Téma: Nevážíme si života, který nám je dán - máte stejný názor?

A cim myslis, ze si ho nevazi?

Ze se chteji zabit? ci mluvi sproste? dostatecne se o nej nestaraji?

Nevim, jestli si clovek vazi sam sebe, ale zivota a s nim spojenych prozitku nejspis ano, jinak by tak preci nezil.

Ano. Je zde mnoho témat, kde lidé prosí o radu, jak se zabít, například.

Pluto, rozhodnutí takových lidí svědčí o nedostatku lásky a tak chtějí nějak na druhý břeh, zpět ke zdroji života, k Bohu, který je láska. Jen si neuvědomují, že sebevražda není to správné rozhodnutí na cestě k Bohu.

Ne všechny věci si lidé vybírají sami. Jsou síly, které jsou mimo možnosti jedince.

Myslím si, že lidé, kteří jsou smutní nebo na dně tam nejsou z vlastní vůle. Jen si neví rady a někdy zoufalými řeči hledají cestu vzhůru. Ale to je pro mě znamení, že si života váží a proto se snaží jak nejlépe v danou chvíli umí. :

PS: Nevím jak to mají ostatní, ale mě se na výběr rodičl nikdo neptal.

To jsme dva.

Teorie ve smyslu new age jsou právě jen teorie.  

Můžou pomoct tomu, kdo dokáže relativně těžký osud snášet. Ale říct někomu, kdo byl obětním beránkem, kdo byl v dětství zneužívaný, kdo se nedokáže k traumatu ani jen přiblížit, trpí disociacemi, kdo tedy nedokáže odpustit, a celá věc se musí nechat pouze zapouzdřit, atd, že si to vybral…

I kdyby to byla tisíckrát pravda, tak ne.  

Na světě je vážně krásně … ale říkej to těm "slepým".

Těm, kdo rozpoutávají války, kdo berou život jiným pro své ideologie, ale i těm, kdo nevidí než sebe.

Napsala jsi velmi pěkně a srozumitelně. Děkuji Baruško.

Textu tématu moc nerozumím (nerozumím tomu jak si člověk ve Tvém pojetí neváží života), ale mám-li se držet základní myšlenky, myslím si, že si svého života neváží jen někteří vyvolení a ostatní si život užívají a jsou tu rádi. Poměrově bych to dal tak 30:70 - 30% nespokojených negativních pesimistických věčně nabručených škarohlídů (vč. těch, kteří zvažují sebevraždy atd.) a 70% lidí, kteří jsou v pohodě, byť jim život občas přinese něco zlého (jako ostatně všem).

Je to o vnitřním naladění, vše je to v hlavě.  

A mně se třebas líbí film Nosso lar: Náš domov… aneb film o vážení a nevážení si života (a o životě po životě)

To neznám, povídej. Hoď odkaz, prosím…

Většina lidí si myslí, že mají duši, respektive, že duše je jejich majetkem. Ve skutečnosti je to ale jinak. Naše duše má nás. To znamená, že naše duše si vybírá místo, rodiče a čas narození. Vybírá si tak vše co musí na tomto světě prožít a naučit se. Jinak to je na dlouhou debatu…

Jo, je to new age.  

Ovšem stejně relevantní jsou údaje o Vesmírné flotile lásky Ashtara Sherana, která pokud vím pochází z Plejád, jednou si nás tam vezmou, samotný Ashtar má prý velice rád české pohádky a nejvíce si oblíbil Krtečka.  

Informační hodnota je tatáž. Doložit ani vyvrátit nelze nic, má to spíš charakter víry. Flotila dobra je také velice pozitivní.

Milý Plamínku! Nejsme stejná krevní skupina. Proto si nemáme co říci.

Nemá význam diskutovat o věcech a poznání, které neznáš, nebo někoho zesměšňovat jen proto, že máš materialistické přesvědčení. Ve skutečnosti je určitý odlišný názor, nebo ateismus, také jen jedna víra z mnoha jiných.

Nevím, proč si myslíš, že je neznám. Z new age jsem přečetla skoro vše, od Louise Hay, přes Franckha, starší autory… co se dalo. Takže tento předpoklad je nesprávný.  

Nic proti new age nemám, ani nemám v úmyslu to zesměšňovat. Pokud to tak vyznělo, omlouvám se. Místo Ashtara Sherana jsem mohla použít Ahuru Mazdu, kult Astarty, sumerskou literaturu sváru cokoli. Možná by to bylo přijatelnější, ale ve skutečnosti je to totéž. Je to vše na víře. Čili stanovím si postulát a pak o něm diskutuju.

Z new age jsou celkem zajímavá a přínosná pozorování, kdy se skutečně plní sebepředpovědi,  pak tu jsou velmi přínosné myšlenky o pozitivním naladění, s tím nelze než souhlasit.  Lidi s negativním naladěním skutečně jakoby přitahovali přesně to co vysílají. Toto je pozorováno, s tím se ztotožňuju, pod to se podepíšu.

Ale inkarnační teorie se nikdy nepotvrdila a nikdy nebyla opravdu přesvědčivě doložena. Stejně tak jako zážitky blízké smrti. Stejně tak zážitky OBE, které jdou skutečně na vrub spánkové paralýzy.

Nemám ani nic proti víře, ovšem to, že ateismus je taky víra, je ve vší úctě nesmysl. Ateismus vychází z faktu, že nebylo doloženo, že předpoklad boha či jiného duchovního konceptu  je pravdivý. Nevylučuje tu existenci, ale prozatím s ní nepočítá. Víra nic dokládat nepotřebuje, víra prostě věří.  

Diiskutovat skutečně nemusíme, já na patos a velká slova opravdu  nedám.  

U reinkarnací a názoru, že jsme si náš život ještě před narozením vybrali, pro víru v toto nemám důvod. nelze to podávat jako fakt. Nicméně to může být pravda, to nerozporuju.

