Téma: Otec a děda jedné osobě je alkoholik

Pokud Váš otec nebude chtít přestat s pitím sám, těžko to nějak vyřešíte za něj. Navíc je to především vztah Vašich rodičů, takže ten, kdo by to měl hlavně řešit, je Vaše maminka. Podle toho, co píšete, si ale nejsem jistá, jestli by byla např. schopná dát Vašemu otci nůž na krk ve smyslu "buď se půjdeš léčit, nebo od tebe odejdu". To, co můžete udělat Vy, je být mamince maximální oporou a pokusit se ji přesvědčit, že i v sedmdesáti letech na ni ještě v životě může čekat mnoho pěkného - třeba i nový partner - a byla by škoda zahodit tu šanci kvůli někomu, kdo si jí neváží. Rozhodnutí je ale jen na mamince, to za ni nikdo jiný neudělá.

Siso, otec se nezmění. Je takový celý život a zůstane tak do smrti. Maminka říká, že to už vydrží, tak to nechejte na mamince. Myslím, že otec se upije a mamince se pak uleví. Kdyby odešla, myslím, že by už nezvládla důsedky rozvodu a dělení majetku. Jsou to Vaši rodiče a nepleťte se mezi ně, pokud nejste požádána. Říkejte mamince častěji, jak ji máte ráda, bude to její radost. Mějte se.

Chápu, že Ti to je nepříjemné a trápí Tě to, ovšem na druhou stranu. Je to věc Tvých rodičů a volba Tvojí maminky. To ona si musí přebrat, co je pro ni přijatelné a co nikoliv.

Díky všem za odpovědi.

Já samozřejmě vím, že pokud iniciativa nevzejde z jeho strany, ta naše je marná. Jde o to, že cítím strašlivou bezmoc prakticky mnoho let co se týče tohoto. Pokoušela jsem se xkrát od něj nějak oddělit (nebo jak to nazvat), ale vzhledem k mamince to prostě nelze. Ona má opečovávatelské sklony, rodinu se snažila vždy udržet v nějakých mezích a odejít od něj prostě nedokázala (důvody různé: když děti byly malé, pak už jsem asi moc stará, co by řekli druzí, zvládnu to, nebo ne... ). Vím, že otec je nemocný a vždycky byl (paradoxní je, že maminka pracovala  ve zdravotnictví), ale mamka to s ním prostě nějak řešit nezvládla, často jsem pak jistou zodpovědnost cítila nepřímo já. Prostě neměla, komu by si postěžovala, takže ventil často proběhl u mě. Navrhovala jsem jí, že větší klid by měla, kdyby se od něj odstěhovala, jenže ty důsledky. Důchod věnuje domu pro seniory, když se jí tam podaří dostat, bude často sama, protože já bydlím v jiné lokalitě. Na otce v tomto směru myslím až jako na druhého. Ale v podstatě vzhledem k jeho nesamostatnosti a závislosti na péči (sám se o sebe nepostará) a alkoholu je scénář jasný. Nechci cítit tolik zodpovědnosti, ale pomoci si nějak nemůžu.

Jsem tvůrce webu

www.alkoholik.cz

a podobných textů jsem již četl mnoho. Dovolím si citovat Vaši větu: "Napadá někoho, co by se dalo dělat? Já jsem tak nějak bezradná, vím, že starého psa novým kouskům nenaučíš, hlavně když nechce on. "

Za klíčové považuji to, že nechce on sám. Pokud má někdo přestat pít, musí chtít on sám. Pokud je Vám 33 let a píšete, že otec pije od Vašeho dětství, je vcelku malá (ale ne nemožná) šance na vyléčení. Ale znovu zdůrazňuji, že byc musel on sám chtít, jít k ambulantnímu psychiatrovi, pořešit hospitalizaci, a po tříměsíční léčbě pak doživotně abstinovat. Pokud to ale správně chápu, tak Vašemu otci (stejně jako ostatnním alkoholikům) pití vyhovuje, nevidí v tom problém (tzv. nekritický postoj k onemocnění - ano jde o nemoc, není to o tom, že "starého psa novým kouskům nenaučíš"). Melancholie, depresivita, někdy i výbuchy emocí a třeba pláč k letitému pití alkoholu patří. Stírají se povahové rysy, osobnost je oploštělá - psychiatři tomu říkají degradace osobnosti.

