Téma: Nemůžeme mít dítě, partnerka adopci odmítá - mám zkusit štěstí jinde?

Já teda nejsem žádný gynekolog, co tak darování vajíčka a náhradní matka?  

Jinak je to teda strašně těžké. Taky mě tyhle myšlenky napadají, co kdyby to nešlo, tak co dál, protože bych taky chtěl vlastní dítě - aspoň z půlky (darování vajíčka).

Co radit - já nevím. Musíš být strašně rozpolcený - na jedné straně touha po dítěti (a teď i skvělá možnost s fajn ženou, se kterou si rozumíš roky) a na druhé straně nemocná přítelkyně, kterou miluješ a stál si celou dobu u ní. Já fakt nevím.

Snažil bych se být s přítelkyní, ale vyřešit dítě - a co mít dítě s tou kámoškou a přítelkyně by to věděla? To by asi u ní neprošlo, co? Nemyslím to zle, ale není to nereálné a myslím byste mohli být šťastni všichni.  

Jestliže se Tvoje partnerka necítí na to, aby vychovávala cizí dítě, pak je jen dobře, že to nezastírá, protože by mu v takovém případě ani nemohla být dobrou mámou.

Ty ale naopak dítě chceš, toužíš být otcem a máš právo se jím stát bez ohledu na bolestivé rozhodnutí.

Nedělá to z Tvé partnerky špatnou ženu, nemůže za tento osud, ale na druhou stranu nejsi ani Ty ničím vinen. Naopak, udělal jsi pro ni všecko, co bylo ve Tvých silách, ale je čas jít dál.

Nemyslím si, že by ses najednou stal sobcem (to, že sobec nejsi, jsi přece prokázal dostatečně tím, že ses o ni staral a podržel ji, kdy to hodně potřebovala), kdyby ses se svou dosavadní parnerkou rozešel proto, že chceš dítě, a ona nikoliv. Překonali jste spolu těžké období, a zvládli jste to. Jedna kapitola ve vašem vztahu byla uzavřená (těžká nemoc), a touha po dítěti je kapitola další - ta je zatím otevřená. Já bych je rozhodně nedávala dohromady. Jsou páry, kdy jeden třeba ochrne, partner ho podrží, ale jakmile se z toho ten první dostane, rozejdou se. Nic na tom není. Prostě se změnily podmínky soužití…

Touha po dítěti je zásadní věc. Já bych si ujasnila, co chci víc - jestli partnerku, nebo dítě. Možná tvoje snoubenka jen potřebuje víc času. Je toho na ni hodně (já vím, na tebe taky) - nejdřív nemoc, pak zjištění, že už nikdy nebude mít potomka… Pro ženu je to hodně bolestné. A co náhradní matka, jak to už MitsCa nahoře navrhoval? Každopádně se oba držte!

přiznám, že rozhodnutí je těžké, ale podle mne je čas jít dál, rodičovství je jeden ze smyslu partnerství, pokud bys nechtěl děti ( a takových mužů neí málo) pak by asi nebyl problém, ale pokud děti chceš a v tomhle vztahu víš, že to není reálné ani v náhradní variantě ( a není to vina partnerky, ale osudu, nezzlíívala bych jí to, tak jako ona by neměla zazlívat tobbě, že tvoje cesta dál vede jinudy, pomohl jsi jí v době, kdy to bylo nejvíce potřeba) pak bych já volila cestu rozchodu s partnerkou a sblížení s kamarádkou, pokud bude i dál všechno klapat, tak založení rodiny. V2řím, že až rozchod přebolí, změní se bývalé partnerství v dobré kamarádství. A držíím palce všem zúčastněným.

No, problém je v tom, že přítelkyni asi miluje a je to "jen" touha po dítěti. Si představ - milujete se s partnerem, prošli jste těžkým obdobím, vztah je pevný. Jediná vada na kráse je vlastní dítě.

Tak rezolutně - jít dál - bych to neviděl. Nebo možná jen já, protože jsem myslím celkem empatický a vnímal bych tu bolest i druhého.

