Téma: Jak můžeme pomoci týraným ženám

Žádná žena by nebyla týrána, kdyby - měla kam jít, kdyby měla svoje bydlení jak zaplatit a zajistit nějaký standard svým dětem. Pak jsou tu ještě ženy, které by se nedokázaly vzdát nadstandardu, který jim poskytuje tyran. Tak tohle jsou dva druhy žen, s kterými jsem se setkala já. A tady je myslím zbytečné se ptát, která si za to může.

Myslím, že se o tom málo ví. Proto chci aby jste o tom přemýšleli. Já nejsem naštěstí v této bezvýchodné situaci. Vím, tady legrace končí a je třeba ihned ukončit vztah, kde se vyskytne násilí. Jenže ženy se vdají a pak teprve se z hodného člověka stane tyran. Nečekají to. Pomalu a manipulativně a ta žena je již v pasti a má smrtelný strach.  A my jí musíme poskytnout oporu tím, že jí věřit budeme a budeme o tom přemýšlet. A tím ji posílit!

 Milá Marki, web Silná žena znám, jsou to pěkné stránky. A zkus mrknout také na www. vnitřní bohyně.cz, ty jsou také zajímavé a nadčasové...

Osobně jsem předsvědčená, že si za to mohou ty ženy. Co druhému nedovolíš, to prostě dělat nebude. Tím chci říct jen to, že člověku, který má potřebu někoho ponižovat, buď vezmu vítr z plachet svým chováním nebo odchodem.

Rozhodně nesouhlasím s tím, že dříve muž takový nebyl a změnil se až po svatbě apod. To prostě není pravda. Tyto vlastnosti má v sobě člověk stále a jde jen o to, že je prostějšek nevidí, resp. častěji vidět nechce.

Takže znovu opakuji, ano mohou tyto ženy sami.

Jak jim lze pomoct? Prakticky nijak a zkoušet to, je tak ztráta času. Mohu takové ženě říct, aby odešla, navrhnout jí jak může situaci řešit, například kam se obrátit pro radu, pomoc s tím či oním.., ale pomoci jí prostě nemůže nikdo kromě ní samotné. Právě ona musí začít pracovat sama na sobě, svém sebevědomí.. a to jí nikdo do hlavy nevtluče. Zvlášť, když ony samotné to často ví, že to není v pořádku, ale obavy z toho, že ztratí co mají nyní, jsou pro ně důležitější než vlastní sebedůvěra.

Já osobně si myslím že bys neměla vyjadřovat svoje debilní názory veřejně. To je to samý jako kdybys řekla že za znásilnění si též můžou sami.

Týraná žena se stydí z několika důvodů. Jedním důvodem může být už to, že vůbec týraná je
Je obrovská hanba být bita, nechat si to líbit. Je hanba, že si žena takového muže vůbec vybrala, že ho milovala, že s ním má děti, že to nepoznala. Už to je životní prohra.

O násilí je velice těžké nejen vyprávět kamarádkám u kafíčka, ale ani psychologové tomu v té syrové podobě zpravidla nevěří.

Agresivní muž obyčejně umí tuto vinu, tento pocit v ženě vyvolat. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Navíc agresor může ve společnosti vystupovat jako naprosto pohodový, společenský člověk

Navíc je se ženou neustále manipulováno a je to ona, kdo je stavěn do světla někoho, kdo ne zcela zvládá… a je to často ona, kdo neustále o sobě pochybuje. Vnímá to často jako svou vlastní prohru, a více než obvykle se cítí za svou situaci vinna.

A strach? Strach je zde skutečně strachem o přežití. Skutečně týrané ženy mají jen malou šanci od svého tyrana odejít. A jen málokdy se rozvedou, protože není jak. Ví, že hrozby nejsou plané a že mohou být uskutečněny. Vykázání násilníka je pro skutečně týranou ženu hrozbou do budoucnosti – tento násilník se s největší pravděpodobností vrátí. A možná ještě více k násilí nakloněný. Narušená osobnost si nějaké to vykázání z domu nevysvětlí jako trest či zamyšlení nad sebou, její agresi k ženě to ještě více vystupňuje. Zavolat policii se také nevyplatí i z toho důvodu, že její pomoc není vždy jistá

