Téma: Studium na zdravotnické škole - strach z praxe v nemocnici

  Musíš se zapřít a jít. Nic jiného Ti neporadím, zvlášť když máš strach ze všeho. Asi seš z domu zvyklá na rodičovské zázemí a podvědomě se bojíš osamostatnění....

Nezkusila jsi psychologa? Tam bych se asi obrátila jako první.

Myslím, že Ti chybí sebedůvěra. Prostě si nevěříš, a myslíš si, že to nezvládneš, ostatní to poznají a Ty se budeš cítit trapně. Je to dost těžký problém, protože tohle musíš opravdu zvládnout sama. Je Ti osmnáct, zrovna tak jsou na tom Tvé spolužačky. Žádný učený z nebe nespadl, každý se ve všem zezačátku trochu motá, tak není třeba se obávat, jsi jako ostatní, jen si to bereš trochu moc k srdci a to Tě oslabuje. Klidně tam jdi a dívej se kolem sebe otevřenýma očima. Když něco nebudeš vědět, zeptej se. Toho se vůbec neboj, horší by bylo, kdybys něco zkazila jenom proto, že by ses bála zeptat z důvodu, aby si někdo nemyslel, že jsi blbá. V tom případě se ničemu nenaučíš a opravdu blbá budeš a zůstaneš. Takže žádné strachy a hurá na praxi...

No určitě platí co napsala tuhle Julie, musíš se zapřít a jít a když budeš moc chtít a překonáš to v sobě, všechno bude jednodušší..... je to podobný asi jako přestat kouřit.

A teď z trochu veselejšího soudku..........

Hele byl jsem v nemocnici je to asi 2 roky. Pozitivní je, že žákyňky jsou mladé, pěkné a spoustu lidem nevadí, že se něco nepovede (holka odvedle brala kamošovi krev asi na 4x a pokaždé ho bodla), za prvé se s tím počítá, za druhé žádnej chlap před mladou holkou nebude fňukat, jak ho to bolí, a za další každej rád potěší oko , takže ledacos vydrží, a pak bude hlásit sousedovi, že na něj jsi se dívala o 5 minut dýl. Takže pohoda, o to to máš jednodušší...... Navíc každýmu musí být jasný, že nemáš 40 let praxe..... A co se týče žen, ty si nestěžujou maximálně co je bolí atd atd.... takže v klidu,,, defakto koro o nic nejde...... a teď hurá do toho

To, že máš strach ze všeho, chápu. Já taky měla hrůzu třeba s pošty. Nebyla jsem tam schopná zajít třeba pro  balík. A to hoodně dlouho. Pak jsem hold musela a zjistila jsem, že to není takový problém.  

Co se týká praxe- snaž se, pořád se vyptávej sestřiček, neflákej se. Když budeš něco dělat s pacientem, klidně mu řekni, že to děláš poprvé, ať se nezlobí, když se něco nepovede.   Když jsem poprvé brala krev novorozenci, skoro jsem omdlela. Bylo tam strašně horko, třepaly se mi ruce..... Po 10 minutách na balkóně s hadrou na hlavě jsem pak pokračovala v odběrech jak profík.

Smutná nejsem ani tak kvůli obsahu odpovědi, ale kvůli gramatickým chybám. Vystudovala jste, podle toho, o čem píšete, a to je tedy velice smutné, jak na tom je současné školství... Holt a ne hold, holdovat můžete jídlu, pití a i neřestem... Nebo můžete někomu vzdávat hold, neboli úctu, ale to už je asi složité. O tom strachu s pošty ani nebudu psát. Ale možná, že opravdu umíte vzít novorozeněti krev, i když jste musela trávit někde deset mint s hadrem na hlavě, a poté jste už byla doslova "virtuozem" v odběru krve. Takže ne praxe, ale mokrý hadr, a vše je v pohodě. To bych chtěla vidět tu nemocnici, kde by toto bylo možné. Ačkoli, dnes je asi možné už všechno. Ale já bych Vám své dítě teda nesvěřila. Promiňte mi mou upřímnost.

Děkuji ... vím, že to mám z toho, že mi doma nic nedovolovali dělat... vždy mě odtrčili se slovy " nech to být, všechno jenom zkazíš, radši na to ani nesahej, ty tam vůbec nechoď " apod. ,, brali jsme to i v psychologii - výchova dětí a její následky... takže to pravděpodobně mám z toho.. chtěla bych se už osamostatnit... vždy´t je mi už 18(bude za týden), ale mám z toho strach... přesto budu bojovat.. chci něco dokázat.. děkuji

  Každá cesta začíná vykročením. To zvládneš, neboj.

Danie, to nevadí. Ale moje odpověď ti asi unikla a reaguješ na něco jiného.

Vzhledem k tomu, že si sama uvědomuješ to, že máš strach i z jiných věcí, které vyžadují samostatné jednání, nevidím zásadní problém přímo v té praxi. Co se praxe týče, jak už psali ostatní, žádný učený z nebe nespadl. Takže ptát se, ptát se, ptát se, nechat si vše raději vícekrát vysvětlit a ukázat než udělat něco špatně. Samozřejmě Vás taky hned nenechají dělat odběry apod. - nejdřív budete převlékat postele, roznášet pacientům jídlo (možná i léky), pomáhat jim s hygienou, doprovázet je po nemocnici apod.

Pokud jde o strach z jiných věcí vyžadujících samostatnost, může na to opravdu mít vliv výchova rodičů. Je ale potřeba začit s tím strachem bojovat a pomalu se pouštět i do těch činností, kterých se obáváš. Udělat si třeba takový seznam věcí, které se nejvíc bojíš zařizovat, a potom jít od toho nejnižšího místa na seznamu (čeho se bojíš nejmíň) a zkoušet ty situace řešit nejdřív třeba v doprovodu nějaké kamarádky, potom sama. Držím ti palce.

U strachu platí, že je potřeba se mu postavit čelem. Tzn. nevyhýbat se, nepřemýšlet co by kdyby, hodt na sebe zdravotní mudůr a jít ostře do toho. Přece nejsi žádná bábovka. Normálně se nenechej odstrčit, nebuď nikde bokem na chodbě nebo u okna, buď v centru dění, furt koukej sestrám pod ruce. Jednou se podívej, po druhé to udělej sama.

Nebuď drzá, ale současně ani moc submisivní, některé sestry jsou trošku drštičky (takových 20%), ale je strašně moc fajn sestřiček. Těch se drž. Hodně Tě naučí.

Věř, že vím o čem mluvím. Jsem neurolog a pracoval jsem ve dvou nemocnicích. Takových žákyněk jako jsi Ty jsem viděl desítky.

Přeju hodně štěstí na praxi i v životě. Ahoj.