Téma: Vyučený muž a VŠ žena - klapalo by nám to? Je risk zisk?

Pokud si nejste jistá, s tím založením rodiny bych nespěchal.  

Po dvouměsíční známosti bych se do podobných úvah zatím nepouštěla.

Pokud jde o partnera, moc bych nepočítala s tím, že by se chtěl vracet do ČR, když asi tuší, že by tady rodinu horko-těžko uživil. A pokud jde o Tebe - viz první věta.

Díky za první reakce. Ty myšlenky mě napadají, protože teď nám právě nastala doba odloučení, do teď jsme byli spolu, ale já se vrátila domů za prací.

Neříkám, že je nutné to teď definitivně řešit, ale ptám se sama sebe, zda mám do toho vztahu dál investovat, jestli neztrácím čas, není mi totiž dvacet.

Abych to vysvětlila (kdo nepochopil z mých jiných příspěvků), strávila jsem předtím osm let s osobou, se kterou to zjednodušeně řečeno nevyšlo. To je samozřejmě jiný příběh, ale už jej znova prožít nechci. Jedním z důvodu mohlo být i to, že jsem některé mezi námi sporné věci včas neřešila (např. děti). Nechci, aby to vypadalo, že jsem posedlá touhou po dětech, samozřejmě chci nejdřív vybudovat kvalitní partnerský vztah. Právě proto si uvedené otázky kladu už teď, protože vím, že vybudovat vztah je běh na dlouhou trať protože vím, že tohle bude problém. Nezakládám rodinu ani dnes, ani za měsíc (aspoň ne úmyslně).

Jinak, jednou řekl, že by se vrátil, že by si něco našel. Bojím se ale, že si neuvědomuje realitu místního pracovního trhu. Rozhodně nechci, aby tu potom trpěl. Taky počítám spíš s tím, že já bych musela za ním. Zatím mi to přijde jako oběť, a to poměrně paradoxní. Vzdám se prestižní (hloupé slovo, ale lepší mě nenapadá) práce, aby on mohl dělat tu svou nekvalifikovanou.

K poslední větě - o kolik lépe by zněla, kdybys napsala  - … aby měl možnost uživit rodinu. Pokud Ty máš vzdělání, praxi a znáš jazyk, věřím, že najdeš práci i tam.

Barčo beru, zní to lépe. Práci tam zřejmě najdu, třeba jako pokojská nebo jako prodavačka, možná nějakou méně náročnou kancelářskou, pokud budu mít štěstí nebo kontakt. K výkonu své profese nemám bohužel ani potřebnou jazykovou úroveň a především oprávnění. Musím ale říct, že pořád to pro mě znamená oběť, právě proto jsem se vždycky ve škole snažila, naši mě strašili, že když neudělám školu, půjdu do fabriky nebo za kasu. Navíc mám hrozný strach, že kdyby ten vztah nevyšel, přišla bych o všechno. Ke své práci bych se pak už asi nemohla vrátit, už teď jsem rok vytržená z praxe a návrat bude těžký. No třeba se to časem změní a nebudu to brát jako oběť, jen nevím, kolik času tomu mám dát.

Jo a ještě jedna věc, rodinu bych mohla uživit i já tady, ale podle mě tahle naprostá výměna rolí není pro vztah moc dobrá.

Pokud chceš založit rodinu, pak budeš tak jako tak muset něco obětovat. Že by šel chlap na mateřskou (jednou, dvakrát …) a i do budoucna nechal ženu živit rodinu, s tím se moc počítat nedá. Já jaksi nevím, no … život je moc krátký na to, abys žila už předem ve strachu, že něco nevyjde. To bys musela zůstat sama už teď a tady, aby sis jakž takž zajistila "svoje jisté". Takhle prostě nejde přemýšlet. Spíš prostě nic neuspěchat.

To asi souhlasím. Stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, to byla vždycky moje specialita. Na druhou stranu, moje dosavadní životní zkušenost (ve vztazích) mi k odvaze moc nepomohla.

V manželství, anebo partnerství neplatí slova jako risk je zisk.

Když má být člověk člověku souzený, nezáleží na vzdělání. Musí to cítit. Já mám SPŠG s maturitou a moje zlatíčko VŠ. Já vydělávám 4 krát tolik jako moje zlatíčko v zahraničí Rakousku, ale na náš vztah to nemá žádny vliv, ani občasné odloučení.

