Téma: Pokazil se mi vztah s mámou

Napsala jsi toho hodně a nevím, co si z toho vybrat. Místy rozumím a myslím, že snad i chápu o čem mluvíš, ale pak se dostáváš zase úplně jinam. Nejde poradit. A hlavně není srozumitelné, co chceš řešit. Cítíš se nemilovaná matkou, dobře, ale v tom Ti cizí lidé na poradně těžko pomůží. Je to soukromá záležitost, vnitřní. Tak se postav na vlastní nohy a založ svou rodinu. Nebo se nauč žít sama a soběstačně. Abys věděla, měla jsem podobný osud, ale koně, a ani auto jsem tedy opravdu neměla a už vůbec ne tatínka v zahraničí, natožpak svůj byt. Neměla jsem ani podnájem, spala jsem několik měsíců ilegálně v prostorách svého zaměstnání. Bylo to za komunismu a nebudu vysvětlovat podrobnosti, stejně bys to nepochopila. A ani internet tenkrát nebyl, abych si šla s někým popovídat a postěžovat si... Dneska máte vy mladí tolik vymožeností a stejně budete naříkat, jak je to špatné, jak se nudíte, to nemyslím na Tebe, ale čtu to hodně od mladých lidí, také čtu otázky, poraďte jak se zasebevraždit bezbolestně a další blbiny. Já tedy dodnes nevím, co to je nuda, nesedím celý den u počítače, mám své zájmy a co dělat neustále. Chodím sem vždy navečer a na chvíli, jaksi se odreagovávám čtením všelijakých témat, a sem-tam i přispěji, jako to dělám nyní. Asi jsem Ti moc nepomohla, ale určitě se dočkáš příjemnějších odpovědí....

Za myšlenkové mosty úplně jinam se omlouvám, ale jak jsem psala. Sama se v tom plácám a nevím co. Na jednu stranu mě máma vytáčí - být to cizí člověk, tak bych si od něj nenechala líbit ani půlku toho, co mi dělá máma. Na druhou stranu mně svírá srdce fakt, že je to moje máma-měla by být mým nejbližším člověkem a oporou a máme spolu takový vztah. Trápí mě to, chybí mi... A strašně se to ve mně pere. Už tolikrát mně zklamala, obrátila se zády, když jsem potřebovala radu, pomoc, že mám pocit, že s ní nechci nic mít, ale pořád mě hádky bolí a mrzí mě, jak se k sobě chováme.

   Já vím, že nikdo to nemá lehké a že hsou i tací, kteří na tom jsou mnohem hůř. Já si nestěžuji, že nemám nejnovější telefon, a ni že jsem chtěla koně růžového s puntíkama a mám hnědého. "Stěžuji" si, že mám rodinu v takovém stavu a že není rodinou, jakou by měla být. Jsou to v podstatě jen příbuzní a ne lidé, se kterými bych chtěla trávit čas a měla s nimi nějaký extra vztah. Už jsem tu v jedné diskuzi psala, že mám vlastně všechno, co jsem chtěla - jsem na mé vysněné škole, mám koně, opět můj sen z dětství, jsem zdravá, mám střechu nad hlavou... Jen mě trápí, že nemám rodinu, jako když jsem byla menší. Když přijdeš domů, kde je máma a vaří večeři, táta, se kterým napíšeš úkoly a brácha, se kterým se poišťuchuješ. Taková ta jistota, klid, láska... Teď jsem tu sama v bytě, kde jsme před 15ti lety takhle žili. Sama v bytě, který mi byl domovem s rodinou, a za pár měsíců ho budu opouštět navždycky. Takže nejen, že nebude rodina, ale ani to místo, na kterém bývala.

   Vlastní rodina mi také přijde jako řešení. Ale studuji a ještě nejmíň 4 roky budu a jak jsem psala-děti chci, až pro ně budu mít alespoň nějaké zázemí... Takže ještě nejmíň 6, 7 let se musím prát sama se sebou-pak už na to, předpokládám, nebudu mít čas. A po zkušenostech z minulého vztahu už si netroufnu se tak na přítele upnout. Je to takový můj vnitřní boj. Sama nevím, co od něj očekávám, ani co očekávat mám. Ale vadí mi ten strašný zmatek. Ve všem.

