Téma: Můj život samotáře (pokračování předchozího tématu)
Cítím, že musím osvětlit předchozí post, který byl psán rychle a impulzivně, protože jsem se prostě doslova nas*ala a chtěla se vymezit vůči zahořklým celibátníkům a ukázat, že i takový život má výhody a radosti.
Jsem popravdě ještě rozjitřena z tetičky, pořád to trochu popírám, pořád to bolí… Možná si občas nebudu brát servítky, neb má minulost má v tomto mém životním stylu samozřejmě prsty, což mě ještě pořád mnohdy štve.
Ale popořádku…
Byla jsem malá. Docela hezká, holčičkovská. Pak ale přišel rozvod, zkrátily se mi vlasy, začalo se tvořit předčasně akné a já se uzavírala. Jediným pevným bodem byla vždy otevřená náruč mé babičky, plná lásky a pochopení. Ostatní o mě nějak přestali jevit zájem. A ten - v tomto věku snad nejpodstatnější článek - otec znenadání zmizel. Dostal pozornost jinde a mě již nepotřeboval. Já jeho však ano. Ale on tu nebyl. A tak jsem si našla nového otce, partnera a já nevím co - Freddieho Mercuryho.
Aby toho nebylo málo, můj nejstarší bratr mi projevoval převážně nenávist. Bála jsem se ho, ale to jsem tehdy ještě netušila, že se budu strachovat celých 20 let (! ).
Kupodivu jsem byla jako dítě schopná se kamarádit i s klukama - dnes (01.04.2018) se tomu divím - ale ano, měla jsem kamarády kluky. Přesto pro mě začalo velice bolestivé období - období posměchů, které mě zraňovaly na tom nejintimnějším místě.
Stal se ze mě psanec, nikdo mě nechtěl, všichni mě odmítali… Samozřejmě, dnes (01.04.2018) s odstupem a rozumem můžu říct, že to nebylo jen zlé, byly tu i světlé chvilky a body. Jenže jako dítěti se mi to jevilo velmi černobíle, a tak jsem se cítila totálně poražená. Doma, ve škole i na ulici. O to snazší bylo uzavřít se do sebe.
A tak se také stalo.
Čas plynul, postupně jsem se přestala kamarádit s kluky a věnovala se stále fanatickým obdivům k zpěvákům. Hlavně těm mrtvejm, jak jsem již psala - mrtvej vás nezklame ani vám neublíží. Můžete si ho dotvářet k obrazu svému.
Aby toho nebylo málo, přišel upgrade. Místo zpěváků jsem si našla živé objekty - ať to byli spolužáci - tím zásadním byl hlavně učitel na druhém stupni ZŠ.
Už jsem psala, že to považuji za jeden z mých omylů. Na tomto postoji nic neměním, avšak tehdy jsem to tak neviděla. Prostě jsem jen chtěla jako ostatní děti mít tátu, co mě pohladí a řekne hezký slovo…
Proč to píšu? Protože nereálné vztahy jsou jedním se stavebních kamenů, z kterých se zformoval můj nynější stav.
Takto to pokračovalo - spolužáci, kantoři, zpěváci, tu Chris Norman (
Mmch. to byl fakt úlet poslouchat Smokie v 6. třídě, ale měla jsem z toho tehdy srandu stejně, jako ostatní děcka ) tu Karel Kryl, Mercury, nebo třeba Vinettou a různí herci.
Dnes (01.04.2018) vím, že jsem jen zoufale hledala mužský vzor. On totiž doma nebyl. V bratrech jsem vzory fakt neměla - naštěstí - otec nefungoval, jen pár vzdálenějších příbuzných jsem obdivovala. A obdivuji se jim dodnes, mí strejdové zlatí… Koneckonců, u tématu odchodu tetinky jsem vyzdvihovala jejího labuťáka, oddaného muže, kterého mám v obrovské úctě. I on je mým vzorem a krásnou nadějí na to, že dobří a čestní muži stále existují.
