Téma: Titanic - sté výročí námořní katastrofy

 V roce 2008 jsem navštívila výstavu artefaktů z potopeného Titanicu. Velmi působivá akce, místo vstupenek jsme dostali palubní lístky se jmény pasažérů. Lístak mám schován. Na mém bylo napsáno:

Palubní lístek č. 29395

Paní Ernest E. Nyeová 

vyplouvá z Southampton 

datum- 10/april 1912 

věk 29

Narozena-East Orange, New Jersey  

Doprovod- Cestující sama

Třída-II   kajuta F-33

Cestuje do East Orange, New Jersey

Důvod cesty- Vracela se domů po dlouhé návštěvě u své rodiny v Anglii, kde truchlila po smrti manžela.

Na konci výstavy bylo napsáno kdo přežil a kdo ne, jak jsem dopadla si nepamatuji. Ale byl tam vystaven parfém a ten i po letech na dně mořském voněl jak nový. Krásná, poučná akce i když na začátku všeho byla tragédie.

Smutný příběh... Důkaz toho, jak může souhra náhod způsobit nepředstavitelnou katastrofu... Lidé, kteří byli na palubě, měli smůlu, že byli ve špatný čas na špatném místě... Život je sfině a může se to stát kdykoliv komukoliv z nás...  

Ti lidé museli zažít před potopením nepředstavitelnou hrůzu. Já si to naplno uvědomila na lodi při plavbě ve stejných vodách, jako se potopila loď Estonia.

Teď jsem narazil na zajímavou věc...  Vylosoval jsem si špatný lístek, nepřežil jsem...

KLIKNI - 3D ANIMACE

Já měla větší štěstí... perfektní animace.

Něco o lodích, které se vrátily

      Když jsem za letního rána vstupoval do velkého podniku, branou vytvořenou z bílého, kapitánského můstku, netušil jsem, kam mě prašná cesta může zavést. Můj profesionální zájem vznikl v českém strojírenském závodu, který vyráběl lodní díly pro zahraniční odběratele. Vedla mě zvědavost i touha přispět k dílu,  při němž vzniká plavidlo, které potřebuje dvoudílnou kotvu, jejíž část váží sedmdesát tun nebo hřídel k přenosu statisíce koní.

      Na personálním jsem vyřídil formality, ve skladu vyfasoval ochranný oblek, boty z těžké kůže, silný opasek s karabinami a bezpečnostním lanem, přilbu, kterou nenosil nikdo a kožené rukavice, bez nichž nešlo nic. Plechové skříňky v šatně nápadně připomněly mateřský podnik, jen obvyklý zápach Solviny vystřídal jiný.

      Po chvíli mě vyhledal vysoký, udělaný chlap s námořnickou brigadýrkou a šedým plnovousem. Aniž vyjmul dýmku z úst, pozdravil a moje ruka se ztratila v jeho obrovské, drsné dlani. Napadlo mě, že takové ruce jistě dělaly vše, co jen lidskými nástroji lze.

      „Tě zdravim“, zahučí, „navlíkni se do hadrů a dem na plac. “

Při hovoru sklouzne do starého nářečí,  směsi dvou rozdílných jazyků a řady slov, jejichž  původ byl nejasný. Pochopil, že si jeho rodnou řečí nepokecáme a já  opět začínám rozumět.

      „Sloužil sem u maríny, zásobovací šíf,  jasný? V pětačtyřicátým nám foukli na palubu poslední granát, už sem nestih uhnout. “ Až teď vidím, že levačku má pořád v kapse.   Vytáhne ji a místo ruky zamává podivným kovovým nástrojem. Pravou sáhne do saka pro montážní klíč, povolí převlečnou matici nástroje a na protéze, která nahrazuje  zbytek předloktí, zůstane  mohutný závit. Ihned vysvětlí.

      „To je vercajk na jídlo, na fajfku a tak vůbec na celej den. Ale když něco dělám, vyměním za co potřebuju. Sem levák, tak musim vobouma. “  Nástroj je skutečně univerzální. Lze na něj upevnit skládací příbor včetně ostrého nože.                        

