Téma: Společné bydlení

Tohle má každý jinak, za mě - pouhý rok je velmi krátká doba. A za další, neobviňovala bych tvou partnerku z využívání mamahotelu. Ona je nemocná a maminka se o ni starala/stará. Já jsem totiž také nemocná, také jsem požádala o ID a také se o mně stará maminka. A taky myslím vždy na nás obě. Zkrátka spolu mají krásný, intenzivní a hluboký vztah. To nemusí hned značit nějakou nezdravou opičí lásku. Nech jí čas, ona má svých problémů dost, rozhodně bych ji nikam netlačila.

A buď rád, že nechce být nic dlužná! Možná si myslíš, že velké peníze je něco - já si to tedy nemyslím. A také bych nechtěla, aby mě nějaký muž dotoval. A logicky - sám to píšeš - ona na tvé příjmy nikdy nedosáhne. Bud rád, že je zásadová a má nějakou hrdost. Jiná by tě jen využívala pro peníze. Užívej si to, co je, nic nemusí trvat věčně. Nikam ji netlač, nenuť, neřeš kraviny. Vše prostě nebude podle tebe. A samozřejmě nikdy mámu nenahradíš, ta je jen jedna a ta se o své děti postará prakticky vždy, narozdíl od jiných.

Děkuji za názor.

Nutit ji v žádném případě nechci, protože pokud bych ji jakkoli donutil, věděl bych, že se nebude cítit dobře.  Jen mě mrzí, že nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo jakkoli změnit.

Ano, za tu vlastnost, jsem opravdu rád.

Nemyslím si, že peníze jsou něco. Spíš ji chci dát to co by si sama nemohla dovolit. Peníze nemám, abych je měl. Ale abychom se měli dobře oba.

Ano, trápí ji určitě větší problémy, než-li bydlení.

Jenže se bojím toho, že se to nikdy nezmění. A že místo svatby a společného života budeme každý týden s maminkou. Je totiž pořád šance, že kdykoli znovu onemocní. A to ji samozřejmě taky trápí a určitým způsobem drží od žití na plno.

Další důvod, proč bych chtěl, aby nebyla stále u rodičů je ten, že životní styl, který vede, není nejzdravější. A protože rodiče ji chtějí dát vše, mají často dobrůtky. Tj. vedou ji způsobem, který ji nepřímo zabíjí nebo minimálně znátelně zvyšuje šanci onemocnění.

A to je to, proč jsem zoufalý. Mám někoho rád a chci dělat vše proto, abychom byli zdraví a měli se dobře. Jenže tohle to dost hatí. A jakýkoli pokus z mé strany o přesvědčení, alespoň trošičku, na přechod k zdravějšímu stylu, byl razantně odmítnut. Mamka ji akorát řekne, měla by jsi jíst zdravěji.

A tím to končí. Že by ale začala vařit zdravěji, to ne. Protože oni to mají rádi tak a tak.

Bojím se právě toho, že jejich vztah je až tak silný, že hraju jen malou roli. Na mé rady prostě nedává a ještě pak slyším, že to dělat rozhodně nebude.

Přijde mi to jako dobrovolná poprava a dělá mi čím dál větší problém se na to dívat. Jednoduše nedokážu pochopit, když si prošla takovým peklem, že nedělá ani trochu proto, aby se to neopakovalo.

Dokonce si myslím, že si sama alespoň částečně zavinila onemocnění. Kdybych to měl říct od plic, tak žila nezdravě jak to jen jde. Sice je štíhlá, hezká, ale nějaký vliv to mít bohužel musí.

To jak žije nyní pokládá za dobré.

Jídlo je pro ni prý jedna z posledních radostí, kterou má a při myšlence, že by se měla začít omezovat se ji ježí chlupy.

Přitom ji ve skutečnosti nechybí vůbec nic a může dělat to stejné, co před nemocí. Maximálně trochu opatrněji.

Tak co s tím?

