Téma: Poděkování či poprosení - jak to má fungovat v rodině

V rodině samozřejmost je neděkovat? Nebo jak to mám chápat?

U nás doma bez slovíčka prosím a děkuji nemůžeme existovat. Stejně jako bez pozdravu. Základ slušnosti. Můj táta vždy říkal, že pozdraví v duchu i když nastupuje do autobusu. A mě to zůstalo. Taky zdravím ve výtahu, v obchodě...

A pokud rodiče k tomu nevedou vnoučata, tak je na vás, aby jste výchovně působili vy dva. Prostě to děcko nedostane, dokud o to nepoprosí. A když neumí děkovat, taktéž.  

Když dcera má vynést koš, prostě ji o to požádám. Žádný rozkaz. Je tam to magické slůvko prosím a ono to, světe div se, funguje.  

Trochu mi ale nedává smysl jedna věc a to ta, že pokud vy jste to vaše dítě k těmto základům slušnosti vedli, jak je možné, že o ně přišlo?

Morous, myslím, že prosím a děkuji jsou slova, která patří do slovníku vždy a v rodině zejména, normální je, že si v rámci rodiny lidé vyhoví, pokud to jen trochu jde, ale neznamená to, že o to nemají požádt a pak i poděkovat. Takže já bych k tomu vedla vnoučata naprosto samozřejmě. Sama jsem měla velké konflikty s otcem mé dcery, který měl pocit, že dítě je vlastně levný sluha v domácnosti... přines, odnes, podej, běž.... tatínka zval běh času a jak to má doma teď tuším... trochu se to otočilo proti němu a stal se levným sluhou ))) Rodina je pro děti prototyp světa.... takže pokud chci vychovat človíčka slušného, s úctou k práci druhých a vážícího si lidí a jejich času, tak prosím a děkuji je základním kamenem. U nás to tak funguje a nikomu pusa neupadla...

Kdysi jsem jezdila ranní tamvají ve 4 ráno přes celou Prahu a světe div se, oni se zdravili i lidi v téhle tramvaji a protože řidič občas na některého pasažera z přestupu i chvilinku čekal, tak i děkovali a zdravili se s řidičem...

   Poprosit, poděkovat, pozdravit, omluvit se, je naprosto samozřejmá věc. A jak se k sobě navzájem chovají rodiče, Vaše děti?

Soouhlasím s tím, že slovíčka "děkuji" a "prosím" by měly mít ve slovníku všechny děti a měly by je používat neustále  a automaticky bez ohledu na to, jestli mluví s někým z rodiny nebo s někým jiným. Rozhodně si nemyslím, že se v rodině nemusí prosit a děkovat jen proto, že je to "přece rodina". Děti by k tomu měly být vedeny od malička. Takže pokud Vaše vnoučata neděkují a neprosí, klidně jim to připomínejte. Ostatně je to i vizitka rodičů, pokud děti k používání těchto základních slov nevedou.

já si dokonce myslím, že nikoli automaticky, ale uvědomněle... uvědomit si, že od člověka něco chci, že ho žádám, že mi může vyhovět, ale také odmítnout, že to ení povinnost, že je to výraz svobodné vůle a volby a pokud mi vyhoví, tak poděkovat jako výraz uznání za to. Stejně tak uvědomněle se má používat slovo omlouvám se, promiň... nikoli formálně, to pak zní jako "polib si šos" ale jako vážně, skutečně míněnou omluvu, to přiměje člověka chovat se tak, aby tohle slovíčko nemusel nadužívat... pak nemá váhu...

Naše  2 letá umí poděkovat, poprosit ( ale občas se jí to plete).   Děkuju jsem jí učila tak, že něco dostala, já jsem řekla děkuju a říkala jsem to tak dlouho, než to zopakovala- třeba 20x. Taky umí pěkně zdravit. Co mi ale  vadí, že pozdraví a  dospěláci jí často neodpoví. Než se naučila dobrý den, říkala ahoj všem.

dekuji, prosim by melo byt samozrejmosti

ALE kdyz deti nechteji mit vychovane sve potomky je to jejich problem, me by treba vadilo pokud by nam rodice mluvili do toho jak mame vychovavat svoje decka

Vite Párku, ono to není o tom, že by někdo chtěl mluvit druhýmu do toho jak vychovávat své děti. Ono je to slušnosti a úctě k druhým. Nejsem-li slušný a nemám ty druhé v úctě, nemůžu prakticky chtít získat od života něco kladnýho a hezkýho. Nemám kde, nemám od koho. Naše děti i jejich děti ty slovíčka prosím a děkuji používají naprosto běžně a huba jim do dneska k vůli tomu neupadla. Jsem rád, že na hodně místech se zdraví i lidi co se neznají a vidí se po prvé. Je to hezké a myslím si, že i příjemné.