Téma: Povídka skoro vánoční

„Tak jsme stihli nákup, Ťapino a pro tebe mám krapet šunky. Já vím, že bys uzeniny neměla, ale je od nejlepšího řezníka a to by sis měla považovat, protože starej Hornoff je Pan mistr, kdybys věděla, co je velký pé, “  rozmlouval k psíkovi pan Poustka. Hnědé oči se moudře zadívaly na pána, jako že mu rozumí a přece takovou dobrotu nelze jen tak zhltnout, ani když je dnes Štědrý den a za chvíli bude čas večeře.

Abyste věděli, pan Poustka byl policista ve výslužbě, kam ho předčasně poslala vrchnost, protože jednomu nadřízenému se zdálo, že chromý policajt nemůže správně zastávat svůj úřad. A to se zmýlil.   Letitá rutina má cenu zlata, ať se jedná o řezníka nebo policistu. Nic na tom nemění, že takový řezník si ufikne prst, právě když porcuje kotlety a policajt se někdy postaví na místo, kam zabloudí střela pachatele. Noviny tenkrát psaly, že při útěku kasaře J. V. došlo k pokusu o vraždu  komisaře, pana Ladislava P. , a v poslední vteřině jej zmařil hlídkující strážník, ale pan Poustka věděl své. Strážník odvrátil jen první ránu a druhá proletěla nohou pana komisaře.

On ten Pepík Vošahlíků, alias Pepa-Kasa byl sice lump a kolipak let si vlastně odseděl za ty otevřené trezory? Na rozloupnutí zámků byl machr, ale člověka by nezastřelil, to zase ne. I když, možné je všechno…, rozjímal kriminalista.  Jenže provádět výslech mrtvého nelze a také není dobré se vrtat v minulosti, co už nejde vrátit.

Pro pana  Poustku žádný svátek neplatil už drahně let. Vrchní komisař žil sám od doby, kdy mu utekla žena, protože policajt je policajtem i doma, a jak se někde šustne zločin, musí být na nohou a po ruce, i kdyby měl třeba právě svatbu a tomu  ženské nerozumí.  Tedy sám nebyl, jeho věrnou přítelkyní byla Ťapina, taková ta pouliční rasa, ale čistá, však mi rozumíte. A jak nemáte nikoho k podarování o Štědrém večeru, je takový svátek na čočku i kdyby vyhrávali koledy na každém rohu.

Přesto tu a tam svátek nastal. To když se panu komisaři povedl zvlášť dobrý kousek a nějaký osvícený redaktor napsal plným jménem, kdože pachatele dopadl. Třeba jak si na služebně nacvičili kapsářskou rutinu, aby věděli, kdy se ruka vloudí do kabátu, cítili i ten nejmenší záchvěv,   na jarmarku si pak hráli na venkovské strejdy, až se pachatel  chytil na volavku. Takové služební podrobnosti ovšem noviny zamlčely.

A tak pan Poustka s Ťapinou pajdali zšeřelou ulicí a při pohledu zdálky by se dalo tvrdit, že ta osoba se ubírá skoro  běžnou chůzí, jako by ani neměla zdrátovanou nohu od průstřelu. Ulice vedla  na kraj města, ještě jedna zastávka autobusu, pak už je konečná, domek pana komisaře a les, co má tak ráda právě Ťapina. Policajt, třeba je v. v. , má oči všude, i když se šourá s nákupem, kde je ta moc dobrá šunka.

 „Copak to tu máme, Ťapino? Tadyhle někdo zapomněl tašku nebo co. A na zastávce. No jo, nasedl do autobusu a na tašku zapomněl. Fuj, nečuchej k tomu, nález se musí vrátit neporušenej, to bys mohla vědět, když jsi skoro policejní pes. “ Povídal pan Poustka  a už se rozhlížel, komu by zapomenuté zavazadlo mohlo patřit. Když se den nachýlí a k tomu den sváteční, v těch končinách nepotkáte ani lišku, natož člověka.

