Téma: Vztah matky a dcery - dcera je na zlá a využívá mě

Vaše dcera je nepředstavitelný sobec. Omlouvám se, co teď napíšu, těžko říct, jestli jste ji takhle vychovali nebo to má v sobě. Mně byla vštěpována úcta k rodičům a vůbec ke stáří, takže tohle se mi těžko čte. 
Na vašem místě bych se prostě stáhla a čekala. Bude to bolestivé, zcela jistě, ale Vy jste už dítě vychovala, teď je řada na ní. Prarodiče mohou vypomoci, pokud mají sami chuť, ale nutit je nikdo nemůže. Vaše nezdárná dcera Vás prachsprostě využívá a na vašem místě bych to dále netolerovala. Ona by měla pomáhat Vám. 
Zeťě jste taky "vyhráli".
Zcela jistě Vás to trápit bude, ale Vy jste udělala maximum.
Já mám starou maminku, s výchovou dcerky mi pomáhala co se dalo, ale já jsem jí za to nesmírně vděčná, protože si uvědomuji, že to je moje povinnost a její dobrá vůle. 

Děkuji

Citim s vámi a pomodlim se za vás aby se vám dářilo lěpe www.jw.org

Mne to prijde postavene na hlavu. Hlavne me zarazi neadekvatnost reakce manzela. Smim se zeptat proc jste u sve zpravy uvedla jen ramcove o cem byla, ale odpoved citujete doslova? Mozna by pomohlo sverit se i se znenim puvodni zpravy od vas vasi dceri. To by snad pomohlo pochopit prchlivost jejich reakce. Omlouvam se ale vim jake nekdy dokazou matky byt a jak libive se pak prezentuji pred okolim. Napriklad zde, ze ano.  Svuj vzajemny vztah popisujete tak ze dcera je sobecka a kdyz jste ji prestali plnit prani tak bylo zle... To nejenze smysl nedava (Ma nulovou vypovedni hodnotu), to je cilene prevadeni posluchace na vasi stranu. Budme objektivni a zkuste (byt to bude obtizne) celou situaci prevypravet slovy vasi dcery tak jak by se na to divala ona, at mame objektivni obrazek. ...  Tedy pokud nechcete jen politovat. To by potom byla jina. 

Text mé smsky: Jaruško, jak se Ti večer usíná, když víš, jak mám Honzíka ráda a nemohu ho ani navštívit. Proč jsi tak zlá? Dělá Ti dobře mě tak trápit?Mimochodem tady v lázních je více jak polovina lidí mladších než já a mají zdravotní problémy"

Ta poslední věta byla napsaná proto, že dcera nechce věřit , že mám zdravotní problémy. Není podle ní proč? Jsem přece tolik let doma. Jiné babičky a starší jezdí na kole, berou si vnoučata k sobě domů na několik dní atd.

Pokud se týká výchovy, tak starost o děti, mám syna (35 let) byla u nás přehnaná. Dcera doma nemusela nic dělat, vždy se musela učit, nebo jí bolela hlava ap.

Když potřebovala něco na sebe, tak s ní manžel objel celou severní Moravu, aby měla to nejlepší.Chodili jsme na hory, jezdili na kolech. Když začala studovat vysokou školu, seznámila se s kamarádkou, která je u nich stále jako doma. Pokud byly obě studentky, tak jsme za ně s manželem všude platili. Když začaly vydělávat, tak jsme to odmítli dělat a byly naštvané. Bydlely spolu. Chtěly, abych jim vařila, že sice mají stravenky, ale nikde se to nedá jíst.Manžel v té době zjistil, že je celiak, já byla na práškách, tak jsem odmítla. To mi vyčítá dodnes.Rovněž jsme jí nenašetřili na byt, další velká stálá výčitka. My s manželem nikdy nebyli v zahraničí, ani jsme si nežili nad poměry. Ale já měla plný invalidní důchod a manžel byl zásobovač v podniku.Byli jsme rádi, že mají obě děti vysokou školu.

Konflikty s dcerou byly na denním pořádku. Vánoce i naše narozeniny ignorovala.Vše jsme vždy vydýchali, protože to je naše dcera a máme ji rádi.Vdala se , že jsme nevěděli kdy. Mysleli jsme, že až bude mít dítě, že řadu věcí pochopí. Vyčitky padaly i za to, že měla v dětství zákaz např televize, nebo dostala na zadek , když byla hodně malá. Opakuji na zadek. Nikdy nebyla ubližovaná.

Jezdila jsem k ní rok a půl a hlídala malého . Za tu dobu mě několikrát vyhodila. A to jen proto, že jsem řekla něco, co nechtěla slyšet. Ona může urážet a ponižovat, ale já musím jen chválit.Vždy se to pak nějak urovnalo.Před dvěma měsící jsem byla u nich doma s malým, manžel byl u lékaře a protože jsem si ten den nevzala svačinu, tak mi jí přinesl. V té době byla ve městě. jenže zrovna přišla, na manžela se ani nepodívala a začala křičet, že k nim nemůže chodit jako domů. když opáčil, že mi přinesl svačinu a přišel se podívat na Honzíka, křičela, že tam není zoologická, aby se chodil na něco dívat. Manžel se slzami v očích odešel. Já to chvíli vydržela být potichu, ale pak jsem řekla větu:" To jsi to tu chvíli nemohla vydržet? je to tvůj táta.." Na její odpověď, že kdyby to byl táta, tak by jí nedal v dospělosti pohlavek. (To se stalo jednou, když byla na manžela sprostá).Na mojí reakci, že si to asi zasloužila, začala opět křičet, ať okamžitě vypadnu, že jí stejně ze mně vždycky bolí hlava.

Vím, že kdyby tu psala dcera, tak by to znělo vše jinak. Ale názor na mojí dceru má stejný náš syn a moje sestra. Dcera má již asi páteho praktického lékaře, čtvrtého zvěrolékaře. Vždy se dostává s každým do konfliktu.

Bolí mě z toho srdce.

