Téma: Církevní pohřeb - osobní zkušenost, průběh

Je to akorát týden, kdy jsem uslyšela tu strašnou větu: "Iva zemřela". Popravdě, ani teď tomu nedokážu uvěřit.

… … ….

29.3 2018. Byl pošmourný den. Vstáváme kolem 6 ráno. Bohužel nás k tomu nutí smutná událost; pojedem se totiž navždy rozloučit s mojí milovanou tetičkou. Achjo, je to 6 dní, a já tomu stejně nedokážu uvěřit.  

Stále si si od té smutné doby přehrávám všechna setkání s ní, naše rozhovory, její hlas a její tvář. Nechci na to nikdy zapomenout. Moc mě to bolí, a to doslova. A zrovna v tento smutný den mě to za hrudním košem bolí ještě víc.

Po zhruba hodině se vypravujeme z domu a míříme k vlakovému nádraží. Naštěstí nám vše jede dobře, a tak jedem včas do Ústí nad Orlicí.

Jsem podivně rozrušená, nervní, rozcitlivělá a mámě na její pokusy o konverzaci odpovídám slovem "hmm". Občas si ze mě utáhne, ale jak jsem rozjitřená, tak mě to spíš víc rozhodí. Navíc pořád rozjímám nad tetinkou, takže mě to přetrhne nit a já jsem z toho o to víc rozhozená.

Při jízdě vlakem vzpomínám, jak jsme přesně stejným jely v létě za ní. A nechce se mi věřit, že už ji žádné léto nenavštívím. Leda na hřbitově.

Jednu chvíli se začalo zpod oblak klubat sluníčko a já si moc přeju, aby svítilo tetince na její poslední cestě. Bohužel však mraky slunce přemohou, a tak je počasí takové truchlivé. Jako by odpovídalo samotnému pohřbu.

Když dojedem do Ústí nad Orlicí, má bolest eskaluje. Jdeme omrknout autobus, kterým pojedeme a pak míříme do cukrárny na kafé. Dáváme si též potřebné cukry v podobě tiramisu. Naštěstí neprší, avšak vítr drze odhaluje naši smuteční květinu. Nebýt té černé stuhy, působila by, jako milá pozornost pro někoho živého. Kytička je jen dalším důkazem o odchodu mé laskavé tetičky. Achjo…

Autobusem přijíždíme do Žamberka. Vidím věže barokního kostela a má bolest dosahuje téměř nesnesitelné úrovně. Ruce se mi stále třepou přesně jako tehdy, kdy jsem se dozvěděla o jejím skonu. Je mi podivně ouzko až nevolno. V břichu mám něco, jako motýly. Je mi divně.

Nádraží mi způsobí vytanutí vzpomínek na mysli - právě odtud nás odváželi naši příbuzní, ať to bylo za touto tetičkou, nebo její sestrou. Pořád se mi nechce uvěřit…

Chce se mi na záchod, a tak mámu dotáhnu do správné zaplivané putyky. Vzdor protikuřáckému zákonu cítím v hospodě pach cigaret, ale vůbec mi to neva. Nakonec si dáváme kofolu a já ztopím svůj žal i v malém pivu. V hlavě mám stále vzpomínky na tetu a má zvědavost stoupá. Velmi mě zajímá, jak bude pohřeb probíhat a moc doufám v až mystický zážitek plný důstojnosti.

Máme ještě čas, přesto se pomalu šinem blíže ke kostelu. Dáváme cígo a přemýšlíme, kudy se do kostela vchází. Žádné z dveří nám nejdou otevřít. Nakonec vidíme pár lidí s kytkami v rukou, jak zadem míří do kostela. Jdeme tedy za nimi.

Vskutku, najednou jsme se ocitly v místě posledního rozloučení. Odhalujeme květinku a já ji stále nesu v ruce. Znenadání vidím rakev. Ach bože, ona tam opravdu spinká…  

Na rakvi se skví krásná fotografie vysmáté tetinky a také kytička s bílou stuhou, kde je napsáno "babičce". Smekám svůj klobouk a koukám na fotku. Po chvíli obejdu rakev a mířím k první lavici. Hned zkraje sedí její oddaný muž. Můj hrdina.  

Máma jde přede mnou, a tak se s ním přivítá nejdřív ona. Poté jdu já - stále se smeknutým kloboukem - zdravím ho, tisknu mu ruku a říkám: "Moc mě to mrzí". Posléze jej pohladím po rameni a řeknu to, co jsem tolik chtěla: "Děkuju ti, že ses o ni krásně staral".

