Téma: Měla jsem infarkt myokardu - bojím se nemocnic ale zdravotníci mi zachránili život

 Jejda, Veselko, to je šok, až mi spadla cigareta z ruky (já vím, nemám se čím chlubit). Normálně jsi mě rozbrečela. Vás stálé znám, byť jen virtuálně, již 3 roky a mám Vás všechny ráda, i když jsem to asi ještě tady nenapsala, ale říkám to vážně a upřímně. Tak to tedy velké díky všem zdravotníkům, kteří Ti pomohli a starali se o Tebe a Tobě přeji hooodně zdraví 

Dany, děkuji Ti moc, však já jsem to běžela napsat hned jak jsem se doma trochu rozkoukala.

Vůbec mě nenapadlo, že mám infarkt. Nebylo mi moc dobře už něco přes dva týdny a od toho minulého pondělka už mi bylo opravdu zle, ale "neměla jsem čas to řešit". To je blbost. nemám čas. , když si na to vzpomenu.

Myslela jsem, že v důsledku posledních dvou měsíců… muž měl úraz, tak jsem vzala práci za něj, tcháni ne moc pohybliví, tak obstarat jim nutné věci, doma zvířectvo, moje práce, před spaním chvilku net, pár hodin spánku, stravování všelijaké… jsem měla znovu jen vysoký tlak z toho všeho stresu a únavy a ono to bylo úplně jinak.

Říkala jsem si, to vydržíš, vezmeš si prášky na tlak, ta bolest na prsou povolí a po víkendu půjdeš pro jistotu k doktorovi, teď prostě nemůžeš marodit. No a ono se to vyřešilo vlastně samo, čas ne-čas. Prášky nepomáhaly, nic se neměnilo, jen se ta bolest na prstou stupňovala, těžko se mi dýchalo, motala jsem se, měla jsem co dělat, abych si nakonec vůbec zavolala rychlou.

Věř mi, že když jsem v sanitě slyšela jak vysílačkou hlásí, že pacientka má akutní infarkt, ať nás čekají atd. tak jsem měla dost těžkou chvíli a upřímně přiznávám, že jsem vážně bála, že umřu.

Teď už je fajn, ale když si to uvědomím zpětně, vůbec nechápu  jak jsem mohla být tak blbá. Ty čtyři dny jsem jezdila kolem dvěstě kilometrů denně atd. , vůbec nechci domýšlet co všechno se mohlo stát.

Měla jsem velké štěstí a doufám, že si tuhle výstrahu dobře zapamatuju, jestli někdy budu zase myslet na to, co všechno MUSÍM stihnout, protože nemusím vůbec nic.

A to, že jsem si tohle všechno mohla uvědomit a přes moji hloupost přežít, za to musím být všem kteří se o mě starali a pečovali vděčná.

Veselko, myslela jsi to pro rodinu dobře.  Člověk pak kolikrát jede jako stroj a ani ve snu by ho nenapadlo, co až se může stát, byť nějaké signály tělo vysílá, že už si potřebuje odpočinout. Hlavní je, že to dobře dopadlo, dostalo se Ti péče jaké mělo, Ty jsi to zvládla, jsi zpět u své rodiny a tady s námi.

Je pravda, týká-li se akutní péče, kdy jde o život, tak s takovou mám také opakované dobré zkušenosti, četné, když ještě žil manžel a mnohokrát se v situacích ohrožení života ocitl (Karlák + Bulovka) + naposledy letos v březnu, kdy jsem musela narychlo nechat odvézt v náhlém kritickém stavu dceru na Karlák. Ty máš zkušenosti zase z Motola. Takže řekla bych, že se dá říci, že akutní péče u nás funguje a opravdu si zaslouží velké poděkování, neboť mám x násobnou pozitivní zkušenost s mými blízkými také.

Týká-li se neakutní péče, ambulantní či v rámci hospitalizace, tak tam už tedy tak dobrá péče vždy není, ale to by bylo na jiné téma a snad se to časem také zlepší. I když oni to mají lékaři a zdravotníci také i těžké. Stále narůstající administrativa jim ubírá spoustu času, který by mohli věnovat pacientům, a jejich práce také není vždy adekvátně ohodnocena. Pak je také fakt, že ne všichni mají toto povolání současně také jako poslání, stejně jako někteří učitelé.  