Hmm hmm. Necekal bych ze muze byt nekdo v 38 letech tak trucovity. Zni to opravdu osklive. Nicmene vy se musite sebrat a byt trochu prisnejsi v te neomezene lasce k dceri ktera ji zjevne pohrda. Prinejmensim to znamena drzet sve uzemi a hajit si ho. Chce pohlidat vnoucka?: Ano, at ho priveze k VAM. Sama ji radeji uz nenavstevujte. (byt to bude asi bolet) Splnte jim co chteji at maji moznost pomerovat. A kdyz pujde o to at vy prijdete k nim = ne. Duvod nemusite tahat z kapsy, ten mate opravdovy. Jste tam cizi a vy chcete byt a zit nekde kde muzete komukoliv ukazat na dvere. Ne byt v opacne situaci a to zvlaste kdyz teto situace oni vyuzivaji. 

Hodne toho uz bylo ztraceno a hodne casu je uz promrhano. Vy si muzete vybrat jestli akceptujete jeji hru a nechat se ponizovat, nebo jestli zacnete konecne hajiit sama sebe.

Doporucuji budovat vlastni nezavislost byt to bude predstavovat nutnost nelpet tolik na vnukovi. Ostatne kdo chce vyrustat jako nastroj vydirani mezi generacemi rodicu a prarodicu. Tim prispejete i vnukovi na lepsi zivot - snad. 

Mě přijde, že text psaný např. o tom, že paní nepíše doslovně vyjádření  zete, přijde postavené na hlavu. Mam z toho celkového vyjádření , že tuto  odpověď paní  psal nějaký chytrolin, který nemá vůbec představu o tom, že by matka mohla vůbec mít takovou dceru. Prijde mi, že píše něco čemu nerozumí. Jsem ve stejné situaci a moc dobře  vím o čem paní  mluvi.

Také bohužel vím o čem paní mluví. Bohužel také vím že když se dcera takhle chová, chce druhému ublížit. Také se mi to stalo.  

Taky mi připadá, že vaše dcera je sobec. Mám roční holčičku, děda bydlí u nás v domě. Nikdy bych si nedovolila mu říct, ať hlídá  (pokud zrovna nejdu k lékaři). Když se sám nabídne, tak mu ji půjčím. Každý má svůj zaběhnutý režim, ve vašem věku zdravotní problémy....  Starat se třeba jen 2 hodiny o to šídlo je fakt záhul i pro mě. Natož pro ty netrénované .

A co poradit? Řekněte dceři, kdy a kolik hodin malého budete hlídat. To přesně dodržujte. Máte svůj život. A asi by bylo dobré si přebírat malého venku, ne u nich doma. Před lidmi se jí snad nebude chtít vás urážet.

Vaše dcera a její manžel se k Vám nechovají hezky a s úctou, jen Vás využívají. Mám z toho sklíčené pocity a je mi Vás líto. Opravdu. Nechtěl bych těk jednou dopadnout. Jinak viz rady a názory ostatních. 

Moc Vám všem děkuji.

Já si tu ani tak nechtěla na dceru a jejího manžela stěžovat. Jen jsem chtěla poradit, zda to mám být já, kdo první bude stát o kontakt (moc ráda bych viděla vnoučka, kterého jsem od narození piplala, zpívala mu, říkala říkadla atd.)

Teď se mám dívat na fotky, pokud nebudu pomáhat a chci ho jen vidět.Teď tu brečím. Vím, že je to sebelítost, ale bohužel jsem taková. Také proto jsem nezvládala být učitelkou.Vše jsem si moc brala a měla děti ráda.I to mně dcera vyčetla.

Nejhorší je, že je dcera těhotná a já mám výčitky svědomí, že je toho na ni moc a já jsem stranou.

Po příjezdu z lázní jsem dceři mailem nabídla, že s manželem dvakrát týdne pro Honzíka v 9 hodin přijedeme a odpoledne ho buď dovezeme, nebo si pro něho přijedou. Že už k nim nepůjdu. Čekala jsem, že mi dcera zavolá a řekne, že to její manžel přehnal, ale to se nestalo.

Ani na můj mail nereagovala. Volat se jí bojím. Už se 20 dní neozvala. Mám starost.

Vaše dcera je nehorázný hajzlík a jen Vás využívá. Vy už jste si své rodičovské povinnosti splnila, pomoci jen můžete, ale NEMUSÍTE!!!!

Výčitky svědomí...je toho na ni moc.....  Tak teda upřímně. O roční dceře jsem psala. A těhotná jsem taky. Dost neplánovaně, ale když už to přišlo, tak se nebudu bránit.  Přítel chodí do práce - 12 hodinové směny, když je doma, pracuje na stavbě. Pomáhat se snaží, jak to jde. Někdy malou vůbec nevidí. Děda je taky na stavbě, moji rodiče pracují a ještě dlouho budou. = všechno musím zvádat sama. Nechte dceru, ať si to ujasní. Vy jste jí dala nabídku, až bude potřebovat, přijde za váma. Ale když se nedokáže pořádně postarat o 1, jak zvládne 2 děcka? To za váma přijde s prosíkem.

Jo a co tak zajít pokecat s psychologem?

Nemějte starost. Podle toho co píšete je to fracek, který zaslouží pár facek. Jelikož je dospělá, nejde to. 
Je mi jasné, že vnoučky budete chtít vidět, ale zkuste  si poručit, doma se vyplakat a nepolevit. Ona bude jistě potřebovat pomoct, když čeká další. A je si moc dobře vědoma toho, že to budete Vy, kdo přijde jako první. Jenže je na čase, aby dostala lekci. 
držím palce, ať Vám to dobře dopadne. Ale chce to pevné nervy. 

Smutné...přesto, že by možná dcera opravdu mluvila jinak, je Vám přinejmenším povinována slušností. A to nemluvím o zeti. Ruce pryč od nich, jakkoli to bolí. Není jiné cesty, jak ji donutit k zamyšlení a kdyby k tomu přesto nedospěla, nedá se nic dělat. Vy teď myslete hlavně na sebe a své zdraví. Najděte si svůj cíl, věnujte svůj čas tam, kde o to stojí a uvidíte, že najdete i jiný smysl života a trochu radosti.

Ještě jednou děkuji. Pomohli jste mi.