   Dagmon, ta nespokojenost je dnešní mládeži vlastní. Na střední všichni pyskovali, že už se těšej až vypadnou, že máma tohle a támhleto. Co já bych dala za mámu doma na střední... Jak říkáš, jsme rozmarní. A přitom můžeme být rádi, že jsme zdraví... ani to se některým nepoštěstilo. Každý má své problémy a každý je vnímá jinak.

    Já jen vím, že kdybychom byly rodina, auto bych nemusela mít, zřejmě ani přítele bych neměla v Ostravě a za Árčím bych jezdila do Podkrkonoší do stáje, kde se narodil, jako jsem to dělala první 3 roky jeho života. Jenže to je kdyby...

   Děkuji ti za názor. Já vím, že je to "náš problém" a vy težko můžete vědět, kde se co stalo. Ale já si potřebuji přečíst názory a pohledy jiných a i to, že každý má jiné problémy a nikdo to nemá lehké. Nemyslím to tak, že se vyžívám v cizích neštěstích, to vůbec ne. Ale když vidím, že se problémům postavíte a vyřešíte je, dodá mi to sílu a snahu své problémy taky vyřešit.

Lucy, holčičko, jak bych tě objala a přitiskla, abys necítila takový žal, který teče z tvých řádků, jako řeka. Ani nevíš, jak moc ti rozumím a jak se v tvých slovech vidím. Luci, seš citlivé děvče a nějak jsi mi přes ty řádky tady blízká. Lucy, seš chytrá a inteligentní, musíš všechno vydržet a překonat, hlavně musíš dostudovat, to je tvůj cíl. Seš silná a zvládneš to, moc ti držím palečky, myslím na tebe a tisknu tě k sobě. Vše má svůj čas. Pavla  

Pavli děkuji. To je právě to, že všechno má svůj čas. Já jsem ale neměla čas dospět a proto se ve všem teď plácám jako ryba na suchu. Všechno bylo tak rychle a než jsem se nadála byla jsem v koncích a bez rady a pomocné ruky.

  Nevím, jestli to byla snaha mámy mě postavit na vlastní nohy nebo co je příčinou. Jen vím, že se to nepovedlo. A mrzí mě to.

  Jenže jsem teď opravdu v bodě, kde nezbývá než čekat. Se vším a na všechno.

Lucy, přišlo to vše velmi brzy. Na takové věty od mámy by nemělo dojít nikdy. Ale stalo se a bolí to. Vidím to tak, že se mámě zbořil sen o životě o manželství o tátovi a tak seš po ruce ty, jeho dcera, která to schytá z první ruky. Máma si s tím neví rady a neví, jak svou situaci překonat a ty to odnášíš. Myslím, že si neuvědomuje, jak tím trpíš, jinak by takto nemluvila. Ona si jen ulevuje od své bolesti, odpouští páru na tvůj úkor, a ty koukáš a seš zaskočena, poněvadž cítíš, že za nic nemůžeš a že nic není tvá vina. Lucy, také jsem si prožila svoje, proto tě chápu a cítím s tebou. Snaž se ty negativa ustát a srovnat se s tím, že bude líp. Že jednou bude čas zralý na to, že si s mámou v klidu popovídáte. Ale do dé toby musíš být silná a vidět svůj cíl, to je škola a zlepšení vztahu s mámou. Zatím ti posílám pohlazení, aby se ti líp usínalo.  

Lucko, pořádně nevím co Ti napsat. Z jedné strany cítím Tvé emoce a pocit zoufalství, ráda bych Ti s tím nějak pomohla, ale to můžu těžko. Něco jsem schopná pochopit, ale něco... je tak trochu spíš iluze v mnoha a možná i většině rodin. Například ty úkoly s tátou a velká pospolitá rodina atd. Někde to tak samozřejmě určitě funguje, ale že by to byl standart tomu prostě nemůžu věřit.

Ať chceš nebo ne, tak v každé rodině se najdou problémy, je jen otázkou jak je která rodina dokáže řešit.

Také někdo má velkou rodinu a přesto je sám, jiný má třeba jen jediné člena a sám není a nebo nemá nikoho v rodině a přesto také sám není... ono tohle není tak úplně otázka toho jestli rodinu máš nebo ne, ale jaké lidi máš kolem sebe a jak se říká... rodinu si nevybíráš, ale přátele ano.

