Zde může nastat rozsáhlá diskuse, pokud budou lidé ochotní číst.

Dle názvu mně zaujal tento příběh z tvého odkazu.

http://www.hrdinou.cz/101-hrdinu/barbora-stockel-102

Je to zajímavý příběh ženy, která byla v komatu a věděla, že chce žít dál. Píše: Tělo je vnímané jako schránka pro duši, která si do něj přichází odžít další životy a učí se žít v morálních zásadách.

Tato žena prodělala chemoterapii, radioterapii, autotransplantaci kostní dřeně a po roce stráveném v nemocnici začala znovu žít.

Tato žena, jíž pomáhá nemocným v Kladrubském rehabilitačním ústavu, protože po vlastní zkušenosti na této klinice se rozhodla zůstat pomáhat dál.

A také kvůli zapojení do projektu Šance na vzdělání. Projekt měl za cíl pomoci navrátit pacienty po úrazech zpět na trh práce. Po dvou letech, ale skončil kvůli nedostatku financi.

Peníze jsou cesta ke svobodě, ne však k duchovní.

Barbora Stöckel dnes pomáhá v ústavu dobrovolně. "Setrvačnost je na obou stranách. Pacienti nevědí, že projekt už skončil a já jim zase ráda poradím a pomůžu, " pousměje se. Jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa. Stöckel se stará o ostatní, sama by ale potřebovala rehabilitovat. Dolní končetiny má zcela ochrnuté, stále se však urputně vyhýbá vozíku a pomocí berlí se snaží o patologickou chůzi, která její již tak poničené páteři neprospívá.

"Bydlím v domě bez výtahu ve třetím patře a chodím nahoru a dolu zhruba šestkrát denně. Na vozík se zatím psychicky připravuju, " poznamenává poradkyně. Trvalo to totiž několik let, než se zvládla znovu postavit, a sílu jí dávala touha po nezávislosti. "Není nic horšího, než čekat, jestli vás někdo otočí, dá vám napít, vysmrkat nebo vyčistit zuby, " vzpomíná na dobu na lůžku osmačtyřicetiletá žena.

Dnes se cítí svobodnější, než kdekteří zdraví lidé. Dokáže teď prý mnohem lépe rozpoznat, co je důležité, a upíná se na duchovní stránku života.

"S boží inteligencí a jinými energiemi jsem koketovala do jisté míry vždycky. Teď ale často medituji, volám si k sobě anděly a můj život to naplnilo daleko víc, " myslí si Stöckel. Jejím snem je zvládnout cestu k posvátné jihoindické hoře Aronačela. Nejvěrnější přítelkyni - fenku zlatého retrívra ale nechá u známých, bude to dost náročné pro ni samotnou.

Zaujalo mě více příběhů, ale hodně záslužný mi přišel tento a lidský charakter tohohle.

Manželé Ľubovi: Paradox české justice

„Jedno oblíbené pořekadlo praví, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. “

Jestliže někdo vyslovuje takovéto věty a zvláště častěji, pak se nemůžeš divit, že si to skutečně do života přitáhne. Protože nač člověk myslí tak si to do svého života přitáhne.

Na pořekadlo: „ Každý skutek bude po zásluze potřestán, “  se mně jednou ptala Indiánka, jak ho umím vysvětlit. Psal jsem to i v dalších dvou tématech.

 "Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. "

 Zde platí dvojnásob přísloví: „Za dobrotu na žebrotu“ anebo „Dobrý skutek musí být vždy potrestán“. Lidé si pamatují spíše to špatné než to dobré. Tak to v životě bohužel mnohokrát je. Člověk se snaží udělat něco dobrého, co se nepodaří, skončí to katastrofou, na kterou lidé zapomínají velmi těžce. V takové situaci si člověk vzpomene: „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. “

 Proč se zdravá dobrota vytratila z našeho každodenního života?   Naštěstí narážíme na lidi, kteří si udrželi čistou nezištnou dobrotu a z jejich očí je vidět ochota pomoct. Lidé zapomněli, co nás učili hodné babičky a dědečkové. Vštěpovali svým vnukům a vnučkám: „Buď dobrým člověkem, protože jak zaseješ, tak sklidíš. S poctivostí nejdál dojdeš. “ To, že naše společnost ztratila zábrany a morálku, neznamená, že jí ztratil i duchovní svět, z kterého jsme vzešli a který s naprostou dokonalou přesností řídí a udržuje náš svět v pohybu. Ve vesmíru, jehož součástí, se zákony nikdy nemění. Vesmírné zákony nefungují s takovou rychlostí, na jakou jsme si v životě zvykli, ale fungují stoprocentně a neodvratně.

