Téma: Po rozvodu manželství je mi strašně smutno a ráda bych získala manžela zpět - má milenku

Chápu, že je mnohem jednodušší smířit se s tím, že manžel odešel za mladší a ta si ho vybrala kvůli penězům, ale takhle to obvykle nefunguje.

Dobré by bylo vzít současnou situaci jako fakt a začít žít vlastní život.

Podle mých zkušeností to funguje tak, že když se žena rozhodne pro rozchod, tak zpravidla pálí mosty definitivně. U mužů to tak není. My si takovéto bloky zpravidla nevytváříme.

Každý případ je ale individuální a je mnoho proměnných ve vzorci, aby šlo něco předpovídat.

Jelikož to předpovídat nejde, asi bych opravdu s variantou návratu moc nepočítal a snažil se poznávat nové lidi, i když chápu, jak šíleně těžké to je.  

Já myslím, že tvoje kamarádka má pravdu - že si vše idealizuješ. Píšeš, že ti manžel říkal, že jde do lepšího světa. Je vidět, že on váš vztah vnímal jinak, nežli ty.

Na návrat bych nespoléhala a ani si neumím dost dobře představit začít znovu s manželem, který by mě zradil a vrátil se opotřebovaný z jiné rodiny?

Na tvém místě bych si našla nějaký jiný zájem, který by naplnil můj život. Jak máš staré děti? Máš je ještě doma? Nebo jsi sama? Co si pořídit pejska? Ten dokáže zacelit rány na duši.

Určitě bych se snažila bojovat s pocitem osamění - kamarádky, děti, rodiče, pejsek nebo jiné zvíře.

"Proč si ho našla? Kvůli penězům".

Proč si to myslíš? To opravdu nemá tvůj exmanžel jiné, lidské kvality? Pokud jsi na něj takto nahlížela, možná si našel někoho, kdo vidí i jiné stránky jeho osobnosti. V pětapadesáti pořád není pozdě začít žít. A možná právě proto se tak rozhodl. To neznamená, že musí s někým sdílet jednu střechu. Mohou mít společného mnoho jiného, co ty nevidíš.

Píšeš, že k rozvodu tě přinutily jakési okolnosti, které blíže nespecifikuješ. Nebylo to třeba tak, že sis myslela, že exmanžel "přijde k rozumu" a ono se nestalo? Chtělo by to zkrátka více informací, aby si člověk udělal obrázek.

Ale ať už je to jak chce, dívala bych se raději dopředu a snažila se v budoucnu vyhnout chybám, které možná rozpad vztahu zčásti zapřičinily. Na život v samotě jsi přece jen ještě mladá a z pitvání a lpění na minulosti se žít nedá.

Cítím to správně, že se myšlenky na manželův návrat ani vzdát nechcete? Pokud to tak je, držíte sama sebe po krkem. A je li v tom závislost, sama se z toho nejspíš nevyhrabete.

ČLánků o závislosti je hafo a popisují totéž, věřím, že jste jich řadu četla.

