Téma: Příběhy na neděli – poučné, veselé a k zamyšlení

Pluťásku, to je hezkýýý. kde Ty na ty příběhy, čéče, pořád chodíš?

Nemám příběh, jen podobenství z Písma - O farizeovi a celníkovi /celníci bývali dříve opovrhováni/

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali, řekl Pán toto podebenství -

   Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus, druhý celník.

Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil "Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.

Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám".

   Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout, bil se do prsou a říkal "Bože, slituj se nade mnou hříšným".

   Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje bude povýšen".

 Milá Pavlo!   Děkuji za krásné nedělní čtení. Rád si přečtu od tebe, každou neděli moudré písmo, které je poučné a vybízí nás popřemýšlet. Dobře se při tom popíjí nedělní kafíčko a povídá s mým zlatíčkem. Pluto rád naslouchá.

   Nehoda.

 Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla zbrusu nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na ten model dlouho šetřil.

Na přeplněné křižovatce na okamih zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta.

Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi?

Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost.

Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce.

Vypadl z ní jakýsi lístek.

Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: „V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne to auto. “

Při tomto příběhu mně napadlo, jaký je to skvělý nápad dát svému milovanému partnerovi/ce, do kabely/tašky, kdykoliv lístek: „Mám Tě rád/a“, „Jsem rád/a, že jsi“, „Těším se večer na Tebe“, atd. … Jsem rád, že mě máš! “

Pluto, mně manžel občas nechá na stole lísteček. Je to hodně soukromé, ale přece. Mám některé schované a přede mnou leží lísteček z 27. 6 2008 a začíná slovy -

Pavluško, ráno jsem vstal v 1/2 sedmé a děkoval jsem Bohu, že ležíme vedle sebe......

Čím je člověk starší, tak si uvědomuje hloubku takových slov.

Pluto, jsem ráda, že seš tady i Darila i Rybka i Barča i Dagmon i Lucy i všichni ostatní. Každý jste pro mně přínosem v něčem jiném a učím se od každého něco jiného. Mám vás tady ráda.

To je zase krásných příběhů, no a když za volantem tak jeden z dnešní uspěchané doby.

Když jsem se dnes ráno při jízdě po dálnici podíval do
levého jízdního pruhu,
uviděl jsem v něm za sebou ženskou v posledním modelu BMW, která to frčela
snad 160-kou, a při tom si ve zpětném zrcátku malovala oči!!!
Když jsem se po ní za chvíli znova ohlídl, byla už napůl v
mém jízdním pruhu
a pořád si malovala ten ksicht! Já teda něco vydržím, ale tohle mě tak vyděsilo, že jsem upustil
holící strojek, který mi při pádu vyrazil z druhé ruky koblihu.
Jak jsem se ve zmatku snažil vyrovnat vůz koleny opřenými o volant a zároveň zachytit koblihu,
vyklouzl mi
mobil od ucha a spadl do kelímku s kávou, který jsem měl mezi koleny.
Kafe se vylilo, popálilo mě na koulích, zničil se mi mobil a přerušil důležitý hovor...

Zasraný baby za volantem!!!

Omlouvám se za ta slova, ale bez nich by to nemělo tu pointu!

Darilo!  

Také přidávám jeden příběh na neděli - úryvek z knihy od Paulo Coelho " Démon a slečna Prymová ".    Jeden muž kráčel po cestě se svým koněm a psem. Když přicházeli k velkému stromu, udeřil do něj blesk a všechny je spálil. Muž ale nepochopil, že je mrtvý a tak pokračoval se svými zvířátky dál ve své cestě.

Byl to velmi namáhavý pochod, cesta vedla do prudkého kopce a slunce ten den nemilosrdně pálilo. Byli celí spocení a velice žízniví. V jedné zatáčce této cesty uviděli nádhernou bránu, celou z mramoru, za ní chodník dlážděný zlatem a uprostřed byla studna s křišťálovou vodou. Pocestný přistoupil ke strážnému, který stál u brány.

" Dobrý den ".

"Dobrý den ", odpověděl strážný.

"Jak se jmenuje toto místo? " zeptal se muž.

"Je to Ráj ", řekl strážný.

" To je dobře, že jsme přišli do nebe, jsme celí žízniví ", zaradoval se muž.

" Lituji, ale zvířatům je vstup zakázán. Zvířata sem nemohou ", řekl strážný.

Muže to velice rozladilo, protože byl velmi žíznivý, ale sám bez svých zvířat pít nechtěl. Poděkoval tedy strážnému a pokračoval v cestě. Po dlouhém a namáhavém výstupu do kopce přišli na další místo už úplně vyčerpaní. Na prašné cestě stála stará brána a kousek dál, ve stínu jednoho stromu ležel nějaký muž, hlavu měl přikrytou kloboukem a zdálo se, že spí.

"Dobrý den", pozdravil ho pocestný. Muž jen kývl hlavou.

"Jsme velice žízniví, já, můj pes i kůň. "

"Tam u té skály je studna, " ukázal muž. "Můžete se napít vody, kolik jen chcete. "

Muž se psem i koněm šli ke studni a uhasili svoji žízeň. Potom se vrátil k muži, aby mu poděkoval.

"Příjďte zase, kdykoliv budete chtít, "odvětil muž.

"Prosím vás a jak se jmenuje toto místo? "

"Ráj ".

"Ráj? Ale vždyť strážný u mramorové brány mi řekl, že tam je Ráj".

"Kdepak, to bylo Peklo ".

Pocestného se zmocnily rozpaky - "Měli byste jim zakázat, aby používali vaše jméno. Tato falešná informace může přece způsobit velký zmatek " namítl pocestný.

"V žádném případě. Ve skutečnosti nám dělají velkou službu, protože tam zůstanou všichni  ti, kteří z  egoismu dokáží opustit i toho nejvěrnějšího přítele. "

.... Aj dnes buď človekom, ktorý vyberá zo svojho srdca dary ludskosti... lebo cez ne prichádza požehnanie...

Pane Bože. To je pekné.  Rybičko. Veľmi pekne ďakujem.  

... rádo se stalo, Pluťásku, a pozdravuj ode mne Plutíčka a tahle ta kostička na neděli je pro něj....

Pluto Děkuje. Mňam.

