Téma: Souhlas s rozvodem rodičů - pohled dívek a mladých žen

Myslím, že tohle se nedá nějak paušalizovat.  

Rozdíl je přece, pokud to dítě vyrůstá v rodině, kde vládne např, despotický otec anebo milující táta.

Je to dotaz pro ženy, ale můžu také přispět. Znám jednoho kluka, který své matce řekl ve svých 13 letech, aby se rozvedla s jeho tátou, a dodnes toho nelituje a nemá žádné trauma. Vím, že děti v rozvedených rodinách často žijí lépe, než v rodině plné nesvárů a napětí.

Já matku prosila, ať se s otcem rozvede už jako dítě. Neudělala to. Je s ním dodnes a lituje, že se s ním tehdy před 20 lety nerozvedla. Protože je to despota a tyran.

Stejně jako sorbonos jsem přesvědčená, že se to nedá paušalizovat, takže za sebe takhle: Moji rodiče se rozváděli, když mi bylo asi 13 nebo 14 let a protože předrozvodové období provázely hádky, scény, oddělené ložnice, jídlo apod. tak jsme nakonec já sama rodiče prosila, ať se konečně rozvedou, že už to dál nevydržím. Jsem ráda, že to nakonec udělali a i kdybych dnes mohla vrátit čas, řekla bych jim  to samé. Uměle vytvářet iluzi šťastné a spokojené rodiny nikomu - ani dětem - neprospěje a zůstávat spolu jen kvůli dětem je největší hloupost, kterou můžou rodiče udělat. Děti totiž stejně poznají, že to mezi rodiči nefunguje a přetvářku ze strany rodičů v budoucnu moc neocení. Zkušenost, že se dva lidé rozejdou, ale dokáží se k sobě i nadále chovat slušně a s respektem, jim může dát mnohem víc.

Nemám vlastní matku 22 let a jediné co se po rozvodu rodičů změnilo bylo, že byl doma konečně klid.  

Upřímně řečeno mě taky pe, že jsou ženy, které s rozvodem souhlasí. Nemluvím teď o případech domácího násilí apod. , kdy je rozvod, podle mého už jen kvůli těm dětem nevyhnutelný.

     Naši se rozvedli, když mi bylo nějakých 11, 12. Vím, že to bylo hned z kraje puberty. Do té doby jsme žili spokojeně v zahraničí-máma byla doma a chodila na výpomoc učit do školy a táta chodil do nedaleké kanceláře, kam jsme za ním s bráchou a mámou po škole chodili. Často jsme chodili na večeře a do kina, s přáteli jsme pořádali všelijaké sportovvní akce a zahradní party… O víkendech jsme jezdili na výlety, pod stan, semnou naši jezdili na koně a s bráchou jsme jezdili na zápasy rugby nebo jsme jen pracovali na zahradě nebo se učili do české školy. Bohužel to jsou jediné 3 šťastné roky mého života.

   Máma se rozhodla, že se vracíme. Dnes tvrdí, že jsme s tím souhlasili. Pokud si vzpomínám, nikdo se mě a bráchy nikdy neptal, co si o rozvodu našich myslíme. Jednoho dne prostě máma došla, jestli chceme zpět do Čech. Když se 11letého dítěte máma zeptá, jestli s ním pojede zpět domů, že se táta brzo vrátí za nima, co asi řekne.

   Tak jsme se vrátili a táta zůstal v zahraničí protože vydělával mnohem líp než ve stejné práci u nás. A ejhle, máma nám zakrátko oznámila, že se rozvedou. A bylo vymalováno.

    ASi bych to i zkousla, ale do dnes mi leží v žaludku, jak brzy si máma našla přítele-shodou okolností chlapa, se kterým se velmi dlouho znala a byli velice dobří přátelé. Pořád uvažuji o pravém důvodu rozvodu. Nakonec-díky tátově práci si mohla dopřát život "na úrovni", na kterém jí tak záleží…

    Vztah s mámou nebudu rozpytvávat. Každá puberťačka s mámou má lepší a horší dny, ale náš vztah se opravdu přiblížil nepřátelství. Ale rozvod mě doslova deptá dodnes. Myslím, že bráchu taky a vyřešil to po svém - svého času měl problém i s drogama, v hospodách byl noc co noc do 3 do rána a v hned v 18 se odstěhoval k přítelkyni. Teď čeká dítě a bude se ženit…

    Máma se odstěhovala za svým šťastným životem k příteli, když mě bylo 17 a mně zůstal na krku vybydlený byt, kde jsem prožila část svého šťastného dětství. S tátou se vídáme 2x do roka a bohužel si moc nemáme co říct, protože se už moc neznáme. Mám ho moc ráda, ale půl roku je strašně dlouhá doba.