Vaši situaci naprosto přesně chápu. Manžel se se mnou také rozvedl kvůli velmi mladé partnerce, která by mohla být jeho dcerou. K situacím, kdy partneři (především muži, ale také i ženy) odcházejí z manželství  po desítkách let společného soužití dochází v dnešní době velmi často, na můj vkus bych to již považovala za jakousi módní vlnu. U mužů bývá na vině nezvládnutá andropauza. Ten, kdo nezažil, může tuto situaci vnímat tak, že opuštěná partnerka či partner je hysterický, neb tvrdí, že okolnostmi je nucen k tomu či onomu. Ale bohužel je tomu tak, neb režisérem je zde nevěrný partner a ten, který je opouštěn je  tímto režisérem obsazen proti své vůli do jakési vedlejší role, neb je odstaven na vedlejší kolej, ovšem musí dělat vše, co chce tento partner, tzn. podstoupit rozvodový soud a následně i dělení majetku a hlavně vyplácení ideální poloviny, pokud absentuje předmanželská smlouva, a ta u dlouholetých manželství skutečně absentuje, protože tento institut dříve používán nebyl. A toho také využívají nové partnerky či noví partneři ve většině případů, neb u podstatně mladších partnerek jde skutečně o tzv. zlatokopky, neb se rozhodly, že se budou mít za každou cenu dobře. A bývalý manžel či bývalá manželka, kteří jsou velmi, velmi zamilovaní, jednají pod vlivem nové partnerky či partnera a většinou chtějí urvat, co se dá. Zkuste si přečíst článek známého psychologa Jeronýma Klimeše "Rozchod horší než rakovina". Milá paní, věřte tomu, že i Vaše smutnění po manželovi a pocit osamění bude časem slábnout. Já jsem si myslela, že bez něj nepřežiji ani den, neb jsem s ním žila od mládí, tedy celý život a byla jsem zvyklá, že je stále se mnou. Ten stav jistě znáte, že nemůžete spát ani po roce, že Vás přepadá neustále pocit, že Vás život nebaví. Věřte tomu, že to zná spousta lidí a určitě by Vám všichni řekli to, co bych Vám chtěla napsat. Milá paní, ten člověk si Vás nezasloužil, není nutné chtít někoho takového zpět, není třeba mu ukazovat, že dosud o něj stojíte, je nehodný a nikdy už nebude stejný, jako byl předtím. Chtěl odejít, a proto odešel. Je to kruté, ale je to tak. Přece byste se neponižovala, jste cenná bytost. Jste máma dětí a máte pro koho žít. A třeba někoho ještě potkáte a když ne, i tak se dá najít jiný, nový smysl života. Bylo by Vás škoda, kdybyste se trápila kvůli někomu tak nehodnému. Přeji brzké uzdravení z tohoto nedobrého zážitku.

a

Myslim, ze by jste si mela zaridit zivot bez manzela. Minimalni nadeje byla jeste v dobe manzelstvi, ale ted po rozvodu a majetkovem vyrovnani je sance na jeho navrat tak 1%.
Chcete slepit neco, co uz se slepit neda! Na Vasem miste bych si zacala uzivat vseho toho, co jsem v manzelstvi nemela! Jste volna, tak se venujte tomu, co Vas nejvic bavi!!

Tak jak to pokračuje dál?

Po roce bytí a nebytí se s milenkou rozešel - myslím, ale nevím jistě, že popud dala ona.

Takže - on se ještě víc přitiskl ke svým vzorům, začal za sebe utrácet hodně peněz, má megalomanské plány, našel si další paní - čtyřicetiletou, svobodnou, skoro zoufale hledající partnera.   všichni okolo jsou naočkování, že já jsem rozbila manželství (dokonce jsem byla takto nařknuta jeho právníkem), že on odešel, protože jsem chtěla dělat kariéru (ano, v práci jsem přijala o stupínek vyšší post, ale jen kvůli tomu, že nás nechal bez peněz a já se bála propouštění),   dělení majetku je jeden velký průšvih.

Už jsem to nedala a vyhledala odbornou pomoc.

Ale co dál?

Co dál? No snažit se tuto kapitolu života dovést do konce a uzavřít. Rozvedeni už jste, děti předpokládám vyřešené máte, tak ještě ten majetek a pak tu "pupeční" šňůru odstřihnout. Týká-li se majetku, píšeš, že je nemalý. Osobně bych se k tomu postavila tak, že se bych se snažila dohodnout i za cenu ústupků či kompromisů. Není nutné se roky hádat detailně o to, co komu bude patřit. Stojí to akorát peníze a zdraví.  

Otázkou je, zda li se paní stále zanáší myšlenkou na manželův návrat, pokud ano, doporučuju závislostní terapii. Ale jak už bylo řečeno mnohokrát, naposledy u Valentinky, je to na tom závislém, jak moc si chce připustit stav věci. Většinou nechce. Tady je to nabíledni.

Začínám tušit, co může být jedním z důvodů tohoto. Říkali, někoho si najdi, snáz zapomeneš a rychleji se z toho dostaneš. Zkouším hledat - jenže - v mé věkové kategorii je to hrozné - podivní týpci, kteří nevědí, co chtějí anebo chtějí mladé modelky, ač oni sami nejsou zcela atraktivní, invalidní důchodci, staříci, co hledají někoho, kdo je zabezpečí, šílenci, co fakt nejsou k životu.   Docela hrozná vidina pro ty, kteří se v tom ocitli nevinně - vdovci a vdovy.   Podobná paseka pro ty, kdo utekli před nějakým problémovým partnerem (alkoholikem, agresorem, gamblerem… ).   Pak je možná pochopitelné, že po období ůsilnějším" následují časy "slabší", kdy si člověk říká, co je menší zlo.