Ale věřím, že ženy to mají jinak - "víš, já Tě miluju, ale Karel má BMW"

Moc Vám děkuji za odpovědi. Všechny jsou pěkně napsané a každá mi dala nějaký náhled. Aktuálně mám teď v hlavě takový zmatek. Cítím se přesně jak psal Mitsca. Jsem celý rozpolcený - na jedné straně touha po dítěti (a teď i skvělá možnost s fajn ženou, se kterou si rozumím roky) a na druhé straně nemocná přítelkyně, kterou miluji. Vím, že pokud budu od přítelkyně odcházet, budeme mít oba slzy v očích. Mám o ní starost a určitě by jí rozchodem hodně ublížil a složilo by jí to na kolena  a já bych x dnů nespal a měl starost, zda je v pořádku. Vztah máme stavěný na pevných základech a nikdy jsme jeden druhému neměli důvod v něčem nevěřit. Na druhou stranu, pokud odejdu k druhé ženě, budu šťastný pokud mi časem oznámí, že je těhotná. Máme si vždy co říct a nejen o dětech. Společná přítomnost nám dělá dobře a pokud oba rozbijeme zeď, která rozděluje kamarádstí a společný osud mezi námi, tak již nebude cesty zpět. Oba cítíme, že vášen a touha mezi námí narůstá. Ale stále ještě rozumem přibrždujeme.   Doma jsem již přestal normálně komunikovat. Jsem stále zamyšlený a na nic se pořádně nesoustředím. Přítelkyně teď necelý týden najednou začíná mluvit o rodině. Poslala mi e-mailem obrázky malých dětí což nikdy za. let neudělala. Cítím to bohužel tak, že to dělá proto, protože tuší, že se se mnou něco děje a něco mě trápí. Mám před sebou težké rozhodnutí a vím, že rozhodnutí mám na svých bedrech jen já. Nechci nikoho trápit ani nikomu dávat falešné naděje ale také nechci udělal žádná zbrklá bezmyšlenkovitá rozhodnutí. Děkuji

Držím Ti palce. Píšeš velmi rozumně a cítíl bych to naprosto stejně jako Ty. A máš pravdu i s přítelkyní - ony chytré všímavé nezaslepené ženské problém vycítí rychle, my chlapi to neumíme moc maskovat.

Opravdu bych ale zkusil navrhnout to, co jsem psal. Dítě s kámoškou (bez vztahu) a zůstat s přítelkyní. Zkusit to opatrně v nějaké diskusi i jako z legrace, prostě nějak to vsunout do komunikace stylem "třeba bych mohl mít dítě s Pavlou" Ha Ha Ha (jméno jsem si vymyslel) a uviděl bys reakci. Nebo jen "a co kdyby nám dala vajíčko Pavla"

Otázkou, zda by toto pouto (dítě) do budoucna vás stejně nakonec nespojilo…

Pokud by to nevyšlo, tak bych to snad udělal i tajně. Úplně se do toho dokážu vcítit. až na to, že by to na mě časem stejně bylo poznat. A časem by stejně vyšlo najevo.

No pouvažuj. Zvládni to vše.

No nevím, jsi si na 100% jistý že můžeš mít děti, že to bereš tak samozřejmě? Abys neskončil tak že přítelkyni ublížíš, a dítě stejně neklapne. Mám s tím zkušenost, 5let jsme používali antiko a až když jsme se pokusili o dítě, zjistili manželovi neplodnost - jinak úplně zdravej mladej chlap…

Být tebou spíš hodnotím s kým chci být a žít - nakonec pokud tě má přítelkyně opravdu ráda, kde je psáno že názor na adopci časem nepřehodnotí? A na druhou stranu - jak víš že s kamarádkou vám bude vztah klapat, a nebudeš jen "táta na svátky" pokud se rozejdete?

Já myslím, že muž v tvém věku nemá kam spěchat. To co píšeš je úžasné, ne každý se dnes takhle chová. Partnerka jistě chování oceňuje a je šťastná, že tě má, protože jsi jí byl oporou ve velkém životním boji.
Ona třeba k rozhodnutí k adopci zatím nedošla, ale neznamená, že se to nestane. Máte fungující vztah - mluvte o tom, buďte k sobě upřímní a časem se uvidí.
Pokud cítí nejistotu, asi by se ani necítila jako dobrá máma. A to je chyba.
Je pořád lepší počkat než něco tak krásného zničit, ublížit a skočit do vztahu, který třeba klapat nebude, jen aby z toho bylo dítě, které pak bude nejvíce trpět.
Pokud se vaše názory na tuto věc budou stále rozcházet, pak i ona musí pochopit, že ty máš přece právo být otcem…pak je tedy asi lepší vztah ukončit.

Mým sousedům je 80 let, děti nikdy neměli - ona nemohla a adopci nechtěla. On s ní i přesto zůstal. I bez dětí vypadají šťastně. Tak třeba zvážit i tuto možnost, že život se dá plně prožít i bez dětí.

Držím palce.