S tou emoční stránkou Ti těžko poradím, ale ráda bych se dobrala nějakého... řekněme důvodu nebo  modelu jak zkrátka žijete. Třeba se dá vymyslet něco, aby bylo lépe nebo možná zjistit alepoň část možné příčiny? Nevím, je na Tobě zda sdělíš pouze surová fakta či ne. Já nemám důvod ani právo Tě soudit, ale mám nějaký názor na faktickou stránku Tvého problému. Nechci však "rozumovat" a rozebírat dokud nebudu mít lepší představu.

  Je mi líto, že si nerozumíš s maminkou. Možná máte mezi sebou nějaké nevyjasněné nedorozumění, které nevyjasněno tleje dodnes. Nevím co bych dělala na Tvém místě, možná tomu dala čas, diskuzi nehrotila do konfliktů, nevím, vážně ne.

Ahoj Lucy, bojím se reakcí ostatních, ale chci ti pomoci, a tak řeknu svůj pohled. Myslím, že máš problém se samostatností. Vylétání z hnízda je problém, pokud si neprožiješ pořádně konflikt s maminkou, aby jste se pak mohly s volností v srdci scházet. Já mám podobné zkušenosti: nic mě maminka nenaučila, bála jsem se pustit kamna /wafky/, neuměla jsem nic a bála jsem se, ale toužila jsem být samostatná a to jsem začala až ve 20-ti. Dnes vidím, že maminka dělala co uměla. Trochu sobectví taky bylo, ale to je právě to, že nejsme nikdo dokonalí. Dodnes vím a počítám s tím, že mě bude "láskyplně" kritizovat, že k tomu prostě má sklony a že já poklesnu na duchu ať chci nebo ne, protože k tomu mám sklony a snažím se brát to s humorem. Je jasné, že maminka se nezmění, ale to jaká je má také kouzlo, je stejná jako já a při tom tak jiná... To se nikde jinde nenajde. Protože co je to vlastně láska. Já mám pocit, že vždycky je to něco jiného než co jsme si představovali a proto nás to obohatí. A zase to bude těžké a zase to bude proces zrání. Moje hluboké přesvědčení je, že člověk se učí celý život /a někdy to je fuška a bolí to, ale co, že? /. Nikdo není už hotový a ve všech je zároveň dítě, dospělý a autorita. Nebo vezmi jiný model. Přes svoje emoce se naučíš nejvíc. A to že ti myšlení skáče je správně, protože hledáš svojí pravdu a ta nejde lineárně, protože jde o citovou pravdu a rovnováhu. Jde o opravdovost. Podle mého tedy.

Marki, nevím proč ses bála reakcí ostatních. Každý máme své zkušenosti a řešení. Každý jsme osobnost. My s mámou jsme zřejmě dvě neslučitelné a konflikty byly už, když jsem bydlela přes týden na intru - i za ten víkend jsme se zvládly několikrát pohídat... a ošklivě, ne jen jako matka s pubertální dcerou.

   Máma si šla za svým, v čemž jsme jí nebránili, ale myslím, že nějaké ohledy ještě brát mohla. Když se v mách 17 odstěhovala "úplně" myslela jsem-a i to tak vypadalo-že to našemu vztahu prospěje. Máma měla svou domácnost, ke mně se nastěhoval přítel a já měla svou. Jenže pokaždé, když přijela se jí něco nelíbilo. S přítelem jsme si přestavěli dětský pokoj na pracovnu a máma povolala brigádu, aby to přestavěla nazpět protože se jí to nelíbilo... Koupili jsme obývákovou stěnu protože máma si starou odvezla, ale zase se jí to nelíbilo a chystala se to předělat. Já jsem neměla problém až tak s tou samostatností, ale s tím, že mě nenechala se ji učit a sama na věci přicházet. Nakonec, kdykoliv měla přijet jsem tušila zas neshody a začla jsem být "teritoriální"-je to hloupě řečeno, ale bylo to tak. V mých očích má máma své a tady to bylo přenecháno mně, takže když tu byla byla na "mém", ale nerespektovala to. Já jsem byla ta, který tu poslední dobou uklízela, já tu bydlela s přítelem, ... A máma přijela a na ten víkend zas vzala vše do svých rukou. Akorát mi to tak všechno stěžovala-to osamostatnění. Kdyby mi tenkrát dala půl roku, rok a nezasahovala do "mé domácnosti" mohlo to vypadat jinak. Jenže za tu dobu se nadělalo tolik škody a zla, že to možná velkou částí přispívá k dnešní situaci, ve které jsme.