Píšete, že by se maminka musela odstěhovat do domova důchodců. A co tatínek? Ten by zůstal bydlet v domku sám, nebo máte v plánu domek prodat? Kam by šel pak on? Taky do domova důchodců? A co kdyby on nechtěl? Já nevím, ale když to spolu vydrželi celý život, tak bych se do toho nepletla. A jestliže Vaše maminka nenalezla dostatek důvodů k rozvodu před lety, tak na ni v tomto věku nenaléhejte. Dělá to na mne dojem, jakoby byl v "zákulisí" skryt ještě jiný důvod, o kterém nepíšete.   Říkáte, že tam jezdíte jednou za dva týdny, čili dvakrát do měsíce, to není zase tak často, abyste mohla soudit, jak spolu vycházejí, když tam nejste. Já Vám něco řeknu. Kdybych byla na místě Vaší maminky já, tak bych si do svého života opravdu nenechala mluvit. A úplně chápu, že se jí do domova důchodců vůbec nechce. A taky mi je divné, že jste se nesnažila už dříve. Píšete, že to tak bylo vždycky. To Vám to tenkrát nevadilo natolik, abyste maminku podpořila v letech, kdy ještě měla čas založit nějaký jiný vztah, s novým partnerem. Mně se nelíbí, že uvažujete o tom domově důchodců.

To, že by maminka musela do domova důchodců, zaznělo od ní, nikdy ode mě. Já zase z vašeho příspěvku cítím, že si myslíte cosi o prodeji domku.... Víte, když vám maminka plače do telefonu, protože nemá, komu by se svěřila, je vám z toho nanic a otce v tu chvíli prostě opět téměř nenávidíte, protože se situace znovu bůhvípokolikáté vyhrotila. Kdykoli k našim přijedu, vidím, že otec požil, popíjí tak, aby jej nikdo neviděl. Já netvrdím, že jejich vztah je  jen negativní, nicméně máma jen dává, otec jen bere. Radila jsem se s ní už před lety, co a jak. To, že by nejradši odešla, jsem od ní slyšela již jako dítě, v tom jsem vyrostla i v hádkách kvůli pití. Takže mě prosím nesu´dte a nehledejte skryté důvody. Já jsem ta poslední, která si své rodiče přestavuje v DD. Mamka je šťastná, když se může porýpat v zemi atd.

Ten kolotoč s otcem je vážně nesnesitelný a já s ní soucítím, jak jen můžu.

Jasně, že to vydrží.   A úspěšně. Jenže život se nemá vydržet ale žít. Máma toho dost vydrží, ale samozřejmě i ona se musí ventilovat, a tak jsem to byla vždycky já, kdo měl pomoci, vyslechnot, domluvit, atd. Nepřála bych vám vychovávat svého vlastního otce, aby se k mamce choval líp.

Položila jste otázku veřejně, musíte předpokládat, že si ji přečtou i takoví lidé, jako jsem třeba já. Já jsem totiž spíše ve věku Vaší maminky, také to nemám jednoduché. Důvody sice nejsou stejné, ale dovedu si představit její situaci. Víte, ona to zvládla doposavad, tak to bude zvládat dál. Buďte ráda, že má pocit, že má ve Vás oporu, to je pro ni možná to nejpodstatnější. To, že se má komu svěřit v momentě smutnění. Tak ji vyslechněte a podpořte. Ale nesnažte se hledat pro ni řešení podle Vašeho uvážení. Jste ještě hodně mladá a asi se Vám to zdá "jednoduché", ale pro ni je krok, o kterém píšete, nepředstavitelný. Je zvláštní, že jste reagovala tak pobouřeně na mou jednu jedinou větu. Nesmíte se zlobit, je docela normální, že jsem měla ten pocit. Já Vás přece neznám a většinou to tak je. Bohužel. Čtu to na různých místech v jednom kuse. Dnes je taková doba, kdy to nemá skoro nikdo snadné. A pak, jakou radu jste předpokládala? Jiní, přede mnou, Vám odpověděli unizono, abyste se do toho nepletla. Já byla trošinku konkrétnější a Vás se to dotklo. Ale chtěla jste radu. Tak jestli je to jenom tak, jak to popisujete, buďte mamince morální podporou. To jí bude podle mého stačit. Rozhodně jí do ničeho netlačte. Ona se stejně nezachová podle Vašeho. Tak nic ve zlém, jsem pro Vás paní "nikdo", může Vám být absolutně fuk, co si myslím já, důležité je, co je ve Vašem srdci....  