Takže jak píše Pluto: "Práce lékařů, zdravotních sester, záchranářů a ostatního personálu co se týče vůbec péče o lidi, by měli dělat jenom ti, kteří mají tuto prácí opravdu velmi rádi."

Milá Veselko. Tak to jsem rád, že budeš na MS nadále lítat, ptáčku žlutý, veselý.  

Práce lékařů, zdravotních sester, záchranářů a ostatního personálu co se týče vůbec péče o lidi, by měli dělat jenom ti, kteří mají tuto prácí opravdu velmi rádi. Dělají ji s láskou a berou svoji prácí jako poslání. Právě urgentní medicína je u nás, myslím, na opravdu vysoké úrovni. Díky jim.

Hezké. Za zdravotníky děkuji za uznání Jistě i další lékaře a zdravotní sestry to potěší.  

Stejně jako Dany … i mně jsi vehnala slzy do očí …

Když se dívám na Tvůj věk, je fajn, že naše zdravotnictví nezklamalo … ♥♥♥

Pluto, Avatárku, Barčo a ještě jednou i Dany, moc vám všem děkuji. Absolutně nelžu, když píšu, jak jsem vděčná za to, že tu jsem.

Naprosto souhlasím s Plutem, že naše urgentní medicína je nejen díky úžasným přístrojům, ale zejména a právě kvůli úžasným lidem kteří ji dělají na opravdu vynikající úrovni a zaslouží si velké uznání!

Vděčná jsem a budu, protože to co jsem zažila, prožila a viděla je hodné úcty.

A musím konstatovat, že vše je vždy o lidech a já jsem měla to štěstí, že jsem měla okolo sebe takové kteří jsou profesionálové se svým posláním.

Musím tedy zmínit, že i mezi těmito úžasnými lidmi jsem se setkala s několika (naštěstí minimem) lidmi, kteří by spíš ve zdravotnictví být neměli, ale to se netýkalo těch, co mě zachraňovali a zachránili. O tom později. Ta většina zdravotníků a důležitá. to jsou úžasní lidé.

Ahoj Veselko, ty nam tedy davas!!! Presne ve stejny den se prihodilo totez jedne me zname, ale taky tom nevenovala pozornost a nezavolala si sanitku. Teprve vcera sla na vysetreni, a tam ji zjistili infarkt. Ode dneska je v nemocnici, budou ji roztahovat cevy.
Ona se taky hrozne boji nemocnic a nejradeji by tam nesla vubec.
Myslim, ze pri bolesti na prsou by nikdo nemel vahat!
Tak se, Veselko, setri a davej na sebe pozor!!

Tak tak, Lištičko. Tátovi se stalo to samé (infarkt), když měl jen o 2 roky víc, než Veselka, ale. ale o otm tu teď psát nechci.

Veselko, ještě že sis honem zavolala ty rychlou  a klobouk dolů před zdravoťáky, co se o Tebe tak dobře postarali.

Propána, Veselko, já vytřeštila oči, které se mi následně zalily slzami…a ještě když vidím ten Tvůj nízký věk.

Je mi to moc líto, ale jsem HROZNĚ MOC RÁDA, ŽE JSI V POŘÁDKU!!!  

Ano, je to tak, ono si to tělíčko samo řekne, když se něco děje. V životě se toho někdy semele víc naráz, takže Tě chápu, ale na jeho (myslím tělo) varování už - kdyby nedej bože někdy něco, jistě už dáš.

Přeju hodně  , brzké uzdravení se a DÁVEJ NA SEBE POZOR!

Moc na Tebe myslím (jistě nejen já), ať jsi brzo úplně fit.

Odpovím Tobě Leňo i Lištičko zároveň. Jako ostatně všem tady vám moc děkuju za podporu a přání zdraví! To ostatně přeji každému z vás i vašim blízkým.

Lištičko, věřím, že se Tvá známá uzdraví a bude poslouchat svoje tělo lépe než dřív, stejně jako já… já si to slíbila.

Leňo, věř mi, že je mi opravdu moc líto, že Tvůj tatínek takové štěstí neměl.

