Téma: Dobrý skutek pro dobrý pocit a vlastní potěšení

No... to je sice hezké, ale reálně je to spíš tak, že dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.

Nelze dělat dobré skutky pořád, velice to člověka vysiluje, když necítí odezvu... Člověk nemůže jenom vybíjet baterii bez toho, aby mu někdo jiný baterii nabil, páč po chvíli nezůstává energie ani na vlastní provoz... A to je potom moc špatné...

Kdyby to takhle fungovalo, to by bylo na světě krásně...

 Medvěde!

Já mám doma digitální nabíječku baterii.

Aby člověk mohl dělat dobré skutky, měl by z nich mít dobrý pocit a mohlo by mu to dobít ty baterky. Je to v myšlení, asi spíš, že ty dobré skutky dělají dobře mně, mám z nich radost, jinak to asi nejde.

 Pěkně si to napsala Pavli. Mám stejný názor.  

    Takové ty drobné dobré skutky v běžném životě dělám úplně automaticky a nepřestanu je asi dělat nikdy, i kdyby mě někdo sebevíc naštval a mohla bych tak třeba vůči ostatním lidem zatrpknout.... Pomoct mamince s kočárkem z autobusu, pustit staršího sednout nebo třeba pomoci stařence se vstáváním ze židle nebo s oblékáním v čekárně u lékaře.... myslím si, že toto nikoho nemůže vysilovat, ..... naopak úsměv a projev radosti od člověka, kterému takto pomůžu, mě jedině potěší a dobije baterky.

Pluto, díky za poučný příběh...

Rybičko, tohle třeba já nepovažuju za dobré skutky.... to jsou u mě samozřejmosti. Věř, nebo ne.    

A víš, že to mám Baruš taky tak, tyhle jmenované drobné dobré skutky jako samozřejmost? Zrovna minulý týden jsem šla domů a na křižovatce, naštěstí málo frekventované upadl mladší pán, který šel o holi. Byla tam ještě jedna slečna a tak nějak jsme automaticky obě šly a pomohly mu vsát  a dovedly ho až na chodník, který je z kopce. Slečna pak odjela s přítelem, který pro ní přijel a mě to nějak nedalo, tak jsem se ještě pána zeptala a nabídla mu, jestli nechce pomoc než dojde domů. Všimla jsem si totiž, že měl jednu ruku ochrnutou, v té druhé měl současně hůl a tašku s nákupem a chůze mu šla opravdu ztěžka. Sice mě odmítl, že to zvládne a jde už jen kousek, tak jsem šla alespoň sice před ním, ale pomalu...

Taky mám z minulého týdne zážitek, jen trochu... jak bych to řekla... no, takhle.   V křáku u chodníku vidím trčet kolo a nohy. Šla jsem blíž, vidím, že je to žena (v montérkách). No nic, šla jsem se podívat, přesto, že už bylo jasné, jak to s ní je (zpitá). Po dotazu, jestli je v pořádku mi k mému překvapení poděkovala. O nic nejde, ale nevšímavost lidí může příště znamenat neštěstí.... třeba...

A vidíš, myslím, že přesně tohle člověka nakopne. To je to dobití baterek. Ten úsměv, poděkování. To je ta odměna, nebo ne?

Mimochodem, co je to křák?  

(Prosím, aby se tu nerozvedla debata o původu slova a mojí inteligenci)

Křoví...  

Já nevím... prostě nevím, jestli je tohle to dobití baterek. Prostě pro mě je to přirozené a samozřejmé.

 Rybko! Já dělám také takové dobré skutky denně.  

„Stejně jako úsměv, ani pochvala nic nestojí. Jenom trochu našeho času. “

Pluťásku? Koukl jsi se dnes na kalendář? Udělej dobrý skutek a stvoř něco pro naše dva adminy na jmeniny....  

 Ano vím, Barčo, ale já to přenechávám na vás děvčata.  

Baruš, kéž by to bylo samozřejmostí i pro všechny ostatní lidi..... kteří kolikrát dělají, že nevidí... bohužel.

Když jsem byla malá, tak mi moje o 10let starší sestra napsala do památníku-  " I malý dobrý skutek je cennější než tisíc dobrých úmyslů "..... Tak si myslím, že kdybychom se všichni k sobě chovali trochu víc lidsky, tak by ten svět vypadal úplně jinak.

hezká písnička

  "Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. " Už jsem o tomto přísloví v jednom příspěvku psal, ale přesto. Opakování, je matka moudrosti.