Když jsem si  přečetla ten váš příspěvek včera v noci, seděla jsem nad ním a přiznám se,  neměla jsem sílu nic odpovědět, protože mi z toho bylo děsně úzko a smutno a bylo mi vás  a je i teď líto.  Mám taky malou vnučku, tak vím, co to je ji nevidět.
Ale musíte to udělat tak, jak vám říkají. Nechat až si to sami uvědomí a sami se ozvou, stanovit pravidla, snažit se k nim nechodit, ať vám vnoučka dovezou nebo předají venku. Já mám pocit, že jste se jim až moc vbízela, ono pak si toho mladí neváží a dokonce se stane, že když pak řeknete, že máte něco svého, že se zlobí na vás a hlavně nemají to pochopitelně rádi.. Já tuto zkušenost nemám, vycházím se snachou a synem s nimiž bydlím  velmi dobře, máme rozdělenou práci i hlídání.... ale slyším nářky některých těch mladých maminek, co za snachou chodí. Jsou v podstatě dvě skupiny stížností, jedny, co říkají, že babička nepohlídá nikdy a druhé, co si ztěžují, že jim prarodiče do všeho mluví nebo jim říkají co mají a nemají dělat. tak v tomhle  já zase chápu ty mladé.
Já se naučila jednu věc a to si myslím, že je moc důležité nesuplovat rodiče a hlavně JIM DO NIČEHO NEMLUVIT, CO SE TÝKÁ JEJICH DÍTĚTE, co se týká jejich domácnosti, jejich aktivit... Prostě do ničeho nemluvím, nemyslete,  někdy mám taky chuť něco říct, ale jsem potichu. Držím se svého hesla: Neříkej nic a nebude nic. Možná proto je moje soužití s mladými bez problémů. A zasádně u nich nepobývám celý den. Jakmile příjde syn z práce, jdu pryč, aby byli jen oni jako rodina spolu.  Pokud přesto potřebují pohlídat i když jsou už oba doma příjdou za mnou jestli mohu... kolikrát mám něco i naplánované, ale když to jde a vidím, že  mne potřebují neodmítnu  to. Mám taky zdravotní problémy, když je mi tak, že bych hlídání nezvládla řeknu ať se nezlobí, ale že momentálně nemohu, ale že  až si odpočinu a pak příjdu. Zatím to funguje, ale jak říkám, nechávám veškeré rozhodování o jejich rodině na nich. 
Nechte dceru chvíli, ať bojuje sama, já chápu, že je to pro vás srdcervoucí, ale vydržte. A až příjde nic nevyčítejte, vyjádřete radost že je vidíte a nic nevzpomínejte  a žádná slova typu proč a co jsme pro tebe a ty takto.... Prostě jen řekněte, že ráda budete hlídat, pokud vám to dovolí zdraví a budete mít volno a zda by raději nemohla vnoučka ona předávat vám když ne u vás doma tak aspoň venku. Snažte se k nim aspoň jistou dobu nechodit. Ono to nejde úplně vždy, třeba bude-li nemocen, ale ve většině dnů to jistě půjde.
A ještě jedna věc, nesuplujeme rodiče, své děti jsme už vychovali , jak, to dnes třeba vidíme, že někde to šlo i jinak , ale vnoučata mají své rodiče a výchova je na nich. 
Mě s hlídáním pomáhala moje mamka, dodens jsem jí za to vděčná, třeba se časem dočkáte uznání i od své dcery. Držím vám pěsti.
Ještě dvě takové věci na okraj. Někdy to dcery mají těžké i s tím, že výhrady proti vám má třeba její manžel a ona to musí řešit,  aby doma obstála.
A jinak kantorky mají mnohdy snahu pořád chtít pomáhat, vychovávat, řešit, organizovat, myslí to dobře, ale ne každému se to třeba líbí. To neříkám, že to děláte, ale mám tu zkušenost.
Tak vydržte, věřte, že na vás moc a moc myslím . Hodně štěstí.

Také děkuji. A přesně vím, o čem mluvíte s těmi radami mladým.A to opravdu nedělám. Někdy se musím hodně držet, ale jsem raději potichu. Mám ještě maminku, která bydlí daleko od nás. Bydlí blízko mé sestry, která je lékařka. Chtěla tam bydlet. Aby měla doktorku po ruce.Když umřel táta 1999, tak jsme s manželem chtěli, aby šla bydlet k nám. Nechtěla.

A stačí mi, když mi radí do telefonu a vím, že mi to není milé.

Dceři nemluvím vůbec do ničeho. I když jsem si často připadala u nich jako cizí člověk.Ale to už člověk bere, že to tak má být. Do jejich života těžko vidím a ani o to nestojím.Je to těžká doba

.A s tím manželem dcery máte asi pravdu. Někdy si dcera posteskla, že je  s ním těžké vyjít. A navíc má kamarádku,se kterou je od vysoké školy v denním styku a ta jí vždy uměla proti nám s  postavit.

Stále jsem poslouchala:" Alena říkala, že atd."Tato kamarádka mluví úplně do všeho a dcera jí věří každé slovo.Někdy mám pocit, že kdyby si měla vybrat mezi manželem a kamarádkou, tak nezaváhá.

Určitě teď vím,co mám v nejbližší době dělat a jak se chovat.

Snad to dobře dopadne.

Stejně jako Lili i já jsem četla Váš příspěvek už včera, bylo mi z něho smutno a dnes během dne jsem si na něj několikrát vzpomněla.

Občas se stane, že lidé získají nějakou svou utkvělou ideální představu o tom, jak by se vůči nim měli jejich příbuzní chovat, a nic jim není dost. Nebo vidí třeba u někoho z přátel, co jsou z extra bohaté rodiny, že dostanou například automobil a podobně, a začnou vyčítavě pohlížet na své rodiče, proč oni to nemají.

Neuvědomují si ale, že třeba mají mnohem víc, skutečné zázemí, oporu... Co zrovna třeba zmíněný přítel nemá.

Nevím, zda je to výchovou či ne, píšete, že máte i syna, se kterým, zdá se mi, problémy nemáte.

Obecně mě napadá rčení: ,,Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde..."

Třeba s tou televizí, jak píšete, mě osobně napadlo, proč jsem třeba kolikrát v dětství místo té televize nedělala něco užitečnějšího. Ne že bych bývala koukala příliš, tak nějak normálně jako moji vrstevníci, ale když se to tak vezme, třeba dvě volné hodiny týdně, kdy se na to člověk podívá z perspektivy celého roku, takových věcí je možné se během toho naučit, tolik pěkných knih přčít například...

Ale to jsem trochu zaběhla jen k dílčí věci Vašeho tématu.