No, nevím přesně, jak u ní vypadá nezdravé jídlo, my třeba vaříme prostě úplně normálně, byť je pravda, že já si ráda dám párky, pařížák, pivo… Ale známe extrém - demagogy a blázny vyznávající rádoby zdravý životní styl. A je to peklo, nějaké šťávy, detoxy a jiné kraviny - přitom ty lidi to všem cpou a sami jsou neskutečně protivní; zaručeně jim chybí nějaké vitamíny. A mléko, mouka je zlo a podobné blbosti. Takže je dost možné, že ona má taky odpor k demagogům a ty jí ho můžeš vzdáleně připomínat. Kdybys tyto lidi znal, taky bys k nim a k tomu měl taky odpor.

Na druhou stranu chápu, že se o ni bojíš, je to přirozené. Dá se říct, že podobný pocit znám a pamatuji si na tu bezmoc, marnost… prohlubovalo to mou melancholii. Dnes (07.05.2020) už jsem z toho ale vyléčená, mám nějakou zábranu, kdy myslím už v něčem i na sebe a ničím se nijak už nestresuju. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Takže asi k tomuto bys měl dospět, protože ji opravdu k ničemu nepřinutíš - na vše si musí přijít sama. Vím, je to nepříjemné, ale nedá se svítit. Třeba se někdy dokope k nějaké "zdravější stravě" a pak ji v tom podporuj; rozhodně ji však nic necpi, nenuť a ty sám se tím nestresuj.  

Snažím se o to nic neřešit. Ale prostě smažené, kvanta masa, šunky, párků, vysočiny, slaniny denně a k tomu pořád něco sladkého na pití není dobré pro nikoho.

Ale jo, semtam si dá zeleninu, nějaký salát. A pak se to zají pizzou nebo KFC.

Rozhodně nejsem člověk co řeší mouku, šťávičky, atd. Ale to čím se stravuje ji dennodenně působí zažívací potíže. A to podstupuje jen proto, že ji to chutná. Dobře ví, že ji nebude dobře, ale co. Když je to tak dobré. Jedla to předtím, tak proč by nejedla teď.

Osobně si myslím, že by ji takový přechod na zdravou stravu způsobil psychickou újmu. Neměla by radost ze života.

Rád bych ji jakkoli nenutil, ale vyčítat si, že jsem nic neudělal a teď už je pozdě, rozhodně nechci.

Chápu tě, to je zapeklitá situace. Možná bych zkusila uvařit něco zdravějšího, ale chutného, jen tak - že by sis to dal ty a zkusil ji poňouknout k tomu, aby si také dala. Je potřeba, aby si uvědomila, že i zdravější strava může být v pohodě a může se stále radovat z jídla.

taky

Taky to mám uplně podobně jako ty. jsem s přítelkyni rok a už jsem se jí i ptal jestli by chtěla se semnou osamostatnit do společného bytu. Loni mi říkala že kdyžtak až za dva roky, ať se více poznáme. Letos v zimě zase řekla, že už by chtěla semnou jít, ale pak převrátila a až přiští rok se pomalu chce dívat na byty. Někdy mám pocit, že to bude neustále odkládat, a nejsem si vůbec jistý jestli to semnou myslí vážně, tvrdí mě že ano, na to že je jí 30

Opravdu si myslis, ze jste spolu stastni a ze vse klape, tak, jak ma? Uz teď mate problemy a v okamziku, kdy spolu zacnete bydlet, se ty problemy budou jenom stupnovat. Vypada to, ze vas prinos do vztahu je znacne rozdilny! Ona neprestrihla pupecni snuru a ani do budoucna s tim nepocita.
Dve takova manzelstvi znam, kdy dcera je hodne navazana na matku, a nedela to dobrotu. Chlap je tam vzdycky az na poslednim miste.
Podivej se na manzelstvi jeji matky a podivej se na roli jejiho muze. Presne tam ty skoncis, pokud s tim teď nic neudelas.

Já mám z tebe dojem, že ty nemáš rád svou přítelkyní takovou, jaká je a chceš ji měnit k obrazu svému. Mě připadá naopak hezké, že má tvá přítelkyně tak hezký vztah s jejími rodiči. Ne hezké, ale mě to připadá dokonce krásné, protože jsou rodiny, kde tak hezké vztahy nejsou.  

Za jak dlouho mají spolu dva lidé bydlet je strašně individuální a asi neexistuje nějaké standartní měřítko. Znám páry, kteří spolu začali bydlet až po čtyřech letech chození. Znám jeden pár, kteří spolu začali bydlet i po týdnu chození.