Pokusím se odpovědět na ty minulé životy. Snad to pro někoho bude přínosné. Upozorňuji, že se jedná o méz kušenosti, tedy nic vyčteného. Ty tzv. Minulé životy nejsou nikde v minulosti, tedy někde mimo nás. Jsou stále plnou součástí nás samotných i našich životů. Jsou stále s nami a my samotní, každý z nás jsme z nich sestavení. Pokud se budete chtít podívat na některou osobnost, kterou jste zakusili, vždy vznikne z některých částí současné osobnosti. Je to jako byste ze sebe samotného vybrali jen nějaké části a z nich vytvořili novou bytost. Bude to někdo jiný, ale stále jste to vy. Mnohdy byste byli překvapeni jak vám jsou ty vpomínky blízké a že je vlastně zakoušíte v tomto životě aniž byste tušili odkud jsou. A jak jsou ta tzv. minulá vtělení přítomná i v tomto životě aniž byste si toho všimli. Jsou přítomná v našich životech, vztazích, nemocech, problémech, radostech, talentech i chybách a prohrách. Nic není mimo nás. Ani Bůh. Abych trochu přiblížil tu bezčasovost, uvědomte si co děláte když se zabýváte minulými událostmi. V mysli to dáváte jakoby někam tam kde to již bylo. Do jakéhosi v duchu vytvořeného místa, kde je minulost. Uvědomujete si to? Ale žádné takové místo není, kde by byla minulost. Neexistuje takové místo. Pro doplnění uvedu, že nejsem členem žádné sekty či něco podobného. Byl jsem v podstatě ateista. Zajímalo mne, jak to s těmi minulými životy je a vyvýjel jsem poměrně velké usilí, abych se to dozvěděl. To jsem ale netušil, že se toho budu muset účastnit celou svou duší. Tedy v žádném případě to není jako se dívat v televizi na film. Některé časti mé psychiky se odmítaly delší čas srovnat s nově nabytou zkušeností, přestože byla naprosto nepopiratelná. Nebyl nikdo kdo by mi s tím pomohl. Když jsem psychiatrovi vykládal o tom jak jsem zemřel a o nádherném zlato, bíle, modrém světle, považoval to za sen a odmítal se tím zabývat. Teď po letech už nepotřebuju nikoho přesvědčovat. Sen to nebyl. Bylo to skutečnější snad než svět tady. Věda váhá. Nedokáže to vysvětlit, protože uvažuje ohraničeně. Vědci potřebují důkazy, ale pomíjí, že musí být někdo kdo důkazy vnímá. Když sledujete nádherný západ slunce, jsou vaše emoce spojené s tím vjemem skutečné. Nepotřebujete důkazy. Je to ale nesdělitelné. Zase se tam vrátím. K tomu světlu. Teď ale chci být tady a teď. Kategorie vážit či nevážit si života v mém poznání postradají smysl, tedy tak jak to myslel tazatel. Uvědomte si, že každý žije z toho co má (uvnitř sebe). Nelze pohlížet na druhé v kategoriích zda si váží života či nikoliv. Někomu prostě schází zkušenosti.

To je velice zajímavý příspěvek, já se tedy minulými životy zabývám poměrně často, ne že bych chtěla, ale protože nimi lidi často operují. Právě příznivci new age, případně lidi věřící regresi a samotřejmě na hypnotických seminářích.  

Problém je v tom, že vzpomínky mohou být i falešné, jsou na to dokonce oficiální terapeutické metody, třeba PessoBoyden, která se používá při poruchách vazby, jinak není žádný problém vám implantovat falešnou vzpomínku. Prožitky jsou autentické, vzpomínka přitom vaše není. V hypnóze je to relativně snadné.

Nicméně, to není v rozporu s tím, co jste napsal, že vzpomínky, které se vám vynořují, jsou vzpomínky spojené s minulými životy. Může to tak být, ale nutně nemusí.

Stejně tak, jako že části vaší osobnosti mohou být relikty minulých životů, s tím lze polemizovat, protože řada komplexů se tvoří za života na základě prožitků, ale opět nelze ani potvrdit, ani vyloučit. Je to možné.

Občas se vyskytne situace, kdy jakoby zázrakem mizí určitý problém, pokud je pacient " uveden do minulého života". To se skutečně děje, do jaké míry ke ten minulý život jen metafora, je otázkou. Opět, možné to je.

V rámci určitých tibetských nauk a některých teorií buddhismu, je následný život jakýmsi proudem vědomí, nebo spíš zbytků vědomí, které se v čase posouvá. Tedy nejde o celého člověka, jde o určitou část, která se kamsi přesune, pokud tedy se jí nepodaří z koloběhu vystoupit. Jako teorie se mi to líbí.  

S tím, že neexistuje minulost nemohu polemizovat. On už jen náhled na čas dává zabrat. To mi mochodem připomnělo situaci, kdy jsme na sebe s naším senegalským sousedem a jaderným vědcem přes stůl naložený jídlem metali důkazy, zdali je čas vektor či skalár. Nedohodli jsme se.  

Jedna z myšlenek strunového vyzika Briana Greena je založen na odštěpování času, na určitých zachovaných kvantech. Zajímavé.

Já mám určité zkušenosti z OBE, ale nejsou nijak příjemné, o samozřejmě do modelu reinkarnace nepatří, alespoň ne úplně. Ty prožitky byly taky nepopiratelné, ale tytéž prožitky nastávají, když se podráždí určitá část mozku,  a mysl své tělo  opouští.  