Já asi nejsem až taková fatalistka, spíš si myslím, že jaký si to kdo udělá, takový to má. Proto se možná tolik bojím, jestli to udělám správně.

Nejsem fatalista, jsem věřící člověk, věřím, že na co myslín, to si do svého života přitahuji. Budu-li si myslet, že něco nedopadne dobře, tak se mně to splní a nedopadne to dobře. Když věřím, že to co si přeji je správné, tak se mně to splní. To není fatalismus, ale víra v sebe a vyší moc, se kterou chci být stále v souladu.  

Ano, s tím lze souhlasit … a že jsem na světě nějaký ten pátek.

Ve vztahu dvou lidí, aby měl smysl a budoucnost, musí vždy jít o lásku. V tom je ten malér, málo lidí má aspoň tušení o co v lásce jde. Většina lidí považuje už zamilovanost a touhu po tom zatím vzdáleném, za tu pravou lásku. Jenže když se pak vezmou, když touha a zamilovanost vyprchá, jsou nutně zklamání. Jak říkal MUDr. Plzák: „Jak mám toužit po někom, koho mám pořád vedle sebe v posteli. “ Bláhoví pak hledají chyby ve druhém, v jeho zaměstnání, rodině, jenom ne u sebe.

V lásce jde o mnohem vice, a pak dokážu toužit i po ženě, kterou mám stále vedle sebe, s kterou prožívám trable, maléry, nemoci, ale i nádherné chvíle společných prožitků i milování.

Moji dobří přátelé jsou ona MUDr. dětská lékařka a on zemědělec a mají záviděníhodný krásný, láskyplný vztah.

V zaměstnání, vzdělání, ani politickém přesvědčení problém nehledejme.

Vztah milenecký a manželský je budování, dennodenní budování a oboustranná péče o to co nás spojuje. Tak jako pečujeme o květiny, nebo sazenice rajčat.

Znovu připomínám, že ten koho milujeme má na nás všechna práva, teda i právo nás nemilovat.

Až na tu poslední větu …

Ale uznávám, že má právo nemít rád růžovou vanu, to zase jóóó  

Děkuji, pane Sovo. Nemyslím, že bych si pletla touhu s láskou. Většinou je to tak, že nejdřív je zamilovanost, kdy člověk problémy nevidí, nebo mu přijdou snadno překonatelné. Když zamilovanost odezní a problémy vylezou ve svojí skutečné velikosti, měla by už být mezi dvěma láska, aby jim  ty problémy pomohla překonat.

Jenomže, co si budeme povídat, láska samotná někdy nestačí. Ke pocitu štěstí potřebuje člověk víc. Někdo mluví o třech pilířích (partnerství, práce a rodina, resp. přátelé), někdo o šestistěnu (partner, resp. rodina, budoucí perspektiva, přátelé, vztahy na pracovišti a práce, pevné místo v životě a duchovní hodnoty), teorií je víc. Sice se říká, že láska hory přenáší, ale podle mě jen "vocamcaď, pocamcaď"

Milá Barčo, právě ta poslední věta je klíčová pro opravdu kvalitní vztah. Pokud by to neplatilo, tak ten druhý nemá svobodu, vzah je majetnický, to značí že máme pocit, že tendruhý je naším majetkem.

Jak říkává jedna naše známá, "Přece ho nenechám druhý, když jsem si ho už vychovala, a nakonec mám na něj papíry."

Právě ten pocit, že někoho ne z donucení, ale ze své svobodné vůle miluji je ten klíčový, to ovšem musí platit pro oba partnery.

Na to se nedá říct než: Zkus to a uvidíš. Znám tyhle úvahy a "racionální" důvody, proč to nejde a co by se muselo udělat, aby to šlo. Těm se asi nevyhneš Každopádně bych se zatím ničeho nevzdávala, užívala si, co je. Počkej půl roku, (když už jsi čekala s dítětem doteď, další chvíle už tě nezabije), a uvidíš. Třeba to nevyjde, třeba jo a bude ti stát za prestěhování, ale na to se musíte líp poznat

Nám už to klape 36 let. Hodně záleží na sebevědomí muže, aby z toho neměl komplex, ale byl hrdý na to, že má vzdělanou ženu a žena, aby na muži viděla něco, co obdivuje.