Proč tak strašné nutně potřebuješ mít doma ženskou? Pro pravidelný sex? Pro vaření? Úklid?   Pokud máš mít někoho, koho bys chtěl pro celý život, tak proč s tím tak strašné spěcháš? Aspoň si moc brzy nezevšedníte.

Když se všeho tak strašné bojíš, tak jak se ti povedlo navázat nějaký vztah? Musel ses přeci bát, že ten vztah nevyjde…

Musíš si zkrátka zvyknout na to, že ne všechno v životě je podle tvých představ a mít rád toho druhého takového, jaký je.   A pokud to někdy vygraduje až tak, že budeš uvažovat o rozchodu, tak tomu dejme tomu říkejme osud a nebyli jste si jako životní partneři souzeni.   Dokud to tvá přítelkyně nebude chtít sama, tak s tím neuděláš nic, i kdyby ses postavil na hlavu.   Jak dlouho vydržíš na přítelkyni čekat, je ve hvězdách.  

Jenže je rozdíl, když víš, že přítelkyně se s maminkou nemusí dožít toho, že společně budeme žít. A rodiče ji nejsou schopni k ničemu donutit.

Zvlášť když víš, že by ji ta změna v mnohém prospěla. Ale vyhovuje ji to, protože nemusí dělat prakticky nic. A rodiče jsou rádi, že je spokojená. Ale její tělo říká něco úplně jiného.

Není umění dopřát tomu koho miluješ vše co si přeje, ale pomoct mu s tím, z čeho se sám není schopen dostat. Zvlášť, když mu to nedělá dobře a může tě za to přestat milovat.

Kdybych na ni kašlal, tak ji říkám, jen si dopřej. Užij si dokud můžeš.

V tvych predchozich tematech jsi psal, ze pritelkyne prodelala nejakou tezkou nemoc, ale ze teď uz je zdrava. Je jasne, ze o nemocneho cloveka rodina pecuje a ze i ty delas spoustu ustupku jen proto, aby byla stastna. Aby se ji nevratila nemoc, musi dodrzovat nejakou zivotospravu. Nemyslim si, ze ty sam budes chopen zmenit jak jeji, tak rodinne zvyky. Nemela by kvuli tomu absolvovat nejake terapie, lazne, kurzy? Aby tohle vsechno slysela od povolanych lidi, a ne od lidi, kteri ji ve vsem ustupuji, protoze ji miluji? Musi ti byt jasne, ze ty sam ji nezachranis!!  
Ona uz nemocna neni a v podstate by si mohla najit nejakou cinnost, at uz placenou ci neplacenou, aby mela v zivote nejake cile a poslani. Namisto toho vyuziva v dospelem veku pece rodiny a tebe. Jakmile ji jen trochu hrozi, ze se na ni budes zlobit, okamzite zmeni sve chovani.   Myslis, ze tohle je uprimne otevrene chovani?
Pokud ji tedy vsichni chcete zachranit, dejte hlavy dohromady, treba i s pomoci odbornika a jednejte. Klidne i tvrdsim zpusobem nez doposud. Nemuzete ji preci vsichni udelat stredobodem a prihlizet, jak se sama nici. Spoj se s jejimi rodici a vymyslete plan (kurzy zdrave vyzivy, pravidelne cviceni, plavani atd.)   Krome toho, ze by mela zit zdraveji, by mela hlavne dospet v samostatne myslici a jednajici zenu.
Uvedom si, ze i prilisna laska muze nekdy uskodit!

Budu se nejakym zpusobem snazit. Jenze je to s ni v tomhle ohledu opravdu tezke.

Uz jen zminka, ze by se neco melo jakkoli, byt jen trochu, zmenit, v ni vyvola hodne silny negativni pocit. Skoro jako by se branila. A nejedna se jen o zivotospravu, ale proste je takova ve vsech situacich.

Nejhorsi jsou pro ni zmeny, se kteryma nemuze nic delat. Z toho je uplne znicena. Hodne spatne se s nima vyrovnava.

Takze docilit toho, aby nektere veci byly po mem, trvalo nekolik mesicu. Kdokoli jiny by ani nepipnul a ani trochu by mu to nevadilo, protoze to jsou vse banality.