Jak to vyhodnotit, netuším, mimotělní prožitek rozhodně byl, byl nepopiratelný, nicméně nevyplývá z toho, že vědomí může být nezávislé na hmotě, tedy na žijícím mozku. Spíš jen, že při určitých podrážděních, nebo nedokrveních částí mozku tento prožitek nastává. Lidi, kteří byli v klinické smrti, vrátili se zpátky a nedošlo u nich k nedokrvení těchto částí mozku, neprožívali nic. Žádný tunel, žádný afterlife.

Zato byly pozorovány případy, že při skutečném nedokrvení tyto situace nastávají. Vzpomeňme jen na Londonova Tuláka po hvězdách.

Jsem ráda, že jste měl takové prožitky, jaké popisujete, myslím si, že je to pro život dobré vodítko. je dobré věřit, že náš život něco přesahuje.

Můžu se zeptat, jakou mimotělní zkušenost máte za sebou? Já už nějaké 3, nebo i víc let mám spánkovou paralýzu. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, o co go, pak mi kamarádka řekla, že je to tzv. "astrální cestování". To mě zrovna neuklidnilo ale mělo to úžasný psychologický efekt, už jsem nelétala po tmě u stropu a nevolala mámu (s mizernou artikulací) ale byl bílý den a já se oddělovala pomaleji a nelítala u stropu.

Nicméně jsem se tomu nijak nevěnovala - teorii o astrálu - že bych tomu nějak výrazně věřila, ale sama jsem se divila, jak mě to uklidnilo a přišlo mi to i vhod.

Pak jsem náhodou viděla v televizi nějaký dokument, kde jsem poprvé slyšela o spánkové paralýze. Došlo mi, že je to můj údajný astrál. Chtěla jsem tomu ale nechat "auru tajemna" a ani o tuto paralýzu jsem se nijak nezajímala; nevyhledala žádné info ani nic. Ale byla jsem ráda, že existuje skutečný, racionální, neurologický vysvětlení. Jednou při brouzdání netem mi tam ale něco o tom vyskočilo, už jsem neodolala a začetla se. Je to záležitost fází spánku a je to stav, kdy tělo již spí, ale mozek je ještě aktivní. Proto se člověk nedokáže pohnout, resp. až po nějaké době.  Vždy je to negativní, mnoho lidi straší nějací netvoři, taky poletují všude možně. Mám vlastně štěstí, já nikdy příšeru neviděla, ale živé i již mrtvé ano. Dnes (27.01.2016) už jsem ve fázi, kdy stačí zařvat "ne ne ne" a vlítnu do sebe nazpátek  a celá vystrašená se probudím. Za celé ty roky jsem si na to nezvykla, je to fakt nepříjemné, negativní, strašidelné. Ale zajímavé. Kor pro mě, jsem ze všech mých nejbližších příbuzných nejméně náchylná k různým ezo astro ufo teoriím. Já dám na sny, předtuchy mám silné, ale ostatním záhadám nejsem nakloněna; ale ani je nezavrhuji, jen mi vadí, že se na ničem  dokáže postavit celá teorie.

Mimochodem, zrovna včera (26.01.2016) jsem ze sebe zase vystoupila. : -/

Ano, je to spánková paralýza, skutečně je to strašidelné. Ale mimotělní zážitek byl jen jednou, ono úplně stačí, že se ráno probírám dřív než tělo, ten pocit, že jsem úplně paralyzovaná, mě děsil vždy. Noční můry jsem mívala jako dítě, nic pěkného, v noci se probudit a neprobudit a rozhlídnout se kolem.

Dnes (27.01.2016) už se mi to neděje, ale taky dám na dobré ranní vyspání až dospání, žádné zazvonění budíku a jdeme fárat. Až se vzbudím, tak se vzbudím, s tímhle je třeba opatrně.  Moje kamarádka mi na to říká, nebuď blbá, takhle se můžeš mnoho věcí dozvědět, je to velmi šikovné, atp. Ona moc kouká na Bonda.

No já jsem ráda, že jsem ráda.  

Jinak samozřejmě sleduju všechny možné materiály o podráždění cingula (??? asi,  Avatárek by to jako neurolog věděl líp) a i jiných částí mozku. Nastávají mimotělní prožitky, prožitky podivných bytostí, ne právě mile naladěných, atd.  

Takže jsou možná kolem nás bubáci, které nevidíme, nebo jsou to jen výplody irritovaného mozku, ale to težko říct. To je právě to, že prožitek je jen prožitek.  

Mohu, prosím, tykat? Já jsem sice starší, ale v určitých věcech úplně asi ještě dítě, tak bych se s dovolením osmělila.  

Já jsem srab srabáckej a pokud bych měla pocit, že vystupuju z těla v době, kdy je světlo, možná bych to riskla. Ale ono světlo nebylo a taky jsem tam nebyla sama. Fuj.

Ve dne, by to možná tak hrozné být nemuselo, tam bych si třeba chtěla zaletět nad barák a něco vidět.  

Je to za dne lepší?  

Ano, moc nechápu ty nadšence, kteří věří, že je to onen astrál a že se s trochou píle dokáže člověk dostat i na jiný místa, třeba i kontinenty atp. Strýček mi tvrdí, že takhle "vyléčil" nějakou holčičku z Haiti nebo odkud. Kdyby jen věděli, jaký je to děs, nehledali by návod, jak ze sebe vystoupit. Mně se to děje absolutně neplánovaně, všimla jsem si jen, že zkřížené ruce, hlava na stranu a iděláně v sedě mě do toho dostane. Nicméně se to děje i v normální ležící poloze : -/. Nejhorší bylo škrcení (neviděla jsem ale niikoho při tom), je to tak intenzivní, že jsem cítila ještě dlouho po tom tlak na krku, i když tam nebyly žádné stopy po škrcení (třeba že bych se i sama škrtila, ono je možná někdy možné i nemožné) Blbej joke byly taky digitální hodiny; když jsem to začala mít a chtěla se probudit, tak jsem se jakože probudila, viděla ty hodiny, ale byl na nich nesmyslný čas. Ale já si to nebyla schopna plně uvědomit a myslela jsem, že jsem vzbuzena. Tohle se dělo třeba 3x, než jsem se skutečně vzbudila a zjistila, kolik teda je. Svého času se mi to stávalo takřka denně, pak míň, dnes (27.01.2016) to není na denním pořádku, ale i tak mě to občas nečekaně překvapí. Spánek je pak pěkně mizerný.  