  Tak nedělní už nestihnu napsat, tak alespoň pondělní. Upozorňuji duševně nemocné, že není z mé hlavy!

    Bajka o kočičce

    Běží kočička přes koleje, zrovna jede lokomotiva a ujede jí kousek ocásku. Kočička se otočí a říká si: „Škoda ocásku". Vrátí se, bere ujetý ocásek do tlamičky a v tom jede lokomotiva zpět a přejede jí celou hlavu. A to je konec bajky.

  Ponaučení:  Nejedna kočička i pro malý ocásek ztratí celou hlavu.

 Dovolená.

Manželský pár se vydal na dovolenou do rybářské oblasti. Manžel rád rybařil za úsvitu a manželka ráda četla. Jednoho rána se manžel vrátil po několika hodinách rybaření a rozhodl se zdřímnout si.

Ačkoliv jezero příliš neznala, rozhodla se manželka vzít si člun a projet se. Odrazila od břehu, kus popojela, zakotvila a dala se do čtení své knihy.

Po boku jejího člunu se po chvíli objevil šerif:

„Dobré ráno madam. Copak tady děláte? „Čtu knihu, “ odpověděla mu…a říkala si „je snad slepý? “ „Jste v oblasti, kde je zakázáno rybaření, “ informoval ji šerif. „Ale šerife, já přece nerybařím, to snad vidíte, ne? “ „Ano, ale máte veškeré vybavení. Budu vás muset zadržet a sepsat protokol. “ „Dobře, pokud to uděláte, obviním vás ze znásilnění. “ „Ale já jsem se vás ani nedotkl, “ oponoval šerif. „Ano, to je pravda, “ odpověděla žena, „ale máte veškeré vybavení. “

Slohová práce žáka ZŠ na téma: Moji rodiče.

Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce.


Matka se ještě rozděluje na ženu v domácnosti a v zaměstnání.


Doma se potom ještě skládá z manželky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky.... ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako např. služka, otrok a jiné.

Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně.
Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák, zatím co zadělá na buchty. Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mně vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Ve volném čase stačí i vyžehlit. Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu.


Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedneme k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité nové díry.
Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně.


Potají si mámu prohlížím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce má v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí.... ne, vždyť jsem už povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku.


Otec se neskládá ani nerozděluje.


Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami.


Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází domu s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale
psát asi neumí, protože mi ještě žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení vůbec nechodí. Jak umýt auto ještě nezkoušel.

Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil. Tak si myslím, že při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv.

Na dnešní neděli mám pro vás, milí přátelé, připravenu bajku -

                                   O PYŠNÉ LAMPĚ

Na stole stála svítící lampa, čistá a vyleštěná. Její světlo bylo zářivé a dopadalo na stůl i do pokoje. Lampa byla na sebe pyšná. Ani stůl, ani knihy nesvítily, jen ona zářila.

"Podívejte se na mne, nikdo z vás neumí svítit. Svítím víc, jak hvězdy na obloze i s hvězdami. Dovedu svítit, jako slunce:"

Co se tak chlubila, hrálo si u stolu malé kotě. Zatáhlo za cíp ubrusu a bác. Lampa spadla a zhasla.

" Proč nám nesvítíš teď? " zeptala se kniha. " Už ze mne nikdo nemůže číst, když nesvítíš. Ale podívej se, měsíc svítí dál. Stačilo malé kotě, aby tě sfouklo, ale měsíc, hvězdy i slunce vyzařují světlo navěky ".

Poučení - Pýcha předchází pád!

Tohle určitě znáte.. jednou mi to přišlo na mail a nikdy jsem to neodstranila.

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve
zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl:
"Věci nejsou takové, jakými se zdají být. "
Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře
a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla  co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva.
Proč???
"Věci nejsou takové, jakými se zdají být" odpověděl starší anděl. „Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad  nemohl  najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být. “
Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj  prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří  přátelé nás proměňují!
Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je  neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!

D v a   b r a t ř i

Dva bratři, kteří žili na farmě vedle sebe, se pohádali. Po čtyřiceti letech, co takto vedle sebe farmařili, dělili se o stroje, pracovní sílu a materiál a používali vše podle toho, jak kdo potřeboval, to byl první vážný konflikt. A pak se jejich spolupráce rozpadla. Začalo to malým nedorozuměním, pak se z toho vyvinula hádka, nakonec si vyměnili pár hořkých slov a poté následovalo několik týdnů ticha.

Jedno ráno někdo zaklepal na Janovy dveře. Jan otevřel a tam stál muž s tesařským nářadím. „Hledám práci na několik dnů, “ řekl. „Nemáš něco, s čím bych mohl pomoct? “ „Ano, “ řekl starší bratr. „Mám pro tebe práci. Podívej na ten potok u tamhleté farmy. To je farma mého souseda, vlastně je to můj bratr. Ještě před týdnem na tom místě byla louka, ale on pak vzal bagr a teď…, teď je tu tento potok. Možná to udělal, aby mne naštval, ale já mu ukážu. Vidíš tu hromadu dříví u stodoly? Chci, abys mi postavil plot 2,5 metru vysoký, abych se už nikdy nemusel dívat na jeho pozemek a do jeho tváře. “

Tesař řekl: „Myslím, že tomu rozumím. Ukaž mi, kde máš hřebíky a já to pro tebe udělám, abych tě uspokojil.

Starší bratr musel odjet do města, a tak pomohl tesaři připravit materiál a pak na den odjel. Tesař celý den tvrdě pracoval, vyměřoval, řezal a zatloukal hřebíky. Když se farmář při západu slunce vrátil, tesař právě skončil. Ke svému velkému údivu tam nestál žádný plot, ale most. Most, který spojoval oba břehy potoka. Byl opravdu dobře postaven. A soused, farmářův mladší bratr, přecházel most s nataženou rukou.

„Jsi opravdu přítel, že jsi nechal postavit tento most po tom všem, co jsem ti řekl a udělal. “

Oba bratři se sešli uprostřed mostu a podali si ruce. Když se obrátili, tesař sbíral své nářadí do brašny.

„Počkej, zůstaň ještě několik dní. Mám pro tebe ještě jinou práci, “ řekl starší bratr. „Rád bych zůstal, “ odpověděl tesař, „ale mám postavit ještě hodně takových mostů. “

Příběh, kdy člověk nebyl lhostejný......

Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny. Zahodil nářadí a běžel k močálu.
Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.
Další den se u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.
"Chci se s vámi vyrovnat, " řekl šlechtic. "Zachránil jste život mému synovi"
"Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal, " odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.
V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn.
"Tohle je váš syn? " zeptal šlechtic.
"Ano, " odvětil rolník hrdě.
"Udělám vám nabídku. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní. " A tak se stalo.
Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary's Hospital Medical School vLondýně a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu Sir Alexander Fleming.
Po letech, syn téhož šlechtice, který byl zachráněn z močálu dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.
Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.

 Děkuji vám za krásné příspěvky.

Štěně

Malý chlapeček se loudal ze školy a se zaujetím nakukoval do výkladních skříní, když si náhle všiml velké cedule s nápisem: "Prodám štěňátka". Vstoupil do obchodu a zeptal se obchodníka, zda by se na pejsky mohl podívat. Obchodník jej zavedl k ohrádce, kde si hrálo několik štěňat. Štěňata se hned rozběhla k chlapci a vesele vrtěla ocásky. Jenom jedno štěňátko se pomalinku belhalo a právě ono chlapce zaujalo. Zeptal se kolik stojí a hned se s pejskem začal mazlit. Obchodník řekl chlapci, za kolik prodává jedno štěně. Chlapec sáhl do kapsy, vytáhl pár drobných a řekl: "Rád bych si koupil tohle štěně, ale víc nemám. Budu Vám však každý měsíc dávat své kapesné, dokud svůj dluh nezaplatím". Obchodník se podíval na chlapce a řekl mu: "Víš, tenhle pejsek má nemocnou nohu. Špatně se mu vyvinula kloubní jamka a tak nikdy nebude moci běhat. Chtěl jsem ho vlastně utratit, ale bylo mi ho líto. Dám ti ho klidně zadarmo". Chlapeček se smutně podíval na obchodníka, potom se ohnul a vykasal si nohavici u kalhot. Ukázal obchodníkovi svou protézu a řekl: "Ten pejsek má stejnou hodnotu jako ostatní, já toho taky moc nenaběhám. Myslím si, že potřebuje někoho, kdo mu bude rozumět". Pak dal obchodníkovi hrst peněz a s pejskem odešel. Obchodník zůstal jen strnule stát a o něčem přemýšlel...

Moc pěkný příběh, Dany, ..... myslím, že to byl od Pluta dobrý nápad, založit tohleto nedělní téma... I ostatní dnešní příspěvky se mi moc líbily, tak už se těším na příští neděli...

Učitel filozofie jednoho dne přišel do třídy. Když se studenti usadili, vzal ze šuplíku nádobu a naplnil ji až po povrch kameny. Potom se zeptal studentů, zda si myslí, že je nádoba plná? Studenti s ním souhlasili, že je. Potom profesor vzal krabičku s kamínky a vysypal je do nádoby s kameny, zatřásl nádobou a samozřejmě, že kamínky popadaly mezi kameny. Profesor se zeptal znovu. Je ted nádoba plná? Studenti se pousmáli a souhlasili že je. Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným pískem a vysypal ho do nádoby. Ted už byla nádoba opravdu plná. Potom profesor řekl:Touto ukázkou jsem chtěl znázornit, že život je jako tato nádoba. Kameny znázornují důležité věci ve vašem životě, jako jsou rodina, partner, zdraví, děti.... vše, co je tak důležité. Kdyby jste to ztratili, bylo by to velmi zničující. Kamínky znázornují ostatní, méně důležité věci. Například vaše zaměstnání, dům, auto... A písek je všechno ostatní. Drobnosti. Když dáte písek do nádoby jako první, nezůstane vám žádné místo pro kameny. To stejné platí v životě. Když budete ztrácet čas a energii na drobnosti, materiální věci, nikdy nebudete mít čas na věci, které jsou skutečně důležité. Věnujte pozornost rozhodujícím věcem ve vašem životě. Hrajte si se svými dětmi, vezměte svého partnera tancovat...... Vždy bude čas jít do práce, uklidit dům, .... Dejte si záležet na kamenech, to ostatní jsou jen kamínky a písek. To není celé!!! Pak přistoupil student a ptá se profesora. Myslíte, že nádoba už je plná? Profesor připustil že ano. Student vzal půllitr piva a vlil ho do nádoby. Pivo vsáklo do písku. Ponaučení? NA PIVO SE VŽDYCKY MÍSTO NAJDE!!!  

Hvězdnice.

Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh.

Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla. Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.

Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se chlapec vytrhnul tatínkovi z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.

Z betonového chodníku na něj volal muž: „Co to děláš, chlapče? “

„Házím ty hvězdice zpátky. Jinak na břehu všechny pomřou, “ odpověděl chlapec v běhu.

„Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit, “ zavolal na něj muž. „A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš! “

Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdnice a hodil ji do vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnil! “

Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdnice a házet je zpátky do vody. Za chvíli se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.

„Aby se změnil svět, stačilo by, kdyby se někdo, třeba maličký, odvážil začít! “

Kytice růží.

Jedna mladá žena dostala tucet růží s lístkem: „Od toho, kdo tě má rád. “

Ale podpis chyběl. Vdaná nebyla, a tak začala přemýšlet o mužích, které kdy poznala. Nebo to byli její rodiče? Že by někdo z práce? V duchu se jí vynořil celý seznam lidí. Nakonec se rozhodla zavolat kamarádce, aby jí pomohla tu záhadu rozluštit.

Ale po jedné kamarádčině větě jí svitlo:

 „To tys mi poslala růže? “

„Ano. “

„A proč? “

„Protože, když jsme se viděly naposled, měla jsi špatnou náladu. Chtěl jsem, aby sis připomněla všechny lidi, co tě mají rádi. “

  O moudrosti krále Šalomouna

Ivan Olbracht - Biblické příběhy

Šalomoun, král jednoného izraelského království, vládl pravděpodobně v letech 970 -931 př. n. l. za jeho vlády, království vzkvétalo.

A soudil Šalomoun lid spravedlivě a moudře.

 Jako řeka, jež plyne.