Takze vetsi zmeny jsou u ni snad boj na roky. A to stejne vi rodice, proto se ani moc nesnazi ji v cemkoli odporovat a nekam ji smerovat. Protoze to znamena stres a ona se stresovat nesmi.

Jenze rodice nebyli nikdy vedeni ke zdravemu zivotnimu stylu. Vrcholem je, ze prestali kourit. A kdyz to srovnam, hoduji temer denne skoro tak jako ja jsem zvykly na oslavach.

Nekdo ji musi jit prikladem a tak se taky snazim. Ale u rodicu se to asi nepovede i kdyz s nima se da rozumne mluvit, mame velmi dobry vztah a nejsou tvrdohlavi.

Jenze pak by nemela rada ani je ani me, ze jsme se na ni "domluvili". A stejne by si varila to co chce ona.

Mamka se snazi alespon vyjimecne udelat neco dobreho a zdraveho, ale neji to uz kvuli pomysleni, z ceho to je.

Dochazela do lazni, k psychologovi a navrhoval jsem i odbornou pomoc a podporu i v jinych oblastech, kde to taky potrebuje. Ale opet prisla veta, kterou to cele okamzite zavrhla.

Myslim si, ze nad ni zlomil hul i psycholog Dlouho tam nechodila a pry ji vubec nepomohl.

Takze verdikt je, ze ji stejne nepomuzou a ona se z toho musi dostat sama. Proste na jakekoli rady od kohokoli neda a je vzdy svym panem. Skoro mi to nekdy prijde, jako by chtela ukazat osudu, ze ona tu je pan a ze to bude podle ni a na to co se rika z vysoka kasle. Casto neposloucha ani to co ji rikaji doktori.

Kdyz nad ni zlomil hul i psycholog, znamena to, ze ona sama vubec nic zmenit nechce ale naopak predpoklada, ze se  vsichni prizpusobi ji. S takovou osobou je tezky zivot. V podstate ti nezbyva nic jineho, nez se ji podridit, protoze ona se podrizovat nebude.
Nemas to lehke.  

Naprostý souhlas – lépe bych to nevyjádřila. A ještě bych dodala, že nevidím jako jedinou cestu se všemu podřídit a přizpůsobit. Ono by taky bylo na místě zamyslet se nad tím, jakou má tenhle vztah budoucnost. Co založení rodiny? A co třeba situace, kdy bude třeba pomoc potřebovat sám pisatel – může čekat z druhé strany podporu? Nebo bude jen celý život dávat a nic nedostávat?

Ty tady píšeš, že víš, co je pro ni nejlepší. Já myslím, že to ví nejlépe ona sama a proto bys to měl nechat hlavně na ní.   I kdyby to mělo být pro ní špatné rozhodnutí, tak ty to musíš respektovat, protože je to její rozhodnutí.  

Vidím to stejně jako holky. Proč by měla doposud měnit to, co ji vyhovuje?   Nebude svůj život měnit na základě jen toho, co si myslíš ty. Kdyby ho měnila, tak by tím pádem žila tvůj život, ale né její.  

Ona je očividně jiného názoru a pokud ti to bude stále vadit, tak se spolu v budoucnu nejspíš rozejdete.   Ona asi není holka, která by skákaka jak si chlap zapíská a buď to přijímeš, nebo ne.

Což se týče toho, co říká její tělo, tak ty nejsi žádný odborník. Je to její tělo a její zotpovědnost. Pokud se vaše názory už teď neslučují, tak to vidím do budoucna špatně.  

Musíš se naučit věci brát tak jak jsou.  

Myslím, že jsi Dárečku nastínila podstatu problému. JÁ, JÁ, JÁ. Všechno bude podle MNĚ, protože MNĚ to tak vyhovuje. Absolutní neschopnost odstřihnout pupeční šňůru – vždyť je to přece tak pohodlné se nechat opečovávat a přitom mít oporu ve svých rodičích (zejména mamince) za zády. Říká se tomu sociální nezralost. Tahle holka navíc není hloupá, proč by něco měnila, když jí to tak zjevně vyhovuje. Docela by mě zajímalo, jak by reagovala, kdyby nedej Bože její rodiče nebo přítel nějak onemocněli a sami potřebovali pomoc. Někteří lidé se prostě pro partnerský vztah nehodí, takže buď nakonec zůstanou sami, nebo s někým, kdo je bude po celý život „zachraňovat“ a sám nebude zrovna šťastný. „Podívej se na manželstvi jeji matky a podivej se na roli jejiho muze. Presne tam ty skoncis, pokud s tim teď nic neudelaš“. napsala Lištička v příspěvku výše. Zlatým písmem vytesat do skály! K tomu, myslím, není co dodat….