   Hledám nejen pravdu, ale i nějakou cestu z toho bludiště. Nějakou cestu, kde napáchám nejmíň chyb a která, aspoň na krátký úsek, bude bez překážek...

Lucy, chápu Tvojí potřebu svojí vlastní domácnosti, nechápu tak úplně Tvojí mámu... nicméně svoji domácnost budeš mít teprve ve svém. Byt rodičů, byť do něj jen dojíždějí prostě Tvoje domácnost není. Oni Tě tam "jen" nechávají bydlet relativně samotnou.

Neber to ode mě jako rýpání, je to jen můj pohled na věc, ale jak jsem pochopila je to byt rodičů a oni tam platí nájem. Vím, že studuješ a model Tvé rodiny je na můj vkus poměrně zvláštní, ale to nic nemění na tom, že stále bydlíš u rodičů ne ve svém a to je třeba respektovat.

Ano, právě že se jedná o ekonomickou svobodu a samostatnost. A odvahu také. Proč nejsi na tom privátě v Brně? Já když jsem studovala, tak jsem to takhle řešila. Úplně samostatná jsem ale nebyla, protože ten podnájem jsem platila z rodinných přídavků, stejně tak jako jídlo... , ale bylo to moje teritorium. Rozhodně tam za mnou matka nechodila!  Cítila jsem že nejsem úplně soběstačná, ale protože jsem byla studentka tak bylo jasné, že hlavně chci vystudovat a najít si dobrou práci a doufala jsem /opět tajně/, že tak ze mně bude mít máma radost. No a co myslíš? Ročníkový čitel mi řekl, že pokud mu nepodepíšu jeho posudek, kde uvedl, že jsem kádrově nespolehlivá a neschopná pracovat bez dohledu, tedy pokud to nepodepíšu, že nedostuduji, že mě nepustí. Nepodepsala jsem, chodila jsem běhat, vstávala jsem ve 4 ráno, tvrdě jsem studovala a včas jsem si  sama našla kontakt na výzkumný ústav mých snů, kde mě zaměstnali díky mé nezvyklé diplomce, potřebovali to a já nadšeně mámě řekla, že už mám práci. Reakce  - nevzala to na vědomí. Vůbec si to nepřipustila. Vůbec na to nereagovala a po letech si na to nevzpomněla. Jí to nevyhovovalo. Víš ono to může být i jinak. Matky někdy nechtějí, aby byly děti samostatné a dělají pro to vše a ani si to možná neuvědomují. A jedině když budeš absolutně nezávislá a budeš se cítit dobře, tak pak můžeš mamince odpustit. Takhle máš obtížnou pozici. Tu hádku jsem myslela jako opravdovou hádku se všemi důsledky, ne truc. Ale matka asi bude chtít nad tebou vládnout i dále, takže tě bude podporovat /ekonomicky/. Zůstaň v klidu ale nelituj se. Jsi schopná, tak toho využij a na to se soustřeď. Maminku navštěvuj Ty a ne aby ona mohla kdykoli překvapit Tebe! Chovej se co nejlépe sama k sobě, t. j. hledej brigádu v oboru.

Veselko, máš pravdu, je to byt, který platí máma-jako její část výživného na mě. Ale ona se odstěhovala do svého domova a mně to tady přenechala. Pokud se jí to hodilo tedy-když tu byl průšvih, byt byl můj, ona přeci bydlí jinde, tak byla má povinnost to spravit. ALe když se ji to hodilo, byt byl přece její protože tu je psaná a platí ho... Víš, je to jak kdy.

    Je to o vzájemném respektu. Máma si prostě neuvědomila, že tím, že se odstěhovala mě, ač mladou a nezkušenou, postavila do role "paní domací". Já se učila chodu této domácnosti a našla jsem si své způsoby - a to by měla zas respektovat ona (obzvlášť teď, po několika letech), že už jsem se v tomto směru osamostatnila. Určitě dost na to, aby mi 5x přišla říct, ať si jdu koupit toaleťák, že došel... Na jednu stranu odemě očekává v podstatě nemožné a na druhou ze mě dělá dítě, které si sotva umí zavázat tkaničky.