Já osobně bych třeba měla mé matce skutečně co vyčítat a být uražená, to by bylo na dlouhé psaní, ale čím jsem starší, uvědomuju si, že bych tou záští zbližovala především sobě. Jsem tedy na ni vlídná, vnímám na našich setkáních to příznivé a měla jsme to stěstí, že jsem před lety potkala jednu paní, kterou po citové stránce vnímám jako mámu spíše než tu svou vlastní.

Myslím si, že byste se měla od toho všeho s dcerou alespoň na čas odstřihnout, i když je to těžké, hlavně kvůli vnoučátkům. Ale obávám se, že jinak Vás to bude stále více vyčerpávat a ubíjet. Prožívejte pěkný čas s ostatními vašimi blízkými, kteří jsou normální a hodní...

A nemějte černé svědomí, Vaše dcera to vážně přehání. A zřejmě je i dost pod vlivem svého muže, který je zřejmě dost arogantní a vypočítavý, a ta zpráva, co jste tu citovala... Hrůza. Ten konec, to mi přišlo celkem morbidní.

Jak tu někdo píše o psychologovi, taky si myslím, že by Vám to mohlo aspoň trochu pomoci, taky jsem před lety zašla, když mě zasáhla ztráta dědečka plus mé smutky z toho, jaká má matka byla a je. Ale tím už se teď delší dobu moc nezabývám, raději ten svůj vnitřní prostor věnuji pěkným mezilidským vztahlm všeho druhu a dalším každodenním radostm, které život přináší.

Ve větších městech bývají i bezplatné poradny, pokud byste nechtěla platit psychologa. V těch neplacených na Vás většinou vyjde řada tak 1x do měsíce, tedy takovou mám zkušenost v Praze.

Já si tak obecně v životě říkám, že bychom se měli snažit dělat věci podle nejlepšího svědomí, ale zároveň se snažit co nejméně trápit tím, co není tak úplně v naší moc, což je zřejmě i případ nevyzpytatelnosti a nevděčnosti Vaší dcery.

A přečtěte si knihu: TEMNÉ NOCI DUŠE (Thomas Moore). Mohla by Vám být trochu balzámem na duši.

Je mi sympatické, že jste byla učitelka, taky snad jednou budu, jestli zdárně dostuduji.

A chápu to, jak jste psala... Taky do většiny věcí, co v životě dělám, zatahuji alespoň špetku emocí. Asi bych uměla být takový nějaký kamenný profesionál, ale necítila bych se sama sebou. A navíc, to se podle mě hodí například ve finančnictví, kdežto v povolání pedagoga je osobní přístup s určitou formou citu a lidskosti na místě. Ve zdravé míře samozřejmě, ale zase...Kdo je ten nejvyšší soudce, který určí přesně tu hranici... To je jedna z mnoha věcí, na které v průběhu života hledáme odpověď a učíme se je.

Moc Vám držím ve všem palce... Dbejte na své zdraví, snažte s dělat, co Vás těší a baví, udržujte kontakt s lidmi, kteří si Vás zaslouží... Snad se i dcera jednou umoudří a zařadí se mezi ně...

A zajděte si do knihovny půjčit tu knihu, je v ní plno moudrého. ☼

Moc jsem u většiny příspěvků brečela. Potřebovala jsem taková povzbuzení. Tu knížku zkusím sehnat.A děkuji za čas, který jste věnovala napsání vašeho příspěvku.

K psychiatrovi chodím už roky. Chodila jsem častěji, teď mám kontroly jednou za tři měsíce.I on mi říkal, jestli si uvědomuji, že mě dcera vydírá? A že bych se neměla nechat. Já argumentovala, že mi pak vnoučka ani neukážou. Už na to došlo.

Také jsem chodila rok k psycholožce. To už je několik let. I tehdy, dcera byla ještě svobodná, jsem s ní nic jiného, než vztah s dcerou neřešila.

Můj syn, když četl smsku od zeťe, tak se rozbrečel. Dospělý chlap(35).A chtěl jet k nim, že mu "rozbije hubu".Dalo mi hodně přemlouvání, aby nic nedělal, protože je dcera těhotná a mohlo by se pak něco stát.

Je to smutné, jsme tu na světě jen na návštěvě a tolik zbytečné bolesti.

Souhlasím s názorem ostatních...nevnucovat se, obhajovat si vlastní čas i zdraví. Ale docela mne zaráží slova zetě - "My tady žádné čumily nepotřebujeme.." - i dcery, jenž "křičela, že tam není zoologická, aby se chodil na něco dívat". Nezdá se ostatním, že mají oba nějaký problém nejenom s babičkou, ale i nějaký sociální?

Dobrý deň, aj mňa sa Váš príspevok dotkol, slzy som mala na krajíčku. Mne mama zomrela pred dvoma rokmi. Až teraz si uvedomujem ako mi chýba. Aj keď žila ďaleko odo mňa často sme si volali a dokiaľ som zdravotne mohla trávili sme dovolenky spolu. Mojim partnerom sa to veľmi nepáčilo no bol tu akýsi nepísaný zákon, že ma musia brať aj s mojou rodinou. Nič som jej nevyčítala a brala som ju celý život ako človeka ktorému budem večne dlžná, Vychovala nás ako najlepšie mohla, vedela povedať nie, no znelo to od nej vždy logicky. Deti nemám no sestra áno. Pomáhala jej ako mohla no keď synovec vyrastol už jej pomoc nebola potrebná no vždy bola ochotná prísť za ním 600 km ich delila diaľka. Terazu sme ostali samé len so svojimi spomienkami a veľkou vďakou mame.
Verím, určite aj vaša dcéra sa ozve. Je žena má srdce a cit. A Vy ste ju vychovala ak si to uvedomí a stratí vplyv jej manžel tak všetko bude v poriadku.
Chce to len pevné nervy a čas. Nevzdávajte sa, nič zlé ste nespravili a Vaše svedomie je čisté 
Držím palce, prajem veľa zdravia. 

Mne takhle opustila starší dcera. Jezdila za mnou jen když potřebovala peníze. Děti ani nevyndala z auta, prý spěchá. Je to již mnoho let, děti jsou velké, vůbec mne neznají. Nepřeje mi k narozeninám, neexistuji. Nemám ani její telefonní číslo, abych jí mohla zavolat. Když jsem ji zahlédla před půl rokem, víte jakou jsem měla radost? Srdce mi zaplesalo. Ona se otočila zády. Zkameněla jsem, nemohla jsem udělat ani krok, nohy se mi podlomily, oči zalily slzami. Otočila jsem se a odešla. Před půl rokem totéž udělala i mladší dcera. Ale už nepláču. Jsem 20 let nemocná, v plném invalidním důchodu, sama. Ano sotva žiju, skromně. Jsem SŠ, čistotná, pilná, slušná, jen nemocná a osamělá. Mé srdce je bolavé.  