Malenko, když jsi tady napsala ten dotaz, vnitřně cítíš, že to někde drhne, prostě to jsou pocity. Víš ty seš sebevědomá, vzdělaná a také tak vychovaná, říkali ti doma přece, že jinak půjdeš za kasu. Už tě rodiče předem naučili, že někdo je víc a druhý méně, a máš to v sobě, přijalas to za své, proto se tady ptáš. Nemá cenu psát věty v kudrlinkách. Ty jdeš na ten vztah s rozumem, je to také v tvém věku očekávané. Ty si uvědom, jestli půjdeš za ním, je konec s kariérou, možná pak někdy, ale když přijdou děti najednou ti půjde na 50 a kariéra je v nedohlednu. Když přijde on sem za tebou, neuneseš to. Kolegyně v práci budou mít doma inženýra, právníka, doktora a ty skladníka, nevím zda to ustojíš, nebylas tak vychovaná.

Víš, já jsem se vdávala opravdu velice mladá, nepřemýšleli jsme a ani nám nedošlo, do čeho jdeme, ale byli jsme mladí. Věř, že ten život nebyl vůbec lehký, ale jsme spolu 45 tý rok, všechno jsme překonali, nevím, jak bych se rozhodovala, kdyby mi bylo, jako tobě. Máš to těžké rozhodování, je to vždy sázka do loterie, kdy se musí všechno vsadit na jedinou kartu. Pavla  

Malenko, ja jsem tenhle krok zvolila ve svych 31 letech a vubec toho nelituju. Pokud jsi jazykove vybavena, nemusis delat podradnou praci. Takze jazyk je zaklad!
Toho kroku bych se na tvem miste nebala, ale pocitej s tim, ze v cizine nemas oporu rodiny, musis si hledat nove pratele atd.
Co se tyce vaseho rozdilu ve vzdelani, nevidim v tom problem. Naopak to ber jako prednost, ze sikovny chlap doma je hotovy poklad. Nehlede k tomu, ze kdo dela rukama, je schopen se uzivit na celem svete.
Moje rada: jdi do toho.

Listicko, děkuju za podporu. Ta cizina zase není tak daleko, v tomhle ohledu je asi jedno, jestli se odstěhuju tam, nebo někam na moravu a nějaké známé už tam mám (i když samozřejmě společné s partnerem). Jinak souhlasím, ta zručnost mi na něm opravdu imponuje Je škoda, že má papír v oboru, ve kterém nedělá a dělat nebude a práci měl zásadně vždycky mimo svou kvalifikaci. Kdyby byl třeba truhlář, strach bych neměla ani v čechách.

Částečně máš, Pavlo, pravdu. Nemyslím si ale, že je někdo víc a druhý méně (a určitě ne můj nový partner). Jednou jsem byla na brigádě ve skladu a zjistila jsem, že je to pro mě hrůza a děsím se toho, že bych měla v takovém prostředí třeba pracovat, nebo že by mě třeba někdo šikanoval někde v obchoďáku (za předpokladu, že bych šla za ním). Přemýšlím nad tvou pochybností, zda bych ustála, že nemám doma ing. či dr. Teď mám pocit, že tohle není, co by mě trápilo, že to unesu, nicméně, používám právě teď rozum nebo mám růžové brýle??

On se teď pohybuje mezi samými velmi vzdělanými lidmi, máme si o čem povídat, ale když sem půjde dělat dělnickou práci a změní se prostředí, v němž se pohybuje, nezmění se i on, jednodušše řečeno - nezakrní (doufám že to nezní blbě)? Nejvíc se ale bojím, aby pak nebyl z práce tady nešťastný.

Pokud bychom měli spolu rodinu, stálo by mi to za tu oběť. Největší strach mám z toho, že se za ním odstěhuju a za pár let mi on řekne- hele sorry, ale nejsi ta pravá- jako se mi to už jednou stalo. Když by se mi to stalo v čr, můžu si říct, no co, aspoň jsem něco dokázala v práci, když to přijde tam, nebudu mít nic. Ta kariéra není zase tak důležitá, ale je to taková moje berlička, hlavně po tom rozchodu, takový plán B.