Zde platí dvojnásob přísloví: „Za dobrotu na žebrotu“ anebo „Dobrý skutek musí být vždy potrestán“. Lidé si pamatují spíše to špatné než to dobré. Tak to v životě bohužel mnohokrát je. Člověk se snaží udělat něco dobrého, co se nepodaří, skončí to katastrofou, na kterou lidé zapomínají velmi těžce. V takové situaci si člověk vzpomene: „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. “

 Proč se zdravá dobrota vytratila z našeho každodenního života?   Naštěstí narážíme na lidi, kteří si udrželi čistou nezištnou dobrotu a z jejich očí je vidět ochota pomoct. Lidé zapomněli, co nás učili hodné babičky a dědečkové. Vštěpovali svým vnukům a vnučkám: „Buď dobrým člověkem, protože jak zaseješ, tak sklidíš. S poctivostí nejdál dojdeš. “ To, že naše společnost ztratila zábrany a morálku, neznamená, že jí ztratil i duchovní svět, z kterého jsme vzešli a který s naprostou dokonalou přesností řídí a udržuje náš svět v pohybu. Ve vesmíru, jehož součástí, se zákony nikdy nemění. Vesmírné zákony nefungují s takovou rychlostí, na jakou jsme si v životě zvykli, ale fungují stoprocentně a neodvratně.

Je mnoho lidí, kteří jsou dobří a hodní, ale bojí se to projevit. Zkušenosti je naučily, že světská spravedlnost ne vždy oplácí dobro dobrem, a tak se radši stáhli a stali se z nich neteční pozorovatelé, kteří se raději nezapojují, aby nedostali přes prsty. Copak v nějaké pohádce mělo kdy dobro snadné? Dobru vždycky odporovalo zlo a kladlo mu překážky! Zlým pohádkovým postavám šel vždy osud na první pohled na ruku, zatímco těm dobrým házel klacky pod nohy. Na konci bylo zlo vždy potrestáno a dobro odměněno. Pohádky jsou plné nadčasových lidských příběhů o životních zákonech a souvislostech. Proto se uchovali tak dlouho, aby nám připomínaly pravdy, na které nesmíme nikdy zapomenout.

Proto: Cokoliv udělám upřímně a ze srdce, nese v sobě paprsky světla a vibrace dobra, i kdyby to byla jen polívka k obědu. Každý den jsem připraven udělat něco dobrého a mám oči otevřené. Třeba pomůžu odnést starší paní tašku k autobusové zastávce, povím milé slovo a usměju se na otrávenou prodavačku za kasou, která je tam nerada. Proč to dělám? Proto, abych dodal odvahu a inspiraci těm, kteří se občas bojí něco takového udělat, protože si myslí, že se na ně budou ostatní divně koukat, nebo z nějakého jiného důvodu. Pokud někdo vykročí z davu a udělá něco neobvyklého (milého), ostatní na něj zírají jak na zjevení. Tím se, ale nenechám zastrašit. Každý člověk, který udělá něco dobrého, může tím dodat odvahu někomu, kdo podle jeho příkladu někde jinde příště udělá něco podobného. Každý den se nám naskýtá mnoho příležitostí. Člověk, který je ochotný být dobrý a udělat něco milého, osud vždy přivede na místa k lidem, kde může pomoct a být tak prodlouženou rukou boží. Dobré skutky se dají dělat i v duchu. Když víme o někom, že je nemocný, můžeme na něj v dobrém pomyslet a popřát mu uzdravení. Pokud chceme žít v dobrém světě, není jiné cesty než začít u sebe. Pustit zábrany a přestat se bát projevit dobro, i za cenu toho, že se spálíme. Světlo dobra je nakažlivé a je vidět do dálky.

„Žena, která má nutkání usmát se na cizího mladíka, který sedí opodál na lavičce a dívá se jejím směrem, netuší, že mladík se toho dne rozhodl ukončit svůj život, a že její úsměv jeho tragicky zesnulé matky, mu přijde jako znamení od ní z nebe, aby to nedělal, a že svým úsměvem změnila tok jednoho lidského života. “

Já osobně nikdy nečekám, že moje dobro bude oplaceno dobrem. Co v životě udělám, udělám to rád a s láskou.

Přeji všem krásný den, Pluto jde pracovat.  

Pluťásku, tys zase vymyslel téma. Už jsem dnes udělala dobrý skutek-nasypala jsem mým ptáčkům za okno, sousedce pomohla s kočárkem a teď dělám dobrý skutek pro svůj žaludek- láduju se masem! Tak pro dnešek stačí!

