Téma: Placebo efekt - zkušenosti

    Do práce za mnou chodívá zvláštní muž. Odloží pracovní kufr,  jeho mohutná postava unaveně klesne do křesla, zvrátí hlavu, zavře oči a někde v hloubce za nimi probíhá uplynulý den. Těžký den, jako všechny předešlé. O své práci nemluví, uzavírá ji do sebe a proklíná chvíli, kdy zvědavá Pandora otevřela skříňku plnou utrpení.

“Asi mi zmrzly artyčoky. Špatně jsem je přikryl, ” vzdychne hlava v záklonu.

 Znám tyhle úniky z reality. Když na operačním stole zabušilo naposled sotva narozené srdíčko pod rukama mého táty, nemluvil celý týden o práci a unikal do zahrady.

      Cizokrajnou zeleninu nepěstuje tenhle muž ze snobství. Mohl by si jí koupit celé bedny. Nechce.  Věří síle přírody, touží po únavě z fyzické práce, aby rychle usnul. Protože ráno pokračuje  peklo bez konce. U mě by rád nahlédl do jiného světa. Aspoň na chvíli.

“No jo, potřebujou teplo ty zatracený poupata. Co kdybych vám na příští zimu udělal krabice z fasádního polystyrénu, to přežijou, co říkáte? ”

“Hm, to by šlo, ” zamrkají oči živěji. Co už všechno viděly, mě napadá. Muž v křesle je onkolog.

Hovor chci odlehčit, jen mi nepřichází na mysl vhodné téma. Nevadí.   Jsou mezi námi chvíle, kdy spolu přátelsky pomlčíme.

Dokrmím počítač posledními údaji.

“Právě mi doschly klobásy, dáte si? ”

Strkám mu pod nos slušný kousek. Když se rozleží zbytky bukového kouře, získá uzenina nenapodobitelnou vůni.

“Mmmm, ne děkuju... ” První atomy dehtových zplodin najdou čichové receptory.

“Ukažtéé? Hm, možná kousek že bych... ”

“Mám jen domácí chleba, žádnej nekupuju, dva krajíce? ”

“Domácí? ”

Těžká  chvíle pomalu ztrácí váhu. Všichni máme primitivní touhy a občas je dobré, nechat je vyběhnout. Talířek je vymeten, doktor pookřívá.

“Dnes jsem chtěl výjimečně s vámi mluvit o práci, ” rozhovoří se lékař. “Nic veselýho v ordinaci nemám, dyť víte, ale přece jen... já vám řeknu... nejsem věřící, ale někdy si vážně nejsem jist. Chodí ke mně kluk, asi půl roku.  Zkoukl jsem ho termokamerou, už mi bylo jasný, ... no a po cété a snímkách, beznadějnej případ.  Strašný, takovej mladej, pořádně ani holku neměl... šel na operaci a nasadil jsem léky. Nemohly mu pomoct, ale co kdyby. Přišel za měsíc, nabral jsem zkoušky, po zlepšení ani vidu. Povídám mu, Honzo, se mi líbíte.   Určitej posun tu je. Copak vůbec děláte? A on že má hospodářství po tátovi, dělal to rád, zvířata, kus pole, ale teď že nemůže, že chce bejt v klidu, tak se stará brácha. Tak mu pomáhejte, já na to a nemusíte se šetřit. Dobře jezte, hejbejte se, spěte,  ať vám to dělá radost a tadyhle máte novej lék. Vozím ho ze Švajcu, jednu ráno a druhou před spaním. Ne víc! ”

“Co jste mu dal? ”

“Nic... teda jsou to obyčejný vitamíny, akorát to není napsaný na krabičce. ”

“Placebo? ”

“No, to víte, nedoufal jsem, ale jiskřička ve mně byla. Placebo mívá až čtyřicetiprocentní účinnost. Dokonce lepší než léky. ”

“Čekám dobrej konec, doktore, tak do toho. ”

“Konec ještě nevím, ale při posledních zkouškách, jsou výsledky výrazně lepší. Vona i ta fyzická práce k něčemu je. A placebo efekt je stav duše. Zkrátka, ten kluk se cejtí líp, vidí  že na gruntu je potřebnej a k tomu ty zázračný léky. Vypadá dobře a dělá mi radost. Nikomu jsem ani nemukl, kartu vyplňuju jen pro sebe ve svým počítači, zkoušky platím sám, na pojišťovnu nic neposílám, jako by ani nebyl. Právě proto jsem tady. Chtěl jsem se s vámi podělit, jste jedinej, kdo... musel jsem to někomu říct, no už věřím, že se z toho vylíže. ”