude sama (mám přece sebe samotnou : )... Už nebyl strach, že to nezvládnu... Naopak - touha začít se mít opravdu ráda. A to se podařilo (ale zase ne nějak moc : )... Navíc - v dnešní době můžu říct, že jsem za konec ráda.. Ve všem vidím smysl, i když se ukáže až po čase..

Abych svoje psaní nějak zakončila... Vydrž, prosím, tyhle chvíle na dně. Já a my všichni tady (nejenom my, co ti píšeme) a taky ty jsme je zvládli. A zvládneme. Myslela jsem, že rozchod nepřežiju, ale dneska můžu říct, že jsem za něj vděčná, když mi dal tolik. Všechno se "vyrovnává" - tvoje bolest bude vyrovnána radostí a štěstím. Který přijde. Který už je...  

S trochu patetickým koncem se loučí jedna slečna : ) Hodně štěstí!  

nejhorší je ráno, zapomeneš vykašleš se na to. ale vždycky přijde chvíle kdy se to vrátí, je to v hlavě. naděje a dost peněz na přežiti je základ, protože člověk dělá věci co by nikdy nedělal. sam jsem po 10 letech soužití a radši bych se kolikrat nevzbudil

Prave prochazim necim podobnym, citim se fakt blbe, ukoncil to se mnou blbym zpusobem, nerekl rovnou ze ma nekoho jinyho, ale rusil schuzky pod zaminkou nejakych vymluv atd. Nebylo to uplne idealni mezi nama, ale vubec mi to nedocvaklo. Do toho mi jeste zemrela blizka osoba. Kdyz mi konecne rekl, ze je konec, tak jsem nedokazala byt hrda a jeste jsem se ho zkousela kontaktovat, protoze jsem si rikala, prece me nemuze opustit v takove situaci, mohl brecim doma kazdy den

10 let jsme spolu žily a 5 let i pracovali, první dva měsíce jsem si připadal po rozchodu, že nežiji vůbec a to doslova, dokonce jsem měl halucinace a vídával ji vedle sebe, otáčel se když jsem myslel, že tu je no hodně jsem zvažoval návštěvu psychyatra psychologa protože jsem neviděl kde to končí ty deprese a jak už bylo psáno. Zaměstnat se na max práce pomáhala, hůř bylo když nebyla. Najít si nové přátele pokud ta možnost je což mně se podařilo, plnit si co nešlo ve vztahu a malíma věcma si dělat radost každou chvíly. Hodně velký faktor je počasí, když svítí sluníčko a prohřívá všechno kolem je všechno krásné s tím spojená procházka nejlépe neznámou přírodou to umí navodit euforii , pak obklopit se blízkýmy jako hradbou nejbližší rodinou naštěstí ji mám . Každý to má jiné, závidím těm co se otočí a nevzpomenou na nic i to pěkné i když není dobré vzpomínat. Hodně mi pomohlo se omluvit bejvalce za vše co jsem si myslím dělal špatně, ale není dobré ani čekat na odpověď udělal jsem to emailem a tím to považuji za uzavřené. Taky jsem začal hodně uplatňovat zásadu motto nedělej druhému co sám nechceš aby ti dělali a to mi přineslo velký mír do duše, je sice moc málo lidí co to ocení nebo i opětují, ale i když Vám někdo oplatí jen jednou denně stejně cítíte se super to za sebe doporučuji v každém hledat to pozitivní, úsměv taky neuškodí a přeji jej všem