No otec dcery jako stastny muz uplne taky nebude.

Sice se nema zle, ale musi delat to co chteji po nem.

Protoze "zenske se ma poslouchat". Takovy nazor mi rekla pritelkyne. Tatku ma jednoznacne rada mnohem mene. Myslim, ze je tam obcas sekyrovan.

U me tohle neproslo i kdyz se mnou zkousela pritelkyne to stejne.

Sice pomohu rad, ale jakykoli prikaz ve me vyvolava odpor.

Se mnou uz vi, kde ta hranice je a co si muze dovolit.

No nazdar, "zenske se ma poslouchat"- to je tedy názor! To jako myslí vážně? ! Tohle už má dané výchovou, je to v ní a budeš s tím bojovat po celou dobu vašeho vztahu. Ona to na tebe bude zkoušet pořád! Zatím jsi to jakž takž ustál, ale co dál? To vidím na neustálý vysilující boj, do té doby než jeden ochabne a podřídí se, aby měl konečně klid…

Tak jses na tom teď mozna o level lip nez jeji tatinek. Ale to jen do te doby, nez si ji k sobe nastehujes. Pak se vse zmeni, a to mozna rychleji, nez si to stacis uvedomit.
V tomhle vztahu proste musi byt jeden submisivni. Po tom, co jsi o ni napsal, si nemyslim, ze ty to byla ona!

Neházela bych špínu jen na ni - vy jste na tom oba totiž stejně, tj. , ani jeden nechce ustoupit a chcete, aby ten druhý poslouchal. Tohle není fér, takhle by to podle mě chodit nemělo. Mělo by to být volné, férové. Ty chceš manipulovat partnerkou, ona zase chce manipulovat tebou. Dost možná si nemáte co vyčítat. Ale do budoucna bych to moc růžově neviděla. Ty sám píšeš, že se vzepřeš, když ona tebou manipuluje - ale že ty s ní děláš to samé a ještě se divíš, že ona se taky vzepře, tak to ti přijde v pořádku? Jste oba manipulátoři, nezralí na vztahy.

Oba jsme si prošli několika vztahy a nějaké zkušenosti máme. Se mnou manipulovala předtím úplně každá a ano, snažila se o to i nyní současná. Čím více mám zkušeností se ženami, tím víc jsem vůči tomu imunní.

Myslím si, že chci ve vztahu málo. Ona tvrdí to stejné. A myslím, že tomu tak je. Jen jde o to, že je zvyklá takto jednat, protože tak jedná i její mamka. A tedy hned co jsme spolu začali pobývat u mě, mi začala říkat co mám dělat, v mém vlastním domě.

Chvilku jsem to vydržel, ale pak jsem ji vysvětlil, že to takhle nepůjde. Komunikace, rovnost, slova jako prosím, děkuji jsou u mě naprosto klíčové. A pokud tohle nebude, nechci v takovém vztahu být.

A najednou to jde. Oznámil jsem, jak to bude a pokud se ji to nelíbí, nemohli bychom spolu vycházet. To jediné na ni platilo.

Poté si mě začala i více vážit a je to mezi náma tak jak si představuji, že by to mělo být.

Když ale vykládala mamce, co to po ni chci, nedokázala pochopit. To bylo ale před půl rokem. Pro mě je to ale samozřejmost a zásada slušného chování.

Všechny naše problémy jsme vyřešili a tak jak to mezi náma je, si představuji opravdovou lásku. Oba se dokážeme příjemně překvapovat a bez problému spolu žít.

Rozhodně u mě nemá šanci k submisivitě. A vím, že ani já u ni.