Názor neurologa by mě docela zajímal, třeba se sem připojí; co jsem ale z toho mála pochopila, tak i pro lékaře samotné je to oříšek, neví právě proč je tam ta negativita.  

Taky mě to nutí k úvahám o tom tzv. tunelu. Jsou i přesvědčivé teorie o tom, že je tunel vytváří naše oko, zornice plus řádění mozku. Dumala jsem, proč je při tom naopak skoro výhradně pozitivní zážitek, světlo, pohoda, harmonie, osoba, která mluví a dává rozhodnout člověku, zda se chce vrátit. Napadlo mě, že je to možná obranná reakce na stres a všechno to špatné, co člověk před klinickou smrtí prožil. Nemyslím si ale, že tento hezký prožitek je skutečným setkáním s Bohem, nebo nekým jiným. Pak by i ti, co umrají na těžké nemoci, ale chtěli by dál žít, by přece neřekli, "jo už je čas, už jdu". Když je člověk prožraný nějakou strašnou nemocí a léčí se už jen paliativně, má nevratně poškozené orgány a spěje ke svému konci, neznamená to, že by chtěl zemřít. Ale nedá se s tím už nic dělat. Přesto, pokud dává tato zářivá nejasná osoba možnost volby, zda se člověk chce vrátit, nebo jít na zpět a takto nemocný by mu řekl, že se chce vrátit, tak je to takřka nemožné. Právě pro to, že už mu životně důležité orgány selhají. Pro mě jsou zážiitky klin. smrti zajímavou hrou mozku a já nevím čeho. Protože se ale vrátí a nenahlédnou "dál" mohou mít skvělý zážítek z tohoto, ale nemohou zaručeně říct: "to, co jsem zažil, je všeobecná pravda, takhle to chodí". Nicméně, to, jak to funguje se dozvíme všichni, ale ne teď. Všechny tyto teorie o záhadách se týkají často života po smrti. Ten ale logicky sami poznáme právě až po smrti. Tedy pokud budeme mít nějaké vědomí. Sama jsem na tom zvědavá a proto to nehrotím v reálném životě.  

Nicméně je hezké, pokud je to zařízené tak, že člověk při smrti zažije za všechny ty útrapy i něco příjemného.

Až teď jsem si všimla toho tykání - můžete mi tykat samozřejmě A já vám asi taky??

A ve dne je to lepší, sice jsem přitom zažila třeba to škrcení a někdo do mě, nebo ze mě vylétl. ale pokud člověk má štěstí, a jen lítá, tak je to příjemnější, než za černočerné tmy (mimochodem i ta tma je větší, extrémnější, než v reálu - o to je to děsivější : -/)

Tedy, když tohle čtu, tak se mi vybavuje dětství a podivné sny, které jsem si neuměla a neumím vysvětlit… hmm… fakt zajímavé s tím astrálnem

Jojo, on (pro některé astrál, pro mě spánková paralýza) dokáže osvětlit něco, co se nedá považovat ani za noční můru, natož normální sen, zároveň se taky člověkku uleví, že mu třeba nezačíná skutečně hrabat  

Jsou to de facto halucinace. A nemusí se k tomu užívat ani žádných houbiček  

Samozřejmě, že tykat, no jasně.

Škrcení. To je teda hrůza, a ty hodiny, to je  taky dobrý.  Tma je fakt černočerná a celkově je to nepříjemný, vlastně dost pomáhá, když se člověk zapře, že s tím nechce nic mít.

Já ráda věci zkoumám, a jediné možnosti, které mám (pokud se do podobných stavů nechci uvádět) jsou výpovědi a pozorování u ostatních, důležité jsou ty paralely.  

Zatím jsem zaznamenala, že právě pokud nedojde k nedokrvení, k ovlivnění mozku v klinické smrti, navrátilci do života, nemají vůbec žádné zážitky. Zážitky jsou pouze v případě podráždění mozku. nevím, zdali určité nedokrvení lze chápat jako podráždění, ale pracovně dejme tomu ano.

Asi 10 procent zážitků jsou prý také pocity spíše strašlivé, odpovídající peklu, temnu, ohni. Byla pozorována určitá shoda s celkově nešťastnými životy těchto lidí.

Bylo taky pozorováno, že pokud tedy byl zážitek blízký smrti pozitivní+ nemocný byl dotázán, chce li se vrátit a on to přál, došlo údajně k nepochopitelnému vyléčení.

Jenže také, pokud byl vůbec nějaký zážitek blízký smrti + pokud byl pozitivní, nebyla vždy otázka na chuť na návrat položena. Někdy se jednalo o přímo příkaz k návratu, někdy tam nebyla žádná bytost, která by se na cokoli ptala, nebo něco sdělovala.

Takže výsledky jsou v podstatě neuvěřitelně pestré a  to všechno je příliš málo na nějaké závěry.  

Mozek si prostě dělá, co ho napadne. Bohužel žádne NDE ani OBE reinkarnační teorie nepotvrzují.

Kdybych se tak nebála, tak bych se ale prolítnout chtěla. Ale za ten děs to nestojí. A taky nějaká ta loterie by se šikla, neuvěřitelně mě irituje ten týpek z klubu miliardářů.