Mno, ok, pár fajn týpků by tu bylo, ale je tu jedno ale - žádný z nich nebyl v mé permanentní blízkosti. A to je fatální chybou, která se v mém životě udála. Bratři měli alespoň na očích stále matku-ženu, čili oni dostali šanci učit se vztahu se ženami. Já však žádného chlapa na očích neustále neměla a byla jsem tak ochuzena o to, naučit se s muži jednat, komunikovat apod.
Já chápu maminku, že nechtěla riskovat - ono v takové bláznivé smečce by asi nový samec neuspěl. U bratrů asi určitě ne, jen u mě ano. A dva jsou víc, než potřeba jedné holčičky, že…
Když jsem na to onehdy přišla, měla jsem fázi vzteku. Velmi mě to štvalo a bolelo. Dnes (01.04.2018) už to mám za sebou, jsem s tím v pohodě, mámu, tak, jako před tím, chápu a beru to tak, jak to je. Prostě je to fakt a nějaký zpětný fňukání nic nezmění.
Oukej, neměla jsem tedy šanci naučit se být s muži. Byla tu však ještě jedna šance, a to pubertální vztah s chlapcem.
Jenže ouha…
Já byla ošklivé kačátko. Prostě jsem byla hnusná, brejlatá, s akné, shrbenými zády, nulovým sebevědomím, chlapeckou vizáží; vlastně jsem se dost dlouho i androgynně oblékala.
A teď se všichni, co tohle čtete, upřímně zeptejte sami sebe: chodili byste v pubertě s nesebevědomou, shrbenou a ošklivou dívkou?
Odpověď je nasnadě: NE!
Ona puberta a dětství má své kouzlo, ale i své mínusy. Jedním z největších, leč přirozených mínusů, je i stádovost, smečkóznost.
Děti prostě nemají rozum a pokud jeden (pseudo) alfa typ zaútočí na kořist, ostatní se vezou. Myslím, že to ani nemyslí zle, prostě jen jdou s davem, případně se chtějí pobavit.
A když jste takový lůzr, vyděděnec, který svůj neatraktivní vzhled ničím nekompenzuje, těžko si vás všimne nějaký princ a veřejně se přizná k citům, které k vám chová.
Já už v pubertě viděla, že i - odpusťte mi - ošklivý holky měly jednu výhodu: ač byly škaredé, tak byly sebevědomé a rázné! Dokonce dokázaly být vůdčími typy.
A to je kámen úrazu: já byla moc poraněná všemi těmi překážkami, a tak mé sebevědomí bylo vskutku na nule. Prostě jsem to neuměla ignorovat a moc jsem se trápila.
A ono to tak platí vlastně pořád: musíte vědět o svých nedokonalostech a snažit se vynikat v tom, co vám jde. Já neumím počítat, ale umím hrát na kytaru. O čem se asi budu raději bavit?
Jenže tehdy jsem si prostě neuměla pomoct, a tak jsem byla pořád ta neatraktivní nula.
A proč toto říkám? Protože jsem přišla o druhou a zcela přirozenou formu/možnost navazování vztahů s muži.
Já chápu, že s nesebevědomou osobou by puberťák prostě nechodil, protože by klesl na "společenské úrovni". Jenže mě to bohužel velmi zkomplikovalo život.
Puberta však měla další větev, vyrůstající z kmenu: vnímání povrchnosti.
Už tehdy mi nesmírně vadila přelétavost spolužáků, jejich neupřímné city, velmi povrchní hodnocení lidí… Cítila jsem, že já to mám jinak.
Další větví byl pocit pomoci slabším. Možná to zní až paradoxně, že slaboch měl chutě pomáhat podobným slabochům, ale já už prostě tehdy cítila, že ač jsem taková "poloasociální", přesto mě to táhne k lidem a k jejich problémům. Velmi mě zajímal feťáci (protože jsem si sama chtěla píchnout zlatou), bezdomovci, postižení, psychicky nemocní, alkoholici apod…
No, kdo zná má předchozí psaní, asi možná pochopí; prostě jen tíhnu k tomu, čemu jsem musela dřív čelit. Ale místo, abych to opakovala, chci z toho ostatní vysvobodit, nebo jim alespoň ukázat i jinou cestu.
Tak, zase píšu něco a možná se opět ptáte: "Proč? ".