Chlapec se díval, jak babička píše dopis. Potom se zeptal: „Píšeš o něčem, co se přihodilo nám? A není to snad příběh o mně? “
Babička přestala psát, usmála se a odpověděla vnukovi: „Máš pravdu, píšu o tobě. Ale důležitější než slova je tužka, kterou píšu. Chtěla bych, aby ses jí podobal, až budeš velký. “
Chlapec se na tužku zvědavě podíval, ale neviděl na ní nic zvláštního. „Je přece stejná jako všechny ostatní tužky, které jsem kdy viděl. “
„Všecko záleží na tom, jak se na věci díváš. Tužka má pět vlastností, a když si je udržíš i ty, bude ti na světě vždycky dobře.

První vlastnost: můžeš dělat velké věci, ale nikdy nesmíš zapomenout, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vždy vést podle své vůle.

Druhá vlastnost: čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce trochu ubližuje, ale je pak ostřejší. Proto musíš občas snést nějakou bolest, jelikož z tebe učiní lepšího člověka.

Třetí vlastnost: tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali chybu. Uvědom si, že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě.

Čtvrtá vlastnost: na tužce není nejdůležitější dřevo nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje ve tvém nitru.

A konečně pátá vlastnost: tužka vždy zanechává stopu. Stejně tak nic, co v životě uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho, co činíš. “

 Nápis.

Jednoho dne seděl jeden nevidomý muž na schodech před budovou s kloboukem u nohou a tabulí s nápisem: „Jsem slepý. Prosím, pomozte mi. “

Šel kolem novinář a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehl se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu.

Odpoledne se novinář vrátil ke slepci a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek. Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal.

Novinář odpověděl: „Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu. “

Usmál se a odešel. A slepec se nikdy nedověděl, že na tabuli stálo: „Je jaro, ale já ho nemohu vidět. “

Ponaučení: Změn svou strategii, když se věci nedaří a uvidíš, že se to obrátí k lepšímu.

  TROCHU STŘÍBRA

„Rabíne, co si myslíš o penězích? “ ptal se jeden mladík učitele.
„Podívej se z okna, “ poradil mu učitel. „Co vidíš? “
„Vidím nějakou ženu s děckem, vůz tažený dvěma koňmi a vesničana, který míří na trh. “
„Dobrá. A teď se podívej do zrcadla. Co vidíš? “
„Co chceš, abych viděl? Vidím sama sebe, samozřejmě. “
„Nyní přemýšlej. Okno je vyrobeno ze skla, také zrcadlo je vyrobeno ze skla. Stačí nepatrná vrstvička stříbra na skle a člověk vidí jen sebe sama. “

Jsme obklopeni lidmi, kteří si svá okna proměnili v zrcadla. Myslí si, že se dívají “ven“, a přitom přemýšlejí jen o sobě. Nedovol, aby se okno tvého srdce stalo zrcadlem.

Tak děti moje, tady máte příběh od Pluta:

Taxikář a sirky.  
Jel jeden Evropan obchodně do Japonska. Po příletu na letiště zahlédl v jednom tabákovém stánku krabičku sirek a na nich obrázek s adresou hotelu, v němž měl objednané ubytování. Jelikož japonsky moc neovládal, řekl si, že bude velice jednoduché taxikáři tímto způsobem vysvětlit, kam potřebuje zavést. Když taxikáři ve vozidle tuto krabičku ukázal, taxikář se naň nechápavě podíval, ale pak jakoby se mu rozbřesklo, usmál se a pokyny naznačoval, že chápe. Náš Evropan se spokojeně opřel o opěradlo a liboval si, jak to dobře vymyslel. Jeli dlouho. Evropan začal podřimovat, unaven z dlouhé cesty. Probral ho však jásavý hlas taxikáře, který naznačoval, že už jsou na místě. Místo hotelu však zde stála firma, vyrábějící zápalky.
Co nám chce vlastně, příběh o porozumění napovědět?
•Dávám srozumitelně najevo, co chci? Zajímá mě, jestli mi druhý porozuměl správně, nebo jsem k tomu lhostejný a pak v případě nedorozumění svalím vše na jeho bedra, že mi neporozuměl?  
•Snažím se druhému porozumět a nebojím se zeptat o vysvětlení v případě nedorozumění? Nebo si raději věci domyslím po svém?

U HOLIČE (z internetu)

Jeden muž, stejně, jako každý jiný měsíc, šel k holiči. Začali spolu hovořit o různých věcech. … a najednou hovořili o Bohu.
Holič řekl: „Víte, já nevěřím, že Bůh existuje. “
 “Proč si to myslíte? “ zeptal se klient.

„Je to velmi prosté.
Stačí jen vyjí na ulici, abych se přesvědčil, že Bůh není.
Kdyby byl Bůh, myslíte, že by bylo tolik nemocných? Existovaly by opuštěné děti?

Kdyby Bůh byl, nebylo by bolesti, utrpení…
Prostě… nemůžu si přestavit Boha, který tohle všechno dovolí. “

Klient se zamyslel, chtěl něco říct, ale rezignoval. Nechtěl vyvolat nepotřebnou diskuzi.

Když holič dostříhal, klient zaplatil a odešel. A v tom momentě uviděl na ulici člověka s dlouhými zanedbanými vousy i vlasy. Vypadalo to, že už delší dobu jeho vlasy i vousy neviděly holiče. Byl zanedbaný a špinavý.
Tehdy se klient vrátil a řekl: „Víte co? Holiči neexistují! “
„Velmi směšné! Jak to, neexistují? “ Zeptal se holič „Já jsem jeden z nich! “
„Ne! “ odporoval klient. „Kdyby existovali, nebylo by tolik lidí s dlouhými vlasy a vousy,

jako ten člověk na ulici. “

„Ale neéé… Holiči existují, to jen lidé nás nehledají.   Z vlastní vůle. “
„No právě…“ řekl klient.

Přesně tak. Bůh existuje, to jen lidé ho nehledají. A dělají to z vlastní vůle.

Proto je tolik utrpení a bolesti na světě. Bůh nesliboval dny bez bolesti, radost bez utrpení,

slunce bez deště. Sliboval sílu na každý den, útěchu uprostřed slz a světlo na cestě...

Západ slunce.

Před mnoha lety putoval přes Skalisté hory misionář. Jeho průvodcem byl mladý indián.