       „Mam  třeba sekerku, když dělam třísky,   nebo si přišroubuju kladivo, i štětku, když maluju. “

       Loděnice je  mamutí dílo a  lze tu snadno zabloudit.  Podnik sousedí s přístavem a to je pro chlapa mimořádně zajímavé území. Nemyslím ženy z přístavních krčem, nemusím mít všechno a ráno bychom je na molu nenašli. Když jsem se potloukával přístavem jako turista v kraťasech s foťákem, napadalo mě, hmm, dobrý, k čemupak je asi tohle a zaplaťpámbu, že tu nemusím hákovat. Ještě tak se nechat vyblejsknout na lopatce pohozeného lodního šroubu, velikosti  kolotoče, ale víc nic. Nějak sem nepatříte. Bílé triko a cvakání fotek popichuje domorodce a při velké zvědavosti můžete i nějakou slíznout a třeba i, jen tak náhodou, žbluňknout do špinavé vody. Ale oblečeni v hadrech, za nedbalého šoupání bagančat, se zarostlou tváří Krakonoše, v koutku úst cigáro, to je jiná káva. Nikdo si vás nevšimne, jste součástí kolosu. Za týden už víte, kde co je, na co dát pozor a kam rozhodně nelézt.

      Mám rád  zvuky přístavů. Tření lodních boků o molo, zvláštní směs hlubokého šramotu a tónů, které jinde zaslechnout nelze. Lodní siréna přehluší směšné houkačky lokomotiv a cosi uvnitř těla rozechvěje. Černobílá hora oceli, nacpaná zbožím všeho druhu, vyplouvá do neznámého světa. Je naložená, povolená čára ponoru probleskuje mezi vlnami. Kocábku znám, pohání ji čtyři šestiválce a jejich stádo kobyl se nevejde na Václavák. Písty půl metru v průměru. Vyráběly se u nás a vždycky jsem si přál být přitom, až se takový motor roztočí. V nádržích šplouchá pěttisíc tun  oleje, životadárné tekutiny, bez níž je loď zcela mrtvá. Obchodní šíf míjí vjezdový maják, motory dostanou plnou dávku paliva, jejich zvuk ztemní, regulátory udržují otáčky na čísle šestset, rychlost se zvyšuje natáčením lopatek čtyř propelerů. Za hodinu zmizí z obzoru i kouř. Osmnáct námořních mil na zakřiveném povrchu moře skryje i tu největší obludu.

      Vracíme se do provozu. Ve vysoké hale, v hluboké jámě se staví trup lodi.
     „Máme velkou zakázku na tyhle prcky“, slyším od svého průvodce. Musím se zeptat, co tím myslel. Tahle loď má na délku stodeset metrů a zmíněný špunt v mém vnímání hodně přesahuje. Rybářský supertrawler, tady říkají. Montáž připomíná stavbu mrakodrapu naležato. Ke kovanému kýlu jsou přivařeny žebrované přepážky a tvar lodi vytvářejí lisované díly z plechu. Obšívka, tak je to správně. Plech! Trochu konzervově skřípe počeštělé německé slovo. U kýlu jsou pláty třicítky, nad čarou ponoru prý postačí tloušťka dvacet milimetrů.
      „Proč taková síla? “  Křičím do pracovního lomozu.
      „Tlustý se ti zdaj? “  Pobaveně protáhne mořský vlk,
      „ti pak venku něco ukážu. “
      „Čím to svařujou? “   Ptám se.
      „Drátem přece“, podívá se na mě jako na nepřipraveného žáka, sáhne do bedny a podává mi půlmetrovou elektrodu síly prstu.
     

      Trup je prázdná skořápka, nikde žádná paluba, chybí záď a hned se dovím proč.
     „Za tejden montujem motor, pak přilepíme záď, pudem se na ni podívat a jedem na vodu. Musíš říkat ZÁĎ, žádnej zadek. Loď je šlechtična a nesmí se urazit. “
Rozumím. Každé řemeslo má svoji zdravou pýchu. Jak se doma ve slévárně řeklo „slejvač“, člověk klesl v očích parťáků, ani to slovo nemusel opakovat třikrát. Sestoupíme do díry. Mechanici připevňují lůžka pro motor. Jsem zvědav, jakou mašinu sem posadí.

