Téma: Jak se smířit s blížící se smrtí příbuzného?

Sice tohle není z témat, které bych chtěla nějak rozmazávat a řešit veřejně, ale nějak nevím co mám dělat jiného.

    Je to děda, dnes ho diagnostikovali a mamka mi před chvílí volala. Zvláštní jak se vše dovede otočit vzhůru nohama. O víkendu jsem si říkala, že děda trochu pohubl a přišlo mi, že zestárl. Mamka o nějakých problémech mluvila, ale to k věku patří a čekala jsem, že histolka dopadne dobře.

    Včera jsme měli zajímavou přednášku o využití počítačové tomografie v onkologii - že se dá velmi citlivě ohraničit a pak vyoperovat postižená tkáň, tak mě zpráva až tak nespoložila. Pořád jsem doufala, ale přečetla jsem si oficiální texty o této nemoci a zdá se, že zbývá maximálně rok.

    Vím, že se v časných stádiích dá rakovina léčit, jenže tenhle typ se v časném stádiu zachytí málokdy. To je nevýhoda vědění v této oblasti, že člověku už pak moc naděje nezbývá.

     Jenže já dědovi strašně moc dlužím. Měli jsme několik sporů a myslím, že mi ještě úplně neodpustil, že jsem koupila Árčího, že jsem šla na veterinu. Myslím, že děda chce, abych šla do výzkumu, ale já vím, že to není práce pro mě a obávám se, že by s vidinou mě, jako terénního lékaře velkých zvířat nesouhlasil. Ani moje výsledky ve škole zatím nejsou nijak závratné. Teda už je to lepší, ale pořád mám resty a teď nevím jestli je stihnu dohnat. O víkendu se děda ptal a já ho uklidňovala, že do konce zimního zkouškového to stihnu. Stihnu to, ale. Prostě jsem chtěla, aby to děda viděl, že jsem se rozhodla správně. Chtěla jsem, aby mi jednou mohl říct, že mě nechtěl vidět "utírat kravám prdele", ale že nevěděl, co přesně práce u velkých zvířat obnáší a že je hrdý, že tuto práci dělám a dělám ji dobře. Chtěla jsem ho pozvat na promoci, třeba i svatbu. Chtěla jsem, aby viděl, jak jedu jako nevěsta v kočáře taženým Árčím, kterého jsem tomu naučila.

   Babička tenkrát byla taky nemocná, ale odešla naprosto nečekaně. Taky se nedožila ani mého prvního vysvědčení na střední, kde krom 2 z matiky byly samé jedničky. Poslední vysvědčení bylo děsné, ještě z gymplu, kde jsem na to kašlala a babička mi "vyčetla", ať se podívám na sestřenku, jak jí to jde. Měla pravdu a pak jsem se taky snažila, ale už jsem jí to nemohla ukázat.

    Je to těžké a strašné, ale když člověk neví, že to přijde, ušetří si tu bolest z očekávání. Nevím co mám dělat. Už jsem toho přečetla dost. spousta lidí píše o úmrtí do 2 měsíců od diagnosy. To nestihnu ani ty předtermíny, které jsem dědovi slíbila. Aspoň to. Nechci aby i on odcházel s tím, že se jeho vnučka moc neučí a kašle na to. Nic jiného dědovi dát nemůžu, abych ho potěšila. Svoje emoce neudržím a už v neděli jsem se loučila s pocitem, že bych si tuto oslavu měla pamatovat, protože možná byla poslední i s dědou. A Teď když vím, že byla poslední…nedovedu dělat, že se nic neděje. A podle průbehu onemocnění…děda byl vždycky silný a všechno dovedl. Nechci ho vidět chátrat a dělat, že se nic neděje. A myslím, že ani děda nechce, abychom ho tak viděli.

     Nejhorší je, že nemůžu nic. V pátek, po CT, se dozvíme víc, ale nevím, zda to vědět chci.

   Tyto Vánoce jsem chtěla být s druhým dědou. Už jsem od něj slyšela tu větu, že už tu asi dlouho nebude. Staří lidé to sice říkají, ale ani od jednoho z prarodičů jsem to nikdy neslyšela. Akorát od babičky než umřela, tak mám strach. Tohle asi bude poslední šance na Vánoce s jedním dědou určitě a s druhým, se kterým jsme na Vánoce, co si pamatuji, nikdy nebyli možná taky. A náš každoroční přípitek, abychom se takhle za rok zase všichni ve zdraví sešli

   Já nevím co mám dělat. Jen sedím a tupě zírám. Slzy nepomáhají, nic nepomáhá. Kdyby to byl sen, už bych byla vzhůru. Ale mě čeká probuzení zítra ráno a pocit zklamání, že to sen nebyl. Všechno to na mě teď doléhá, všechno si uvědomuju a ty vzpomínky a sliby. Kdo o tom rozhoduje? Proř je to tak nefér? Jsem jediná z vnoučat, kdo to ví. A taky jediná, kdo dědovi nejvíc dluží Snad je to trest za mojí nezodpovědnost a lenost. Ne nebylo by to pak lehčí, ale aspoň bych věděla, že na mě děda má za co být pyšný. Já stejně vím, že je, je to velkorysý člověk, alke oba víme, že mám na víc a už asi nedostanu šanci mu to dokázat.