 Každý večer, právě když zapadlo slunce, mladík odcházel do ústraní. Pokaždé se postavil tváři k slunci, rytmicky podupkával a polohlasně zpíval něžnou, smutnou melodii. Misionář tomu zvláštnímu rituálu nemohl přijít na kloub a byl stále zvědavější, co vlastně znamená. Až jednoho se dne zeptal: „Jaký význam má ten zvláštní obřad, který každý večer provádíš? “ „To je jednoduché, “ odpověděl mladík. Tu písničku jsme složili společně já a moje žena. Když jsme každý někde jinde, oba ji zpíváme a tancujeme, když se slunce skloní nad obzor.

A tak každý večer, přestože jsme od sebe daleko, spolu zpíváme a tancujeme. “

 Boží koníček.

Kdysi dávno se jedna bohatá a vznešená Římanka zeptala rabína Jossiho ben Chalafty: „Co dělá Bůh celý den? “

Rabín jí odpověděl: „Dává dohromady manželské páry. Vybírá, kdo si má koho vzít. Tento muž onu ženu, tato žena onoho muže a tak dál. “

„Na tom není nic zvláštního. “ mínila paní, „to umím také. Za jeden den dám dohromady třeba tisíc párů. “

Rabín na to nic neřekl.

Když se paní vrátila do svých paláců, předvolala si tisíc otroků a tisíc otrokyň a provdala je a oženila navzájem.

Přikázala: „Ten si vezme tamtu a tamta si vezme tohohle. “

V noci se skoro všechny manželské páry pohádaly a popraly. Hned ráno se vydali za svou paní.

Jeden otrok měl rozbitou hlavu, jedna otrokyně zase na oku monokl, další otrok měl oteklý nos…

Paní si zavolala rabína Jossiho. Pověděla mu, co se stalo, a prohlásila. „Měl jsi pravdu. Vidím, že muže s ženami může dávat dohromady jedině Bůh.

Vtom se ozval hlas z nebe: „Ono to není snadné ani pro mne. “

Láska  srdce

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devátou něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní, řekl jsem mu tedy, aby si sedl, věděl jsem, že dřív jak za hodinu se na něj nikdo nepodívá. Díval se však pořád na hodinky, já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl, že se na jeho ránu podívám. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si proluvil s jedním lékařem a obstaral vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. Mezitím jsem se jej zeptal, zda-li snad tolik spěchá kvůli návštěvě jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria,  aby posnídal se svojí ženou.  Tak jsem se ho zeptal na její zdraví, řekl, že tam již nějakou dobu je, že má Alzheimera.

Jak jsme si tak povídali, otázal jsem se, zda-li by ho vyvedlo z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví kdo je, několik let ho nepoznává. To mne překvapilo a ptám se: "A Vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste? " Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: "Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona! " Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: "Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít. "

Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho, co je, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho. Oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. Všichni stárneme... Užívejme si života naplno už nyní. Má omezenou dobu platnosti...

Dany, moc pěkné, dojemné... skoro mi ukápla slzička..

Děkuji Trinity. I mě tenhle příběh, když jsem jej četla, velmi oslovil - je mi svým obsahem osobně blízký. Takové příběhy mám asi nejraději - ze života...

Daníku, už dlouho jsem nečetla tak pravdivá a poučná slova...   Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho. Oni si udělají to nejlepší z toho, co mají.

Dany, moc dojemné a plné lásky. Pavla

     Indická bajka o stvoření ženy

Bůh vzal oblost měsíce  a ohebnost hada, přilnavost břečťanu a záchvěvy trávy, měkký pohled laně a vrtkavost větru, pláč dešťového mraku a veselí slunečního svitu, plachost zajíce a marnivost páva, sladkost medu a krutost tygra, chlad sněhu a žár ohně, štěbetání sojky a vrkání hrdličky..... To vše smíchal dohromady a stvořil Ženu.

Byla krásná a svůdná. Bůh viděl, že je nádhernější, než gazela či ibis, obdivoval se jí a byl na své dílo hrdý. Pak ji daroval muži.

Za týden přišel muž celý zničenýk Bohu : " Pane, to stvoření, které jsi mi dal, mě umoří. Bez ustání povídá a stále si jen na všechno stěžuje... směje se a pláče zároveň, je neposedná, náročná a nervozní.... , pořád se kolem mě motá... , nedá mi chvilku pokoje. Pane, prosím, vezmi si ji nazpět. "

Ale za týden přišel muž k Bohu znovu :  " Pane, od té doby, co jsi mi vzal to stvoření, jsem tak sám. Ona mi zpívala  a také pro mě tančila, a když se tak na mě zadívala koutkem očí, aniž ke mně obrátila hlavu, okouzlující to byl pohled! Také si se mnou hrávala a žádné ovoce na stromech není tak sladkéjako její laskání. Prosím, vrať mi ji, nemohu bez ní žít. "  A Bůh mu ženu navrátil.

Uplynul další týden a Bůh se zamračil, protože viděl, že se zase blíží muž a strká ženu před sebou.

" Pane, nevím, čím to je, ale jsem si jistý, že mi tohle stvoření působí víc trápení než radosti. Prosím tě, vem si ji zpátky. "

Když Bůh vyslech tato slova, rozhněval se velice a řekl. " Muži, vrať se i se svou společnicí do dsvé chýše a uč se to s ní vydržet. Kdybych ji tu nechal, přišel bys zase za týden  zpátky a doprošoval se mě, abych ti ji znovu vrátil! "A tak muž i s ženou odešel.

" Jak nešťastné stvoření jen jsem! " zaplakal muž nad sebou. " S ní žít nemohu - a bez ní také ne! "  

   Znám vtip:

Na začátku Bůh stvořil zemi a odpočíval. Poté stvořil muže a odpočíval. Pak stvořil ženu............. a od té doby ani Bůh, ani muž už nikdy neodpočívali.

Příběh o stařence a její zlaté jehle.

