Téma: Co mě potěšilo, chytlo za srdce, nadchlo...

Já právě teď  

Baruš, TY! Dostaneš na holou. To je provokace .
 No jen do mě. Ale počkej, až se to naučím.

Tak to mě dostalo. Upřímně, ale nejdřív to musím to rozdýchat. Nechtěla jsem o tom psát, ale asi by to mělo jít ze mě už ven. Takhle jsem měla svůj - náš život s manželem, a představovala si, že to tak bude dokud nás smrt nerozdělí. Vlastně se mi to i skoro splnilo, jen jsme s manželem nestačili zestárnout. Opustil mě letos v červnu...
Vždycky se mi líbilo, když jsem viděla dva "stařečky", kteří i po těch letech jdou, drží se za ruce, pohladí se, mají pro sebe vlídné slovo...
Úžasný příspěvěk, děkuji ti za něj, ani nevíš (nemohla jsi tušit), i když to bolí, jak mě to potěšilo = připomělo mi to hezké co bylo... a co jsem si  uchovala. Nechci se litovat. Jdu, musím jít dál, za něho, pro naši dceru, sebe, domácí mazlíčky... Život jde dál a žít se musí.
Ale zpět k tématu, takže: třeba dnes z tvého příspěvku jsem měla husí kůži, jindy potěší oblíbené písničky, západ slunce, kytky na louce, milé slovo s normálními lidmi...a teď co jsem sama moji mazlíčci = kočka a labradorka, ty mě "dostávají" pořád, mají se rády, mazlí se spolu, zásadně pijí nejlépe spolu z jedné misky a když odněkud přijdu, od té doby co jsme samy, tak mě přivítají tak, že to zahřeje u srdíčka, Chelsea (fenka) se na mě vyloženě směje a Sisinka (kočka) si na mě vyskočí a lehne si kolem krku (tak jí přezdívám "šála"). No zvířata, nikdy nezklamou, někteří lidi by se mohli od nich učit. 
Asi jsem nenapsala nic závratného, ale mě ke štěstí stačí málo, můžu mít majetku kolik chci, ale štěstí = zdraví si za něj nikdo nekoupí.

Moc smutný, ale hezký příspěvek. Máš dobré srdce a štěstí si Tě jistě najde....

Jé, děkuji Barčo. No taková byla, když byla malá. Taky doufám, že si mě ještě nějaké štěstí najde, a když náhodou ne, věřím že ano, tak budu šťastná, že jsem ve svém životě aspoň někomu byla užitečná, dala lásku, dostala lásku, a zažila to co zažila.

Napsala jsi to krásně. Děkuji Ti za to. 
Je tam ještě jeden příspěvek, no nevím, jestli je vhodný pro tvou dušičku právě teď. Pokaždé, když si ho pustím, roním slzy jak hrachy a moje dcerka se mě pokaždé zeptá, proč mě to tak bere. 
Ale když do války odchází tátové a synové, tak je to vždycky pytlíček emocí.  

Nemáš zač. Psala jsem od srdce. I v bolesti můžeme vidět bolest jiných, že v tom nejsme sami, protože každý může mít  tu svou bolest, třebaže jinou. Každý další příspěvek je zase o životě. Občas by jsme se měli zastavit a podívat se, abychom si to uvědomili.

No, měla jsi pravdu, ten druhý příspěvek je těžší, mě už můj manžel a dceru táta nikdy neobejme. Ale tam, kde teď je, je mu lépe a nic ho nebolí, protože se hodně let jen trápil a trpěl. Tak si ten klid, když to nešlo jinak, zaslouží. Tak to tak musím brát a beru. 

Dany, je mi moc líto, co prožíváš. Nemohu říct, že vím, jak se cítíš, protože to neznám, ale vím jak bolí, když ztratíš někoho blízkého. Musíš se držet, už kvůli dcerky. 
A je to dobře, že se na to díváš tak, že už ho nebolí vůbec nic. Někdy musíme více myslet na dobro toho druhého a ne na naše. Na to, co je pro něj v tomto okamžiku vysvobození bez ohledu na to, jak nás to semele. Takto jsem to brala já, když mi jako holce odešel táta. Pro něj to bylo jediné možné východisko. Ale jelikož věřím v duši, tak věřím tomu, že se s ním zase potkám.

Děkuji za podporu, cítím to přesně jak píšeš. Ale jedno mi nejde, dcera to nezvládla, odstěhovala se a už se sem prý nikdy nevrátí. Já se snažím držet se, hlavně pro ni, ale ona se mnou o tom moc nemluví, jen mi brečí do telefonu, nikam si dojít nechce a já ji nedokážu pomoci. Je plnoletá. Ale to už je mimo Tvé téma a já Ti ho nechci kazit. 

Ale to není o mém tématu, tenhle web je o nás a našich starostech. Takže mi nemáš co kazit, naopak, jestli ti to trošinku uleví, budu moc ráda, když se s námi tady podělíš o svůj smutek. Zřejmě ti ho nedokážeme zmírnit, ale tobě to přinese malounkou úlevu, když to půjde ven.
Jsi tam ted sama a o to je to horší. Protože je nutno si tu bolest prožít, aby mohla v klidu odejít. Dcerka se tam vrátí, to neměj strach, ale musí to odeznít, 
přece jen jsou tam vzpomínky, které jsou ted bolestné, ale ač je to k neuvěření, čas to zahojí. Zůstane jizva, ale přestane tolik bolet. Ty musíš si hlavně vyplnit čas na max. Dělat věci, které jsi dělávala, nezůstat sama se svým trápením. 
 

Mě komunikace s lidmi pomáhá, mám lidi ráda. Proto mě tenhle web oslovil i když nejdřív jsem se sem obrátila se svým zdravotním tématem - potížemi, které mi bohužel brání dělat to, co bych nejen potřebovala - práci, ale i chtěla - zájmy, koníčky atd. Takže mě to tu pomáhá, a moc. Takže děkuji za podporu.

 To je hezké téma

Já jsem se naučila radovat z maličkostí... Když se ráno probudím do pokoje zalitého slunečními paprsky... Když na jaře na louce vyroste první sedmikráska... Jsou to takové malé střípky do velké mozaiky života, ale kdyby tam nebyly, něco by v té mozaice chybělo...

  Já mám oblíbeného kameramana, který točí svatby. Na svém webu má klipy a já chodím šmírovat. Svatby miluju, mám ráda šťastné a usměvavé lidi, kteří stojí na začátku společného života. Neví do čeho jdou, jak je život semele, ale jdou odhodlaně a s vervou. Tohle mě nadodává energii, štěstí druhých.

Tu pohádku znám, máme ji na DVD.

Holky...díky. Sorbonos, silnej kalibr, obojí,DÍKY!

Vis mne chyta za serdce,kazdy nove rano s usmevem a dobrym napedem.Jsem takova co ma rada pohadek,ale skutcnost je jinaka a proto me chyta za srce kazdy prozityej den,Ahoj,pekna tema-diky