To je hrozně schizofrenní, najednu stranu je vše krásné, ale - a v docela dost podstatných - věcech jsou zádrhely. Ty nechceš být manipulován, ona taky ne a oba na nějakou snahu "změnit toho druhého" reagujete negativně. Opravdu nevím, jak dalece to bude klapat, budete-li spolu jednou žít apod. Ona má holt něco odkoukané z domu, ty sis zase něco vypěstoval v sobě a vzájemně to nedělá dobrotu. Přála bych ti, aby to byl životní vztah, ale nevím, jak se vy dva domluvíte, jak spolu budete jednou žít… A nezapomeň, že lidi prakticky nezměníš, to jen ve vzácných případech.

Petre, vsechny tvoje odpovedi vyznivaji tak, ze u vas je vlastne vsechno uplne v poradku. Nejak jsem nepochopila, proc jsi tedy tuhle diskuzi zalozil?
Mozna by bylo dobre, aby ses ozval treba po pul roce nebo po roce, jak to vase spolecne bydleni funguje. Preci jenom uz budes mit vlastni zkusenost, ktera muze pomoct ostatnim.
Good luck!

Ano, momentalne nevidim zadny duvod, proc by ten vztah nemel budoucnost.

Pokud jeden z nas nezmeni chovani, bude vse v poradku i nadale.

Jedine co me zajimalo je, co si o tom myslite a zda je normalni jeji vztah s mamkou.

Nepopiram, ze je to hezke ani ja v tom nevidim nic spatneho obecne.

Ale nevidim zatim z jeji strany zadnou potrebu se osamostatnit a nic nenasvedcuje tomu, ze to prijde.

Spise si myslim, ze neco s ni hne, az kdyz to bude vypadat opravdu hloupe a reknou ji to i ostatni, vcetne mamky. Tzn. proc nezijeme spolu, kdyz uz spolu chodime 2,3 roky.

co je tvé přítelkyní po tom, jestli bude před ostatními vypadat blbě? Nikomu do jejího života nic není. Proč by se měla osamostatnit? Jenom proto, že by se to líbilo tobě? I kdyby se nikdy neosamostatnila, tak je to taky její věc.   Ty to bud ber, nebo nech být.  

Jen dodatek, pokud chceš bydlet s ženskou, tak si takovu, která s tebou bude chtít bydlet, musíš najít. Takhle to nechce a ty to musíš respektovat.   Když ne, tak se rozejděte.  

Ještě jeden dodatek, který se ti nejspíš nebude líbit. Je možné, že tě tvá přítelkyně nemá ráda natolik, aby šla s tebou bydlet. Taky si myslím, že by se o tebe musela starat a do toho se jí taky moc nechce. Např vaření, žehlení košil atd.  

Nevím, jak se to dá změřit : )

Ale vím jistě, že starat se o mě nemusí. Nemám problém s vařením, žehlením, praním, uklízením, jelikož jsem se nějaký ten rok staral o sebe sám a to dělám i teď. A zrovna košile umím žehlit lépe než ona : -)

Naopak po ni nechci jedinou věc a za celý rok nikdy ani nechtěl. Spíše ona chce a sama od sebe pomáhá bez toho, abych cokoli řekl.  Takže tohle bude spíše opačně. Ani trochu mi nevadí se starat o ni a myslím, že to stejné nedělá ani problém ji.

To je oblast, se kterou jsem spokojen na 120%. Žádná jiná se kterou jsem byl mi nepomohla a neudělala sama od sebe tolik. A to vůbec dělat nemusela. Byt mi zkrášlila tak, aby se ji tu žilo dobře a líbilo. Ale prostě má na noze něco jako kámen, který ji táhne k rodičům. A servis, který tam má, je fajn a znamenalo by to se všeho vzdát a aby se měla stejně, vynaložit úsilí navíc.  

Tak fajn, tak úklidy vyřešené. A jak se dá změřit láska? Většinou činy. Pokud s tebou nechce jít bydlet, tak to není moc dobré znamení a asi se jí z tebe kolena nepodlamuji, když váš vztah nechce posunout dál.  

Nikdy mi neřekla, že se mnou nechce bydlet. Rozhodně ale není holka, která dělá unáhlené rozhodnutí. Stejně jako já.

Nikdy jsem se přímo neptal, jestli by se mnou nechtěla bydlet teď a tady. Jen u různých příležitosti zmínil, že bych byl rád, kdyby jsme byli spolu pořád a že může být u mě jak dlouho bude chtít. Nabízel jsem i klíče, ale ty nechtěla.

