Téma: Dlouhotrvající porozchodový smutek

Ahoj všem,

už je to déle a říkala jsem si, že to sem ani nebudu psát, ale tak nakonec přece, vyleju si na svém oblíbeném webu srdce.

Minulý podzim jsem poznala muže o dvanáct let staršího, měli jsme si hodně co říct, nechyběla v tom chemie, alespoň tomu chování nás obou napovídalo, a postupně se rodil cit, láska, alespoň jsem o tom přesvědčená.

Naše první týdny byly plné dlouhých procházek i ze velkého mrazu, plné rozchovorů, pusinek i neřestí uprostřed stromových alejí. Poté jsme někdy sedávali v některé z hospůdek, těšili se na vše budoucí, svírali své ruce a občas ke mně přes stůl dolétla pusinka. Sama tomu teď nevěřím, když si vybavím poslední dobu, ale k tomu se dostanu.

I po několikahodiných schůzkách jsme si ještě dost telefonovali, dost to šlo z jeho strany, ale i z mé, hodiny jsme dokázali povídat a radovat se ze vzájemné blízkosti.

Když jsme se nějaký den neviděli, telefonovali jsme večer i několik hodin. Psali jsme si spoustu pěkných zpráv.

Po čase jsem začala chodívat k němu domů. Ještě předtím tedy byl on párkrát u mě, bydlím přes studia s babičkou, to přišel na čaj, babičce vždy přinesl něco dobrého, venčil se mnou našeho psa. A obecně byl galantní a chodil pro mě obvykle domů a domů mě  přes pokročilou hodinu doprovázel a pak jel domů.

Pak jsem tedy začala chodit k němu a bývala tam několik dnů v týdnu, někdy více, jindy méně. Po pár měsících vztahu se ještě velmi snažil a byli jsme párkrát v divadle, nějak vytušil, že mi tím udělá radost.

Největší zvláštnost od začátku vztahu byla to, že na každý víkend jezdil sám na Vysočinu na chalupu. Z Vysočiny pochází, jeho rodiče bydlí kus od té chalupy, u nich se vždy zastavil, ale hlavně byl sám celý víkend na chalupě. Sám určitě byl, to vím jistě, celé večery jsme protelefnovali či propsali na Skype. I to tak měl s bývalou přítelkyní. Na jednu stranu je takový temperamentní, na druhou stranu samotář. Pořád ale sliboval, že se to změní a že mě tam začne brát. Zpočátku jsem to neřešila, říkala jsem si, že si aspoň přes víkend stihnu své věci, uvidím kamarádky či někoho z rodiny a příbuzných. Navíc on říkal, že je zvyklý takhle žít celý život a že je pro něj těžké to naráz změnit, ale že brzy měnit začne.

Ještě jsem zapomněla napsat, že od samého začátku vztahu říkal, jak se mnou chce mít děti a být do konce života, hodiny jsme vymýšleli jména pro děti. Mnohokrát říkal, že takovou dívku, jako jsem já, si vždycky přál a že jsem nejlepší holka, jakou kdy měl.

Podstatnou událostí v začátcích našeho vztahu bylo, že musel po 11 letech opustit dobré místo v jedné bance. Ani přesně nevím den, kdy tam byl naposledy, bylo to celé citlivá parketa. Sem tam šel na nějaký pohovor, ale u lepších mís byla velká konkurence, u horších zase řekli, že jim odtamtud uteče, když viděli tu praxi. Doteď je bez práce. Pak už tak nějak rezignoval, začal být hodně skeptický, začal se uzavírat do sebe a trávit stále více času na chalupě. Někdy tam třeba odjel na mnoho dní, bylo to třeba období, kdy bylo jasné, že bych se měla učit. Řikala jsem si, že se třeba po týdnu alespoň na pár dní vrátí, ale jednou pak takhle začali naše hádky a vlastně to, že už déle se chce rozejít. K tomu došlo v půlce srpna. Již předtím byl nějakou dobu zvláštní a říkal, že neví, co bude s ním, natož co bude s námi. Pořád se to zdálo ale jako nějaký splín z té práce (plus z toho, že jeho bratr, který zažívá bouřlivý rozvod, to má služité a že on bude muset opět k soudu jako svěděk).

Asi to celé přišlo postupně, nejdříve to všechno pojmenovával tak, že není vztahový typ, že chce být sám za sebe a podobně, pak k tomu přišly i důvody takové, že to asi mezi námi není ono.

A vše o tom rozchodu mi vlastně řekl po telefonu, bylo to šílené, kolikrát byl vyloženě ošklivej, slovně až agresivní. Já zase hysterická, i když oprávněně, což i on pak uznal. Pak jsme se ještě viděli na začátku září, když měl narozeniny, to jsme ale o tom nemluvili, bylo vidět, jak se mi moc nedokáže podívat do očí. Stále je v podstatě na té Vysočině, teď se uvidíme kvůli nějakým věcem, co ještě mám u něj. Mnohokrát se mi pak omlouval, že já za nic nemohu, že jsem skvělá, že můžu mít jiné muže, ale že on prostě nemůže jinak.

Ach jo, je toho mnoho, těžko to tu všechno vypsat. Ale rozum mi v poslední době moc neslouží a i když se na něho pro mnoho věcí zlobím a vím, že se na mě dopustil mnoha nepříjemných věcí, že se choval leckdy nezrale a tak podobně, prostě pořád mi moc nejde se s tím smířit, už se to vleče dlouho.

Chce se mnou být dobrý kamarád, což na jednu stranu chci, na druhou vím, že je to zvětšování trápení.

Nevím, jak to celé shrnout, přestože jsem soudná, přestože i v tom vztahu mě mnohé věci štvaly a kolikrát jsem mu to slušně řekla a on věděl, že mám pravdu, i to uznával. Přesto všechno všecičko ho mám pořád šíleně ráda a nevím, jak dlouho ještě budou přicházet slzy nad tím vším, nad tím rozčarováním. Nad zvratem, který nechápu. Kdyby třeba potkal jinou, bylo by to taky těžké, ale jakž bych to snad nesla lépe. Ale je to celé takové podivné, ale on to zpátky prostě nechce, několikrát to dost jasně řekl.

Na druhou stranu mi píše na netu, ptá se na mě, zajímá se. Možná z černého svědomí.

Jsem tak slabá v poslední době, na všechno mám málo energie, to se ani nedá popsat.

No, už teď je to mé psaní docela dlouhé, stejně ten skoro rok zdaleka popsat nejde. Docela do lidí vidím a měla jsem dojem, že i do něho. A i podle toho všeho, co říkal kdy krásného…Nechápu, jak to mohlo skončit v podsatě pro nic.

Já vím, zní to asi banálně, lidé se rozcházejí po mnohe více letech, mají spolu děti a auta a domy. Tohle je proti tomu nic a jednou budu možná ráda, když si vybavím ty špatné chvíle, jak nefér se choval.

Ale teď už dva měsíce mě to hrozně bolí, jsem nepoužitelná, i když se snažím navenek být normální. Jiní muži mě nezajímají, už jsem třeba šla i s někým na kafe, ale nic mi to neříká.

S bývalým jsme celkem jezdívali na kole, to byla jeho vášeň i mě to baví. Nebo pěší výlety, vlakem.

Chtěla jsem s ním nést vše dobré i zlé, ztrátu práce i případné jiné věci. To tak přeci v lásce má být a člověk to tak cítí…

Pořád si kladu otázku, jestli jsem to mohla nějak prokouknout předem a celé trápení poslední doby si ušetřit, ale zdá se mi, že ne.