Tak to je pro mě nová informace; já slyšela jen o těch, kterých se někdo zeptá a i o těch negativních zážitcích. Že by nedošlo k žádnému dotazu a povídání a člověk byl rovnou poslán zpět a různorodst těch zážitků opravdu nedává šanci jakýmkoliv soudům. Novinka je pro mě i to nedokrvení; to ale aspoň vypodívá o tom, že to lze částečně vysvětlit a zkoumat.

Tou shodou na nešťastné životy jsem si vzpomněla na slova jedné psycholožky z pořadu o umírání, která pravila, že se ve způsobu umírání projeví to, jak člověk žil. Zda to platí i pro smrt jako takovou se bohužel nedozvíme.  

Já se vždy tomu bránila, křičím to sve "ne", ale přiznávám, že se to děje naprosto automaticky. Za celou tu dobu jsem nic neovládla, nedostanu se někam, protože chci a ani to, že se mi to nelíbí, není vědomé. Je to spontánní reakce na tu hrůzu. No libovat si v tom opravdu nikdy nebudu

A abys ses nelekla, třeba tím, že nad tím uvažuješ, tal to přijde samo, bez snažení V čemž je právě ten problém, když je to nečekané, nejde to ovládat - tedy jak to znám já. Ale možná to má každý jinak.

K loterii bych ještě přidala cenzuru toho uřvanýho zelenýho skřítka z jistého elektra 

Je to tak, s tím nedotazováním například-, nejdřív se pán propadl do pekla, bublající bahno, kořen, tma, výšlehy ohně, podzemní prostory, a byl tam podle svých představ několik let… Potom ho to vystřelilo skrz hlínu do vzduchu a stal se tečkou na křídle motýla.

Prý nikdy předtím nezažil takové štěstí, pak vše ztemnělo a on se probral.

Ještě mě napadlo, občas dochází ke změnám ve vnímání při pohybu hlavy do strany, doprava a spíš dolů. Něco je někde zablokováno v krční páteři, zřejmě, a někdo až ztrácí vědomí. že by se mu zas něco nedokrvovalo? Proč vím tak málo o lidském těle.

Pokusím se při spaní na zádech nedávat hlavu nalevo, jo to mi ve spánku fakt půjde řídit.

Alzáka nesnáším, ale tuhle jsem byla nucena ho pozorovat, jak hraje při vypnutým zvuku na kytaru a dívala jsem se mu na nožičky. Vcelku sofistikované pohyby!

To je zvláštní, na pohled hrůza a on přitom cítil štěstí; hlavně že se probral

No a změny pohybem hlavy můžu odsouhlasit z vlastní zkušenosti - bohužel se to dá kontrolovat jen při usínání, pak si dělá tělo co chce. : -/ Na levo, nebo pravo skončí tak jako tak a pak hurá pryč z těla : -/

Myslím, že kdyby byl alzák bez zvuku permanetně, možná by to spíš zvýšilo třžby. Němá reklama by se mohla stát novým fenoménem doby

Už vím, co udělám, zatejpuju si hlavu.

Němá reklama není špatný nápad.

Rypoušice, ty stavy škrcení, které jste cítila, jsou útoky duchovních sil a nejste sama, kdo to prožil. Dám Vám odkaz na stránky, kde sama zakladatelka prožila stejné věci a dává odkaz na další konkrétní příběhy lidí a také píše, co s tím.

http://www.kzamysleni.estranky.cz/clanky/o-mne.html

http://www.kzamysleni.estranky.cz/clanky/okultismus/

ještě Vám dám odkaz na stránky docenta Krále a jeho rozhovory, jako jsem dala pro "plamínek": http://www.vedaavira.cz/index.aspx?p=107

Plamínku, mám ráda, pokud člověk uvažuje logicky a má nějaká fakta pro svá tvrzení. Ono je víra a víra. Pokud někdo věří a nemá fakta, jedná se o lehkověrnost, neznalost. Pokud někdo věří a má fakta je to víra založená skutečnostech, přesto, že nejsou vidět (ne vždy). Velice zajímavá je zkušenost vědce docenta Miloslava krále, který neměl posmrtný zážitek, ale prožitek v naprosto bdělém stavu. Vidím, že ráda čteš a hodně znáš. Zkus se podívat na stránky

vedaavira.cz: http://www.vedaavira.cz/index.aspx?p=107, kde jsou rozhovory s panem docentem, je to hodně zajímavé. Pak mi dej třeba vědět tvůj názor. Ahoj, Pavla.  

Díky, Pavli, mrknu se.

Ano, myslím, že měl někdo toto téma otevřít. Díky, Pluto.

Snažím se zde nezabývat tématy, kde lidi hledají způsob jak se zabít. Protože naše diskuze jsou zde anonymní nelze udělat nic konkrétního, žádnou konkrétní pomoc. Přesto myslím, že by měla být povinnost každého upozornit příslušné instituce, že někdo je v takové krajní situaci, aby dotyčného nešťastníka vyhledaly a poskytly odbornou pomoc.

Plutovo vyjádření o našich duších je správné a kdo tomu věří, gratuluji, má lehčí život.

Kdo tomu nevěří, může se přidat třeba do klubu skeptiků Sisyfos. Ti udělují mnoha našim skvělým lidem cenu, Bludný balvan. (MUDr. Eleková navrhuje pro klub skeptiků cenu, Zkamenělé mozky.)

Mám velmi neodbytný pocit, že lidé se hroutí nejčastěji z velmi malicherných příčin, které jim ovšem připadají nesnesitelné.

Myslím, že dnes (27.01.2016) komunisté ve svém boji proti víře v transcendentno konečně zvítězili, díky dnešní nesmyslné propagaci konzumního života, honbě za růstem a spotřebou. Lidé nechápou smysl života a nahrazují jej hromaděním věcí, aby byli „in“, i za cenu ztráty vlastní osobnosti.