Rozhodně není hloupá a uvědomuje si, co to obnáší. A taky, že by tím na sebe přenesla určitou odpovědnost.

Na druhou stranu nikdy jsem z ni necítil, že je do mě zamilovaná až po uši, ale zamilovaná to jo. A tuším, že to tak neměla s nikým a kvůli její povaze ani nemůže. To bude dáno asi výchovou a tím, že se nikdy nekouká přes růžové brýle. Pocity je spíše introvert, který ale umí ihned sdělit, co chce a co ne. Ale je už pro ni těžké popsat, proč to tak je. Za rok už celkem dobře dokážu poznat co cítí, aniž by cokoli řekla.  

Když tak nad tím přemýšlím, ani mě se nikdy kolena nepodlamovaly. Kdyby to tak bylo, musel bych být infantilní, nezkušený a naivní. Nikdo není dokonalý. Možná ze začátku, když toho druhého ještě dobře neznáme, to tak je.

Když se někomu z někoho podlamovaji kolena, tak to ještě nutně neznamená, že je nezkušený a naivní.   Jediné co z toho plyne, že buď to tam je, nebo není. Když je člověk zamilovaný a chce vztah někam posunout, tak si tu zotpovednost klidně veme na svá bedra, zvlášť po dvou a půl letech. Možná nemá pocit, že jsi ten pravý.  

 Každopádně to musíš brát takové, jaké to je a pokud ji k tomu budeš tlačit, tak ona z toho pravděpodobně vycouva úplně. Nesmíš ji s tím otravovat.   Vůbec s ní o tom už nemluv. Pokud s tebou bude chtít někdy bydlet, tak s tím za tebou přijde sama. Bude záležet i na tobě, jak dlouho budeš mít trpělivost čekat.  

Tak ti přeji hodně štěstí.

Děkuji. Známe se teprv rok a chodíme spolu 3/4. Nikdy jsem ji s tím neotravoval.

Jen jsem si o tom chtěl popovídat tady.

Tak to ani já nejsem schopen říct, jestli je ta pravá. Ale dokážu si s ni představit celý život a to stejné řekla i mi. Nemám důvod hledat jakoukoli jinou. Vše co od vztahu očekávám tam je.

Vždy když jsme spolu tak se usmíváme i když celý předchozí den byl třeba na houby.

Často se smějeme a to, že se rozzáří, když spolu jen voláme mi nějak říká, že v tom bude něco víc.

Ale i tak na posunutí vztahu třeba ke svatbě bych se zatím zdráhal i kdyby mě sama požádala. To až nejrychleji za rok. Znám páry z okolí, které se rychle poznaly, rychle začali bydlet, rychle vzali, rychle udělali dítě a až potom zjistili, že se k sobě nehodí. Že má doma třeba hroznou semetriku, která mu začne řídit celý život.

Pro mě by to byla ještě krátká doba na to, abych uvažovala o společném bydlení. Každý to máme asi nastavené jinak, ale já osobně bych si společně bydlení dokázala představit cca po dvou letech chození. Určitě je také hodně lidí, kteří mají tohle nastavení kratší než já.  

Pokud tvá přítelkyně bude chtít nekde vztah posunout a bude cítit, že je ten pravý čas, tak věřím, že za tebou přijde s tím sama. Do té doby ti nezbývá nic jiného, než čekat.  

Inu, snažte se její matku blíže poznat, abyste věděl, zda to s takovou tchýní vydržíte, nebo ne. Rozhodně se pak podle svých pocitů k její matce a nikoli podle pocitů k ní.

Pokud si představím mamku jako tchýni, tak bych s tím neměl jediný problém. S celou jejich rodinou si velmi rozumíme. Jako tchýně bych ji dal 1*. Lepší si nedokážu představit.

Ve světě běhá plno žen, které jsou neschopné partnerství. Buď proto, že jsou sobecké. Nebo proto, že nenávidí muže - ať už sama, nebo jí to naučila maminka a maminku jejich babička. Nebo proto, že pro ní partnerství je až na osmdesátém osmém místě v jejich zájmech a hodnotách (na tom není v principu nic špatného). Nebo proto, že líná jako veš. Nebo proto, že dává přednost pohodlí před čímkoli jiným - pak to obvykle hraje na více stran, aby získala výhody z více zdrojů - třeba od maminky i muže i státu, případně i odjinud.