Nechci se vychvalovat, naopak, musím sem i tyto spasitelské tendence zakomponovat, neb se staly jedním z klíčových prvků pro můj single život.
Možná to zní divně, ale já už tehdy cítila, že se k těmto lidem chci přibližovat, chci jim nějak pomoct a chci o nich velmi vážně přemýšlet. A to mě drží dodnes; až konečně budu mít stálou výplatu, moc se těším, až část peněz pošlu někam na dobré účely (zvažuji Dobrého anděla apod. , líbí se mi přímá forma pomoci). Dále chci "dělat ucho" - to je něco, co mi nic neudělá, ostatní to nic nestojí, je to zcela zdarma, z dobré vůle. Je to možná trochu "truc" proti psychologům, kteří mají tu drzost brát si za hodinu žvanění, resp. sedění a čučení brát minimálně pětikilo!
Samozřejmě, nehraju si na psychologa, to ne, ale myslím, že naslouchat lze i jen tak. A moc doufám, že se časem objeví širší okruh lidí, kterým bych mohla sloužit. Ze své zkušenosti totiž vím, jak moc je důležité se ventilovat a cítit podporu.
A tou nejkrásnější věcí na tomto je následující: vnímám to, jako štafetu. Je to kolík, který mi předali ti, kdož mnou v pubertě nepohrdli, ba dokonce mi věnovali jen tak svůj čas a mnohdy i víc. Zapálili ve mně plamínek a já jej chci rozdávat dál.
Je to něco, čeho si nesmírně vážím, co se mnou bude celý život. Svým způsobem jsou takoví dobří lidé a jejich činy nesmrtelní; jejich pomoc chci uchovávat v sobě a zároveň posílat dál - a nikdy nevím, kdy to někdo bude mít podobně a zformuje ho to k podobné aktivitě.
Prostě jsem přesvědčená o tom, že svůj čas chci věnovat ostatním.
Pak je tu další věc, která souvisí s předchozím tématem: sexualita. Tím, že jsem ani vztahy, ani jejich "slasti" nikdy neměla dohromady, nejsem tím pádem zvyklá něco z toho mít. A vůbec mi to nechybí.
Naopak. poslední cloumání jsem měla po 20, ale dnes (01.04.2018) už jsem zklidněná. Vůbec mi to nechybí, vůbec mi to nevadí, naopak, vidím v tom mnoho výhod. Ať jsou to gynekologické věci, ať je (ne) plnění potřeb, (ne) dělání něčeho, co se většinou zakládá dle mě na povrchnosti apod…
Jen tím víc zintenzivňuji své hluboké prožívání, zní to sice pateticky, ale jinak, než že "rostu na duchu" to neumím pojmenovat. Beru to tak, že ostatní si užívají fyzických slastí, já si užívám zase jiných.
Poslední důležitou věcí je zmínit svobodu: jsem na ni po té, co byla hrubě omezována, mimořádně citlivá, a tak odmítám, aby mi ji někdy někdo znovu vzal. A bojím se, že by mě o ni partner ochudil. A dokud nedozraju a nepochopím, že vztah není o omezování svobody, pak se nic nezmění. Což ostatně ani teď nechci a vůbec se tím netajím.
A také s těmi špatnými vzory nemám, co si budem povídat, zrovna nejlepší mínění o mužích, byť se snažím v tomto zlepšovat.
Má samota je jen přirozený důsledek událostí a mého vnitřního nastavení. Znovu zdůrazňuji, že je to má svobodná volba, já se tak rozhodla. Nikomu to nenutím, jen ukazuji, že existuje i takovýto život. A že může být plnohodnotný.
Reakce čtenářů
Věk: 53
hod minulost za hlavu, proc se v tom porad babras a minulost nezmenis. snazis se omlouvat to co je teď tim co bylo. nestalo se ti nic hroznyho, mohla jsi byt treba zneuzivana.
postav se osudu celem, spousta lidi nezije zivot, ktery by chtela, ale vytriskat z kazdeho okamziku maximum, tj cesta.
drzim ti palce ale to nepomuze, musis chtit sama.
PS: pises megaprispevky - bojis se nepochopeni, tim padem asi i kritiky. viz tvoje bublina.
Věk: 50
Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby.