Když čtu vaše příspěvky, je mi smutno, protože mám podobný příběh ale se synem. Mám od něho 2 vnučky, každá má jinou maminku. Té první bude letos (2023) 13 let. Když mě od ní mladí odstřihli, byly ji necelé tři roky. Syn se objevil po 7 letech s novou přítelkyni a 4 měsíční dcerou. Já a má dcera jsme vůbec nechápalay co se děje, žádné vysvětlení proč se neozýval ale přijel jeden den před svými narozeninami a strašně se divil, že nevím co že bude zítra (25.01.2023) za den. Po cca 7 měsících se opět odmlčel a nic o něm nevím. Při první odluce jsem skončila na psychiatrii, po té druhé ne. Tak nějak jsem počítala s tím že to udělá zase. Byl jako dítě upřednostňovány před dcerou, měl na co ukázal a ani to někdy nestačí.  

    Milá Paní Účo.nevím,zda ještě další přízpěvky čtete.Ale každopádně.Zlatíčko,myslím,že PŘÍČINA je v tom,že jste své dceři dali vše,nač si vzpoměla.Věřím,že jste to dělali s láskou,ale nyní Vám to ona jaksi vrací....Je to opravdu sobec,promiňte mi mou upřimnost.Věřím,že Vás to bolí,ale položte si otázku,zda Vám to stojí za to trápení...Naučte se říkat NE.Nebýt k mání vždy,když si vaše dcera vzpomene.Víte,myslím,že si během svého života zvykla na to,že jí děláte pomyšlení a nikdo ji nenaučil si toho vážit.Ukažte jí,že nejste k mání a ničí sloužící.Nikdy není pozdě.Naučte se,mít se ráda a mít svou hrdost.

Vždyť Vám to ubližuje a co ubližuje,to přeci do života žádného člověka nepatří.

Krční páteř Vás bolí,protože si na svá bedra nakládáte starosti....Zde nikdo nepomůže-jen Vy,starosti musí pryč.Nemocní jste proto,že dovolíte druhým,aby Vám ubližovali.Změnte to,sílu na to máte a doba je k tomu víc než příhodná,hvězda naděje stojí při Vás.Žijte s manželem jen pro sebe a užívejte si jeden druhého.Jste jen vy dva.Uvidíte jak se Vám uleví.

Přeji Vám hodně sily vstát a kráčet ruku v ruce vstříc šťastnějšímu životu ♥

Je tu moc krásných příspěvků, vím že rady patří paní učitelce, ale je to poučné i pro ostatní. A je to moc fajn, jak se tu našlo tolik lidiček, co chtějí pomáhat.
Budu téma dál sledovat a taky se dál učit.

Úplně mi to bere dech, kolik lidí na mé psaní reagovalo. A jak  se mi snažíte pomoci radou i příkladem. To jsem vůbec nečekala.

Mám i moc hezký pocit, že v dnešní době není člověk člověku úplně lhostejný. Vždy se při čtení příspěvku rozbrečím.

MOC MOC děkuji.

Nechápu, co jsme s manželem udělali špatně ve výchově. Často se na to snažíme přijít.Ale máme ještě syna, který je úplně jiný. Je o tři roky mladší a vyrůstal ve stejném prostředí.(Mimochodem se synem se dcera nestýká už několik roků,protože se oženil s děvčetem, se kterým dcera pohrdala a se kterou si ,podle jejích slov, nemá co říci.)

Došli jsme s manželem jen k tomu, že měla dcera opravdu vše, co chtěla a byla hodně milovaná. Hlavně manžel se v ní viděl.

Nechci už se rozepisovat, kdy a jak nás dcera  dovedla k slzám. To by bylo na román.Jen jsem myslela, že jí to, že má vlastní dítě změní. Chvíli po porodu to tak vypadalo, ale rychle se vrátila do starých kolejí.

Já jsem v těchto dnech hlavně bojovala sama se sebou, jak se mám zachovat, když je dcera v osmém měsíci a má hyperaktivního kloučka.

Asi to bude pro ní důkaz, že jsem si vymýšlela, jak mám malého ráda a stýská se mi po něm.

Protože se neozývám. Ale naposledy jsem jí napsala já, když jsem jí navrhla, že budeme pro Honzíka jezdit.

Tak jdu s dobrým pocitem spát.  Znovu všem děkuji.

   Já si myslím, že Vaše dcera na to dojede, protože jestli měla takový servis hlídání a do toho druhé těhotenství..... Nevím, nevím, ale myslím si, že by jste si měla namazat kolena. Protože jste velký dobrák a nehledě na své zdraví se obětujete dceři, která si toho neváží. S jedním dítětem je to docela dobré, ale s druhým, než se to vypiplá, noční vstávání do toho musí fungovat domácnost a jako matka prvorozeného a potom je tady ještě manžel. Myslím, že Vaše mladá padne s odpuštěním na hubu. Rodina, je pro ženu hlavně odříkání si a vaše dcera to očividně neumí.

    MIlá paní učitelko 

Já jsem strašně ráda,že s námi komunikujete.Někteří pisatelé napíší jen jednou,nebo vůbec,a to má potom člověk pocit,že si píše sám se sebou,že je jeho čas věnovaný psaní a přemýšlení vyhozený do větru,tudíž zbytečný.

Vy i Váš manžel jste mi velmi sympatičtí,ikdyž Vás vůbec neznám.Držím Vám palečky,abyste našli sílu uvědomit si,kdo skutečně jste.Dvě krásné duše,které si zaslouží žít v lásce a ve štěstí.Věřte mi,doba tomu přeje,v těchto letech dostávají vztahy mezi lidmi zelenou.Tam,kde to neklape se mohou lidé rozejít.Potřebují čas,aby si vše promysleli a uvědomili si skutečné priority.Prioritou života totiž nejsou hádky,osočování,pláč,bolest a smutek.Ale láska,pochopení,radost z bytí,vzájemného setkávání,prostě život sám o sobě...Je to velký dar a zázrak.To je i Váš případ.Nyní se se svou dcerou od sebe oddělujete.Obě strany si potřebují v sobě udělat pořádek.Někdy je toto rozdělení trvalé,ale nemyslím si,že je to Váš případ.Přeji Vám,aby Váš příběh patřil k těm druhým případům,kdy se po rozdělení lidé opět spojí,najdou si cestu k sobě a žijí dál ve vzájemné shodě.Může to trvat týdny,ale i dlouhé měsíce.Na nic netlačte.Vše chce svůj čas....A spojte své síly s manželem,užívejte si toho spojení.