    Já dospělé respektuji, ale už nejsem nejmenší a do jisté míry "vyžaduji" repsekt od dospělých. To, že je mi 21 nic neznamená-není to jen o věku. Bohužel mám zkušenosti, které nemají někteří ještě ani ve 30... A myslím, že i rodiče by jednou měli dojít k tomu, že budou "respektovat" své dítě. Minimálně co se týče soukromí apod. Třeba mě docela irituje - i u mojí, i u přítelovi (je mu 30) mámy - způsob, jaký vtrhnou do pokoje, kde jsme spolu, bez zaklepání. Je jasné, že se tam nebudou dít "nepřistojnosti", ale stačí, že se třeba ráno oblékáme a na to nemusíme mít obecenstvo... Jsme dospělí a samostatní lidé a takovým chováním nás rodiče staví do pozice 10 letých dětí a to také není úplně správně.

    Asi jsem to napsala trochu zmateně, ale co tím chtěl básník říci je prosté - respekt prostě musí být vzájemný.

Mám Vás ráda holky....

posílám kominíčka pro štěstí....

a specielně pro Lucíka fotečku z netu....

Hezký den!!

Ahoj Luci, ani nevis jak ti rozumim a prozila sem neco podobneho a taky ve me byla stale snaha, tak jak iluze ze se casem vse zlepsi, ale bohuzel nebylo to tak, jak sem se vdala, tak vec se zhorsila a moje matka si jen stale stezovala a cokoliv sem pro ni udelala i po financni strance, tak vzdy jen toho vyiuzila a zila svuj zivot.... ja dusila v sobe sve bolesti az jeden den sem rekla dost, ponevadz sem pocitovala, ze sem zjistovala, ze me citove vidira a me nici, tak jak na vic sem mela dve male deti a nechtela sem, aby mi dochazela sila, kdyz sem ji potrebovala pro me deti. Tak, ze 10 let zadny styk, nidy zadny zajem a to bylo jeste pred revoluci a proto, ze sem se provdala 1400Km od CR, tak sem ji nechala zit svuj zivot jak si prala.... v roce 2007 sem se dozvedela, ze ma problem s bytem a po dlouhem premysleni sem se rozhodla ji pomoct a mozna i iluzi, ze se na jeji stari vstah muze zmeni, ale byla to jen iluze.... ona zase vyuzila sveho cilu, jak sem odkoupila byt od obce,  tak si nasla zase noveho pritele s kterym zije a byt si drzi  pro svou jistotu,, tak ze sem sla po pravde, abych konecne si odpovedela na ty otazky co sem dusila v sobe! Ponevadz sem byla mamou i ja a nedokazu si do dnes predstavit nevedet o mem diteti i kdyz dnes jsou dospele! ..... otocila ve svuj prospech, tak ze ti drzim palecky, aby si v sobe mela silu a hlavne si dokazala si odpovedet na ty otazky na ktere nemas odpovedi, ktere vim, ze ve vnitr boli a straci se sila, tak jak to citove vidirani a delat chudinku tech matek, ktery dokazou tohle chovani, pak se citis i vina neceho a hleds chybu v sobe! Ty zadnou chybu nemas!

Děkuji za příspěvek. Já jsem jako Alenka v říši divů. Prostě tomu nerozumím.

Teď jsme zase musely strávit pár dní spolu a ještě navíc při stěhování bytu a zařizování nového. Náš věčný konflikt dostal další dimenzi a to tím, že máma každým druhým slovem zpochybňovala mou schopnost se starat sama o sebe ač už je to skoro 5 let, co se odstěhovala. Nemyslím si o sobě bůhví co, ale vím, že se o sebe dokážu starat a že domácnost dokážu vést. Jenže ouvej je v tom, že mám vypracovaný vlastní systém. A máma uznává zřejmě jen její vlastní. Zas jsme se dohádaly a nakonec mi řekla, že mě dá k soudu. Nevím konkrétně za co, ale řekla jsem jí ať si poslouží. Možná by stálo za to, aby náš vztah posoudil někdo jiný. A nejen ze stránky finanční, ale když už by se to řešilo-zašla bych si k odborníkovi a nechala si vypracovat nějaké posudky protože si stále víc uvědomuji mámin vliv na mě a mou psychiku. Bohužel ne vždy kladný a taky podle toho vypadá má současná situace a povaha. Půl hodiny na to zase bylo vše "dobré", jako kdybychom si nikdy nic neřekly. Nevím, jestli tak rychle zapomíná nebo co to mělo být, ale já nezapomínám. Takové věci a od matky určitě ne. I když jsem se o to snažila.

