Téma: Dostali jste letos nějaký krásný vánoční dárek?

Tak to je opravdu krásný dárek, který předčí všechny ty dárky v materiální podobě.
Vzpomínám si když jsem byl jako desetiletý kluk, že na balkon u rodičů přistála jednoho dne bílá holubička.Seděla na zábradlí a následující dny také. Po několika dnech jsem jí nasypal hrst rýže na zem.Osmělila se a nakonec mi začala zobat z ruky.Později to dopadlo tak, že se odvážila i do bytu a nechala se i pohladit.Druhý rok přiletěla opět a dále zobala z ruky.Potom se odmlčela na pár měsíců. Jaké bylo moje překvapení když znovu přiletěla ale už s holoubkem.Bylo to snad její mládě nevím. V každém případě je to taková má vzpomínka na dětství. Jinak jsem nyní dostal pod stromeček pěknou knihu o českých panovnících.

To je také moc pěkné, já jsem ráda, když lidé pomáhají zvířatům, která to potřebují. Jak se říká a je to fakt, nemůžeme pomoci všem, ale některým ano a i to se počítá, jako s tou "Tvojí" holubicí. Když se pak navíc ještě vrátí, je to důkaz, že ta námaha stála za to.

Nádherný dáreček a hezky se to četlo. Já myslím, že zpátky na parapet už se mu chtít nebude...

Z toho, co zatím vidím, tak se mu ven nechce vůbec. Já jsem tedy upřímně ráda.

Pokud se mu ven bude chtít, tak mu bránit nebudu, ale doufám, že už bude natolik otrlý a zvyklý být doma, že se bude vracet.

Zrovna tak ho nebudu ven dávat, když nebude chtít. Jsem spokojená, že je tady, vypadá, že se mu u nás líbí.

Bude to tedy ještě chtít čas, protože stále v něm plachost je, ale jsem si jistá, že postupně se jí vůči nám zbaví úplně.

To je dobře, že jsi se o tomhle nádherném dárečku s námi podělila. Není nad dobrý skutek a zvířata jsou nejlepší kamarádi a přátelé. Nezklamou. A kocourek bude šťastný a spokojený, má svoji milující rodinu.  Občas se koukám na stránky útulků, a je mi smutno z té lidské bezohlednosti a lhostejnosti - předčasně odložená koťata, psi, kteří se zatoulají, jsou třeba i čipovaní a nikdo je nehledá...

Musela jsem to napsat, měla jsem a mám z toho moc velkou radost. Každý den celou dobu, co k nám chodil na balkon, jsem doufala, že najde odvahu a přijde k nám domů. Zvlášť jak začala zima. Navíc "bydlel" v křoví přes ulici, dokud mu ho nepokáceli, pak nepřišel 3 dny a to jsme měli strach oba, já i manžel. Pořád jsme ho vyhlíželi. Pak zase začal chodit, tak jsme se nám ulevilo.

V létě tu trávil většinu dne i noci, ale se zimou už tolik ne, protože tu přeci jen byla zima.

Tak jsem zkrátka ráda, že přišel a už může být v teple a bezpečí.

Z toho co někteří lidé dokáží, je mi také zle. Chápu, že ne každý má ke zvířatům úplně kladný vztah, ale ubližovat bezbrannému zvířeti je odporné.

Kdybych na to měla schopnosti a možnosti, zachraňovala bych asi všechna zvířata, co to jen jde. To, ale nemám, nejen finančně, ale citově... musím a chci lásku rozdělit mezi všechny mé zvířecí přátele... , ale i těch několik spokojených zvířátek stojí za to.

Navíc ještě taková věc....lidé přicházejí a odcházejí, ale zvířata jsou nejvěrnější partáci.