Já bráchy jsem neměla žádný, táta byl furt v trapu a doma se s mámou akorát hádal a dítě jsem byla tlustý, akné jsem měla do 25 a to i na krku a zádech. A zhlížet se v pubertě ve zpěvácích a hercích je naprosto normální. Neimponoval mi učitel, ale pionýrský vedoucí.
No a co jako? Jsem kvůli tomu jako kůl v plotě? Nebyla jsem a nejsem.
Dozrávání. Nejdřív nejsi na vztah dost zralá, pak si zase vymyslíš, že nemůžeš mít vztah, protože jsi žádný neměla jako nezralá, a nakonec ho nebudeš moc mít, protože budeš přezrálá. Hezká výmluva.
Sorry, ale pro mě se tenhle traktát už moc neliší od výlevů typu: nemám ženskou, protože jich je málo a mám malou bradu, ale budu pomáhat stejně postiženým tím, že o tom napíšu blog.
Zamysli se, proč tě tak serou.
Možná najdeš vlastní postoje a postupy, co ti brání žít normálně.
Jediné v čem se odlišuješ je potřeba sexu - a myslet si, že jsi něco víc než oni, když ji nemáš, je stejné jako posmívat se uhrovatému. To je prostě vrozený.
Ale co máte naprosto společné je to, že se svůj život nesnažíte změnit, naopak si na něm lpíte, obhajujete si ho zuby nehty a chyby hledáte ve vnějších faktorech.
U minulého příspěvku jsem ti věřila, že jsi se svým životem spokojená, ale teď už ne.
Věk: 53
Kaci, souhlasim s kazdym pismenem, jsi uzasna 
Nevím, co je na mém příspěvku nepochopitelného. Pouze jsem rozvedla důvody.
Mně to připadá zcela logické, pokud někomu ne, pak je to jeho problém; já pro osvětlení udělala maximum.
A ano, jsem skutečně spokojená s tím, jak žiji.
A na ni nikoho vinu neházím, kolikrát mám zmínit, že je to moje volba.
Ve své bublince jsem spokojená a kdo mi nevěří, tak je to jeho problém. Já se vypsala až až a dále už to opravdu nebudu opakovat.
Rypoušice… moc hezky se mi četlo tvoje psaní. Což takhle zkusit to s nějakou povídkou či fejetonem v časopisech, nebo se třeba pustit do psaní dívčího románu, kde bys vypsala zážitky ze svého života.
Styl Tvého psaní se mi líbí a určitě by časem nemuselo zůstat jen u jedné knížky. Moje mladá snacha vydala před nedávnem už svoji 5. knihu, je to její koníček při zaměstnání. Myslím, že by sis své čtenáře určitě taky našla . Přeji Ti v životě hodně štěstí a držím palce, ať se Ti splní vše, co bys ráda dělala.
Moc děkuji za pochvalu i přání, o knize uvažuji 
Věk: 46
A taky uvažuj o přihlášce Česko hledá superstar.
Rypoušice… přijde mi, že si sama myslíš, že to je tvoje svobodná volba, ale vnitřně to tak není, vnitřně jsi k tomu byla "dohnána". A proto pořád máš pocit, že svá rozhodnutí musíš před všemi obhajovat.
Tím neříkám, že tvoje cesta je špatná. Třeba ti opravdu vyhovuje, ale stálo by za to zauvažovat nad tím, proč tomu tak je a jestli přeci jen život není o něčem jiným.
Já to tak podrobně popsala, protože tyto událostí jsou nedílnou součástí mého rozhodnutí a nemám důvod je zapírat. Obhajovat se nebudu, už jsem se vypsala až až. Momentálně mi to tak vyhovuje, a to je nejdůležitější.
Věk: 50
Město:Vlastně nikde
Slečno Rypoušice, já Vás poměrně hodně a dobře chápu, jenom si myslím, že adresováním Vašich stesků na toto veřejné fórum jen jitříte své rány a dáváte, promiňte ale opravdu zbytečně, šanci lidem k útokům na Vás. Zkuste si o tom promluvit s psychologem nebo s nějak lékařem, kterému opravdu věříte. Určitě je šance Vám pomoci.