Byla jednou vesnice, v té vesnici chaloupka a v ní žila staré švadlena. V sousední chaloupce žil mladík. Jednou stál mladík na zápraží svého domku a pozoroval svět. Viděl starou švadlenu, jak leze po své zahrádce po kolenou a něco hledá. I vydal se mladík k stařence a povídá: „Babi, co jste ztratila? “

„Synáčku, malér. Ztratila jsem svoji jednu jedinou jehlu, byla zlatá, byl to nejen můj jediný zdroj obživy, ale i můj jediný majetek, a teď ji nemohu najít. “ Odpověděla stará švadlena. Běžte si odpočinout babi, já mám mladé oči, já vám tu zlatou jehlu najdu. ! “ povídá mladík.

Stařenka souhlasila, šla si odpočinout do chaloupky. Mladík zatím lezl po kolenou na stařenčině zahrádce, jehlu dlouho hledal, najít ji však nemohl. I šel za stařenkou zeptat se, kde že přesně tu jehlu ztratila. Stařenka aniž by se zvedla od stolu, u kterého seděla, povídá: „Tady panáčku! “ „Proč jste svoji jehlu hledala venku na zahrádce, když jste ji ztratila uvnitř v chaloupce? “ nechtěl věřit svým uším mladík.

„Protože venku je víc světla, panáčku“ odpověděla stařenka. I rozsvítil mladík v stařenčině chaloupce lampu a zakrátko jehlu našel. A pohádky je konec!!!

Pluto, to mi připomnělo ten vtip o kuličce  

O jaké kuličce? Povídej.  

TenTvůj příběh znám jako vtip, kdy hledají kuličku.... když dlouho nenachází, dotyčný si prstem rýpne do nosa se slovy - to nevadí, udělám si jinou....       (nechutné, že? Ale ptal jsi se... )

Pohádka o člověku a psu.

Bylo, nebylo. V dávných dobách kdy byl svět ještě neutříděný a věci nepojmenované, žil praotec všech psů Azor První. Běhal po divokých lukách a lesích, koupal se v prudkých horských bystřinách a snil o zítřku, který možná přinese něco nového a nepoznaného. Čas, ve kterém žil, ještě neměl minulost ani budoucnost. Byl to čas dětství světa. Azor nemusel o nic bojovat. Všeho bylo nadbytek. Nikde nebyly žádné ploty, nikdo ještě nevynalezl slovo, MUSÍŠ, odnikud nehrozilo žádné nebezpečí. V lidské řeči se takovému uspořádaní, říká „ráj na zemi. “ Azor První se tedy toulal světem a přes nadbytek věcí, které ho obklopovaly, cítil v srdci narůstající neklid. Už ho nebavilo závodit se zajíci, prohánět ryby v rybníce, ani rozhrabovat nory hrabošů. Chybělo mu cosi, co nedokázal pojmenovat. V těch dnech se Pán Bůh rozhodl, že zkontroluje své dílo. Procházel loukami a lesy. Když ho Azor První ucítil, radostně zavrtěl ocáskem a běžel mu vstříc. Položil své packy na zřasený plášť, vesele zaštěkal a ponořil svůj pohled do Božích očí. Azor První byl krásné urostlé zvíře. Jeho tělo bylo pružné a srst sametově hebká. Pán Bůh ho pohladil, podrbal za ušima a řekl• „Tak co příteli? Co pořád děláš? Máš trochu posmutnělé oči. “ V tom okamžiku Azor poprvé objevil význam slova pán. Zadíval se žádostivě na svého stvořitele a řekl• „Milý Pane Bože, svět který jsi mi dal je krásný a téměř dokonalý. Ty jsi však pánem všech a já bych přece chtěl někoho, o nějž bych se nemusel dělit s ostatními. Buď tak hodný a stvoř tvora, který by se ti podobal a byl stále se mnou. Bože, stvoř mi pána. “ „Jsi krásný, svobodný pes, Azore. “ Řekl Bůh. „Jestli si to přeješ, stvořím ti pána. Uvědom si ale, že se svým pánem přijdeš i o část své svobody. “  „Bože, ty víš, že láska a přátelství je víc než svoboda. “ „Vždyť k čemu je mi svoboda, pokud ji nemohu někomu složit k nohám. K čemu je mi volnost, když ji nemám komu darovat. “ „Dobře Azore, stvořím člověka. “ Bude mým zástupcem na zemi a tvým pánem. Budete, ale muset odejít z ráje. Člověk bude mít svou hlavu a někdy bude zlý. Člověk by obrátil ráj naruby. “ „Děkuji ti Bože, “ řekl Azor a olízl stvořitelovu ruku. Bůh vzal hrstičku hlíny, uhnětl člověka a vdechl mu duši. Potom pes i jeho pán, opustili ráj.  

 Pěkné.... no, připomněl mi Azora mojí maminky. Když ho můj tatínek dostal, byla to malá černá kulička, která mu spávala u nohou. Když tatínek navždy odešel, zbyla mu babička. A ta když nedávno prodávala barák, musela řešit nový domov pro Azora. Ale protože se ho nechtěla úplně vzdát, domluvila se se svým přítelem, že ho vezme ke svému domku, ač má psa svého. Nebyl to problém, Azor přítele zná, jen se maminka obávala, jak to bude s "výlety" Azora v novém prostředí a jak bude vypadat vztah psa domácího. Dopadlo to tak, že psi se nesnesou, takže přítel jim nadělil tzv. vycházky a střídají se na zahradě.   A co "výlety" maminčina Azora? Ten neopustil svoje zvyky a maminka posledně nespala a do půl druhé v noci čekala na jeho návrat. A snad by i dědinu oběhla, kdyby se ho nedočkala, protože ráno chtěla odjet a strachy o něj by snad i zůstala. Tak tím pobavila celou rodinu 

Tak to je hezký, úsměvný příběh a přímo ze života. U nás si dělala výlety Orin a také, když nechodila celý den, jsem ji vyhlížel do noci a nakonec přišla ráno v pět a teď máme doma 6 malých koťat. Také má z nás celá rodina legraci, a my také.  

Učitel život

Za malou chvíli poznáš, onen jemný rozdíl mezi držením za ruku a uvězněním duše a poznáš, že láska není jen mít se o koho opřít, a že mít společnost neznamená bezpečí.

Začneš chápat, že polibky nejsou smlouva a dárky nejsou sliby.

Porážky začneš přijímat s hlavou vztyčenou a s otevřenýma očima a s dospělou vznešeností a ne s žalem dítěte.

Naučíš se stavět všechny cesty na dnešku, protože zítřek má příliš vratké základy.