Veselko, to je moc hezké! taky jsem měl takového kocourka, ale na chalupě. Každý víkend, když jsem přijel hned přiběhl. Zpočátku podobně ostýchavý, tak žral až jsme se zavřeli v baráku, pak už před náma a nakonec začal vrnět a později k nám letěl jen když jsme už přijel (asi "bydlel" někde blízko).  Nakonec se s náma i mazlil.  
Je to asi 3 roky zpět, od té doby jsme ho neviděli - určitě si našel jinou "rodinu", co nejezdí jen na víkendy.  
(ale reálně víme všichni, co s ním je... )   

Je to hezké, když se takhle vrací. Kdysi před lety jsem si domů přinesla také kocourka, byl to ohromný parťák našeho pejska.. i když začátky byly pro našeho pesana moc těžké. Vůbec se nechtěl kamarádit a Cleo na něj tak dlouho dorážel, až se z nich stala nerozlučná dvojka. Zhruba po půl roce se nám ztratil  a při procházce jsme zjistili, že se zabydlel v rodiném domku kousek od nás. Moc se mu tam líbilo, byl dost svobodomyslný a tak to tam pro něj bylo lepší než u nás v paneláku. Pokaždé na nás čekal na plotě a nechal se dlouho drbat. Starali se tam o něj moc hezky. Až jednou na plotě nečekal. Mamka mě přesvědčovala o tom, že šel zase jinam.

Až letos, po dlouhé spoustě let, mi přiznala, že tenkrát věděla, že už čekat nemohl...

To jsou ty smutné konce bohužel.

Asi i proto jsem tak moc ráda, že moji čičáci jsou doma a na vycházku chodí jen "pod dohledem" a doufám, že Macík bude také radši doma. Zrovna teď chrupe v přeprace pořádně natažený. Je vidět, co chvíli jak se postupně zklidňuje a uvolňuje. Dokonce na mě dneska vystrčil bříško na chvíli a nechal se na něm podrbat.   I přesto, že jsem ho chvilku před tím "mordovala" čištěním ucha... to je ještě na dlouho. Takže posun veliký.

 Veselko, je vidět, že za tu dobu, co si k tobě kocourek chodil na balkon na papání, tak ti pěkně přirostl k srdíčku, proto jsem ráda, že už ho můžeš mít trvale u sebe. Moc pěkný dárek.

Hezkýýý.
Jak je dobré býti kocourkem...  

Ta fotka je úžasná.

To víš, že přirostl, ale já už ho měla ráda od začátku, když se u nás objevil poprvé. Tehdy jsem mu dala prvně kapsičku do misky a manžel mi vynadal, ať mu to nedávám, že k nám bude chodit pořád. Když jsem mu tam dala ještě granulky a vodu, tak viděl, že s tím jen tak nepřestanu. No a po tom co jsem mu dala na balkon pelíšek, už věděl, že nemá se svými námitkami šanci.

Měla jsem povolenu jednu kapsičku denně, tak jsem mu ještě dávala tajně, zvlášť jak začínala zima, aby se pořádně "obalil".

Musím však říct, že postupně si ho zamiloval i manžel a jak se objevil na balkoně, tak mi to hned hlásil, sám mu také dal jídlo atd. .

Tak to gratuluju. K manželovi.

Manžel není tak útlocitný jako já... je přeci jen odolnější, ale když dostane čas, tak se ukáže, že má city dost podobné těm mým.

A právě proto jsem Ti pogratuloval, protože jsem to poznal.

Jéééé, to je hezké

Zrovna teď na Macíka koukám, spokojeně spí na poličce pod psacím stolem. Venku ještě nebyl a zatím se k tomu stále nechystá. Je to takový samotář, ale pohladit se nechá rád.

Už jsem ho seznámila se čtyřmi našimi čičáky, všechny je úspěšně ignoroval. Tři se zvědavě podívali a také víceméně ignorovali, ale jedna kočička je úplně nepříčetná. Klidně na dva metry a syčí, potvůrka. Zrovna u ní mě to překvapuje, protože je jinak kamarádská a navíc jsou s Macíkem jak sourozenci, vypadají skoro stejně.. až na tu velikost.

Doufám, že se nezlobíte, že vám to tu píšu.

Milá "veselko", je vidět, že máte dobré srdíčko a cítíte s němou tváří. Čtu, že už má kotě jméno, je to Macík. Jste v prvé řadě člověk a chováte se lidsky. Vidíte chtěla jsem napsat můj nejhezčí dárek a dojal mně ten Váš. - stařenka

Děkuji. Mám z Macíka opravdu radost.