Téma: Kamarád chodí s holkou, ale neví jestli je to TA pravá

Já bych do toho nešla. Jsem srdcař. Myslím si, že přítel není starý, naopak. V jeho věku bych čekala, určitě se najde dívka, která mu srdíčko rozklepe. Vztahy z rozumu pro mě nejsou i když už jsem stará, ne, ne. Navíc pořídit si dítě mi přijde nerozumné. Co když potká "ONU" dívku a opravdu ta láska tam bude. Přejede mu po zádech pendolíno (jak říká Julie), zamiluje se, co pak? Odejít od rodiny, je těžší, než ukončit nyní vztah, obzvlášť když ví, že tam něco chybí.

Kde bere záruku, že tahle dívka je ta pravá pro život? Myslím, že jako každá ženská (skoro) pozná i ona záhy, že jeho city nejsou úplně v pořádku. Co pak, může se na něj vykašlat ona.

 To je jen můj názor. Já bych z tohohle vztahu odešla a čekala. Dyk je to ještě mladík, dočká se.

Víš jak to je... samota je zlá, blbé myšlenky a hup, je tady ta, která vypadá nadějně.  

Taky mám pocit, že se jednoho dne prostě zamiluje, ale už bude vázán jinde a co pak.  

Jenže zase ona mu dávala to, co chtěl - blízkost kohosi. Tak si prostě říkal, že bude dobře, že to nějak dá. Další věc je ta, že vlastně šli oba do vztahu tryskem.. společné bydlení, plány do budoucna.

Ona ho velmi miluje, jenže není to vzájemné. Tedy on ji má rád, ale méně než ona jeho.  

Sakra, ta láska je tak nevyzpytatelná.  

Jenže on se bojí, že by ji rozchod ublížil, což asi ano. Takže pendolíno nejede po zádech, ale rovnou asi do pekla.  

Tak pokud bych odpověděla hopem, jen podle dotazu v názvu tématu (doufám, že ho admínek nezmění ), tak volba je jasná- je to jednoduché, není to ten pravý vztah. Kdyby byl, neváhal by ani vteřinu, měl by 100% jistotu. A tu nemá.

Mám z toho pocit, jako by se bál, že je snad starý (trouba, 30+, to dneska nic není, nejsme v době našich maminek, které se vdávaly v 18, kluci jen o málo starší). Je jiná doba a ve věku problém vůbec nevidím. Naopak, získá ještě více zkušeností..

Někde jsem sice četla, že nejlepší vztahy jsou vztahy založené na přátelství a na tom, že si dva mají stále o čem povídat, protože po x letech manželství to bude to jediné, co jim zůstane...

Ale, být na jeho místě nešla bych do toho. Klame sám sebe a taky svou partnerku, která si to nezaslouží. A nelíbí se mi, že si není jistý 100% láskou, váhá a přes to plánuje mimčo!! No to je na zabití.. Bral by si ji z rozumu, chudák holka... A co až se stane, že skutečně potká to pravé ořechové, praští ho to mezi  oči a zamiluje se. A bude tady manželka a mimčo. Tak co bude dělat? Odejde za tou pravou a tuto partnerku i s miminkem pustí k vodě? Nebo jak si to představuje? Nebo zůstane s ní, kvůli prcka a bude se trápit pro tu druhou? Nebo bude preferovat rčení, které preferuje většina chlapů, což zní- " I ženatý může být "šťastný". Jen to nesmí vědět jeho žena ". No fuj.

No nevím, nešla bych do toho. Fakt to není fér vůči té kočeně...

Sorbonos, jak jsem si všimla, věříš na věci mezi nebem a zemí. Ještě mne totiž napadla jedna varianta. Ať zajde ke kartářce. Nějaké prověřené samozřejmě. Ať jí o sobě nic neříká... A nechá to na ní. Třeba mu dá nějaké odpovědi.

Jinak mne zatím nic jiného nenapadá

Mám pocit, že by to nejen nebylo ani z lásky, ale ani z rozumu. Vždyť i jeho tělu se to příčí...

Indi, výborný nápad ta kartářka, že mě to nenapadlo.  

Asi ho vezmu za ruku a půjdu tam s ním, ať to s ním nešlehne.  

Baruško, možná se to tělu příčí, protože podvědomí působí. Sakra.  

Děvčata díky, já mu ze začátku říkala, že ta ŠÍLENÁ zamilovanost možná přijde, že někdy takový vztah z rozumu mívá lepší konce než úžasná počáteční zamilovanost, ale nevím, jestli zrovna to chtěl a měl slyšet.  

A samozřejmě jsem se sama uváděla příkladem. Asi blbým .  

Já vím, že jsem fištrón 

Nevím, chápu, že rozhodování je těžké, ale myslím, že klame sám sebe. A na manželství z rozumu má ještě vždycky dost času. Moře....

   Asi mám trošku jiný názor..... Pokud Tvůj kamarád je charakter a má ji rád, obdivuje její dobré vlastnosti, schoptnosti a ta dívka má v sobě něco milého, může to fungovat. Ale pouze za předpkladu, že se hošan dokáže po zbytek života ovládat a bude svoji polovičku mít rád jako dobrého kamaráda, bude si jí vážit a bude ji mít v úctě, protože jen on ví, co jí dluží. Předpoklad je, že se to dotyčná nikdy nedozví, páč by ji to dost ranilo (koho ne, že)  Časem přijdou radosti, starosti a musí dělat vše proto, aby je to semklo, ne rozdělilo. Myslím, že kdo hledá klid, oddanou duši je to dobré řešení. Moje tetička byla provdána „z rozumu" kvůli majetku......

Já jsem taky srdcař, takže bych do toho taky nešla. Nemohla bych plánovat rodinu někde, kde jsem já, ale není tam moje srdce. Neumím si představit, že bych si pro manželství a rodinný život dobrovolně vybrala někoho, o kom už dopředu vím, že s ním budu žít spíše jako s kamarádem než jako s partnerem. Takže za mě ne - ta pravá na něj určitě ještě někde čeká - byla by škoda to hledání vzdát / rezignovat.

Děvčata díky.  Já se na to dívám podobně jako Julie, ne že bych nevěřila ve velkou lásku nebo zamilovanost, ale proto, že to mám asi v hlavě naruby a myslím si, že kvalitní vztah nemusí být nutně postavený na hormonech.  

Ale jak tak koukám, vy všechny jste jako on. . Takže budu muset své postoje přehodnotit a asi použiji argumenty, které jste mi tady předložily a hold už to bude na něm.  

Sorbi, myslím si, že on sám tím, že se tomu brání už dostatečně projevuje svůj názor. Zkušenost ale člověka dožene k názoru, že je hlavní spokojenost i bez velkého hormonálního třesku. Kde je záruka? Nikde.... ani tak - ani tak Protože zamilovat se - to se může stát vícekrát za život a tady je to už jen na každého zodpovědnosti. Sám si musí položit otázku, že pokud s ní založí rodinu, aby to nebylo jen z lítosti k ní, ale aspoň pro svou touhu po rodině, když ne ze zamilovanosti.

Víš, srdci se poradit nedá. Tzn. jsou to spíš velmi dobří přátelé, ale zamilovanost z jeho strany asi není, jak píšeš. Hrozí pak, že když jednoho krásného dne pozná JI a to srdíčko se zastaví (jak píšeš), tak že spálí rychle mosty a půjde za NÍ. Takže asi můžou být obavy na místě a asi i  oprávněné. Racionálno a zamilovanost nejdou ruku v ruce, myslím si.