„Počkáme na zastávce, až si ten trumbera vzpomene a vrátí se.  A tuhle si sedneme. To se nemá, aby se pes povaloval tam, kde je místo pro lidi, ale když  zem je prochladlá a já tu lavičku po tobě očistím. Tak výjimečně, Ťapino hop. “

         Po chvíli pan Poustka začal ze zimy poposedávat a přemítaje o dlouhé cestě k policejní stanici, kam zapomenuté předměty patří, pohlédl na psa a povídal,

„my tu tašku vezmeme domů a ráno ji odevzdáme. Vstávej! “

       Cesta k osamělému domku nebyla dlouhá, avšak stačila na probuzení policejní hlavy, i když byla v důchodu a nastával Štědrý večer.   Pan Poustka zrychlil, co mu jen křivá noha dovolila, v zádveří odhodil kabát, skopl boty, ještě stačil naservírovat slíbenou šunku,   nalezenou tašku postavil na stůl a rozžehl velké světlo.

        „To by bylo, abych nenašel nějakej identifikační předmět…, “ bručel si do kníru pan Poustka.

„Copak je zabalenýho v těch novinách? Áha, ryba. Ta musí za okno, do rána bude tuhá. Portmonka! Tak to je ženská! Chlap ji nosí v kapse.   To je všechno? “ Správný policajt, a to pan Poustka byl, proklepe corpus delicti, že mu neunikne ani chloupek. Převrátil tašku a zaklepal na dno. Úzký papírek se pomalu snesl k zemi. Takový obyčejný proužek, co na něj kupec píše cifry tužkou a pak ji zastrčí za ucho.

„Účet, co? Odkud asi? A teď ta šrajtofle. Fotka chlapa. No jo, ženská jako vyšitá. Nějakej mladej, že jo? Dvě kačky a sedumdesát halířů. To jí moc nezbylo. Známka na dopis. Další fotka. Už jsi viděla Ťapino podobnou káču? Neviděla, co? Ale já ji chci vidět, vrazím jí bágl a nebudu si brát servítky, to ti povídám. Zapomenout rybu na veřejným prostranství a ještě k tomu na Štědrej večír, to je skoro zločin, i když na to paragrafy nepamatujou.

Tak jdem na to. Kluka z fotky neznáme. Asi má čistej rejstřík. Druhej obrázek, tři, čtyři, pět lidu na zahradě, mají moc malý ksichty, vezmu na to lupu. Účtenka.   Von ten cetlík je pěkně utrženej. Jako přes vostrý zoubky, to nebejvá, co? Dycky to uškubnou všelijak a tadyhle ne. Nějakej lepší krám, to by mohli bejt na drátě, co říkáš, Ťapino? A nespi, když tady pátráme po neznámé osobě! “

Pan Poustka vzal telefonní seznam. Komisař musí mít telefon, i když  není služebně aktivní, to už tak úřad žádá.

„Rybárna, ryby… tady je to, ryby, drůbež, zvěřina, teď už všichni seděj u svátečního stolu, telefon nezvednou, zapíšeme adresu. A teď ta společná fotka. “

          Pan Poustka vytáhl lupu ze šuplíku kuchyňského stolu. Pořádné zvětšovací sklo je při pátrání nezbytná součást a potřebuje se skoro pořád.

„Kdopak to tady… hele, to je ten kluk z fotky, dva špunti, mladá paní asi, a tadyhleta? Že by naše zapomněnka? No jo, ale kde ji najdeme, když nejsi stopař, Ťapino? “

Pana Poustku zaujalo cosi na fotografii, i přinesl silnou lampu, aby si dobře posvítil a dlouho zkoumal obrázek. Skupina lidí na zahradě, u levého kraje část domku,  kousek střechy, obyčejné bobrovky, co má většina baráčků.

„Divnej okap, asi ohnutej hák, a copak  je to za lidma? To si musím vzít ještě jednu lupu. Ahá! Strom a pořádnej. Smrk nebo modřín podle kůry. Zkosenej roh domku, kulatý okno ve štítu.  A pak už jen plaňkovej plot a šmytec. A co ten sloupek? Zděnej s tahanou omítkou a nahoře ostrá stříška s taškama. Takovej odsud neznám.    Prkna v plotu rozbitý. Jestli je to fotka bůhvíodkud, nemůžeš ji Láďo najít. A co když je z města? Někde zkraje, kdepak jsou přízemní domky? “

Pan Poustka schoval peněženku do náprsní kapsy, rybu uložil zpět do tašky, vzal policejní baterku, natáhl boty na dlouhou cestu, zacinkal vodítkem,

„a Ťapino jdeme. Ta ženská je nešťastná a to dnes nemá bejt. “

          Zkušený policista ví, jak spolu věci obvykle souvisí a když najde rybu v tašce, nebude její původ hledat na hony daleko. Ale ať byl sebezkušenější, nedovedl by vysvětlit, jak pes pozná, že právě tahle procházka bude delší.