Věřte moudrosti indiánky.

Hodně sil a lásky....               

Milá indiánko,

váš příspěvek je jako hlazení po duši. Máte ve všem pravdu. Ale  chce hodně síly být sám sebou. Já to nikdy neuměla. Celý život jsem  byla manipulována. V dětství despodickým otcem, ve škole nadřízenými. Měla jsem velké štěstí na manžela. Když jsem se vdala a odstěhovala se za manželem 150 km od rodičů, tak jsem si připadala jako v jiném světě.

Ještě několik let jsem se však v noci probouzela s pláčem, protože jsem se ve snu hádala s otcem. Pro otce jsem byla vždy nemožná, neschopná atd. Abych byla spravedlivá, tak tato obvinění od otce padala při jeho záchvatech vzteku. Bohužel je měl nejméně dvakrát týdně.

Manžel pracoval na čtyřsměnný provoz, hodně mi pomáhal. Bydleli jsme na svobodárně a když se manžel vracel v 6.30 z noční už jsem na balkon věšela pleny.

Měli jsme jednu místnost, tam jsem měla dceru v postýlce, vařila a manžel spal se špunty v uších po noční.Když bylo pěkné počasí, nabalila jsem do kočárku vše potřebné (deku, jídlo) a jela s dcerou do blízkého lesíka(dnes bych se tam bála),a tam jsem s ní byla do odpoledne. To za námi většinou manžel přišel. Neměli jsme mobily, ani auto. Nikdo nám nepomáhal. Manžel měl matku 600km daleko a moji rodiče ještě pracovali. I když by mi stejně nepomohli. Jejich věta byla:"My už máme odpracováno."

Později jsme se přestěhovali do města, kde bydleli moji rodiče. Narodil se nám syn a opět jsem musela vše zvládat bez pomoci rodičů . Manžel znovu dělal na směny, tak případou návštěvu lékaře ap. jsme řešili tím, že jsme se u dětí vystřídali. Pokud bych chtěla dceři takto argumentovat, tak má okamžitou odpověď:"Ale to jsi byla mladá a nic tě nebolelo"

Jí už teď bolí, je jí 38 let a je těhotná. Já bych chtěla, aby si uvědomila, že jsem ochotná dělat pro ně,na co mám síly. Aby mne pochopila. Ale ona mne pochopit nechce.

Zatím se neozvala, v sobotu mám narozeniny, 62 let, tak se snad ozve.

Ale je mi, po všech těch příspěvcích tady, mnohem lépe.

  Drahoušku,vydržte.Neměla jste to lehké...Věřte mi,že snad není na světě  člověka,který by neměl nějaký problém...

Držím Vám pěsti a myslím na Vás.

To já věřím. Každý si neseme svůj kříž.

Nechtěla jsem , aby můj poslední příspěvěk byl chápán  jako sebelítost. Mnoho lidí zažije v životě  mnohem horší věci, velké tragédie a zvládnou to.

Jen jsem si trochu ulevila.

Paní učitelko,mrzelo by mne,kdyby jste si myslela,že jsem to brala jako Vaši sebelítost.To v žádném případě.Spíš jsem Vás chtěla povzbudit.Ostatně jako všichni tady...Mějte se hezky

DOBRÝ DEN PROMINTE NEČETLA JSEM NÁZORY PŘEDCHÁZEJÍCÍ LIDÍ POUZE TEN VÁŠ- NE NEBU´DTĚ S TOHO SMUTNÁ  I KDYŽ TO K PLÁČI JE. VY JSTE VYCHOVALA MNOHO DĚTÍ A DALA JIM DO ŽIVOTA URČITĚ DOBRÉ VĚCI. NYNÍ SE ZAMĚŘTE NA SEBE- NA SVÉ KONÍČKY-ZÁLIBY-TO CO VÁM ZDRAVÍ DOVOLÍ-UŽÍVEJTE SI S LIDMI KTERÉ MÁTE RÁDA A ONI SI VÁŽÍ VÁS.DCERU NEZMĚNÍTE A ZET´ÁK BUDE STEJNÝ.VAŠE VNOUČÁTKA VÁS BUDOU POSTUPEM ČASU SAMI VYHLEDÁVAT AŽ BUDOU POBÍRAT ROZUM. TOMU VĚŘÍM.A PAK VY JE VEMETE NA KOLO PŮJDETE SNIMI NA VÍLET A TAM KAM SPOLU NAPLÁNUJETE.NYNÍ ŽIJTE SVŮJ KRÁSNÝ DŮCHODOVÍ ŽIVOT JELIKOŽ KAŽDÝ SE TOHO TO ČASU NEDOŽIJE A ŽIVOT JE KRÁSNÝ PŘESNĚ TAK JAK SI HO VYTVOŘÍME MI.  A POZITIVITOU SE ULEVÍ I PÁTEŘI A OSTATNÍ POLEVÍ. ŠPATNÉ ODHO´DTE-  TO VÁM PROSTĚ ŠKODÍ. NASHLEDANOU. Z.J. 

Budu se snažit řídit vašimi radami.  Už mi tu pomáhali radou i další uživatelé stránky. Je to těžké, ale snad čas opravdu zapracuje a vztahy se mezi mnou a dcerou a jejími dětmi (druhé čeká každým dnem) změní.

Budeme tady, když se budete chtít vypovídat, není to moc, ale někdy to pomůže. Ulevíte svému nitru. Rádi vás tady potkáme. 

Chci tu jen napsat těm, co mi radili, že jsem vydržela a opravdu to dopadlo tak, jak někteří předvídali.

Dcera porodila , my máme malého denně celé odpoledne a užíváme si ho. I když je to hodně náročné v našem věku zvládat takové náročné hlídání. Ale, co by máma s tátou (babička s dědou) neudělali pro svoji dceru (pro svého vnoučka).

