Téma: 37letý přítel za život nic nenašetřil a nechá se vydržovat matkou - může být dobrý otec a partner do života?

Zdravím všechny dobré duše na MS

rozhodla jsem se Vám svěřit se svým trápením. Připravte se na to, že to bude na delší povídání.

Někdy před rokem jsem potkala svého nynějšího přítele (37). Bylo to v době mezi svátky, přijela jsem ze zahraničí za rodinou na 2 týdny. Podnikli jsme několik procházek. Zjistili jsme, že si rozumíme, máme stejné záliby, názory. Chtěla jsem ho trochu víc poznat. Domluvili jsme se a na hory na běžky. Cítila jsem se s ním dobře, bezpečně. Považovala jsem ho za zdravého, vnímavého a rozumného člověka. Nemohla jsem tomu uvěřit, získala jsem dojem, že to je TEN, na kterého jsem čekala. Věděl, že zase odjedu, domluvili jsme se, že za mnou přijede.

Udržovali  jsme virtuální vztah v dalších týdnech a měsících. Cítila jsem se po dlouhé době zase zamilovaná. Mrzelo mě, že nemáme možnost sdílet to v reálu, ale každý den jsme si povídali 2 - 4 hodiny po Skypu. Malovala jsem si vše v zářivých barvách, stvořila jsem si sen o naprostém souznění ve všech rovinách. Jenže zázrak se nekonal. V únoru za mnou přijel na týden. Jenže bylo to trochu jiné než jsem čekala. Uvědomila jsem si rozdíl mezi námi - v intelektuální rovině - on truhlář, já magistra přírodních věd. Nezná věci, které jsem do té doby považovala za základní, nezná spisovatele, literaturu, gramatiku - píše otřesné hrubky! Měla jsem dojem, že nic nechápe, ničemu nerozumí, a má v hlavě piliny. No snad mu to mohu odpustit, zase dovede jiné věci, je šikovný a práce mu jde od ruky, utěšovala jsem se.

Po půl roce v zahraničí jsem přijela do ČR a mohli jsme se vídat. Každý víkend za mnou přijel. V té době bydlel v domku u maminky 140 km od mého bydliště. Dojíždění ho unavovalo, tak se rozhodl přestěhovat se za mnou. Od listopadu bydlíme spolu v mé malé garsonce (20 m2) a já uvažuji, co mě s ním čeká.

Zjistila jsem, že za celých 20 roků práce nemá ušetřeno nic. Nechápu to. Když jsem s ním o tom mluvila, tak řekl, že hodně cestoval, něco investoval do auta a do přítelkyně, za kterou dojížděl 100 km 4 roky. Jak jsem zjistila po jedné z mých návštěv u něho, tak mamince celé roky NIC nepřispíval a nechal se živit! Nedovedu to pochopit. Tvrdí, že když jí chtěl dát peníze, tak si je nikdy nevzala. Snad doufala, že si je ušetří na bydlení, jenže milý přítel si neušetřil nic

Přiznám se, že toto zjištění mě trochu odrazuje. V poslední době hodně přemýšlím o tom, zda je přítel vůbec schopen uživit rodinu. Vím, že je pracovitý a snaží se, v dnešní době to není vůbec lehké, jen si prostě nejsem jistá, jestli dovede hmotně zabezečit rodinu. Mí přátelé a známí - každý už má rodinu a já cítím, že už nemohu dlouho čekat, pokud chci dítě. Jenže nemohu si pořídit dítě, dokud nemáme zajištěné podmínky = bydlení.  Nedovedu prostě pochopit, jak je možné, že si chlap v 37 nedovede zařídit život, vytvořit zázemí pro svou rodinu, nemá ženě co nabídnou.  Jinak přítel je povahově perfektní. Milý, veselý, upřímný, obětavý, má mě rád. Funguje nám to docela dobře, dovedu si představit žít s ním po zbytek života. Odrazuje mě ale ta nejistota hmotného zabezpečení. Nemohu si dovolit čekat dalších 5 - 10 let než si ušetříme na větší byt. Nejsem materialista, snažím se dívat na věci realisticky (taky mi není 20) a je mi jasné, že lásky se člověk nenají a střechu nad hlavou rodina potřebuje

Další věc jsou jeho zdravotní potíže. Přítel se zmínil již dříve, že má laktózovou intoleranci a míval dříve ekzém, jenže od podzimu ho to trápí děsivě. Má pokrytá celá záda, hrudník, nohy i ruce. Snažím se mu pomoci, aby se uzdravil. Hodně jsem toho přečetla o detoxikaci, kupujeme hodně zeleniny i ovoce, objednala jsem ho k lékařce. Jenže jak se snažím zjišťovat si o této nemoci informace, dočetla jsem se, že se jedná o dědičnou nemoc. Mám astma a v dětství jsem také trpěla na atopický ekzém. Mám strach, aby se to nepřeneslo i na naše dítě, pokud si někdy pořídíme rodinu.

Co mě s ním čeká? Mám se s ním rozejít a čekat na někoho, kdo bude odpovídat mým přestavám a požadavkům, s kým si budu rozumět ve všech rovinách - fyzické - emocionální - intelektuální - ekonomické? Nebo jít do nejistoty s mým přítelem a doufat, že se nám bude časem dařit lépe? Jak to vidíte??  Děkuji za přečtení a odpovědi.