Toto by se mělo učit na školách, neb ženy, ženské časopisy a feministické organizace rámují všechny ženy automaticky jako oběti. Ve výsledku se počet žen, které jsou v partnerství jen problém a přítěž asi tak zestonásobil za posledních 30 let.

Nicméně z toho, že rok chodím s partnerkou, a ona se ke mně nechce nastěhovat - nelze dělat závěry. Je to příliš krátká doba, navíc to tu známe jen z jediné strany. Může to být krátká doba, může o vás také pochybovat (nelze si nevšimnout, že jste silný materialista - a ostatní stránky dost podceňujete), možná se do vás nezamilovala, možná tisíc jiných důvodů.

Existuje obrovské množství žen, které nejsou sto mít někoho rády. Nebo jsou silně citově uvázané jinam - ať už k mamince či jiné dospělé osobě libovolného pohlaví. V takovém případě nezabodujute, pouze budete dělat hejla, co to bude všechno platit, zajišťovat pohodlí - ale jakékoli vaše požadavky a nároky budou obtěžováním. Nicméně když čtu vaše hodnocení, vy si do těchto situací přímo chodíte, protože lákáte ženy v podstatě drsně na peníze, majetek, zajištění. Třeba se ale šeredně mýlím ve vašem dojmu.

Znovu, nelze z příběhu nic vyvozovat. Ona měla a má zdravotní problémy, invalidní důchod. Rodiče se obětovali pro ní. To by bylo nutné znát do detailu příběh i osoby obsazené v dané hře.

Vy jste tam přišel, vyhlédl si jí, nabízíte ji vyšší materiální status. Znáte ji pouhý rok. Chcete ji ale přestěhovat, totálně změnit její život. Odstřihnout ji ode všeho, spálit mosty mezi jejím minulých a současným životem. Argumentujete tím, že ji uživíte. Ona vám sdělujete, že by byla sama, a nudila by se u vás. Zřemě jste jí (zatím nebo navždy) nezaujal natolik, aby udělala revoluci ve svém životě.

Hezky napsané. I když to tak možná vypadá, rozhodně nejsem materialista.

Spíše chci dát svým blízkým to, co by si sami nemohli jinak dovolit a z toho mám radost.

Je pravda, že si rád pořídím to o čem si myslím, že mi udělá radost a většinou to není nejlevnější. Ale nepotřebuji k životu skoro nic. Když ale peníze jsou, tak se na ně nebudu jen koukat. Ale chci si je užít ve dvou.

Na druhou stranu mi stačí voda se suchým chlebem a nad ničím neohrnuji nos. Beru život pozitivně s optimismem.

Nechci nic měnit v jejim životě a už vůbec ne odstřihávat od rodičů. Navštěvovat a volat si mohou pořád.

Platit po mě nic nechce, když už, tak jedině na půl.

Problém je v tom, že má sama se sebou co dělat. Nemá příliš energie navíc. Nějak jsme se k danému tématu opět dostali a vypadá to, že by se k tomu mohlo chýlit tento rok.

když nechceš v jejím životě nic měnit, tak po ní nechtěj, aby u tebe bydlela. Už samotné stěhování je velká změna a to i v případě, že bude v kotaktu se svými rodiči. Musí to chtít sama.  

Marta 57/168/65, hledá milého muže - http://MamaMarta57.goshrink.com

Ahojky, přemýšlím právě nad tím, kam se jakoby chcete stěhovat. Něco jiného je to třeba tady, něco jiného zase třeba v nějakém menším městě : ) A taky potom dost záleží, jestli chcete byt  koupit nebo pronajímat. Určitě to nebude zpočátku lehké, i když zdát by se to určitě mohlo, ale věřím, že s přítelem nakonec vše v pořádku zvládnete a bude to mít dobrý konec : )  

Na začátku vztahu s mým přítelem jsem si prvně myslela že mě ve společném životě nic nepřekvapí. To jsem ale ještě netušila, že tomu mému zlatíčku chutná filtrovaná káva. Nějak jsem se přes to nedokázala přenést. Já jsem totiž zvyklá pít jen tu nejluxusnější kávu z prvotřídních zrnek.