      Nad námi jezdí jeřáb-kyklop, hlavní zdvih se pyšní tabulkou sedmsetpadesát tun. Z práce znám třetinového drobečka. Stotunový,  pomocný zdvih,  přiváží prý jen svačiny.
Dole je parta natěračů. Lezou po lešení, metrovými smetáky nanášejí barvu na trup. Velký nápis  Kouření přísně zakázáno, respektují všichni.

      Jdeme středem  rozlehlého prostranství. Po obou stranách hlavní cesty se tyčí svazky plechů. Jen na okamžik se připomene česká norma, rozlišující na slabé a od čtyř milimetrů výš,   silné. Tady jsou tlusté všechny a mají gigantické rozměry zvící prostěradla pro brontosaura. Elektromagnetické zdvihy na jeřábu přicucnou plát a nesou ho do otevřené haly. Už na něj čeká chlapec s papíry a křídou. Leze po kolenou, podle pravítka kreslí čáry, umazává mokrým hadrem, opravuje, mrkne do plánů.   Dobrý, pronese jen pro sebe. V hale zahučí velký motor, roztáčí těžký setrvačník kousavého obra. Na litinovém portálu je nesmazatelný podpis  z kovových písmen  McCullan and sons, Glasgow, 1891.

      „Nůžky? “  Zvednu pohled.

      „Ty makaj, co? Jednou za rok vyměníme futra a jedou zas. Ucvaknou klidně i sedum cenťáků, budeš čumět. “

Jo, nůžky a teorie stříhání, přesně na tohle mě vyrazil docent od zkoušky.

Dlouhá ostří pamatují britské bitevní lodě, po válce stroj prodali jako šrot. Tady, několika ranami  ostříhají plát do nepravidelného lívance a za chvíli ho spolkne žhavá jeskyně.

      „Vohřejem a kluci ho vymačkají do figury. Héle, zrovna tam něco maj. “

 Dunivé údery lisu mění rovinu plechu v malý fragment ladné křivky lodního boku. Vedle se vrší tmavnoucí rudá pyramida horké oceli.

      „Tady máme hotový kajuty, kupujem je zvenku. V trupu  pro ně připravíme lůžka a pak je skládáme stejně jako kosky cukru do škatule. “

Na volném prostranství se dohotovují velké části lodi. Slibovanou záď nelze přehlédnout.          První šichta utekla, vláčím olověné nohy jako po namáhavém závodu.

      Týden je za mnou. Mám prolézt celou loď, třeba i po břiše.   Obcházím pracoviště, učím se názvy, dívám se do plánů, na všechno se vyptávám.

      „Umíš zaplítat lana? “  Houkne na mě dvoumetrákový zrzoun.
      „Asi né, dyž máte doma jen rybníky, na co by vám špagáty byly? Prej si z Čech, jo? Sme tu eště neměli. Tě to naučim. Já sem Sven a ty? “

      „Willy, “  přeložím své jméno.

      „Jóó... ? “  Hrábne si do rezavého houští.   „Jeden takovej  střílel z toho... teď si nemůžu... na svýho kluka... do jabka nebo có, ale to už je dávno. “

      Vezme polyamidové lano, rozplete kus na prameny, nad hořákem nataví konec, plivne si do prstů, tekutý plast zasyčí a silné tlapy ho vytvarují do hrotu. Ještě dvakrát zopakuje.

      „Zatočíš,  jo,  drž to, vemeš špingli,  tady bodneš, vodevřeš voko, zapíchneš první pramen. Tady druhej, pokračuj, provlíkneš. Né tam…. tudy! “

      Dělám chyby. Je to stejné, jako když se košile zapne na blbej knoflík, ty druhý pak nesedí. Můj záplet vypadá… no jako exkrement. Procedí slovo, které neznám, asi se trefil. Tak znova. Prohlíží druhý pokus, utáhne pramen, srovná….
      „…by šlo, “  mě ocení.  „Dva záplety stačí, voko neroztrhneš, máme v předpise štyry. Makej, máš jich eště třistajedenáct. “
Už vím, na co má takovou postavu. Lano, co zaplétá, má tloušťku nohy, připomíná anakondu z pralesa a stejně tak se s ním pere. Ta moje jsou asi sňůrky na vánoční dárek.