Navíc ví, že skutečnou pravdu jí nikdo nikdy neuvěří, protože k uvěření není. Někdy je strach spojený i se strachem o blízké, o děti, o rodiče, - ne vždy to je vázáno na ekonomické poměry, ale také na společné zájmy, třeba zvířata… atd. A také na to, že kolikrát odejít ani není kam. Kam může taková žena odejít, když například nemá finanční prostředky? Do azylových domů? (Ty na toto přizpůsobeny nejsou). K příbuzným, kteří kolikrát nemají o její situaci ani tušení, a kterým ona nechce sama – již z výše uvedených důvodů - nic říkat? Informovat příbuzné, známé, je velice těžké. Týraná žena, pokud se již někomu svěří, tak většinou s jedinou podmínkou: aby o tom mlčeli. Své známé téměř zapřísahá, aby v této věci nic nepodnikali. Sama ví nejlépe, proč.

Není kam se ukrýt, není kam utéct. Navíc když muž má vždy možnost znát adresu nového bydliště své ženy. Slyšela jsem názor jednoho psychologa, že týraná žena je se svým trýznitelem zčásti i proto, že chce sama sobě dokázat, že to zvládne a chce si dokázat, jak je dobrá, že to je vlastně její pýcha. Není. Jen to naše společnost ještě nepochopila, že pro týranou ženu, oběť domácího násilí, odejít z tohoto pekla není jak. Je to past, ze které není úniku. A jejíž smyčka se uzavírá. Protože agresivní chování se obyčejně časem stupňuje a graduje. A pokud ne, stává se, že muž již prožité – prošlé násilí považuje za zapomenuté, jako kdyby ani nebylo. Nemlátím, nebiju, nevyhrožuji ti smrtí teď a nyní, tak se vlastně nic nestalo

Jednou vykonané násilí zůstává napořád, dá se odpustit, ale nejde zapomenout. Navíc žena nikdy neví, jestli a kdy se bude násilný útok opakovat, kdy ta chvíle opět nastane; nikdy si nemůže být vedle takového člověka jista a cítit se v bezpečí.

Velice mučivý je také ten pocit, že ten, kdo má milovat, chránit, pečovat – ten svou agresí dává najevo nenávist, ne- bezpečí, nejistotu.

Kolik takových žen mezi námi žije? Samotných, utrápených, zoufalých, v bludném kruhu své situace, ze které není východisko – navíc ve společnosti, která se domnívá, že východisko a pomoc nabízí? Není tomu tak. Dokazuje to i případ spisovatelky Simony Monyové. Měla spoustu čtenářek a obdivovatelek, mnoho žen četlo a vnímalo její příběh, ale nebylo jak jí pomoci.

Týraná žena je v naší společnosti zoufale sama.

Ke strachu o přežití a z neúčinné pomoci se navíc přidává také strach z lidí a z jejich reakcí. Tento strach je spojen s výše uvedeným studem a s pocitem viny. Jak je zřejmé i z reakcí lidí na Novinkách a v současných diskusích na toto téma, odsuzovaná, nepochopená, ta, kdo za to může, je téměř vždy oběť, tedy ten, kdo z kruhu týrání neuměl odejít. Společnost a lidé jsou obyčejně, aniž chtějí, a aniž to mnohdy tuší, spíše na straně násilníka než oběti. Protože kdo nikdy nezažil, nemůže, nemá jak chápat. Otázky – proč s ním žila, proč si ho brala? Proč od něj neutekla? Jsou zcela bezpředmětné a není na ně jasná odpověď, protože spíše pravidlem je to, že žena nemá „jak“ odejít, i kdyby chtěla. A navíc také proto, přesně podle vyjádření S. Monyové – život s násilníkem je pro ostatní jako sci-fi. I proto taková žena zůstává se svým trýznitelem – samotné se jí to téměř nezdá být skutečné, sama sobě si namlouvá, že to snad jen ona přehání, že je zvýšeně citlivá, že se jí podaří najít východisko, že to zvládne.

  Osobní zkušenost s týráním nemám, ale znám v sousedství paní, která byla psychicky týraná od manžela a jeho rodičů. Několikrát ji bylo nabídnuto odstěhování a pomoc. Jak od jejích sourozenců, tak od sousedů. Nikdy to neudělala, tchánům dosloužila do smrti. Jejich děti, které se osamostatnily a založily rodiny si ji chtěly vzít k sobě a zařídit rozvod, ani oni nesouhlasily s chováním otce. Ta paní od něj nikdy neodešla a vloni ovdověla. Potkávám jí na hřbitově a sousedé říkají, že je tam každý den, tyranovi zapálí aspň 3 svíčky a jde domů. Připadá Vám to normální?  Souhlasím s Veselkou.