Vážená paní učitelko, úplně Vás chápu, vím moc dobře co prožíváte. Přeji Vám moc štastně prožitých chvil s vnoučkem. Já sama sbírám sílu a rady, které jsem si zde  přečetla, jak se mám chovat k vlastní dceři. Již léta si spolu nerozumíme. Má 9ti letou vnučku a 8 měs.vnoučka. Miluji svá vnoučata, samozřejmě. Ale dcera se o ně nesmírně bojí, proto nám již vnučku na dovolenou nepůjčí, ačkoliv jsme s ní byli před 4 lety v Bulharsku na dovolené, pře3 lety v Harachově, ale to bylo vše,. Teď má o ní strach a nikam jí nepouští. Velmi se dcera obětuje rodině, ale to každá žena, to znamená, že je na děti většinou sama, zeť má směny 3x 12 hodin denně, což je hodně, dcera je pak na děti úplně sama. Snažím se tam jezdit jak jen můžu, navíc dojíždím denně do práce 46 km, dcera bydlí dalších 25 km od mé práce a já jedu pak domů dalších 20 km. Alespoň 1x v týdnu se snažím jezdit, ale nyní se na mne vše sesypalo, manžel onemocněl v červnu rakovinou, já jsem přechodila zápal plic a navíc pečuji o maminku, které je již 78 let a nyní prodělala střevní chřipku a stále na tom není moc dobře, takže v týdnu z práce jedu dalších 20 km k mamince a pak domů. Dcera bohužel vidí jen to, že je s dětmi sama, má směnu 24 hodin denně. Dnes jsem tám přijela, vnučka měla jít na cvičení, pak i dcera, byla jsem odhodlaná tam být s malým vnoučkem 6 hodin, aby\ch pohlídala, ale dcera byla špatně naladěná, začala mi vyčítat, že když byla ona malá, tak jsem se o ni nestarala a pustila jí ven (dnes je jí 35 let), ona se samozřejmě mou vnučku bojí ven pustit, že když ona vyrůstala, tak to byli komunisté u moci atp. ona je na vše sama. Nakonec řekla že bude lepší, když pojedu domů, to už jsem se chystala k odchodu a ona řekla že si mne vymaže z mobilu a na to má milovaná vnučka, řekla, že to je nápad, že si jde také pro mobil, aby si mne vymazala. Vrcholem bylo, že dcera řekla, tak si běž ty krávo jedna. To jsem se neudržela, otočila jsem se a své 35leté dceři jsem dala 2 na zadek , i když na rukou držela mého 8měsíčního vnoučka, kterého velmi miluji. Otočila jsem se na podpadku a odjela jsem domů, kde jsem to řádně obrečela.
Nevím co mám dělat, ale vím, že už tam nyní jezdit nebudu, jedině když se mi dcera omluví, což se jen tak nestane.
 Nashle - všechny zdraví Anuschka  

Milá paní Anuschko,

tak to asi nikdo nemá lehké. Dokáži se do Vás vcítit. Je to hodně bolestivé, když se "děti" chovají takto ke svým rodičům. Bohužel už to nejsou děti, ale dospělí lidé.Já bych si nikdy nedovolila, takto mluvit se svojí matkou, vždy jsem ji ctila, i když se nikdy nechovala tak, že by si to zasloužila. Ale je to má matka,bez její péče v dětství bych tu nebyla. Každý dělá chyby. Nikdo nemá patent na rozum, ale slušnost mezi lidmi by měla být (zvláště pak v rodině).

Kam se poděla schopnost vcítit se do druhého? Chápat, že každý má  starosti, bolesti a někdy ublíží slovo více, než pohlavek.

Vaše dcera se vám asi neomluví- má pro sebe argument, že jste ji "uhodila". Už nebude řešit, proč.

Naše dcera se nám také nikdy neomluvila. Když už, tak dělala, jako by se nic nestalo. My protože nechceme vyvolávat konflikty, tak děláme také, že se nic nestalo. Syn se diví, co my si od dcery všechno nechali a stále necháváme líbit.

Opět  na mne i na manžela začala v sobotu křičet na ulici, že co je nám do toho, jak malého obléká a kam jedou (v sobotu ráno měl malý 38,7 teplotu a  v 15.00 chtěli jet s miminkem a s vnoučkem (prý už měl jen 37)do města nakupovat, což jsme komentovali, že by měli počkat, že ještě nevědí, co mu vyrazilo tu horečku. Prý, co je nám do toho, že máme hlídat a mlčet.

Opravdu, vůbec si nedovedu představit, že bych já mohla kdysi mluvit takto s otcem.

A od soboty s námi nemluví, malého vozí a jezdí si pro něho zeť.

Ale protože to děláme pro vnoučka, on je opravdu velmi živý a pusu ani na chvíli nezavře a to mu budou teprve dva roky (čo to bylo? , čo to je, babušo-tomín-myslí komín, věž, hodiny-přitom na vše ukazuje, lampa, druhý lampa, busbus, papat né, houpyty jó-to chce na houpačku, atd,atd.),tak dceru moc neřešíme. Ale počítáme s tím, že až bude vnouček větší a naše dcera na něm bude "pracovat", tak se dočkáme stejného chování (pokud tu ještě budeme) od něho  k nám, jako se chová dcera. Jako bychom byli její zaměstananci a né rodiče.Vůbec si nedovede představit, že nás takové chování bolí:

Jenže,na každého jednou dojde. Nepřeji dceři nic zlého, ale až bude tak stará, jako já, nebo manžel, tak vše pochopí. O tom jsem přesvědčená.

Píšete, že nevíte, co máte dělat. Řiďte se radami předchozích příspěvků. Vy jste měla také 24 hodinové směny, když byla dcera malá.Zachovejte si lidskou důstojnost. Máte čisté svědomí, tak čekejte. Žijte si svůj život. Já vím, že nad tím stále přemýšlíte,vzpomínáte, jak jste kolem dcery skákala, když byla malá, když byla nemocná, šla poprvé do školy atd., atd.

Ale v životě nejde nic vrátit. Užívejte si každý den, kdy máte méně starostí. Věnujte se manželovi (ten vás nyní potřebuje více než dcera-my jsme také měly děti a nikdo nám nepomáhal-mně tedy né.