Je mnoho lidí, kteří jsou dobří a hodní, ale bojí se to projevit. Zkušenosti je naučily, že světská spravedlnost ne vždy oplácí dobro dobrem, a tak se radši stáhli a stali se z nich neteční pozorovatelé, kteří se raději nezapojují, aby nedostali přes prsty. Copak v nějaké pohádce mělo kdy dobro snadné? Dobru vždycky odporovalo zlo a kladlo mu překážky! Zlým pohádkovým postavám šel vždy osud na první pohled na ruku, zatímco těm dobrým házel klacky pod nohy. Na konci bylo zlo vždy potrestáno a dobro odměněno. Pohádky jsou plné nadčasových lidských příběhů o životních zákonech a souvislostech. Proto se uchovali tak dlouho, aby nám připomínaly pravdy, na které nesmíme nikdy zapomenout.

Proto: Cokoliv udělám upřímně a ze srdce, nese v sobě paprsky světla a vibrace dobra, i kdyby to byla jen polívka k obědu. Každý den jsem připraven udělat něco dobrého a mám oči otevřené. Třeba pomůžu odnést starší paní tašku k autobusové zastávce, povím milé slovo a usměju se na otrávenou prodavačku za kasou, která je tam nerada.  Proč to dělám? Proto, abych dodal odvahu a inspiraci těm, kteří se občas bojí něco takového udělat, protože si myslí, že se na ně budou ostatní divně koukat, nebo z nějakého jiného důvodu. Pokud někdo vykročí z davu a udělá něco neobvyklého (milého), ostatní na něj zírají jak na zjevení. Tím se, ale nenechám zastrašit. Každý člověk, který udělá něco dobrého, může tím dodat odvahu někomu, kdo podle jeho příkladu někde jinde příště udělá něco podobného. Každý den se nám naskýtá mnoho příležitostí. Člověk, který je ochotný být dobrý a udělat něco milého, osud vždy přivede na místa k lidem, kde může pomoct a být tak prodlouženou rukou boží. Dobré skutky se dají dělat i v duchu. Když víme o někom, že je nemocný, můžeme na něj v dobrém pomyslet a popřát mu uzdravení. Pokud chceme žít v dobrém světě, není jiné cesty než začít u sebe. Pustit zábrany a přestat se bát projevit dobro, i za cenu toho, že se spálíme. Světlo dobra je nakažlivé a je vidět do dálky.

„Žena, která má nutkání usmát se na cizího mladíka, který sedí opodál na lavičce a dívá se jejím směrem, netuší, že mladík se toho dne rozhodl ukončit svůj život, a že její úsměv jeho tragicky zesnulé matky, mu přijde jako znamení od ní z nebe, aby to nedělal, a že svým úsměvem změnila tok jednoho lidského života. “Já osobně nikdy nečekám, že moje dobro bude oplaceno dobrem. Co v životě udělám, udělám to rád a s láskou.

Nečetla jsem zdaleka všechny příběhy, jen některé, ale z té desítky nominovaných mě nějvíc zaujaly stejné příběhy jako Tebe. Myslím, že by to ve státní správě a v politice fungovalo mnohem lépe, kdyby tam sedělo víc Ondřejů Závodských. A že bysme všichni uvítali, kdyby kolem nás bylo více tak všímavých a aktivních lidí jako manželé Lubovi. To, že byli ještě žalováni pro pomluvu, mi přijde úplně absurdní. Alespoň že nakonec byli očištěni - přece jen zvítězil zdravý rozum. Panu zástupci ředitelky se nejspíš nestalo vůbec nic - z toho, že v domově takový člověk stále pracuje, opravdu nemám dobrý pocit.

Taky mě napadlo, že takhle by to být nemělo. Ale zajímalo by mě, jestli se aspoň poučil.