"Dědeček" je zlomený. Vidím, jak má vlhké oči. Je mi ho tak líto…

Sedáme si tiše do lavice a rozjímáme.  

Začne hrát hudba - varhany občas proložené houslemi. Utkví mi v hlavě mé oblíbené Ave Maria od Bacha-Gounoda, Dvořákovo Largo, melodie z Tenkrát na Západě /u nás nazpívané Špinarkou/ a melodie, kterou u nás zhudebnila latinsky Basiková.

Ty písně mě dostanou. Pláču a vzpomínám zas a opět na naše setkání. Ač mám v tašce přes rameno i v kapse baterii kapesníků, přesto nechávám slzy volně plynout, a tak mi stékají po tváři a samy zasychají. Jen občas se otřu rukou.

Po celou dobu obřadu hledím na tu její vlídnou tvář na fotografii. Snažím se ji doslova vrýt do paměti, abych na ni nikdy nezapomněla, aby se léty nerozmazávala. Také si vybavuji její hlas a slova. A její oslovení mě - roztomilé "Kačenko".

Přichází kněz. A zde se láme dosud důstojný obřad. Panáček očividně neumí pořádně česky, zřejmě je to cizince, a tak služebnici Ivu nazve Šorefovou. Ne, Šorefová fakt nebyla. Měla sice německé příjmení, ale poněkud jiné. Je mi z toho trapně a bohužel to není poslední kiks. Splete i pár jiných slov.

Korunu tomu všemu nasadila neuvěřitelně falešně polozpívající paní, která tam odříkávala zřejmě modlitby (? ) a krom strašného zpěvu měla na hlavě velmi nedůstojnou červeno-růžovou čepici.

Nastala doba stání a sezení a také modliteb. Ač se modlit neumím, přesto jsem usilovně přála její duši mír, doufajíc, že došla klidu a spasení, v které zajisté věřila. Taková dobrá, čistá duše se jistě dočkala zaslouženého ráje, kde se jí krásně dýchá.

Uvítám však stručnou životní historii mé tetinky. Zvím konečně, jaký byla ročník - '37 - takže jí bylo 80 či 81. A podobně starý, ne-li starší, je i její oddaný muž, který s ní prožil neuvěřitelných 60 let života! Vypadá minimálně o 10 let mladší, umí ovládat mobil i digitální fotoaparát a ještě se nádherně staral o svou velmi nemocnou ženu.  

Dovídám se též, že jejich poetická chaloupka je jimi obývaná relativně krátce - až od důchodu. Myslela jsem, že v ní žili celý život. A konečně i vím, čím se tetička živila - byla úřednice. Vůbec bych to do ní nařekla, svou mateřskostí by mi seděla stejně, jako její sestřenice - má babička - na učitelku v mateřince. Potvrzuje se mi také to, že její muž pracoval v Akademii věd v oblasti zemědělství. Dle mámy je to inženýr a snad i kandidát věd, který přednášel i v zahraničí. Jsem na svého strejdu moc pyšná!

Na závěr kněz rakev postříká svěcenou vodou a po té k ní míří 4 muži. Nadzvedávají jí a průvod - včele s ministrantem třímajícím kříž - pomalu kráčí z kostela. Její muž jde jako první za ní, podepřený z obou stran. Je mi toho malého dědečka moc líto. Byl chudák celý zlomený.  

Rakev vklouzne do auta a směřuje ke hřbitovu. Tam je pohřbena do země a její pozemská pouť je definitivně u konce.

To jsme však již neviděly, po obřadu jsme šly na spoj. Ještě před tím jsme ovšem skončily zase v hospodě, kde si dám pořádné velké řezané pivo. Mámě sděluji, že navzdory pohřbu tomu stále nemohu uvěřit.

Kdybychom bývaly věděly, že nás zradí zpáteční vlak, zúčastnily bychom se i trachty. Náš vlak měl totiž 120 minu zpoždění. Čas jsme si krátily hráním slovní hry - říkaly jsme názvy zvířat a podle posledního slova říkaly další.

Myslela jsem stejně pořád na tetinku a na mého hrdinu strejdu, kterého mi je hluboce líto. Moc doufám, že se spolu setkáme další léto.

Nebyla tam však její setra, asi by to chudák nesnesla, když před 2 měsíci přišla o muže. Domluvila jsem se s mámou, že jí alespoň zítra (31.03.2018) zavoláme.

Co se mě týče, pořád tomu moc nedokážu věřit, ale alespoň příšernou vnitřní bolest jsem vyplakala