       Vezou mašinu. Přiběhl jsem právě ve chvíli, kdy jej naložil jeřáb z vagónu na podvalník. Špatný název. Tady mu říkají lowdeck. Stodvaadevadesát natáčivých podvozků, jeden tahač vepředu, druhý tlačí rychlostí závodního šneka. Motory řvou, výfuky za kabinami plivají černý kouř, za půlhodinku je obluda pod jeřábem v hale. Mám dost času na okukování. Litinový dům, v němž může bydlet střední rodina. Řadový osmiválec, devátý stlačuje vzduch. Písty metrdeset, zdvih dva metry. Sacím potrubím projde člověk, v olejové nádrži si můžem zahrát pólo. Ke každé ojnici vedou ocelové dveře, uzavírané kolem, stejně jako trezor Národní banky. Sedmačtyřicettisíc, zatím spících kobyl a žádný kvalt, dvěstěšedesát otáček za minutu. Točivý moment by pohnul zeměkoulí. Lidi všechno přehánějí. Poslední výkřik techniky je dvoudobý čtrnáctiválec diesel v lodi Emma Maersk. Řízený počítačem, jak jinak! Tenhle je proti němu motorek ke stěračům.

      Vazači se dvěma fešnými jeřábnicemi jsou sehraná parta. Na dvanáctimetrový kolos jeden zdvih nestačí. Ještěrka přiváží vázací lana, pozdvihne vidle, ocelová oka s mlasknutím obejmou  dvojhák.   Nikdo by s nimi nepohnul. Tady se cirkusovému číslu netleská.  Rutina, nic víc. Druhý jeřáb přivlékne mohutný závěs. U čela motoru se zaklesne na dva nálitky, vzadu se musí připevnit šrouby. O tak hromské strojní součásti se odborná literatura nezmiňuje. Chlapi běhají s dřevěným metrem, domlouvají se navyklými posuňky, řvát tady nemá smysl, měří kolik ještě.  Montáž trvá do večera. Vodorovný pohyb ruky napoví i  lidožroutům, že práce dopadla dobře. Motor je na místě, dvaapadesátý v pořadí.
      V doku čeká další loď na dokončení. Celá řada prací se provádí zvenku na trupu pod vodou. Potápěči mají jen dvouhodinovou  směnu a jejich výplata stojí za to. Nikdo jim práci nezávidí.

 
       Za několik dnů je záď přivařena, trup  ještě zavání novou barvou a jak s ním do vody? Svařenec je natolik těžký a relativně měkký, že vyšší váha by nešla podložit bez proboření. Loď vyjede na podvozcích z haly. O jízdě právě mluvit nelze,   píď za minutu není žádný překotný kalup. Z podlahy doku se vysune čtyřiadvacet stříbřitých sloupů hydraulických zdviháků.   Po milimetrech se kolos zvedá až se uvolní z podvozku. Motory zahučí, plochý vlak odjede do haly, těsná vrata jámy se uzavřou a její venkovní část se začne plnit vodou. Archimédes by zářil. Výmluvnější důkaz prastarého zákona není. Vodní peřina trup zvedne a chlapi  jej ukotví lany ke břehům.

      „Si se ušklíb nad plechama, “ procedí šedý vlk,
„se pudem podívat dozadu, “ natáhne dotmava opálenou ruku s vytetovanou kotvou.

      V odlehlé části přístavu kotví lodě, čekající na opravu. Rezavá hora se otírá o sbalené pneumatiky mola, ohromná, roztržená díra v jejím boku žaluje na nástrahy pobřeží. Plech, tlustý na dva palce se při otření o skálu zachová jako vlhký piják.                                                                                                                            

      „Voda je potvora, když se vzteká, ale jak tě pohladí, nemůžeš bez ní bejt. “ Cítím povzdech dávné lásky.