     Tento svůj rozvodový komplex přenáším - sice nechtěně - na partnera, protože mám až chorobnou touhu mít ideální vztah. Bez hádek, plný porozumění lásky a něžností. Když přijde na vztah, jde všechno stranou - byla bych se schopná z fleku vdát a mít děti a žít zamilovaně a šťastně až do smrti. Ruku na srdce, chlapi, co to čtete - neposlali byste takovou partnerku záhy někam…? Mám s tím problém - chi mít svou ideální rodinku a "dokázat světu", že já to umím líp, že "naši selhali". A chci tím šťastným vztahem zapomenout a mým dětem dát to, co já jsem měla a naši mi vzali. Jenže takový šťastný vztah neexistuje a touto posedlostí ho ničím. Takže se uzavírá začarovaný kruh a já jsem se svým vzdorem předurčila k tomu, že se nejspíš taky budu rozvádět protože partner nevydrží tlak z mé strany. Snažím se tomu bránit, ale moc to nejde a když jo, tak tím vlastně potlačuji sama sebe a své emoce a to taky není dobře.

    A k poslednímu bodu, co se týče osobnosti. Jsem na hranici mezi melancholikem a cholerikem. Myslím, že jsem taková ale byla vždycky. Jen u malého šťastného dítěte se to tolik neprojeví. Po rozvodu jsem spíš byla cholerik, až agresivní, a dnes se utápím ve vzpomínkách na to co bylo a už nikdy nebude a děsím se budoucnosti. Naše slavná rodinka se byla schopná do sebe pustit i na mém "blbém" maturiťáku. Táta nepojede sem, protože tam bude babička, teta zas nechce vidět mámu a táta s mámou se nemůžou ani cítit. Už se těším na svůj slavný svatební den, až se tam do sebe všichni pustí…to bude nádhera, už nemůžu dospat.

   Takže asi toliko. S rozvodem prostě nesouhlasím - svého času byl tabu a všichni to zvládali. Dnes se bere každý s každým a pak se rozvádí a trpí tím jen děti. Až si budu pořizovat dítě, tak svou zodpovědnost vůči němu "stvrdím" sňatkem a než odroste ten domov prostě bude - nebudu vytvářet další nešťastné a ztracené dítě, které bude žít ze vzpomínek.

    Koukám, že jsem pravý opak většiny. Nám táta doma chyběl a chybí i dnes. Omlouvám se za délku příspěvku - to je ale část mých pocitů ohledně rozvodu našich

   Na přání žít v harmonickém vztahu nevidím nic chorobného. Vše je na domluvě a manžeství, nebo partnerství je pudová záležitost, buď to pude, nebo nepude.   Taky mám svoji představu a nárok na partnera, tak jako on má představu jak to chce. Je to o komunikaci.

Schvalovat neschvalovat… Prostě to u nás tak bylo, když to nešlo, tak to nešlo. Jsem ale ráda, že jsem nikdy nebyla svědkem žádných dramat mezi rodiči a že v dnešní době jsou rodiče přáteli. Byli tehdy dost mladí, měli mě v 20 a 22. I když tenkrát to bylo vlastně v podstatě normální.

Na druhou stranu, samozřejmě že ideálem je rodina, kde rodiče jsou spolu do konce života…

Třeba se mi to povede jednou u mých dětí, to ukáže život.

Možná namítnu, co je Vám do toho? Kdybyste napsal, že budete rád za odpovědi pro svou seminární práci, ale proč to chcete pro sebe? Také řešíte stejný problém, nebo jste si tím prošel a hledáte názory, či pocity dětí? No budiž.

Rodiče se nám také rozvedli, jenže my skončili s mladším bráchou v děcáku. Chodila jsem do třetí třídy a nikdy jsem to rodičům nezapoměla. Nikdy jsem nepochopila proč ? Dnes jsem v důchodu a teď v lednu jsem v našem manželství 43 roků, vychovali jsme dvě děti, které mně v dospělosti řekly, že jsou moc rády, že jsme se nikdy nerozvedli, že měly domov a mají se kam vracet. Pěkně se to poslouchá a hřeje u srdce. A že vždycky nebyl ten život, jako procházka růžovým sadem, ale zvládli jsme to.  

(jsem sangvinik, někdy cholerik)

Pavli, neměla jsi to jednoduché.  

A rozumím, jak tě to hřeje, že jsi dokázala udržet rodinu.  

Jenže ne vždy je to výhra. Já  se taky snažila co to šlo, ale když mi dcerka řekla : " Maminko, najdeme si jiného tatínka. ", tak myslím, že jsem udělala pro ni to nejlepší.  

Někdy to fakt nejde, udržet ten krb  zapálený.  

Ale  na něco jsem náležitě pyšná … se svým bývalým mužem máme pěkný vztah, dcera není svědkem žádných špinavostí, může s ním být kdy se mu zachce a hlavně, nemám potřebu masírovat si své ego tím, že jej budu před ní shazovat a zostuzovat …co bylo, bylo mezi námi dvěma.  

… aspoň  tohle jsem mohla pro ni udělat.  

Sorbi, určitě i ty máš pravdu, nejde soužití za každou cenu. V prvé řadě jde vždy o děti a jejich život. Pavla