 Prostě trápí mě spousta věcí. I ten vztah na dálku, který nás teď čeká. Mám s tím zkušenost, jeden si druhého zidealizuje, ale když pak spolu tráví skutečně čas, zjistí, že vůbec ideální není…

Pravda je, že vztahy obecně jsou sázka do loterie. Ty které nejsou, jsou zase poměrně nudné

Malenko, davam ti plne za pravdu. Jednou jsem byla na brigade v pivovaru. Vracela jsem se domu uplne sedrena a psychicky frustrovana, prave kvuli tomu prostredi. Od te doby jsem si slibila, ze se budu ucit a studovat, abych nikdy v takovem prostredi nemusela delat.
Pokud je tvuj pritel zvykly na zivot v cizine, mas pravdu, ze by se tu tezko prizpusoboval.
Ale nic neuspechej, napred se trochu szijte, poznejte se a pak podle toho jednej.

Když je žena úspěšnější než muž

Zde.

Dobrý den,

sám jsem single, ale domnívám se, že by jste rozdílnost vzdělání měla dát až na vzdálenější koleje. Dřívější odpovědi Vám jednoznačně napovídají.

Nápovědou mohou být Partnerské horoskopy. Zadáte vaše data narození a přečtete si, jak citový, dynamický nebo duchovní vztah jste schopni vytvořit.

Skoro každý kanál TV Vám nabízí výklad z karet nebo jasnovidectví

MMěl jsem spolužáka, který vyrostl v rodině vysokoškolačky a dělníka ve fabrice. Oba dva velmi příjemní.

Přeji Vám správné odpovědi.

Bradley

Rozdílnost vzdělání jako taková určitě není tak velký problém, problém je, co z tohoto vzdělání, ať už mého nebo partnerova, plyne pro (pracovní) život. Jak známo, v práci strávíme minimálně třetinu dne. Považuji proto za důležité, abychom se oba v této třetině cítili šťastní. Pokud jeden z nás nebude, nemůže být šťastný celkově. U nás jsou důsledky navíc zesílené tím, že oba jsme (v důsledku svých vzdělání) poměrně dost silně vázáni v různých státech.

Horoskop nám nevychází právě co do intelektuální roviny, ostatní roviny jsou celkem ok. TV výklady karet nepotřebuji, je to tak trochu můj koníček, ani zde to bohužel zatím nevypadá moc optimisticky. Ale děkuji za radu.

Malenko, počkej půl roku. Znáte se pouhé dva měsíce a už teď vidíš problém, který řešíš- takže to je problém- pro tebe. Jsem v tvém věku, taky jsem se "obětovala"- a po pěti letech vztahu nic z toho. Ty už jsi to jednou zažila- a chystáš se udělat totéž? Není na čase si pro tentokrát říct, že se zařídíš tak, aby jsi se nemusela vzdávat své potřeby- být ve své práci šťastná… Na věčný vztah nespoléhej, navíc, i kdyby přetrval, stejně bys v cizině musela dělat něco, co nechceš. Počkej toho půl roku- rok, až tě přejde zamilovanost a pokud to nevydrží a nepůjde on za tebou, příště hledej toho vhodného. Tobě jde o založení rodiny- nikoliv jemu- ty chceš mít děti, on je může mít i za patnáct let- proto ty si musíš vybrat tak, abys byla spokojená; )

Ahoj, defacto ti již vše tady zodpověděli. Ale chtěl bych něco říct k tomu stěhovaní. Je tu urcitě i možnost, přestěhovat se blíž k hranicím, kde on dělá. pokud by jste to měli oba přiměřeně daleko do práce. Samozřejmě, pokud to není ve stovkach kilometrů. Nebo popř. jestli není možnost se nechat přeřadit na jinou pobočku, pokud ji firma má někde poblíž. Ale i tak je to určitě oběť. Za mnou se například přestěhovala přítelkyně z Prahy, až k západním hranicím. A to původně z Prahy nechtěla. Taky je ale pravda, že před jedenácti lety bydlela ještě u rodičů, a před devíti lety, 50 km odsud otevírala její firma novou filiálku. No, a plat na Prahu 16.000,-, co měla jako prodavačka s oblečením, taky nebyl nic moc. Nehledě na to, že cena bytu v Praze se rovná ceně pěkného domu tady. Tak se sem nakonec přestěhovala, a nelituje. I když není ten typ, co má všude kamarádky, tak je tam opustila, tady si našla v práci další kamarádky, a seznámila se s mými přáteli. Já si pak našel práci za hranicemi, a zvládáme to skvěle. Jdeme na kola, brusle, jsou tu dvě přehrady, houby, spousta menších přírodních koupališť, a žádný shon.