    Já bych to neřešila. Kontakt bych omezila na nutné formality, ale zatím se to nepovedlo. Jinou cestu ale nevidím. Vím, že si to jednou budu vyčítat, ale nemám teď na výběr. Tohle by mě zničilo a já mám život před sebou. Mě ještě čeká ten, asi nadlidský, úkol být dobrou mámou. Ale jak když jediný můj vdech nezůstane bez kritiky.

   Máma prostě nechápe, že už jsme dvě dospělé ženy a každá máme své. Teda ona má své, já zatím bojuji o přežití a o zachování si toho mála co mám. A hlavně - já jsem nás do téhle situace nepostavila a to si máma pořád neuvědomuje. Ano na jedné straně je trpělivá matka, která mi zařizuje stěhování a zabydlení menšího bytu, ale na druhé straně je taky ona ten člověk, který nás přivedl na svět, který se rozvedl a později odstěhoval 200km daleko, ještě, když mi nebylo ani 18. Možná jsem zaujatá, ale tohle opravdu není moje vina a nevnímám od ní jako laskavost, že mě stěhuje do menšího. Kdyby nebylo rozvodu a jejího stěhování pryč do baráku-za jejím snem-nikdy bychom ten velký byt nemuseli pouštět. Má to dvě stránky pohledu - mámina strana rodiny mě má za toho hajzla, co maminku trápí, tátova strana rodiny má zase mámu za krkavčí matku, která si jde za svým přes mrtvoly svých dětí. A já jsem samozřejmě zaujatá osobními pocity, stejně jako ona.  

     Minulý víkend mě ale znovu přesvědčila, že my dvě to spolu nevyřešíme. My se prostě k jádru problému nedostaneme. Už jen proto, že jsme se dostaly od neuklizených šroubků až k soudu za bůhví co. Na jediný můj argument má 10 odpovědí, co jsem udělala před 5ti lety-takhle se problémy řešit nedají, tak si nakonec říkám, že ten soud bude asi jediné řešení. Už jen proto, že mě tím mámina strana rodiny úplně vydědí. Ale je to vůbec rodina? Kde byli, když jsem potřebovala nejvíc pomoct? Kde jsou teď, když si nerozumím s vlastní mámou? Na její straně jsou a snaží se mě společně zlomit. Ne nejsem vzpupná po fotrovi (jak mi říká děda), ale jsem dospělý člověk, který se musel naučit žít sám předčasně. A oni teď nejsou schopni pochopit a nést důsledky.

   Ne, to není rodina. Rodina jsou blízcí lidé, kteří se pro sebe navzájem objetují, milují se a ctí se. Když jsem mluvila s babičkou a ona mi spílala za to, že jsem v Brně, když oni mi stěhují s mámou "moje" věci z "mého" bytu vznesla jsem na obranu, že Árčí (můj kůň a mně nejbližší tvor, který při mně stojí skrz všechny moje patálie) je po operaci (při které málem zemřel) a že s ním potřebuji být a ošetřovat ho protože od doktorů se nechce nechat, babička pronesla "ježišmarjá, kolik to bude stát? ". Stejně tak se mě pak zeptali ostatní. Od rodiny bych spíš čekala otázku "jak mu je? "

Teda, Lucy, já mám i s mámou podobný problém.. asi někdy přijedu do Brna! Nebo až pojedu(měla bych letos) na kontr. ke Svaté Anně, musíme si dát scuka! Myslím, že by jsme si měly co povídat i celý víkend!

Leni, budeš-li chtít, budu jen ráda Jak říká můj druhý děda, zkušenosti se sice dají předat slovy, ale člověk si je vezme k srdci až když se sám spálí... Ale mně už někdy stačí jen slyšet rady a nápady jiných. A myslím, že bychom si i tak měly co říct-i hezčí věci

   A už tu někde padl návrh na sraz, tak můžem začít kout pikle A mimochodem - kousek od sv. Anny bydlím, takže to je možná osud

Bezva. A o srazu jsem psala já, respekt. se ptala, jestli taky neděláváte-stejně jako děláme my, lidi z jiného fóra, kde jsem delší dobu "doma". OK, pisnu Ti meil.