      Starý lodní zvon ukončí další šichtu, jdeme do sprch. Na chlapy nejsem,    nekoukám po nich, ale je naco. Těla snad ani ne. Tetování. Žádné debilní kérky nad zadkem. Mořské panny všech váhových kategorií, názvy přístavů i věznic, ženská jména a nadprůměrně vyvinuté siluety. Za pozornost stojí obrázky, které se změní při zatnutí svalu. Chlapi se jimi netají, i když výjevy patří do hluboké noci.

      A jak taková rybářská bárka funguje?  Plovoucí, soběstačná továrna.

      Napřed ji musíme nastartovat. Zapnout klíček, přidat na vstřikách? Tak jednoduché to není. Chladicí soustava se začne plnit vodou, jejíž teplota se pomalu zvyšuje. Nechá se pomocí elektrických ventilů cirkulovat  tak, aby celkové deformace jednotlivých částí stroje byly rovnoměrné. Zároveň se do ložisek tlačí horký olej. Motor dosáhne správných provozních rozměrů a vůlí. Asi za týden je ohřátý. Do válců se vpustí rozdělovačem stlačený vzduch, písty se pohnou, stroj zahuhlá, palivo se pravidelně vzněcuje,  komín vyvrhne šedomodrý oblak. Každý kout lodi se chvěje. Za několik dní je mašina na správné teplotě. Točí jen generátorem, světla se rozžehnou, mechanismy pohnou, loď ožívá. Nezastaví se léta.

      Ani chcípnout nemůžeme tenhle verk jen tak. Přehřál by se vlastní teplotou a roztrhal. Chladicí vody je v motoru celý rybník.   Pomalu se připouští studená voda, skoro dva týdny se ochlazuje a když teplota všude klesne pod padesát, zastaví se přívod paliva. Životnost strojů je obrovská. Pracují v nízkých otáčkách, ve stálém režimu,   na konec světa dohrkají mnohokrát.