Už jsem se zde zmiňoval o mládenci, který se v mládí, kvůli dívce, která jej opustila, pokusil o sebevraždu a způsobil si tím trvalou invaliditu, dnes (27.01.2016) je šťastně ženatý, má skvělou ženu, která ho miluje i přes jeho hendikep. Říká dnes (27.01.2016) : „Jak jsem mohl být takový vůl. “

Ta část o skepticích je kámen úrazu, něco, co mi docela vadí na lidech a co vyznělo i z Plutových příspěvků. To jest hluboké přesvědčení o svých pravdách, pohanění vědců a vůbec snah o racionální vidění věci, nerespektování jiných názorů. Bohužel u některých komentářů až sektářský tón.

V čem je chyba, že vědec hledá důkazy? Proč neověřovat něco, na co neznáme odpově´d? Co jim zbývá, jak mají jinak pracovat, bez fakt by toho asi moc nevymysleli.

A naopak, proč proboha, když tu odpověď neznáme, tak si najdem nějakou na bází víry (bez faktů to ani nejde) a podsouvat to všem na  potkání?

Tyto dvě skupiny na sebe zbytečně hází špínu a shazují se. Upřímně, vědec prostě kdyžtak nemá fyzický důkaz, tím je to pro něj uzavřené - proč mu to hned vymlouvat? Radši budu věřit spíš jemu. Koneckonců, sdělovat svoje poznatky a v rámci možností objektivní pravdu je jejich posláním. Do toho přijde přehnaně věřící, udá všechny myslitelné i méně myslitelné důvody, proč je vědec vlastně úplný ňouma a mele si svou.

Drtivá většina obyčejných lidí - ani vědců z povolání, ani zapřísáhlých věřících v cokoliv - podle mě hledá (nebo v to aspon doufám) zlatou střední cestu. Nechat všemu volný průběh, netvrdit, že něco neprokazatelného je pravda. Uznat, že je to jen MOJE pravda. Zárověň ale ani slepě nevzývat vědu a nezlobit se, když něco nejde prokázat. Třeba se to jednou podaří anebo taky ne. Neznamená, že když něco nevíme, musíme hned hledat jiné teorie a zavrhovat možnost, že se to jednou prokazatelně vysvětlí.

Moje téma mělo směřovat k lidem, kteří si neváží života jen proto, že musí řešit problémy, vztahové, zdravotní, pracovní, osobní, sexuální, finanční atd. a z toho plynoucí nespokojenost se svým životem, problémy, které jiní lidé musí řešit běžně a nijak se pod nimi nehroutí.

Když si představuji, že ten můj problém je největší na světě, tak jím také je. Pokud jsem přesvědčen, že problémy nejsou problémy, ale věci, které snadno vyřeším, tak je také tak vyřeším. Neboli velikost problémů, či úkolů si určujeme sami svým myšlením.

Tímto se již nadále nebudu k tomuto tématu vyjadřovat.

Dovolím se taky trochu vmísit, ač jsem to původně nechtěla. To, co nazýváte nevážením si života, spolu s vaší definicí těch, kteří tak činí, hází takovéto nešťastníky do jednoho pytle. Teď je tady přitom tolik diskuzí na toto téma. Myslím, že nelze paušalizovat, i ti co se tak rouhají životu, jsou různí a vedou jje k tomu různé věci/zážitky, způsob myšlení, chybné chování v dětství atp. / Podle mě jsou to buď skutečně psychicky nemocní lidé. Ti za to nemohou, prostě mají něco blbě v mozku a má to katastrofální následky. Je to ale regulérní nemoc, nevybrali si to. Spíš se jim do života připletl třeba nějaký spouštěč, ale ani to si člověk nevybírá.

Pak jsou to takoví ti, kteří jsou jen víc vnímavější, citlivější až přecitlivělí. Třeba se jim v životě dostalo tolik stresových a nepříjemných až třeba děsivých  situací, které léta zvládali, ale jednoho dne jim dojde dech a tiché snášení všech nekalostí se pak projeví více či méně dramaticky ať psychicky, mnohdy i fyzicky. Za to, že jsou trochu víc citliví, ale setkávají se s pravým opakem, také nemohou přeci. Horší je, když se s tím nic nedělá, to může klidně vést, podle mě, i k zatrpklosti a bolestínství; lepší je se snažit i z toho špatného vzít něco  dobré. Trochu přitvrdit a nedávat "silnějším", kteří jsou ale vlastně slabší, šanci. Takový mohou být i depresivnější povahy, melancholici, kteří vše berou víc vážně, osobně, pesimictičtěji a tragičtěji. To je ale jedna ze základních (4) lidských povah, nebo ne?

Taky jsou takoví, kteří jsou spíš egocentričtí, hysteričtí; upozorńují na sebe výrazně a neváhají zajít na/za hranu, aby vzbudili v osttaních lítost, nebo jen tu blbou pozornost. Takové nemám ráda ani já, ale že jich je! Když  se nad tím ale zamyslím, i jim něco chybí - aspoň těm, co znám já - z dětství, do toho nemají hranice a pak to takhle teatrálně řeší. Myslí si, že život je telenovela. Zneužívají a zkoušejí dobro a trpělivost druhých. Těžko se jim čelí; jsou to často zdatní manipulátoři.

Samostatnou a pro mě samotnou těžko pochopitelnou skupinou jsou řezači, demonstrativní sebevrahové etc. Čím víc hluku a pozornosti (ve všem v životě) tím méně je v tom pro mě upřímnosti. Proto, když už sebevražda, tak upřímná a definitvní. Demonstrativní to buď  opravdu nevychytají a mají "jen" smůlu (vlastně štěstí, že) nebo jsou to právě ti citoví, teatrální vyděrači a zasloužili by leda, bez pardonu, po papuli.