Nikdy nepochopíme, dokud nezažijeme. Zvenčí to řešení vypadá velmi snadné, ale nikdo neví, jak je to doopravdy a proč ta paní neodejde. Tak je to u všeho. Můžeme se jen dohadovat, ale pokud si neobujeme jejich mokasíny a neurazíme v nich kus cesty  nezjistíme, kde bota tlačí.
Každý jsme jiný a každý to zvládá jinak. Je to vnitřní síle. 

Nechci říkat víc než musím, takže jen řeknu, že já si ty mokasíny už kdysi obula a vím, že to jde, jen musíš znát svou vlastní cenu.

 Každý si k Tobě dovolí tolik, kolik mu dovolíš, aby si dovolil....

Každopádně, souhlasím také se Sorbonos.

Vzpomínáte na film "Noci s nepřítelem" Nejsem si jistá, jmenovalo se to tak? Jak se hlevní hrdinka zachránila tím, že se naučila plavat, předstírala utopení a utekla manželovi, který si jí opět vypátral? Připadala vám jako slaboch? To je válka vážení, to není nějaká pipka, která si to nechá líbit. Možná si na začátku nevšimla něčeho a vzala si toho psychopata. Ale psychopati jsou velmi inteligentní manipulátoři. Myslíte, že byste si nevzali takového laskavého, úspěšného, pozorného, silného muže, který se jen trošku liší protože nechce aby žena chodila do práce, všude s ní chodí a možná je trošku opatrný na peníze? Je Vám oddaný a láskyplný?

Přece každý vztah je sázka do loterie.

Jednou provdaná, s dětmi a týrání se stupňuje. Mě by stačilo jednou projít takovou mlátičkou a možná bych se z toho vzpamatovávala buhvíjak dlouho, bála bych se lidí, bála byche se nesmyslně, jak ochromená a to bych byla v klidu a v soukromí bez skutečného již ohrožení. Přepadení je otřes. Taková týraná žena se bojí o svůj život denně. Nikdy neví co bude spouštěčem a tak se tomu snaží vyhnout. A myslím, že dělá správně. Opravdu se tomu musí vyhnout, vyhýbat, až se z toho vysmekne a uteče. Ale tak aby se ochránila. Ono totiž i čas na oddech, na zahojení ran /třeba v nemocnici/, psychická podpora veřejnosti, to jsou pobídky. Nemůžete odsuzovat někoho, že zvolil cestu odorace tyrana, když to vedlo k jeho psychickému a fyzickému přežití.

Nejhorší je, že si nedovedeme představit situaci ve které jsme nebyli a pak uděláme víc chyb než prospěchu. Například právě povyk policie rozzuří toho tyrana k ještě sadističtějšímu útoku, ale tak aby to nebylo vidět.

Žena si musí rozmyslet jak sbírat síly a zajistit si ochranu i po odchodu od tyrana. Jedním zákonem je, že tyrani jsou slaboši. Toho se dá využít. Druhá věc je příprava. Nejdůležitější je motivace. A tu my nesmíme ženě ubírat  tím, že budeme paušalizovat, že si za to může, protože si ho neměla brát.

  Né brát, ale včas odejít. Protože vychovávat děti v tomto ovzduší, je přinejmenším blbost. Protože když to děti vidí, co dělá otec matce, jak myslíš, že bude vypadat jejich život? Dále je to už jen začarovaný kruh, který je na generace. A to je špatně, protože kdyby se ženská zamysela a rozhodla se odejít v pravý čas, zachránila by alespoň duševní klid dětí. Takhle z nich vyrostou pokřivené osoby. Náslí, plodí násilí. Ženská má mít víc rozumu jak chlap, nenechat si nic líbit, protože je mámou a není to pouze její život, ale také život dětí.

Je to žena, kdo musí chtít říct DOST!

Nikde jsem se ale nedočetla jak ted hned takové ženě okamžitě pomoci!!!

Dočteš se TADY