      Mezitím se nechlastá v přístavních knajpách, musí se všechno sbalit. Co s sebou, nevím, ale je jasné, že zapomenout se nesmí nic. Vyplouvá se na tři měsíce a na moři nebývají obchody. Ještě  záchranné čluny. Jeden nikdy neví. Pěkné, červené lodičky, plachtu si uděláme z trička a on už nás někdo vyloví. Tak chybná moje představa byla. Kdepak. Superbytelné čluny nacpané vším potřebným. Pro každého plovací vesta, v její kapse patrony s červenou barvou, světelné rakety. Když zůstanete na moři sami, roztrhnete patronu, chemikálie zbarví velký kruh kolem vás a třeba si někdo z letadla všimne.   Nebo taky ne… Při vlnobití je po barevném kruhu veta a brzo i po trosečníkovi. Světlici v noci zahlédnou jen žraloci. Jehla v seně není k nalezení, trosečník na hladině  je zrnko máku ve stohu.
       Ztroskotali jsme. Jako. Člun ještě drží, ve vodě nejsme, vesty zatím netřeba, jsme uvnitř. Vysílačka, signální pistole a světlice na padáčcích. Pitná voda v těžkých plastových kanystrech, suché potraviny zabalené tak důkladně, že s nimi můžete třískat o zem, aniž by se poškodily. Pardon, žádná zem tu není. Sušené hovězí, proslazené ovoce, křupavý chleba, rozinky, čokoláda, mačkaný oves. Nepromokavé obleky. Volné moře mívá vrtochy a rozhodně nevypadá jako z katalogů  cestovek. Plachta proti slunci, jiná plachta na chytání dešťové vody, plachta na vítr, rybářské náčiní (rozinky jednou dojdou), lis na ryby. Vložíte něco živého, zatočíte a vysrknete nevábnou tekutinu. Obsahuje vše pro život  a smrt zažene určitě.  Nože na párání ryb i sebeobranu, domorodci nás všude vítat nebudou, pytle proti žralokům, až nás moře pohltí,  baterky svítící i pod vodou, sirky nezhasínající ve větru,  cigára zatavená v plastu, lana, člun, co se sám nafoukne, všechno si nepamatuji. Lékárna s obvazy, dlahami, šitím na krejčovské práce, kdyby nás rafla mořská obluda,  oblbovací injekce, léky na to či ono a řada dalších věcí, o nichž se nemluví nebo je dokonce tajné. Závěsy člunů se kontrolují, na vodě musí být natotata, ne že se zadrhnou a „nikdo nepochybil…“ jak by řekla ČT.
      Tak máme všechno? Siréna dvakrát houkne,  všechny radary se otáčejí, do válců šplíchnou plné dávky  oleje, na přídi  vyhoupne ladná vlna s krajkovým hřebínkem, za lodí zasvítí bledězelená, zpěněná brázda. Na přídi vlajka kam plujeme, na zádi naše. Levé poziční světlo červené, pravé zelené, zadní bílé, to aby se vidělo i na dálku, kam se šineme. Na palubě je stovka mužů, všichni musí být v pořádku, ani jeden není zbytečný. Do mezinárodních lovišť se plave za dva rohy nebo přes půl světa, podle toho, jaké ryby kdo požaduje. Do té doby je na palubě trochu nuda. Disciplína především, s nepořádkem to ještě nikdo daleko nedotáhl, však se nemusíme moc rozhlížet. Na palubě jsou dvě party dělníků. Mají dvanáctihodinové směny a pravidelně se střídají. Ostatní se o ně nebo o chod lodi starají. Kapitán s lodivodem, samozřejmě a ještě dalšími důstojníky. Elektrárna, co by snadno rozzářila menší město a jedna záložní. Aparát na odsolování mořské vody, to když lezou tlustý do tenkejch, tak aby všichni přežili. Lékař s vybavenou ordinací i pro lehké operace. Prádelna s pradlenem, sušárnou a žehlírnou, strojníci, údržbáři i s dílnou, skladník materiálu pro výrobu, sklad potravin, výstroje i náhradních dílů a kuchař. Dva! Taky si píšou směny dvanáctky. Jedna parta pracuje, druhá spí, nudí se, prohrabuje knihovnu nebo lelkuje při filmu, je tu posilovna a uklízí se, loď není tank, žádný binec se netrpí. Ve skladu si mohou koupit cigára a něco na zub. Ani kapku chlastu. A když se blíží cizí přístav, bývá zájem o gumové zboží.
      Na hasiče a záchranáře nesmím zapomenout. Je to k nevíře, loď, ač kovová a nehořlavá, čapne rychleji než postarší stodola. Konstruktér by to dovedl vysvětlit,  já ne. Vnitřní stěny kajut a strojovny jsou vystříkány tvrdou hmotou, při požáru hmota vytvoří pěnu, teplem vznikne hasební plyn a skutečně hermeticky utěsní celý prostor. Kam se podíváme, všude jsou hlásiče požáru a trubkový rozvod pro likvidaci živlu. Tu a tam se stane nehoda a nešťastník se musí rychle vyprostit. Ať se líbí nebo ne, občas někdo zaplatí nejvíc. Když se najde, má připravený vak a chlaďák.  Až si na výletní lodi vyjdete na romantickou noční procházku, dávejte bacha, ať nepřepadnete. I když si někdo všimne, naděje na záchranu velká není. Ty tam jsou doby, kdy loď vlekla lano pro muže přes palubu, aby se zachytil. Rozjetý šíf potřebuje k zastavení pěkných pár uzlů.  A co víc, za lodí je velký objem zpěněné vody a tato směs je mnohem lehčí než voda, jak jsme zvyklí z bazénu. Propadnete se do prázdna a černý vak se ušetří.
       Co dělá kapitán, vážně nevím, ale ví kam a proč a lodivod kudy. Chybí tu kormidelní kolo, jako známe z filmů, že? Namísto něj jen taková ohrádka jako pro obžalovaného, sloupek a na něm malé kolečko s lehce aretovanou nulou, to  když chceme rovně za nosem. Dnes přibyly obrazovky a loď se řídí klikáním, hrůza co? No řekněte, jak pěkné a majestátní bývalo dřevěné kolo s rukojeťmi. Všechno se zhoršuje. Tajemné blikající majáky s kondenzory jsou určené k zániku, z větrem ošlehaných vlků se staly počítačové myši a kdoví, zda mořské panny jsou stále nevinné.
      Jeden man je důležitý par- excellence. Dovede najít  hejna ryb, ví kde a kdy vypustit vlečné a jiné sítě, kdy je zatáhnout, zkrátka bez něj přivezem jen ostudu. Síť je plná, navijáky ji vytáhnou po šikmé zádi a ryby se vysypou do podpalubí. Tam je z nerezu všechno. Hladká těla proudí v širokých korytech, chlapi oblečeni v gumě, vybírají odlišné druhy a ty chtěné žere jateční mašina. Čtyřmi řezy z nich nadělá filety a všechno ostatní se usuší a rozemele na rybí moučku pro zvířata. Část filetů se automaticky balí, podchladí tekutým dusíkem a uloží do mrazáků. Malý díl jde do kuchyně. Ryby už posádce lezou krkem, i když se objevují druhy, v obchodech až nemravně drahé.