          V každé končině města má být hlídkující strážník s píšťalkou, to kdyby někdo tropil neplechu, aby zjednal pořádek, a když bude třeba, tak i posily přivolal.

„Dobrej večír, pane komisař. Copak hledáte v našem revíru a ve svátek? “

„Dobrej, dobrej, strážníku… “

„Nejezchleba, pane komisař. “

„Tak pane Nejezchleba, kdopak má ten obchod rybami, co je tady vedle? “

„Dneska už rybu nedostanete, kdepak. Tam nikdo nebude. Nebo se něco stalo? “ 

„Poslechněte, pane Nejezchleba, chodíte k nim nakupovat? “

„Já ne, ale moje paní. Já jen kontroluju kvitance. Pro pořádek, víte? “

 Pan Poustka sáhl do portmonky pro cetlík.

„Nevypadají takhle? “

„To si musím posvítit.   Počkejte… helejte… ne! Tydlencty, krásně utržený, mají v rybárně o dva bloky vejš. To je podnik  bratra tohlenctoho. Voni se nemaj rádi, víte? Tak chce jeden druhýho trumfnout. Nějaká zpronevěra, co pane komisař? Náš starej, ehm, promiňte, náš komisař je na manka pes, tak se jen tak ptám. Služebně, samozřejmě. “

„Ale né, jen jsem našel tašku s vánoční rybou, tak bych ji rád… “

„No jó, nechte ji u nás na strážnici a my se po svátcích poptáme, komuže to… jsem řekl hloupost, že jo? Vánoční ryba má bejt dneska na stole, pak už to nemá tu váhu a kdoví, jestli by vydržela."

Dobrý stážník má o svém revíru vědět všechno a tenhle se panu Poustkovi zamlouval.  Sáhl pro fotku a pravil,

 „podívejte se, kdybyste jen tak náhodou, znal ten baráček nebo lidi. “

„Hm, to by chtělo lupu, vite. Při mý baterce houby uvidím. Ale skočte k nám na strážnici, kluci maj podrobnou mapu, třeba něco najdete. O tři ulice dál a doprava. Ptejte se na Frantu. “

Pan Poustka strážníkovi poděkoval, zasalutoval jen tak ze zvyku, potřásl Ťapině vodítkem, jako že už jdou a vydali se na služebnu.

         „Co vás přivádí, pane komisař? Nestejská se po službě? “

„Já už trochu ve službě jsem, “  hlesl pan Poustka tiše.  „Jako soukromý vočko. “

„A jejej, záletná panička? “

„I kdepak, ale kdybyste se podívali na tyhle lidi nebo kde je takovej baráček. “

„To by moh‘  vědět Bóža. Do penze to má za pár a třicet let šlapal samý předměstský rajóny. Za chvíli tu bude z obhlídky. Dáte si s námi grog, že jo? Já vím, že se to nesmí, ale to jen výjimečně, pane komisař, když je ten svatej večír. “

„Vysokej strom, říkáte? Smrk nebo tak něco? To má v zahradách na okraji skoro každej. “  Zamyslel se strážník, řečený Bóža.

