Téma: Syndrom buchtiček s krémem a jiné psychické nemoci způsobené školní jídlenou

to bylo asi ve vsech skolnich jidelnach stejne, ja mel spoluzaka ktery kdyz snedl rajce tak se pogrcal, ucitelka ho jednou tak dlouho nutila at to sni az ji fakt komplet obhodil a od te doby jsme meli od ni klid

kdo vi jestli ty nemas jenom syndrom buchticek, kanoure

Mrkvový teror! Jednoznačně! Já a brácha jsme v raném dětství nosili brýle a v jídelně dělali mrkev nejhnusnější na světě a zjevně si toho byli vědomí. Každý šel, řekl si bez mrkve a prošlo to. Než došla řada na mě a bráchu. Nejen že nám nedali bez, ale nakydali nám plný talíře, aby se nám uzdravily vočička… Mrchy!  

Pěkné téma… Já jsem si dušenou mrkev cpala do kapes od školky asi do třetí třídy, pak mi jí už nedávali. . maminku omejvali, když mi prala věci s kapsama a všude se jí sypala dušená mrkev.

Ted jí miluju, i koprovku. Jediné co nesnáším jsou škubánky a brmoborový šišky fujky

Ve školce nám zakazovali míchat si krupičnou kaši s kakaem. Údajně proto, že bychom to pak nechtěli dojíst. Že to jako bude s tím rozmíchaným kakaem vypadat hnusně.

A když si vzpomenu na hrachovou kaši, tak mi není zrovna nejlíp

Jinak jsem ale byla skromné dítě, snědla jsem téměř vše a nikdy jsem nelila polívku do květináčů

Jo jo, hrachovou kaši vždycky připálili. Doma jsme jí jedli v klidu a v jídelně - jen jsme jí ucítili, bylo zle. A to mě fakt poznamenalo: Zacítím připálený hrách a musím běžet…

P. S. Voslíku, ráda tě opět potkávám. Mám pocit, že teď je u vás to přerodové období, kdy novorozenec stává se kojencem a šestinedělka tou, která má dost času, protože je doma s dítětem Tak vesele prosperujte.

Milá Pančelko, je to tak. Kryštof je teď nenažraný dvou měsíční kojenec. A já, matka flákačka na mateřskě, bloumám znuděně po domě a nemám do čeho píchnout Tak jsem si aspoň pořídila šátek na nošení, abychom s mimiňákem mohli bloumat společně

A k té hrachovce - po tom zážitku ze školky už jsem ji nikdy nikde neměla.

Haha Já nebyla schopna pozřít flaxy, se škodolibým zadostiučiněním vzpomínám na mladého nadšeného učitele, který byl nucen nechat mne jít, páč by mi - dojíždějícímu vesničanovi - ujel autobus Ten výraz v jeho tváři, když nenašel řešení a musel ustoupit

Zato jsem milovala mléčné polévky, které ostatním odpouštěli i ti nejzavilejší dozoři. Šokované kuchařky, když jsem si šla přidat, mne pravidelně posadily ke stolku hned u okýnka a čučely, co s tím dělám

Já sbaštím celkem všechno, jen ten PAJŠL nééé. Možná, že někdo ani neví, co to je. Tak moji milí, Pajšl je smetanová omáčka z vnitřností, to se opravdu nedá (vařila ho i moje babička). Ale věřím, že kdyby byl hladomor, tak by to byla delikatesa. Pavla 

Pavli ten já miluju. Nebo srdíčka.

Sorbi, to tě obdivuju, každý máme jiné chutě.

Tak školní jídelny to byly někdy zážitky vpravdě nezapomenutelné.

Někdy okolo třetí až páté třídy jsme měli kuchařku, silně věřící komunistku a stalinistku. Když zemřel Stalin, tak usedavě plakala, omdlévala a učitelky ji ošetřovaly a uklidňovaly a my děti jsme většinou nechápavě zíraly. Ten den nějaký oběd byl, ale bylo to připálené a téměř nepoživatelné, výhoda byla, že se ten den dalo z jídelny utéct.

Jindy totiž paní šéfkuchařka sama vydávala u okénka vždy tolik, kolik sama usoudila, že musíme sníst a také pak nesmlouvavě kontrolovala, zda jsme všechno snědli, protože „co chudáci děti v kapitalizmu a rozvojových zemích, které nemají co jíst“.

Jednou byly bramborové knedlíky s nějakým masem, bohatě zalité sádlem a v sádle byla jako vždy mírně připálená cibulka a dušené zelí. Do té doby jsem měl bramborové knedlíky docela rád. Jenže začínala mně nějaká angína a tak jsem říkal, že chci málo a jen dva knedlíky. Kuchařka mně vztekle řekla, ať si nevymýšlím a řádně mně naložila. Nemohl jsem to sníst a tak jsem chtěl jídlo vrátit, ale kuchařka mě zahnala zpátky ke stolu, a stála nade mnou a vykřikovala, že u ní se nic vracet nabude. Udělalo se mně zle, když mně násilím obracela hlavu směrem k talíři, tak jsem to nevydržel a pozvracel jsem se do talíře.

Vztekle talíř odnesla a řvala, že si to po sobě uklidím. Podařilo se mně utéct, byl jsem v šoku, bez kabátu, bylo v zimě a byl sníh. Byl jsem pak dlouho nemocný s anginou a zápalem plic.

Od té doby snad třřicet let se mně dělalo špatně, jen jsem ucítil smaženou cibulku anebo bramborové knedlíky.

Nikdy jsem komunisty neměl rád, ale od té doby jsem je snášel jen s přemáháním, jako dodnes nesnáším jakékoliv násilí a agresivitu.

Dnes už vím, že ta kuchařka byla chudák, nemocná fanatizmem.  

