Téma: Šikana po letech stále bolí - zažila jsem posměšky, ústrky a vztahové vyloučení z kolektivu

Ráda bych ti poradila, ale bohužel ode mě toho moc neuslyšíš, protože jsemsi prosšla víceméně tím stejným.  

Jako malá holčička, plná optimismu a aktivity, pak přišly podobné problémy jako u tebe.  

Podepsalo se to na mě zejména v oblasti navazování vztahů (ať už kamarádské vztahy nebo jiné).  

Jsem sociálně mimo, stydlivá a neuvěřitelně přecitlivělá. Ani pořádnou práci si nemůžu najít a víš proč? . I když si myslím, že nejsem vůbec hloupá, potýkám se s úděsnými pocity úzkosti na pohovorech. Nedokážu ze sebe vydat, to co v sobě mám. Celý život dopředu mám zkažený, jen kvůli tomu všemu.  

S depresemi se potýkám už nějaké ty roky.  

Letos v únoru moje deprese zašla tak daleko, že jsem si chtěla vzít život.  

Teď si ťukám na hlavu. Jasně. ale kdo prochází, ví.  

Vůbec jsem ti nepomohla ani nepřispěla, vím, že ti to absolutně nic nedá, ale jen jsem ti chtěla nastínit, že v tom rozhodně nejsi sama. A sama nevím, co bych doporučila za "terapii".  

Odzkoušela jsem psychology, různé prášky, různé alternativy, snad mě napadá jen, (sama chci vyzkoušet) kineziologie. Možná nějaká hypnóza. Těžko říct, asi je to na člověku individuálně.  

Mrkni na netu, na tu koneziologii, slyšela jsem, že je to zajíavá metoda

Tomu, kdo je otevřený alternativním metodám, bych doporučila i regresní terapii.  

Tohle je skutečně velký problém, ten, kdo byl ve smečce nejslabší, ten nezapomene, mívá to charakter traumatu, je v tom pocit obětního beránka. Léčí se to blbě, pocity úzkosti a bezmoci nalezením vlastní agrese, síly a vzteku, ale chtělo by to najít psychologa, co se na pocity oběti a traumatu specializuje.

Mám i vlastní zkušenost, dnes ale k dotyčným lidem pociťuju jen nechuť a nemám zájem jim pomoct, pokud to potřebují a já bych mohla. Prostě si to ode mě nezaslouží, hotovo.  

Ahoj. Já si také něco takového zažila, a to ve čtvrté třídě a také si myslím, že mě to docela dost poznamenalo. Když vyjdu ven, mezi lidi, tak to je skoro zázrak.  

Na par měsíců se mi z té sociální fobie podařilo dostat, protože jsem začala dělat práci, kde jsem musela vést vstupni pohovory s cizími lidmi. Když jsem tu práci přestala dělat, tak se sociální fobie zhruba po dvou měsících začala vracet zpátky.  

To nízké sebevědomí dělá hlavně ta fóbie. Když mi na pár měsíců zmizela, tak jsem se na svět začala dívat očima jiného člověka. Připadalo mi to strašné zvláštní a cítila jsem se opravdu jako někdo jiný.  Říká se, že se fobie léčí expozici a asi to tak funguje. Problém je v tom, že se málokomu podaří do takové expozice dostat. Asi by na to museli být speciální programy. Uvažuji, že bych zkusila někdy skupinovou terapií.  

Také jem zažil šikanu na ZŠ, dokonce podporovanou učiteli. Skončilo to tak, že tím jak se dítě vyvíjí během let jsem postupně zchlapštěl a zesílil, a příroda mi nadělila silnější a sportovnější figuru než těm, co mě šikanovali. V předposledním ročníku jsem dal šikanovateli (do té doby nejsilnějšímu klukovi ze třídy) při pokusu o šikanu přes hubu. A tím šikana skončila.

Zajímavější bylo, jak na to reagovala třída. Tím, že jsem dal šikanovateli přes hubu to brala jako zradu třídy. Zmlátil jsem jejího oblíbence a jednoho a neformálních vůdců. Mně to bylo už jedno - a nikdo už si nic netroufl dělat.

Na gymnáziu i univerzitě pak byl kolektiv naprosto špičkový, a všechno bylo opačně. Takže jsem třídu na ZŠ odepsal, a nijak se s nimi nekontaktuji.

Neúčastním se žádných srazů s ZŠ, co bych z toho měl?

Poznamenat mě to poznamenalo. Méně mi záleží na názoru druhých, stejně jako mi méně záleží na tom, jestli patřím do nějaké skupiny či spolku. Ve své podstatě si člověk prožívá vývojovou fázi, kdy se začne identifikovat s vrstevníky a ti ho šikanují. Našel jsem si nakonec kamarády jinde.

V životě jsem pak zjistil, že jsou lidé dobří a lidé mrchy. A tak je to třeba brát. Největší mrcha v životě byl můj dávný ex-kamarád (už v mých pracovních časech) z židovské rodiny. Takovou mrchu jako byl on jsem nezažil, kam se hrabe i šikana na ZŠ. Takže prostě jsou mí blízcí a lidé, kteří se mnou prožili mé či jejich těžké chvíle - a nezneužili slabostí. A ostatní si držím od těla.

ŠIKANOVÁNÍ je špatné…  -  teď čtu zrovna knihu o Sv. P.  Piovi a on byl taky šikanován když byl na ZŠ.

Věř, že oni si to pamatují. A jestli někdo z nich říká že ne, tak lže a stydí se za to. Od takových lidí by byl opravdu heroický výkon omluvit se Ti. Otázkou je, jestli by jsi tu omluvu upřímně přijala. Myslím si že ne, protože Ti asi rozumím (ač se mi nestalo totéž).  

Taky sem zažil šikanu. Na základce byly občas nějaké náznaky, ale ty tři roky na učňáku byly hotové peklo, 6 darebáků mi tam věnovalo nežádoucí pozornost a zbytek třídy se až na dvě vyjímky k nim přidával. Bylo to hrozné, řešil sem to s třídním, s rodiči a se ředitelem. ve druháku mi ředitel nabídnul, že zařídí, že se mně už ani nedotknou, ale že to prý bude jako když sem ve třídě sám a já blbec to nepřijal a později toho litoval. Pár let po učňáku sem potkal v krámu jednoho z největších agresorů a on se ke mně měl jako ke kamarádovi, tak sem ho jen ignoroval. Já chápu proč to dělali - byla to pro ně zábava, bohužel si následky jak sem nedávno zjistil stále nesu sebou. Měl bych si s tím něco udělat, ale nedostávám se k tomu, protože mně to momentálně netíží.

V práci sem jednou dostal kluka na zaučení na jeřábu, tak tam se mnou jezdil a povídali sme si a on mi vyprávěl jak na škole šikanovali nějakého kluka, tak dobře až se dostal do blázince a že si oni snadno našli za něj náhradu - pěkně blbě se mi to poslouchalo a odolal sem nápadu ho vyhodit oknem dolů.

Vždy když sem hledal práci, tak sem trnul strachy abych tam nepotkal nějakého z agresorů z učňáku. Nejraději bych je umrtvil, za to jak si na můj úkor užívali.

Ahoj. Zažila jsem desetiletou šikanu a dostat se z toho mi pomohl "Zákon přitažlivosti" Prostě už o tom nemluvit, ignorovat nevhodnou zvědavost a používat jen pozitivní sygnály, výrazy, myšlenkové přeznačkovávání a humor.