„Počkejte, tuten sloupek s tahanou omítkou dělává Vincek Smolků jen pro svý kamarády. To je jeho zednickej podpis. Takovejch moc nejni. A tadle vostrá stříška, tu má u nás Doubrava, taky Silovský, jo abych nezapomněl, Andrlíková. Ale zase nemaj plaňkový ploty. Kdybyste chtěl čtvrť za řekou, tak plot s plaňkama a tímdle sloupkem má Bejvl, Ferenc a taky…“

„Baráky, kde bydlej samotný chlapi mi neříkejte. Musí tam bejt ženská. A k ní patřej mladý s dvouma mrňousama. Ve štítu mají kulatý okno a jeden roh baráku zkosenej. “

„Kulatý vokno má Bečvaříková, Vítovcovi,  a zkosenej roh, ukažte, jak vypadá? To by mohla bejt stará Laubová, ale ten smrk letos porazili, nechali jen vysokej kmen na houpačku pro děti, přitom jim to vzalo kus okapu, takže strom už nejni a ta fotka musí bejt starší, protože plot je opravenej. “

„Dobrý večer, paní Laubová, nezapomněla jste dnešního odpoledne ve městě nějaký předmět? “

„Božíčku, to víte, že jó. Brečím celej večer, kdybyste věděl, jaký je to neštěstí. Voni ty moje dětičky měly slíbenou sváteční večeři a já se k nim bojím s prázdnejma rukama. “

„Tak od začátku, matko. Co jste ztratila a jak to vypadalo? Popis předmětu, ukažte velikost, jaká barva, ať to odsejpá. “

„Vy se ptáte jako policajt a já nic neprovedla. “

„Žádnej policajt, copak nevidíte, že jsem v důchodu. Jen jsem našel nějakej předmět, tak se poptávám, komu patří. “

„To jsem si oddychla, já myslela, že jdete kvůlivá mýmu Karlovi, jako synovi, víte? “

„A copak váš Karel spáchal, ehm provedl? “ V tu chvíli si pan Poustka uvědomil, že vystupuje jako vyšetřovatel a to se k nešťastné osobě nehodilo.   Pokračoval mírně,

„třeba to nebude tak zlý, kdybyste mi řekla o co…“

„Ále, je zaměstnanej v závodě se střižním zbóžím, víte? A jak je mladej, tak je hloupej. Celej tejden prodával jeden štof za nižší cenu, ani se nezeptal a teď má v kase manko. Pan šéf mu to dal k náhradě a Karel se bojí, že ho udá policajtom, když to nezaplatí. Z čeho by to moh‘ zatáhnout, když má tři hladový krky, že jó? Když přijde o práci, je s rodinou konec, dyť víte. “

„Kolik dělá to manko? “ Zeptal se opatrně pan Poustka.

„Bez tří korun stovku.  To jsou hříšný peníze pro mladý. Kdybych měla, tak mu půjčím, ale já už si nemůžu koupit ani cikorku. “

„No jo, manko musí kluk vyrovnat. Tak co jste ztratila? “

„Já husa šla do Morávkovic koloniálu, kde maj tu móc dobrou cikorku a domů že pojedu autobusem, abych byla u mladejch dřív, ale krám už měl zavříno. Tak čekám na zastávce, pak mi přišlo líto toho dvacetníku za cestu,  to by byla rozmařilost, když mám zdravý nohy, v tej tmě jsem chytla jen jednu tašku a druhá s kaprem tam zvostala i s portmonkou. Měla jsem tam dvě sedumdesát na tu cikorku. Když jsem se vrátila, byla taška fuč. “

V tu chvíli se pan Poustka obrátil, chvíli  hrabal v náprsní kapse a povídá,

„tuhle máte nějaký smítko“, a máchl rukou po zástěře,

„a nebrečte, taška se vším je tady a my už musíme jít. A prohledejte si kapsy, jestli tam to smítko nespadlo. “

„Jéžíš, vy jste hodnej, tašku jste vrátil, kapra i s penězma, ani nebude nikdo věřit, to je nad slunce jasný, že nejste policajt,  hned jdu za mladejma, ani vám nemám co dát, až budu brát důchod, upeču buchty a přinesu, mám je jak péřový, s čím je máte rád, kde bydlíte pane, pane…? “ Ale to už byl pan Poustka ten tam.

           „Tak to vidíš Ťapino“, povídal pan Poustka cestou domů, „odpoledne to vypadalo na obyčejnej den, teda až na tu tvojí šunku, a přitom je to nejkrásnější Štědrej večer za dlouhý léta.   Takovej svátek má pravou hodnotu, jen když můžeš někomu udělat radost. Já si odpustím pár viržínek, tobě koupím koňský buřty, patnáctýho berem a ta stovka nám ani nebude chybět. “