No a sebetrýzničové - někteří tvrdí, že psychická bolest se projevuje fyzicky a je to tak strašné, že to tímto zppůsobem musí ven. Jiní zase říkají, že psych. bolest smete jedině bolest fyzická. Ani jednoho z toho jsem sama nezažila a proto se mi to opravdu těžko chápe, nechci nikoho odsuzovat ale u tohoto mě vždy napadne spíš vyvolání pozornosti, než řešení bolesti. Lze se řezat i jinde, než na zápěstích; vždy ale mají zakrytá zápěstí, čili si to stejně někdo všimne. Ale nejsem odborník a nechci těm, kteří v tom shledávají opravdu úlevu od tíživé dušičky, křivdit.  

To, že je někdo slabší a nezvládá běžné překážky života z něj nedělá člověka, který si neváží života. Naopak, mnozí si to moc dobře uvědomují a chtějí s tím něco dělat. Život mají rádi, jen nesou hůř jeho břemena.

Souhlasím, u sebeřezačů lze pozorovat různé rozdíly, někdo skutečně toužil vyvolat pozornost, jiný se jen odbřemenit, místa na těle byla různá. Šlo o to, s čím bylo namícháno základní poškození a tím byla ve velké převaze hraniční porucha. Sebeřezání pak určitým způsobem hranici vytvořilo- dál nezajdeš…

Ovšem ve spojení s něčím s okruhu hysterie to pak vedlo k demonstracím. Na druhou stranu, hysterici jsou stejně nemocní lidi, jako ti ostatní. Ovšem sympatické to není a stejně jako u disociální poruchy jde často i o morální nedostatek.

Taky nesouhlasím s tvrzením, že nevážit si života a chtít se zabít, je odsouzeníhodná záležitost. Asi to člověk jen tak nepodpoří, sebezabití, ale některé ty osudy jsou tak tragické, že jakékoli odsudky a paušalizování a líbivé teorie, co všechno se máme naučit, jsou vlastně urážlivé a plné nepochopení, bohužel.

"Taky nesouhlasím s tvrzením, že nevážit si života a chtít se zabít, je odsouzeníhodná záležitost. Asi to člověk jen tak nepodpoří, sebezabití, ale některé ty osudy jsou tak tragické, že jakékoli odsudky a paušalizování a líbivé teorie, co všechno se máme naučit, jsou vlastně urážlivé a plné nepochopení, "

Pluto, přece nemůžeš tímhle způsobem vzdát diskuzi, kterou jsi sám založil.  

Resp. můžeš, ale je to takový. já nevím …

Odpovídám tobě, Adame. Nevšiml sis, že zadáš téma a malá odezva, anebo někdo nemá si co povídat s tebou, neboli nemáš potřebu diskutovat a trávit čas písmenky s lidmi …

Ja s Plutaskem naprosto souhlasim a vim, co tim chtel rict.

Patrně taky chápu, co chtěl říct, ale s tím, že předpoklady uvedl jako fakta, a na základě nich odsuzoval, s tím  bohužel nesouhlasím.

Ale diskusi se nijak nebráním. Pokud se dá uvést cokoli, co můj názor změní, sem s tím.  

Upřímně, taky by se mi líbilo, kdyby teorie o vybrání budoucího života před narozením platila. stanovila by pro člověka úkol, kterým má projít. A kdyby si ho člověk stanovil sám, tím líp.  

Psal jsem jen co jsem prožil. Vědě nerozumím, ale po těch zkušenostech si myslím, že mozek je projevem vědomí zde v tomto světě a ne naopak. Tedy nikoliv to, že mozek produkuje vědomí. K těm životům dodám ještě to, že se skutečně jedná o mou zkušenost. Něco mi bylo odhaleno a mnohem více nikoliv. Ale i to málo mi bohatě stačilo. Několik roků jsem to trávil. Vše co se mi v psychice proti tomu bouřilo narazilo vždy na neoddiskutovatelný fakt, že existuju. Trochu složitější, rozvádět to nebudu. Kdybych si měl vybrat, už bych to nepodstupoval, nepátral bych. Všechno má svůj čas, jak říkaval můj táta. Přesto, nebojím se teď smrti, ale strach mám. Kdybych musel zemřít, byl bych naštvaný, protože tu chci ješrě něco udělat. A to i přes to, že vím, že hledám to světlo pouze. To byla také jedna z věcí se kterou jsem se musel smiřovat. Totiž to, že jediné po čem toužím je to světlo. A já věděl, že si ho tady vždy s něčím spletu. Pokud se vám tad na světě něco líbí, připadá vám to krásné, chcete to mít, je to proto, že vám to připomíná to světlo. Pro úplnost dodám k tomuto, že orgasmus je nic, nicka nejmenší proti tomu světlu. Přestal jsem se bát lidí, života, ale už to ve mě není jako dříve. Myslím, že to byla trochu ukvapená a zbytečná zkušenost. No nevím. V těch minulých zivotech jsem viděl ještě to, že mám, mimo běžných, pár extrémně těžkých, intenzivních existencí. Pokaždé v hodně postiženém těle. Viděl jsem je jakoby navléknuté kuličky na niti. Jako korale. Každý z těch životů velice těžký, neradostný, intenzivní a krátký (invalidní těla dloho nevydržela). Zajímavostí bylo, že jde o jakousi společnou dohodu s nějakými andělskými bytostmi. Dohodu, že je odžiji a oni mi budou ku pomoci. Proč nač nevím. Bytosti mi připadaly jako by byly ze zlatého světla. Duchovnem se už léta nezabývám. Mám dost. Teď mám chřipku, tak trochu krátím čas. Proto tu píšu.  

Pište prosím častěji, je to velmi zajímavé.