Nicméně - vše zde řečené beru vážně a snažím se bojovat. I když to možná není úplně vidět. A tak díky za podporu.

Ono není člověku dobře samotnému, to jistě. Ale je jedno celkem známé pravidlo, že ten správný protějšek se zpravidla najde, když je člověk tak nějak spokojený s tím, jak se má. S tím, jak sám sobě dokáže naplnit aspoň ty potřeby, které jsou v jeho moci, pak si obvykle přitáhne do života někoho, kdo je příjemný a rád za společnost a intimitu.

Takže investujte do sebe, do dobrého sebevedení a sebenažívání, do laskavé péče o sebe sama. To dělá pro začátek divy.

Děkuji moc.

Velkou roli v tom hraje ještě jeden podstatný fakt, o kterém jsem se asi nezmiňovala. On "ovládá" 90 "% zatím nerozděleného majetku a přátel. ! Tam" zůstala zvířata, věci, některé procesy. "Tam" pod zámkem, od kterého nám vzal klíč. "Tam, kam člověk 25 let investoval čas, energii, vize, peníze. Drobnosti důležité pro děti jsme už vyřešili, další je zatímnedobytné a někdy i neřešitelné.

Stejně tak je to s lidmi - najednou nesmíte jet tam, kam dvacet let jezdíte, protože jste nebyli pozváni, případně jste "nežádoucí", protože převáží řekněme obchodní vztahy toho druhého.   A pak ty známé potkáte, říkají, byli jsme na horách … aha … tak radši ahoj…

Takže buduju vše znova - zkouším, s kým lze zůstat v kontaktu (a v jakém), obnovuju staré, hledám nocé. jde to pomalu. Stojí to hodně sil. A mezitím stojí moje práce, moje sny, můj život. Už několikátý rok. Škoda. A pak člověka přepadnou myšlenky, co kdyby náhodou to nějak šlo, protože by to bylo energeticky, finančně i jinak úsporné, možná výhodné, i za určiotu cenu.

Jó  - mít jeden družstevní byt a být oba zaměstnanci -  práci si každý nechá svou, byt většinou zůstane tomu, kdo je s dětmi (a ten pak vyplácí) a jedeme dál. My jsme to bohužel (anebo díky za to a za ty roky) měli provázané mnohem mnohem víc. proto je to mnohem horší, nebo si to aspoň myslím.

No a vlastně to třetí. Bohužel jsem pořád tak nějak s tím spjata. Zaměstnává děti (brigáda), nutí je, aby byly úspěšné (je to výhodné pro něj), děti chtějí být úspěšné, jinak on bude křičet, mamko, my musíme, vzali bychom si tam to či ono a prosím tě, pomohla bys nám s tímhle a zkontrolovala tohle a dala toto - když odmítnu, budu ta zlá, když pomůžu - budou ráfdy, jenže já paradoxně pak (zdarma) pracuju pro toho, kdo stojí proti mně a vytahuje ze mne peníze (soud), energii, sílu, život.

No a pak už nemají sílu pomíhat doma, jsem tu na vše sama (bydlíme v domě), děti, pojďte mi pomoct, mami, my musíme na brigádu, mami, my jsme unavené… začarovaný kruh.

A zase běží myšlenky - odtrhnnout se nejde, co kdybych nějak zapomněla, vymazala, co udělal, uhnula mu a zase jsme nějak jeli dál…

Utnout, odejít. Je to na vás. Pokud vám stojí majetek za ztrátu snů a života za posledních několik let, tak asi stojí.  

Ale už jsme si o tom psaly i soukromě, prostě je to na vás. Ten kdo mít kontakty nechce, ten je nemá, nenechá se manipulovat atd.

Pokud jste v péči, předpokládám, že se vám dostane fundované pomoci. Specialista addiktolog by se hodil.  

Já vím, proto bojuju.   A dík moc.