Pravda, je to ode mě emotivnější příspěvek. Vím, že rozhodovat o svém životě může jen člověk sám. Na druhou stranu si nemyslím, někdo má třeba jiný názor, že mamka vidí tátu objektivně. Jsem vlastně přesvědčená o tom, že dokud to zvládne, bude se o tátu starat na úkor sebe. Mamka pravděpodobně ví, že bych ji podpořila v jakémkoli případě, tlačit na ni nehodlám, zřejmě se to do mého úvodního příspěvku nepromítlo dostatečně. Leckdy se může mezi řádky najít i to, co tam pisatel vložit nechtěl. Nyní si spíš myslím, že jsem se svěřila se svým problémem a prosba o radu byla spíš podružná. Na nikoho se za jeho názor nezlobím, spíš se mě dotklo něco o "zákulisí", obzvláš´t když si uvědomujete, že mě neznáte.

To, že jsem mamce morální podporou, se naučím připomínat si častěji, nějak mi to nestačí, pro svou mámu si zkrátka představuji lepší život než ona pro sebe. (zní mi často v hlavě její slova, jak mizerný život má, hrozného chlapa, atd. , možná by mi na druhou stranu nemusela říkat úplně všechno a při téměř každé návštěvě, ale zlobte se na ni... ).

Děkuji vám za příspěvek, jsem ráda, že mi napsal někdo z mamčiny generace.

To, že jsem mamce morální podporou, se naučím připomínat si častěji, nějak mi to nestačí, pro svou mámu si zkrátka představuji lepší život než ona pro sebe. (zní mi často v hlavě její slova, jak mizerný život má, hrozného chlapa, atd. , možná by mi na druhou stranu nemusela říkat úplně všechno a při téměř každé návštěvě, ale zlobte se na ni... ).

To je právě to... je to život Tvojí maminky a ona si ho takhle vybrala.

Může Ti říkat neustále, jak jí to či ono vadí, ale dokud to sama nebude chtít změnit, tak jde jen o plané řeči bez hlubšího významu. Tvoje maminka se ráda polituje, ale nehodlá proto, aby se jejjí život změnil, udělat ani Ň. Jediné, co umí, je svěřovat Ti svoje trápení, které si však právě ona neustále pěstuje.

Rozumím tomu, že Tě to trápí, protože jí nemáš jak pomoci, když ona sama nechce.

Jenže v tom právě vidím ten zásadní problém, proč se snažíš změnit svého tátu? Ten kdo by potřeboval změnu je Tvoje máma.

Ano, je to fakt, oba jsou dospělí lidé a měli by svůj život zvládat bez zatěžování nejbližšího okolí. Občas se přistihnu, že mamku vidím jako dobrovolně se obětující bytost, která prostě trpně snáší, co jí život nadělil, protože vydržet to, to je opravdu hrdinský výkon. Jenže to já právě beru jako daň za život s tátou, že už si dávno nevěří. A co si budeme namlouvat, v 70 letech je člověk už přeci jen někde jinde než ve 40. Vím, že otce si vzala ona ne já, možná bych se měla i naučit méně soucítit, jinak se v tomto směru ještě hoodně natrápím.

Dík za příspěvek.