Proti prožitku nic nemám, jen ho jaksi neberu (díky svým zkušenostem) až tak vážně, na druhou stranu, bude li se objevovat podobný prožitek u řady lidí, má to pak samozřejmě celkem vyšší vypovídací hodnotu.  Ovšem, pokud se někomu zjeví pravdivá skutečnost (o tom můžeme polemizovat, co to je, ale budiž) a jiným ne, tímto mým posuzováním se jí bere na hodnotě. Chyba.

Zaujalo mě vaše líčení světla.  

Touha po světle je u mně čím dál víc patrná, jednak to x let pozoruju v běžném životě- např. moje touha po zimě je dána touhou po zimní krajině, která, je li bílá samozřejmě, je plná světla. Všechno světlé, zářivé, průhledné, sklo, led. Voda. Slunce svítící na sníh.

A prožitky světla vnitřní, podle dodzghenu se adept může ve světle vlastně rozpustit, odejít, splynout. Já znám některé hypnotické prožitky právě o světlu a o rozhodnutí, chci li vejít, či nikoli, pokud vejdu, je konec.  To světlo je nádherné. a k ničemu se to nedá přirovnat.

Ono je stále míň a míň věcí, které možná člověk časem potřebuje a někdo se tak může stát asketou. Není nutno mít nějaký požitek, a prožitek každý den. Když má člověk něco často, nakonec z toho zas tak moc nemá, jako když se na něco těší a až pak si to užije. taky řada věcí ztácí na významu v porovnání, vlastně ani nevím čím.

Ale malý všední hrabalovský den má taky hodně co do sebe. Světlo je něco, co neze s ničím srovnávat, ale vedle neděle by se měly objevit i ty nesváteční dny týdne, aby bylo vidět, že neděle je něco speciálního. Je to jako kolo s loukotěmi, bez vzduchu mezi loukotěmi je to houby kolo. Možná, že žijem ten vzduch.

No filozofie mi nikdy moc nešla.

A tím, že otevírat vrata příliš brzo si člověk ublíží, s tím se ztotožnuju. Určité pratiky lépe zastavit.

Společná dohoda s andělskými bytostmi ze zlatého světla.. Připadá mi to povědomé. Velmi povědomé, ale nevím odkud.

No myslím, že něco podobného o nějaké dohodě psal Moody ve své knize. Něco takového tam popisoval. Víte já vlastně nevím kdo ty bytosti byli. Jestli to byli andělské či tak něco, ale měl jsem pocit, že se známe. Vždy když jsem něco překonal. Měl jsem později tehdy takové dost slušné depky. Nevěděl jsem co se to se mnou děje. Tak vždy když jsem to depkou prošel a pocítil úlevu, úplně jasně jsem je jakoby vnitřně viděl za sebou. Byly jako siluety spíše. Myslím, že byli tři, nebo čtyři. Krásně zlatě zářili, nemêli obličej, ale jasně jsem cítil přatelství, jakousi pevnost, nebo jak to napsat, jako takovou autoritu, ale hlavně jsem cítil jejich úsměv a pobavení nad tím co jsem si na sebe přichystal svým duchovním hledáním. Působili jako přátelé na které se můžu spolehnout, ale nic za mne dělat nebudou a litovat už vůbec. Přesto mne vždy uklidnili. Jeden čas jsem řešil tehdy své problémy tak, že jsem se je snažil zaspat. Pamatuji si jak mne jeden vzbudil. Zlobil se a já cítil uvnitř hlavy jasně: koukej vstávat!  Také pamatuji naprosto živý zážitek z noci, kdy mne duchovní snažení dohnalo do nějakého vnitřního napětí. V noci mne vzbudila bytost a zblízka mi důrazně řekla, jako dnes (31.01.2016) to slyším: "Myslíš, že je to nějaký závod? ! " Vzpomínám jak jsem hned ucítil úlevu a řekl děkuji. Bytost se k mému překvapení smířlivě usmála a rychle mizela jakoby do dálky až zmizela. Možná že to psychiatři dokáží popsat, ale mě to tehdy vždy pomohlo. Všem duchovně hledajícím bych si dovolil zde poradit, aby nespěchali a neporovnávali se s nikým. A aby nespřádaly teorie v mysli jak asi je to či ono, protože pak uniká ta skutečnost kolem nás pozornosti. Věnujte se okamžiku kde právě jste a tam buďte aktivní. A když budete chtít znovu, nebo s čímkoliv začít, tak vždy z bodu kde zrovna jste. Důležité jsou často obyčejné prosté věcia činy. To je to co jsem poznal já. Důležité je to tam kde právě jste. Zdravím  

Jane, Vaše zážitky byly na základě nějaké hypnózy? Možná má na Vás někdo vliv a bylo by dobré se z toho vlivu vymanit. Minulé životy nebyly, nejsou, ale náš život po smrti zřejmě nekončí, ale to je o něčem jiném. Po smrti projde každý individuálním soudem, pokud uzná svou vinu, bude mu odpuštěno a bude v Boží přítomnosti, protože lidstvo vykoupil Kristus svou krví, svým životem na kříži, jednou pro vždy. Netřeba se nekonečně rodit a mnohokrát umírat. Tuto naději jsem přečetla v Bibli. Možná až uvidíte zase ty bytosti, mluvte o Ježíši, o Bohu, pořiďte si Bibli a čtěte si v ní.   

Díky, je to podnětné.  

Ty určité dohody mě zaujaly. No, mám o čem přemýšlet. Jsem ráda, že jste se ozval.

A nespřádat to či ono, to bude pro mě těžké.  

Ale je fakt, že třeba můžu zkoumat cokoli jiného. Ovšem vzhledem k tomu, že se mi právě nepodařilo složit hlavolam pro seniory, máti ho dostala k Vánocům, tak hloubka mého zkoumání čehokoliv zřejmě nebude pro nikoho ohrožující.