Původně jsem psala proto, abych ukázala jak můžou a jsou u nás někteří zdravotníci báječní a co dokáží a to tak zkrátka i je.

Nicméně při psaní a čtení vašich reakcí jsem to začala vnímat i jako prevenci, dejme tomu varování pro každého z nás, abychom nepřeceňovali naše síly a poslouchali co nám tělo říká.

Vím, že každý vnímáme život po svém a máme různé zážitky a někdy si myslíme, že už to nemůže být horší a co vše se nám děje špatného, často kolem sebe slýcháme, že zdraví je to nejdůležitější a někdy se to může zdát jako klišé. Co chci říct každému kdo to čte je, aby si svého života co nejvíc vážil a vážil si sám sebe.

Osobně úctu před životem mám, ale přesto jsem neposlouchala a ignorovala co se děje. Ten pocit, strach, že už se nevrátím, už znovu zažít nechci.

A tak přeji každému, aby mu zdraví přálo a pokud přeci jen ne, aby měl čas a lidi kolem sebe, kteří mu dají šanci zdraví vrátit.

Mila Veselko, ja jsem si letos v lednu taky prozila svuj stres, taky mam za sebou tezkou operaci, ale ani jsem to sem nechtela psat. Clovek si jenom uvedomi, ze je tady vlastne na chvili a ze vse je pomijive. O to vic si pak vazime tech hezkych veci v zivote. Alespon ja jsem absolutne prehodnotila svuj zivot. Vytridila jsem ty tzv. zname a ty prave pratele. Jak se rika " v nouzi poznas pritele", tak to vsechno sedi.
Po pobytu v nemocnici si dnes vazim kazdeho hezkeho dne, kazdeho zviratka, kvitku, kazdeho vychodu slunce,  atd. Jenomze kdo si to neprozil, nedokaze tenhle postoj pochopit.
Preji ti brzke uzdraveni, poslouchej doktory a snaz se trochu prizpusobit svuj zivotni styl. Ja jsem se taky vzdycky obetovala pro druhe, ale dnes vidim, ze je jen malo tech, ktere totez udelaji pro me. A kdyz proste nemuzes, tak nemuzes, vsak oni si uz sami nejak poradi. Momentale jsi stredem vesmiru prave jenom ty!!!!!! To si rikej od rana do vecera!!!!

Lištičko, to mě moc mrzí, že máš za sebou těžkou operaci a věřím, že nyní už jsi v pořádku a zdravá. Moc Ti to přeji.

Abych byla spravedlivá, tak s dnešními technologiemi, já vlastně tak těžkou operaci za sebou nemám. Tedy jak to vidím já, bylo to závažné, kdybych nedostala včas tak perfektní péči, nepřežila bych.

Ale co se týká samotného zákroku kdybych to laicky srovnala, tak pro mě to bylo podstatně méně náročné než operace žlučníku.

To mě právě fascinovalo, jak rychlé a minimálně invazivní to bylo. Celé to udělali v lokální anestezii tepnou z třísla a prakticky hned po zákroku se mi úplně ulevilo. Kromě pocitů tlaku a mojí chvilkové paniky při arytmii jsem vlastně ani necítila, že něco dělají u srdce, zřetelněji jsem cítila jen co se zhruba děje u třísla.

Vlastně kdyby nebylo nutné setrvat několik hodin v zásadě v nehybnosti a neměla jsem modřiny, tak bych snad ani "nevěděla", že mi něco dělali.

Máš pravdu, že až v těch těžkých chvílích kdy člověku dojde, že může být konec, si snadno uvědomíš co je a co není důležité a hodně to může změnit pohled na život a zcela nepochybně i udělat vítr mezi přáteli. Ale tak to má být, Ti skuteční zůstanou a ostatní ti za to nestojí.

Z celého srdce Ti přeji, ať jsi zdravá a spokojená. Dala bych Ti sem ráda kytičku, ale smajlíci prostě nejsou a zkratku neznám.

Veselko naše…vítej zpátky do života. Mám radost, že jsi to tak dobře zvládla a že jsi zpátky na našem webu. Ráda si vždy přečtu Tvoje příspěvky…. takže už dávej na sebe pozor a více

odpočívej!!!