Vážená paní učitelko,

   moc Vám děkuji za slova útěchy a porozumnění. Je to malá náplast na velkou bolest. Prošla jsem si veškeré vzkazy, kde jde opravdu najít odpověď na můj problém. Je to tvrdé, ale nic jiného mi nezbývá. Stejně jako vy, jsem kolikrát byla z dceřina bytu vykázána, ale podotýkám, že jsem jí do manželství, ani do domácnosti nic nepovídala. Bylo to jen proto, že jsem měla jiný názor na věc a na vše jí nepřitakávala a navíc byla někdy tak bezohledná, že vyčítala z děctví kde co, že člověk úplně žasne, kde se to v ní bere. Samozřejmě, že nyní si ona myslí, že jsme s manželem nebyli dobrými rodiči. Nejhorší je, že se nyní již určitě narušil vztah s mou 9ti letou vnučkou, kterou miluji, ale která bude samozřejmě stát při mámě. Nic jiného mi nezbývá než se s tím smířit. Vám paní učitelko přeji, aby přece jen u Vás fungovalo vše v rámci možností, neboť vidím, že nejen s dcerou, ale i zetěm si nerozumíte. Myslím si, že Vaše dcera má hodně společného s mou dcerou. O mé již vím, že je hysterická a to je velký problém, protože se již nezmění.
Mějte se hezky a držím palce.

asi vim , jak se citite. Mam podobny problem. muj vztah k me dceri byl jiz jednou naruseny, nemely jsme skoro 5 let kontakt. pred 4 roky se nahle ozvala a nejak se to zase dalo dohromady. Myslla jsem si , ze snad pochopila , co znamena rodina.

Pred mesicem, novy konflikt, byla jsem z toho velmi prekvapena, zranena a zklamana. Mam pocit, ze se nechava hodne ovlivnovat naladamy sveho manzela a hleda vinu u jinych. Byla jsem jedina, ktera z cele rodiny mela jeste kontakt, ted je opet ticho a abych rekla pravdu , nez se nechavat urazet a zranovat, beru radeji odstup. Snad potrebuje cas, uvedomit si co je pro ni dulezite, jakym smerem chce jit , ale na to musi prijit sama. V 38ti by to uz mela vedet. Ja ji preji jen to nej, nej, at se rano probudi a v hlave ma jasno - skoda toho  casu , ktery  se svou rodinou ztratila. Ten uz se nevrati. 
Mrzi mne, ze o te doby nemam kontakt ke vnucce, ta tim urcite take trpi.
K narozeninam jsem ji poslala balicek  a napsala par radek, do dnes nevim jestli ho mala dostala, ani nezavolala,nevim jak se mam zachovat do budoucnosti, ale asi dam za pravdu me rodine a vyckam.......... ona  bude opet neco potrebovat.......... 
 

Je vidět, že je nás více, které doufáme, že naše dcery "prozřou" a "pochopí".

Asi se to opravdu stane, ale to už my tu nebudeme.

Dobrý den,

narazila jsem na vaši diskuzi, protože jsem hledala pomoc.

Doufala jsem, že najdu někde jak se zachovat ve vztahu k dceři, která je podobná té vaší. Já dnes vím, že je to moje chyba. Paní psycholožka sice řekne, že jsem byla moc  hodná, vše jí dala, obětovala se... ale to samozřejmě bolest v srdci nezmění. I kdyby všichni byli na mé straně, nepomůže mi to. Znám to velice dobře a chápu vás. Nepotřebujeme litovat, potřebujeme aby nás naše dítě, kterému jsme se obětovali, nás mělo alespoň trochu rádo.... Já jsem už vše vzdala, bolí to, moc to bolí, ale nešlo to jinak a čekám, co přinese čas. Přeju vám hodně síli a věřte, že v tom nejste sama.  

Dobrý den, chtela bych poradit mam dceru skoro dospelou, ale muj vztah asi neni nic moc a když jsem deti vychovávala stejne tak dcera si myslí že synovi nadržuji. chodi totiž z chlapcem který je takový lump a ješte ji nekolikrad zahnul z jinou i když ji každy radi že se ma sním rozejit tak říká že jo ale pak mu zase odpustí a on se vrátí a jen ji využívá pro svuj prospěch. A delá z ni blbce dál. jak jí to vysvetlit. mam oni strach že si namele. a nebo že snim bude i když bude nani zlej.

Dobrý den,

prosím najděte si články o psychopatech. Uvidíte - dočtete se, že každé dobro a snaha o pomoc bude zneužita. Je to strašně těžké, ale snažte se s manželem začít ŽÍT. Kdybyste se totiž rozkrájeli, přepsali na dceru byty, chalupy, auta a všechny úspory, budete vždy sobecké kreatury. Věřte, že vím o čem píši. Upřimně s Vámi cítím a přeji mnoho sil a odhodlání!  

Dobry den i ja bych vam chtela napsat svuj pribeh mam dceru a vnoucka uz od narozeni jsem se onej starala, i ma dcera ale vedcinu casu ja i manzel ale pak se dcera odstehovala za svim pritelem vnuka nam pujcovali di 5 mesicu meli jsmeho tyden ja chodim do prace ale manzel je uz v duchodu tak se o nej staral on nez jsem prisla domu. Dcera se svim pritelem vzdycky zavolala jak se malej ma a co noveho je, pak kdyz si pro nej prijeli tak malej plakal a pak nam jeji pritel zakazal aby jsme ho meli doma ted jen vola ze potrebuje casto hlidat tak tam jezdi manzel a pomahaji ale pak mi zavola a rika tak si predstav ze nase dcera je na me zla a drza a ja mu nato povidam to znam ja to mela to sami me vycetla vsechno nevim sice proc se takhle chova kde je ta chyba co se sni stalo ze se k rodicum takhle hnusne chova maliho milujeme je to nase zlaticko a to mi jeste rekla jestli chces videt maliho tak musis prijet a kdyz tam jedeme tak nam ho necha hlidat i pres noc da se rict porad o ona jde pryc jeji to jedno a prijede i se svim pritelem ale az vecer tak jsme s manzelem usoudili ze nas vyuziva jako hlidace a jeste na nas rve a chova se hnusne kdyz ji neco reknu tak je hnusna ona takova nikdy nebyla kdyz bydlela doma vse se zmenilo kdyz se dstehovala k priteli.