          O čem to tady, přátelé, mluvíte? O školní jídelně na ZDŠ nic nevím, neb jsem míval vaříno doma, ale ve školce to byla gastronomická žumpa. Na ranní smrady z kuchyně si pamatuju dodnes. Na střední byla kuchyně vynikající. Maštěná jen máslem a výběr z pěti jídel, v pátek ze čtyř. A to všechno za 3,80 Kčs i s polévkou. Protože nám taková suma lezla do peněz, stravenky si mnozí nekupovali, ale brali si namachňané talíře spolužáků, aby nám u okénka  jako přidali. Žádný problém tohle stravování zdarma. A to ještě byl za jídelnou školní (! ) bufík, kde nám bez skrupulí  nalili malého ruma za 1,80. Nevzpomínám na jediný pokrm, který by se nedal pozřít, ani na dozor, co by nás šikanoval. Problém byl, že škola končila pravidelně ve dvě a u okének bylo v tu ránu  přes pětset lidí. Ta fronta bývala neklidná, už nevím, co byla spouštěcí rozbuška, ale najednou se dav rozhodl, že bude u výdeje stravy jako jeden muž, pak šlo málem o život.

           Na další škole stály obědy 2,60, za něž byla nejen chutná krmě, ale k večeři i konzerva, v obchodě čtyřikrát dražší. Tak si říkám, jak to ti komunisti mohli špendýrovat a ještě k tomu takový léta, když se tvrdí, jací to byli ekonomičtí debilové. Fakt je, že masa nebyl žádný flák, ovoce bylo jen sezónní a české, zato bez chemie. Často bývala smažená treska, zvaná šedá bez ledové glazury a račte se podívat, co stojí dnes. Jak jsme to mohli kurňa přežít??

        Horší to bylo v armádě, neb tam se kradlo jako o pouti. Lampasáci si odnášeli domů mléko i brambory, na nás zbyly nafouknuté jogurty, občas nepoživatelné a závadné maso, polévky připomínaly vodu z nádobí. Na snídani plátek gothaje, vyvařený ve vodě, rozředěná hořčice a jeden krajíc tvrdého chleba, nebo míchaná vejce s kukuřičnou moukou, aby toho bylo víc a jako specialita mořská štika, kterou málokdo v civilu koupil. Jojo, ta samá, co je dnes  jako lahůdka. Obden jídlo opálené paprikou tak, že to bylo i na Slováky privela. Často jsme před jídlem museli obíhat buzerák a pak byla naštěstí kuchyně zavřená. Mluvím o bojovém útvaru Stříbro.

         Na Slovensku byla strava lepší, když odmyslím šalátové prívarky, fazole na  dvacet způsobů vždy stejné barvy, nekonečná rýže, aby se nemusely škrábat brambory pro 1200 lidí, po výcviku krupičná kaše, to je pak bojová pohotovost. Kdo měl hlad, mohl si nabrat sušenky, které nepraskly ani pod tankovým pásem. Ještě že jsme dovedli krást v proviantním skladu. Naproti kasárnám stál pivovar, do něhož bylo lze se dostat ve večerních hodinách. Dodnes si pamatuji, že tanková šprcka (odborný název návleku na kanónový tlumič) pojme až sedmdesát lahváčů. Na rotě bylo piva neúrekom, ale nikdo se neopil, tak si všichni vážili výdobytků socialismu. Ve městě byl takový nadbytek prázdných lahví od piva, že je obchody nebraly zpět a jednou za měsíc jsme naložili tatru a jeli do vzdáleného města prodat flašky. Bývalo jich kolem 3000.

Vy nadáváte na hrachovou kaši a onehdy si povzdechl Petr Janda, že když jezdí na turné, už neví, co by si v hospodách objednal, páč to je na jedno brdo „a když já bych si tak dal hrachovou kaši s uzeným“, si povzdychla hudební hvězda.

Polívku do květináčů! Já se picnu. Počkej až bude hlad

A co se dá zkazit na mrkvi? Koně ji tak milujou a já jim mrkvičku kradu. To vás pěkně ojebávali s tím vitamínem A, aby nemuseli servírovat borůvky.

Psychické onemocnění našeho lékaře chápu, též nám dávali málo cukru na ovocné knedlíky a když něco sypali sýrem, jako by cukrovali herákem.

. sakra, já jsem asi mimozemštan. Mně ve škole chutnalo, většinou jsem snědla všechno. Jediné, co nee byly šišky s mákem. Já byla vůbec divný dítě. Na svačinu jsem dostávala pravidelně šunku nebo šunkový salám  nebo uherák a ten jsem tedy čenžovala ve škole za gothaj… ten byl dobrý. A banány za chleba s pomazánkovým máslem. To mamka nekupovala. Taky takové věci jako pochoutkový salát, to jsem taky neznala. Ale měnila jsem za bonpari .

Já bych toto téma rozvinula, čili proč tato generace baštící humus školní jídla, zatracuje závodní stravování dětí dodnes a už předem děti v první třídě ví, že hovězí maso se nejí,   v jídle se patřičně vrtá, nejméně půlka se musí vyhodit a holky čím jsou starší, tím musí více držet linii, takže pro jistotu z jednoho okénka oběd odeberou a druhým okénkem hned letí ven, nadneseně řečeno. Nebyl lepší ten mšicový hlávkový salát než mc donalds? A navíc, stejně budeme muset brzo všichni jíst hmyz. a budeme zdraví

Dobrý den já chodil do školní jídelny a už třikrát jsem se z toho hnusniho sajrajtu poblíž druzinarky nás to nutí jíst tak jsem to mají jednou hodil to byla uleva bylo to jak dárek k narozeninám dík za precteni