Až po chvíli zjistíš, že i slunce pálí, když je ho příliš.

Tak pěstuj vlastní zahradu, zkrášluj vlastní duši a nečekej, až Tobě někdo přinese květiny.

Jejda Rybko to je krásné. Jak často se honíme za přeludem a přitom je tak blízko.  

... já to odeslala jen jednou... proč je to tady hned pětkrááát???

Už to máš opravené...  

Rada pro opici.

V Indii žije jeden ptáček, který si umí postavit velice důmyslné hnízdo. Je jemně utkané, docela jako svetr, a visí na stromech. Když je zima, je uvnitř teplo, a i v největších vedrech je v hnízdě příjemný chládek. A když prší sebevíc, ani kapička nepronikne dovnitř, a protože hnízdo je celé oválné, ani ve velké bouři žádné vajíčko nevypadne. Dokonce je velice bezpečné – visí totiž na tenké nitce na těch nejslabších větvičkách v koruně stromu. Slabounké větvičky neudrží ani hada ani vránu, kteří by si na vajíčkách rádi pochutnali.

Jednoho dne pořád pršelo a foukal studený vítr, a pod stromem seděla opice a třásla se zimou. Tiskla se ke kmeni a drkotala zuby. Všude samá voda. V malém kulatém hnízdečku seděl ptáček a díval se na opici. Bylo mu jí strašně líto, srdce mu přetékalo soucitem. A tak najednou povídá: „Proč si nepostavíš vlastní domeček? Podívej se na mne, jsem sice malý, mám jen dvě nožičky a zobáček, ale jaké mám pěkné hnízdečko a chrání mne před každým počasím. “ Tak rozprávěl ptáček s opicí. Ta seděla a mlčela, což ptáčka povzbudilo a pokračoval: „Bratře opičáku, ty vypadáš skoro jako člověk – máš ruce, velké tělo, proč zbytečně trpíš? Postav si chaloupku, když někdo tak malý jako já si umí vyrobit vlastní přístřeší…! “ Ten ptáček to myslel dobře, chtěl jí opravdu pomoci, ale v opici se všechno vzepřelo: „Ty! Ty, takový malý, mi budeš radit! “ Opice skočila na strom, zlomila větev, shodila hnízdo, rozcupovala je a mrštila s ním do kaluže. „Tady to máš, povídá. “ Bylo docela zbytečné radit té opici, jako je zbytečné radit někomu, kdo radu nedokáže přijmout.

Legenda o rolníkovi

V jedné asijské zemi je známá legenda o rolníkovi, který vyhledal ve své vesnici mudrce, aby si mu postěžoval, jak se mu v ničem nedaří. Nevěděl, jak to má dál zvládat a chtěl vše vzdát. Také byl znechucený věčnými sváry a hádkami. Vypadalo to, jako kdyby se v jeho životě po vyřešení jednoho problému okamžitě objevil problém nový, další.

Mudrc ho požádal, aby šel k jezeru a přinesl vědro vody. Potom rozlil vodu do tří hrnců a každý zavěsil nad ohniště. Zanedlouho se začala voda vařit. Do prvního vložil svazek mrkve, do druhého několik vajec a do třetího hrst čajových lístků. Nechal všechno vařit půl hodiny a potom sundal všechny hrnce. Vyndal mrkvev a položil jí do jedné misky, vejce do druhé a čaj nalil do třetí. Pak se obrátil k rolníkovi a zeptal se ho: "Řekni, co vidíš? "

"Mrkev, vejce a čaj", odvětil rolník.

Mudrc mu přikázal: "Vezmi si mrkev a řekni, co cítíš? "

Rolník tak učinil a odpověděl: "Mrkev je měkká. "

Potom ho mudrc vyzval, aby rozbil jedno vejce. Když ho rolník oloupal, zjistil, že vejce je uvnitř tvrdé. Nakonec mu mudrc přikázal napít se čaje. Když ucítil rolník jeho nádhernou vůni a chuť, usmál se.

Potom se zeptal mudrce: "Co to má znamenat? "

Mudrc mu vysvětlil, že každá z těchto tří věcí byla vystavena stejnému protivníkovi - vroucí vodě. Ale každá zareagovala jinak.  Mrkev byla před vařením tvrdá a křehká, po vaření se stala měkkou a jemnou. Syrové vejce bylo křehké, jeho tvrdá skořápka chránila měkký vnitřek, který ve vroucí vodě ale ztvrdnul. Čajové lístky se však zachovaly zvláštně - po té, co je mudrc vhodil do vroucí vody, změnily její barvu, vůni a chuť.

"A jak by jsi se zachoval Ty? ", zeptal se mudrc rolníka.  

"Když Ti protivík zaklepe na dveře, jak zareaguješ? Jako mrkev, vejce nebo čajové lístky? "

Poučení: Když se ocitnete v situaci, že musíte čelit překážkám, které Vám život připravil, zeptejte se  samy sebe, co jste:

Mrkev, která působí dojmem, že je tvrdá, ale pod tlakem překážek změkne a ztratí sílu?

Vejce s křehkým srdcem a volně plynoucím duchem, které pod tlakem překážek ale ztvrdne a znehybní?

Nebo čajové lístky, které změní vroucí vodu = barvu, vůni a chuť, tedy překážky, které Vám do života vstoupily?  

Když jste totiž jako čajové lístky, a vstoupí Vám do života překážky, zanedlouho Vám bude lépe a Vy dokážete změnit situaci kolem sebe. A v době, kdy budou tyto překážky nejtěžší, se odrazíte ode dna a zvednete se na vyšší úroveň.  

 Zbytek parfému a rozpadávající se náramek.

Byly vánoce a paní učitelka Smisová, opět vzpomínala a vyprávěla žákům své páté třídy příběh.

 Danovi, když byl malý chlapec, zemřela maminka. Jeho otec se o něho staral, jak nejlépe uměl, ale přesto mu chybějící maminku nemohl nahradit. Dan začal chodit do školy a byl nehorší žák v učení ze třídy paní Smisové. Děti ním, opovrhovaly a nechtěly, se sním kamarádit, ani si s ním hrát.

