Téma: Líbí se mi učitel - poblouznění nebo zamilovanost?

Zdravím.
Prosím, než začnete číst, neodsuzujte mě podle věku. Ano, já vím, že jsem pravděpodobně dost mladá na to, abych si s tím nadělala takové starosti, ale někdy prostě srdci neporučíte, i kdybyste sebe víc chtěli.

Právě jsem ukončila první ročník na gymnáziu. Jde o to, že se stalo něco, co je jistě na středních školách jev víc než běžný a snad možná už i přirozený. Totiž, asi dva měsíce po příchodu do nové školy jsem se přistihla, jak myslím na mého nového učitele angličtiny, nutno dodat - víc než je třeba. Začala jsem ho hájit, když o něm spolužačky mluvily jako o neschopném učiteli, začala jsem o něm mít sny a co je hlavní, začala jsem být nervozní před každou naší společnou hodinou. Ano, takové věci se stávají, že jsou studentky poblouzněné do učitelů. Jenže abych byla upřímná, on to není zrovna ten typ, který by se líbil každé studentce. Není to opravdu žádný "klacek", co zrovna vyšel vysokou. Je mu 34, trošku plešatý, malinko přitěle… Pokud byste měli definovat typického středoškolského učitele/lamače srdcí, pak by to on určitě nebyl.
Myslela jsem, že to pomine, jen takové poblouznění, ale mně se prostě líbí. Je vtipný, má dobrý vkus v literatuře i filmech, učí angličtinu a četinu, předměty, které mi ve škole jdou asi nejvíce, což je další důvod mít ho ráda. Nejsem si jistá - jsou tohle příznaky zamilovanosti? Nebo jen středoškolské poblouznění? Ale když na mě třeba promluví nebo se na mě podívá. Nedokážu se s ním bavit dost dlouho nebo se mu dívat do očí. Nevím, proč je to pro mě tak těžké. Díky tomu mám obavy, že si myslí, že o konverzaci s ním nestojím. Jak směšné, že je to přesně naopak. Víte, myslela jsem, že to prostě nechám být, ale každá taková hodina je pro mě velice těžká. Ale říct mu, že pro mě znamená víc, než je vhodné, je prostě nemyslitelné. Nevím, co dělat. Jedno vím, ať už jsou moje city jakékoliv, přes 2 měcíe prázdnin nebudou vyléčeny, spíš mi připadá, že na něho myslím denně víc, než když jsem měla tu možnost strávit s ním ty -pro mě napjaté- tři hodiny týdně.

Co byste mi poradili? Nechat to být a prostě to zkousnout během těch dalších tří let? Nedokážu si úplně připustit, že je to v mojí situaci to nejrozumnější řešení, i když já vím, že je Navíc mi je jen ubohých šestnáct, víc než dvakrát tolik, co jemu. Jenomže mám prostě pocit, že ho nemůžu nechat uplavat.