Jsem ráda, že jsem mého syna, když se rozhodoval kam na školu, nasměrovala na zdravotnictví. Vystudoval VOŠ obor zdrav. záchranář a dnes pracuje na ARU. Nikdy nebral svoji práci jako zaměstnání, ale jako poslání.

Teď, když má malou dcerku a po noční směně se s ní špatně vyspí, neboť ji teď lezou zubíky a je hodně  plačtivá, jsem se ho ptala, jestli třeba někdy nelituje toho, že nešel dělat jiné povolání, které by nebylo na noční směny.   A řekl mi, že nelituje, že ho práce baví, připadá mu smysluplná a neměnil by. I když po finanční stránce v našem městě je velice nedoceněná….

Milá Rybko, i Tobě děkuji za přání, je to pěkné vidět, že i když se tu mnozí neznáme osobně, jsme tu prostě spolu.

Věř mi, že odpočívám. Zrovna teď jsem dokonce v posteli, jsem nastydlá, tak abych ten kašel vypotila.

Jinak mi je dobře. Doma si mě hýčkají. Tak to zase nesmím moc přehánět, protože na to se moc dobře zvyká.

O Tvém synovi moc ráda slyším. Myslím si, že když člověk dělá práci se srdíčkem na správném místě tak to prostě má vždy smysl a při záchraně životů je to nejkrásnější poslání, které může být.

I když jistě ne vždy tak "romantické" a ideální, ale je to prostě úžasné a máš být proč na něj hrdá!

Musím vám říct jaké "boudy na mě šila má rodina" a jak jsou zvířátka někdy tak závislá. Když jsem ležela těch pár dnů v nemocnici tak mi měli strach říct cokoliv negativního. Zlobit se nemůžu, udělala bych to samé.

Manželovi se ztratila jedna kočička. Pochopitelně jsem se o tom dozvěděla až od mamky teprve, když jí po dvou dnech našel.

Hledal jí všude, volal a vůbec nic (ona vždy kvíká a přiběhne), až za ty dva dny ho napadlo se podívat do košíku v polici u mého pokoje a byla tam důkladně schovaná ani nehlesla. Tak jí musel vyndat a přemluvit, aby tam neležela, protože ta potvůrka se odtud nechtěla hnout a čekala na mě.

No a Bettynce jsem se dozvěděla v podstatě náhodou kdy mi tchán doma povídá, že je moc rád, že je už Betík v pořádku… to bylo hrozný, vypadal, že umře, vůbec jsem nevěděla o čem mluví.

Zkrátka Bettynka celou dobu co jsem byla pryč nic nejedl ani nepil, jenom ležel na chodbě nebo před domem, vždy na holé zemi a prý jediné čeho se za tu dobu napil byla jednou trocha vody z vařených brambor.

Jak jsem přišla, našla jsem mu blechy, nikdo jiný je neměl a to už vím od Filípka, že to není dobré znamení, ale už je odblešený a pomalinku zase začíná jíst.

Tak i ta moje zvířátka to prožívala se mnou. Sice jsem jim vynadala, že takhle to nejde, ale nevím jestli to pochopili.

A ještě trochu příjemných změn za těch pár dnů co jsem tu nebyla. přibyl nám do chovu kohoutek liliput, činčilák vyrostl do krásy, slepičky taky narostly, vůbec jsem nevěřila jak moc.

Jo a včera mě překvapil ježek co bydlí na verandě… Tedy podle maminky tu žádný nebydlí. Včera večer jsme byli venku a slyšela jsem z verandy hrozný rachot, mlácení něčím kovovým a když jsem se přišla podívat, tak proti mě šel ježura a tlačil přes sebou prázdnou misku.

A taky nám na verandu dneska přibyl nový ježeček, ještě miminko. Našla jsem ho dnes, když jsem šla zkontrolovat králíky a slípky, jak spí jen tak volně na zemi u domu. Vůbec nebyl ani trochu schovaný, zdál se mi v pořádku, jen snad trochu unavený. Odblešila jsem ho a dala jsem mu na verandu ošatku naplněnou senem, aby se mu dobře spinkalo a byl v teple.

Takže se prostě pomalu všechno vrací do normálu a je mi dobře, že jsem doma.

  To je dobře, že se zase cítíš být v pořádku.