Přišly vánoce a každý žák jak bylo zvykem, přinesl paní učitelce Smisové dárek. Jeden po druhém chodili s dárkem k paní učitelce a dávali dárky zabalené v krásném papíru, který byl převázán ozdobnou stuhou. Přišla rada na Dana a všechny děti se začaly smát. Dan nesl dárek zabalen v balicím papíru převázán špagátem. Paní učitelka otevřela dárek, v kterém byl zabalen zbytek laciného parfému a rozpadávající se náramek. Dan řekl: „Paní učitelko! Toto je zbytek parfému mojí maminky, a měl jsem tu vůni rád, prosím vás vezměte si ji. Taky tento náramek ráda nosila. “ Paní učitelka se před třídou žáku nastříkala parfémem a náramek dala na ruku. V třídě zavládlo ticho, protože paní Smisova tímto gestem ocenila, Danův dárek.

A tehdy se paní Smisová rozhodla, že udělá vše co je v jejích silách, aby pomohla změnit život malého Dana. Náhle v něm uviděla možnost, kterou si předtím nikdy nevšimla. V jejím srdci se vytvořila představa, co by s něho mohlo být a začala se Danovi více věnovat. Na konci téměř každého dne, po škole, vedla jeho třesoucí ruku, dokud nedokázal psát čisté a jasné věty. Četla mu a pak ho nechala, aby četl on jí. Učili se písničky, básničky, dokonce i krátké příběhy a pak si je navzájem recitovali. Také mu neustále připomínala, že jeho maminka z nebíčka se na nich neustále dívá a má velikou radost, jak mu jde učení den ode dne lépe. Nešetřila ani chválou ve třídě, před jeho spolužáky.   Dan se díky lásce a přístupu paní Smisové zlepšil ve škole. Doběhl většinu žáku ze třídy a jeho známky se začali přibližovat k nejlepším žákům.

Jednoho odpoledne, když se loučili ke konci školního roka, chytila ho za ruku a řekla: „Dokázal jsi to Dane, jsem na Tebe hrdá! “ Byla překvapena, když ji Dan podotkl: „ To jsme dokázali společně paní Smisová, děkuji vám. Mám vás rád, jako svojí maminku. “

Danův otec pak přišel o zaměstnání a museli se odstěhovat. Paní Smisová napsala dlouhý záznam do Danova osobního spisu: Pátý ročník. Dan, je výjimečné dítě. Neblaze jej ovlivnila smrt jeho matky. Jestli investujete do Dana nějaký volný čas, dočkáte se opravdové odměny.

Paní Smisová neslyšela o Danovi sedm dlouhých let. Pak jednoho dne dostala krátká oznámení ze vzdáleného místa, psaný rukopisem, který ještě stále rozpoznala.

„Milá paní Smisová! Chtěl jsem, abyste se to, dověděla jako první. Budu maturovat, jako druhý nejlepší ze třídy na gymnáziu. Děkuji, paní učitelko Smisová. Dokázali jsme to! Se srdečným pozdravem Dan.

 O čtyři roky přišel paní Smisové další oznámení: „Milá paní Smisová! Právě mi řekli, že budu promován, jako nejlepší žák ze třídy v tomto roce a budu mít projev na rozloučenou. Chtěl jsem, abyste se to dověděla jako první. Univerzita nebyla lehká, ale dokázali jsme to. Se srdečným pozdravem Dan.

O další čtyři roky přišel poslední oznámení: „Milá paní Smisová! “ Od dnešního dne jsem Doktor medicíny, Dan Teodor. Co na to říkáte? Chtěl jsem, abyste se to dověděla jako první. Příští měsíc se žením, sedmadvacátého, abych byl přesný. Byl bych, velmi rád, kdybyste přišla a sedla si na místo, kde by seděla moje maminka, kdyby byla živá. Můj otec minulý rok zemřel. Jste moje jediná příbuzná, kterou teď mám.   Se srdečným pozdravem MUDr. Dan Teodor.

Děkuji vám paní Smisová, mám vás rád.

Čas věnovaný dětem, je nejlepší investice, která přinese dobré ovoce. Moc pěkné Plutíku.

ČLOVĚK, KTERÝ NEVĚŘÍ V LÁSKU

        Vezmete-li své štěstí a dáte-li ho do rukou partnera či partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastnými nás.

        Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si druhý přeje. To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit a tím si otvíráme cestu k neúspěchu.

Strom

Viděl jsem statný strom,
jehož koruna poskytuje útočiště nebeskému ptactvu.
Strom zasazený při narození dítěte.
Strom mohutný jako celý svět,

obdobou větví jsou kořeny
pod nimiž se skrývají
taje podzemí.
proudy malinkých pramínků.
které hlídá matka.
Statný kmen,
Který spojuje nebe a zemi,
jenž se změní na jaře ve vodopád nádherných květů
zalitých sluncem
a později pak v listí šumící ve větru.
Na podzim pak padá listí lístek po lístku
v hábitu divukrásném,
v barvách nevšedních.

Radši to přelož tu haťmatilku.

Kdo chce porozumet, rozumi i "hatmatilce". Kdo nechce porozumet, nemusi to cist!

Rozumím! Příště sem dám nějaké pojednaní v polštině, lužické srbštině, slovinštině nebo chorvatštině. OK?

Nezlob se, ale co blbneš? Ty máš něco proti slovenštině?  

Ne. Ale mám rád i slovinštinu, polštinu, chorvatštinu, lužičtinu atd. Chtěl bych to mnohem rozmanitější!!

Porozumet slovenstine patri ke vseobecnemu vzdelani! Ta rec je nasemu jazyku natolik blizka, ze ani neni potreba se ji ucit, nebo prekladat.
Myslim, ze i ostatnim slovanskym jazykum bezny Cech porozumi, i kdyz ne stoprocentne.
Takze skutecne jde jen o to, jestli chceme, nebo ne.
Vzdyt i sem chodi Slovaci, davaji sem prispevky, a my jim na ne bezne odpovidame.
Takze: kde je vule, je i cesta!

Rozumím! Slovinština a Chorvatšina je rovněž překrásná. Dobro došli.

Hare tudi ne verjamen v nič, in se živi.

Zajíc také v nic nevěří, a přece je živ. Slovinské přísloví.

Je ne veux pas parler avec toi!!

Liška proklíná past, ne sebe. Francouzské přísloví.