      Hned vedle je konzervárna.  Loď veze svitky plechů, na postupovém lisu se vystříhne a vylisuje nádobka, naplní se obsahem, zapertluje se hotové, potištěné víčko a piksla putuje do autoklávu, kde se z ní stane konzerva, jak ji známe. Umýt, osušit, zabalit a do skladu. Další várka a znovu. Dnes se postup zlepšuje.   Dodávám,  jak pro koho. Z odpadků těl se vyždímá masová drť, zlotřile se z ní vytvarují kousky, tvářící se jako rybky, osmaží. Teprve doma si všimnete, že mikropísmo práskne, cože je uvnitř za svinstvo.   Před koncem směny se linka vystříká horkou vodou, uklidí a nastupuje noční směna. Ve sprchách teče  mořská voda, používáme zvláštní mýdlo, které pění i ve slaném láku a pak čeká prostřený stůl.

      Kuchař to nemá lehké. Vstává tři hodiny před první směnou. Než si chlapi zanadávají, vyčistí zuby a nastoupí na palubu, musí být jídelna připravena. Podává se káva, čaj, vždycky čerstvé pečivo a něco na ně, chlazené ovoce, pudink. Směna dostane během dvanácti hodin snídani, dvě teplá jídla a mezi nimi svačinu. Na závěr je káva a sladký moučník. Kuchyně není velká, dva by se tu skoro pletli. Všechno je na elektriku. Můžete ovládat plotny i trouby, pece na chleba, papiňáky, friťáky, loupače a kráječe, roboty a myčky. Za klidného počasí se tu vaří snadno, ale když se vlnky dohodnou a spojí, smýknou kolosem,  pak si namažte chleba tupým nožem, pokud se trefíte. Na lodi není ráno ani poledne, středa, či svátek. Na venkovní práci svítí slunce nebo reflektory a jídlo musí být vždy včas. Když se vlny valí přes palubu, fičí ostrý vítr, dostává posádka teplé nápoje. Jeden pracant, dvěstě pokrmů, po stovce snídaní a svačin a k tomu nějaké sladkosti. Všechno umýt, uklidit kuchyň i jídelnu.

      Tři měsíce na vodě jsou dlouhé a těšení domů veliké. Čtvrt roku s přehledem stačí na překování vztahů. Vejdete do známých dveří, za nimiž býval domov a hle. Žádný domov není. Jste v cizím bejváku a civíte do neznámého ksichtu. Ještě že máte svůj lodní pytel s věcmi.

Moře nikdo nezmění. Tady je věčný domov pro životní ztroskotance

Ach jo.

V souvislosti s tragédií Titaniku jsem si vzpomněla na jeden pořad v ČT - s názvem Poslední plavba lodi Wilhelm Gustloff. Zahynulo několik tisíc lidí. (Stručné info pod heslem Loď Gustloff je např. na wikipedii. ) Posledním zachráněným hlídkovou lodí byl kojenec... Každá lidská tragédie je hrozná.

Byl to nejmodernější a nejkrásnější  parník, jehož plavba skončila srážkou s ledovcem a ztrátou 1523 lidských životů..... moc smutné...

Jirso, vidím, že jste on line, tak něco posílám... A to 2. videjko je pro radost

http://www.youtube.com/watch?v=v9Zj-BAGo_o&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=E9E4aooCEGs&feature=related

Zajímavost, stojí za přečtení...

TOHLE je také zajímavé...  

Tak to je nářez!