Téma:  „Staňte se někdy hluchými“ – proč?

  Pěkné, stačí mít zdravý úsudek, umět si udělat vlastní názor a je to!

Koukám, že mám náhradníka, který dává témata k zamyšlení...   Pluto, pěkný příběh, je třeba z nás dělat lepší lidi...  

Medvěde! Už se těším na tvé nové téma k zamyšlení. Určitě to bude zase v cizím jazyce. Já si dám malou pauzu. Máš pravdu. Třeba z nás dělat lepší lidi.

Pluto, pro mne není slovenština cizí jazyk a nikdy nebude, jestli se naši politici nedokázali dohodnout a rozdělili náš společný stát, i když jsme o něj v dějinách tolik usilovali, tak v moji duši žádnou hranici nevytvořili... Jsem vychovaný na pondělních slovenských inscenacích v Československé televizi, někdy ani ze začátku rozhovoru nepostřehnu, že si povídám se Slovákem nebo Slovenkou a jsem tomu tuze rád...  

Krása Pluti. Hodně často se taky stává, že těm žabkám, které jdou za svými cíli vpřed a nedají na slabochy hodně jiných žabek podráží nohy, hází na ně špínu . protože většina žabek jsou jen šedé, slepé ovce... A když někdo vybočuje z řady, není to už žabka, ale černá ovce...

  Žabky?   Mno, bych řekla spíš ropuchy.

Moc pěkný a poučný příběh se žabkami.... , a já si asi vezmu tvoji radu k srdci, protože i v naší rozvětvené rodině je několik osob, které mají myšlení pesimistické a ve všem vidí jen problém... obzvláště moje nejstarší sestra a mamka.... jsou v tomto úpně stejné. Je to opravdu velice těžké v dobrém s takovými lidmi vycházet... stojí mě to kolikrát mnoho sebezapření... ach jo....

 V mé rodině je to také tak jako píšeš, Rybko.  Moje dvě sestry a mámu, prostě nezměním.

 Ach jó.  

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Nejhorší to asi je ve vztahu s některými úředníky.... na ostatní si vystačím se svým rozumem.... a našeptávač? Jedině Pan Google.

Opravdu opět poučné, je fakt, že v životě člověk potká řadu lidí, různé našeptavače, zlomyslníky, neurotiky, kteří jsou schopni zkazit Vám radost, jenom je škoda, že člověk nemá v uších vypínání.

Také já mám jeden krásný příběh na zamyšlení - Pluťo dík

Z A M Y Š L E N Í





Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v  něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí  koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy  nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik. " A já stále dodnes myslím na jeho slova........ ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

DARILO, za příběh.

Darilo, tento příběh znám  a je to už velmi dávno, kdy jsem ho četla poprvé. A on, právě on, mě donutil zamyslet se nad sebou a nad svým  " Na lepší příležitost ".  

Proto, jak již jsem tady napsala, žiju dneškem a nečekám na možné zítra.  

A taky mám vlastní zkušenost.  

Mého tátu jsem milovala, obdivovala, vážila si ho. Bohužel, nikdy jsem mu to neřekla.

Umřel a ve mě zůstal pocit provinění, že to měl vědět, že jsem mu měla říct, jak moc pro mě znamená a jak jsem štastná, že jsem měla takového TÁTU.  

Umřel, aniž bych se stačila rozloučit. Je to přes 20 let, ale ten pocit nikdy nezmizí. Pocit, že jsem prošvihla ten okamžik.  

Proto dnes se snažím říct lidem kolem mě, že je mám ráda, že si jich vážím.  

Protože co kdyby odešli a nikdy se to nedozvěděli. Nechci svou chybu opakovat.  

Sorbonos, krásně jsi to napsala, myslím, že všechny takovéto příběhy, zamyšlení a myšlenky lidí dávají právě tento smysl, aby se člověk zamyslel nad tím, co opravdu má v našem životě smysl, protože, to  co neřekneme hned svým nejbližším, to už potom nikdy nemůžeme napravit. Ty o tatínkovi, já o mamince- byla dlouho nemocná a když jsem za ní byla naposled, ona mne tak chytla za ruku, obě jsme mlčely, já věděla, že je to konec, že ji vidím naposledy, ale v tomto případě bylo vyřčeno vše-beze slov. Tohle bylo kolem poledne a večer po 18 hod. zemřela. Ale za tebe mohu říci, že on to věděl! Když máš někoho tak ráda, slova nejsou potřeba.

Děkuji Ti Darilo.  

Snad to věděl, cítil to z mého chování, ale slova by byla jako pečeť.