Chci říct, určitě to nelámej přes koleno, nech tomu volný průběh, a pokud to bude fungovat, tak určitě najdete kompromis, který bude vyhovovat oběma, či najednou padne rozhodnutí, a je to. Prostě k tomu najednou dojdete sami. Jo, a chtěl jsem ještě říct, že když jsme s přítelkyní oba v práci, tak jsme od sebe víc, jak 100 kilometrů. Oba denně dojíždíme plus mínus stejnou vzdálenost do práce, ale každý na opačnou stranu.

A pokud si máte co říct, je úplně jedno, kdo máte jaké vzdělání. A pak, pokud by jsi v budoucnu vydělávala víc, jak on, ať už tady nebo tam, je to taky jedno. Záleželo by čistě na vás, jak moc velký to problém je, nebo naopak není žádný. Jaké má ego. Přítelkyně brala přes dva roky víc, jak já, a neviděl jsem v tom já, ani ona problém. Já mám například střední školu s maturitou - obchodka. Přítelkyně vyučená kadeřnice, nikdo svůj obor neděláme. Pravda, v Čechách jsem to dělal, ale co mi bylo platné, že můžu říct, že mám řídící funkci, když ty peníze byly výsměch. Teď pracuji za hranicemi, žádný stres, peníze o kterých se mi nezdálo, a taky můžu dávat ještě stranou to, co byl můj plat v CZ. Práce mě sice moc nenaplñuje, ale pro začátek, a zdokonalení jazyka je to ideální. A to nestojím u pásu ve fabrice. Uvidím, časem můžu hledat něco jiného.  

Díky pedro, je pravda, že tohle mě už také napadlo. Přijde mi to trochu krkolomné, protože v tom případě by vlastně ústupek museli udělat oba. Absolutní kompromisy někdy nejsou nejlepším řešením, protože pak není spokojený nikdo. Na západě ani na jihu čr nemáme zázemí ani jeden. Každopádně je to ale jedna z možností, o které budu v budoucnu přemýšlet. Teď ještě, aby nám to do té doby vydrželo…já už zkušenost se vztahem na dálku mám, přesně vím, na co se připravit, můj partner ne, tak se trochu bojím.

Jak říkám, je to jedna z x možností. Nemusí to tak být, ale pokud vám to bude klapat, tak se urćitě nějak rozhoupete. Prostě to najednou přijde. Taky jsme tomu nechávali volný průběh, a to za mnou dojížděla čtyři roky skoro 200 km, když měla volno v práci. Já nemohl, byl jsem skoro pořád v práci. No, a teď jsme spolu přes 11 let. Pokud to oba budete cítit stejně, tak pújdete za svým srdcem, i kdyby nevím co. Zvážíte, co bude nejlepší pro oba. Ostatně, vždycky je to o tom, si otevřeně promluvit. A 30 let? Pořád jsi dost mladá, věř mi. Duh

Už teď nežiješ, jen chladně kalkuluješ. A stejně by jsi se chovala i v tomto vztahu. Má rada zní: najdi si k sobě takového, který splňuje Tvá kriteriera. Pokud je mít TVůj životní partner nebude, tak z Tvých slov mi zde vyplynulo, že by jsi nebyla spokojená ve vztahu a stále jen zvažovala a kalkulovala. V dnešní době a když se rozhlédnu po svém okolí, tak vyzdržely vztahy, kdy si byli partneři rovni vzděláním, vyznáním, koníčkem, úchylkama atd. Přeji úspěšný výběr partnera. V 

usmevava, diky za reakci. Verim tve zkusenosti a mam obavy, ze to tak skutecne chodi. Ale tyto obavy nejsou zadny kalkul a uz vubec ne chladny. Pises, ze si mam vybrat partnera, ktery se ke me hodi. Vis ale, ono si nejde vybrat partnera jako housku na krame.  ty, ktere jsem si ja vybrala, me nechteli. Zajem maji ti, kteri se mi nelibi. Mam si tedy jednoho z nich vybrat proto, ze ma stejne vzdelani, vyznani a aspon jeden spolecny konicek? I  to i kdyz k takove osobe treba nic necitim? Neni spis tohle kalkul?

Malenko, to jsou přesně ty důvody, pro vytrvalý a dlouhodobý vztah.

"ze ma stejne vzdelani, vyznani a aspon jeden spolecny konicek"

Většinou hodně mladí a nezkušení vybírají podle zjevu, ale pak ty konce.

Ve svém věku seš snad již vybouřená.