A pro dobrý pocit přidávám jeden krásný příběh. Hezký den.

Pomoz někomu, kdo má problém... a on si vzpomene, až bude mít další

Dva tenoři

Toto je příběh o kterém snad lidí slyšeli. Je o dvou ze tří tenorů – Luciano Pavarotti, Placido Domingo a José Carreras, kteří svým společným zpěvem pohli světem.
Dokonce i ti, kteří nikdy nenavštívili Španělsko, vědí o rivalitě mezi Katalánci a Madridčany, protože Katalánci bojují o svoji autonomii v Madridem ovládaném Španělsku.  

Věc se má tak, že Placido Domingo je Madridčan a José Carreras je z Katalánska. Z politických důvodů se v roce 1984 Domingo a Carerras stali nepřáteli. I když byli oba vyhledávání a známí po celém světě, oba si stanovili ve svých smlouvám, že budou vystupovat pouze, když ten druhý nebude pozvaný.   V roce 1987 se Carerras setkal s větším nepřítelem, než byl jeho rival Domino. Překvapila ho neblahá diagnóza: leukémie. Jeho boj proti rakovině byl bolestivý, musel se podrobit mnoha nepříjemným zákrokům a mimo jiné i transplantaci kostní dřeně a transfúzi krve, kvůli kter=é musel každý měsíc cestovat do Spojených států. Protože za těchto okolností nemohl pracovat, tak přestože měl velký majetek, tak vysoká cena léčby i nutného cestování vyčerpala jeho finance. Když už byl na konci s financemi, objevil v Madridě nadaci, jejímž jediným účelem byla podpora lidí trpících na leukémii.

Díky podpoře nadace Hermova se Carerras uzdravil a vrátil se ke zpívání. Jen co se uzdravil, pokusil se zjistit něco o nadaci. Když si přečetl její status zjistil, že zakladatelem, hlavním přispívatelem a prezidentem nadace byl Placido Dominogo. také zjistitl, že Placido Domingo  založil tuto nadaci proto, aby právě jemu pomohl v léčbě, ale rozhodl se zůstat v anonymitě, aby ho  neponížil přijetím pomoci od svého „nepřítele. “  Ale nejvíce dojemné na tomto příběhu je jejich setkání. Na jednom vystoupení v Madridě, Carreras přerušil vystoupení a překvapil Dominga tím, že si před ním poklekl, požádal ho o odpuštění a veřejně mu poděkoval. Placido mu pomohl vstát a velkým obětí zpečetili začátek velkého přátelství.    V interview se zeptal novinář Placida Dominga, proč založil nadaci Hermova a platil léčení  svému „nepříteli“, který byl současně jako umělec jeho jediným soupeřem.    Jeho odpověď byla krátká a jednoznačná: „Nemůžeme si dovolit ztratit takovýto hlas…. “  Toto je skutečný příběh lidské laskavosti a měl by sloužit jako příklad a inspirace.

 Včera večer jsem Darilo, poslouchal jejich CD. To byl relax.  

Placido Domingo, José Carreras a Luciano Pavarotti.

http://youtu. be/0yWbDB6AUYI

Pluto, když jsem si přečetla tvoje dnešní povídání, naskočila mi slova Ježíše Krista, který řekl, že pokud člověk přijme jeho slova, jako občerstvující vodu, tak se v něm stanou studnou, z které bude občerstvovat druhé - Je to Evangelium Jana 4. kap. 11-14 odstavec.

http://cz.bibleserver.com/#/text/CEP/Jan4

Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?

A že to jde, napsala Darila v krásném pravdivém příběhu. Darilo děkuji.

Jsem ráda, když tady od ostatních čtu, že je pro ně samozřejmost pomoci v maličkostech. A věřím že, kdo je dobrý v malých věcech, umí být dobrý i ve velkých věcech. Jen se musíme smířit, že naše dobré skutky nebudou vždy odměněny, ale třeba přinesou ovoce.  Je možné, že člověk, který se neodmění, časem se změní a náš dobrý skutek ho nakonec přiměje dělat také dobro.

Pluto, dnes po ránu jsem potřebovala číst slova, která jsi napsal, věř, žes mi nabil baterky. Vždy máš smířlivý tón a je to poučné i pro mně.

 Toto je citát od Rybky. Dovolila jsem si jej zde okopírovat, protože se k tématu hodí.

" Jen láska zná umění, druhé obdarovávat a přitom sama bohatnout. "

Plutíku, zřejmě si některé citáty vytisknu a dám na oči a bude mi líp, díky.