Téma: Omluva uživatelům webu MojeStarosti.cz od Rypoušice
Tak je to tady. Čas plyne a mé svědomí neúprosně volá. Doslova na mě křičí a straší mě. To je velmi dobré znamení, protože svědomí je dle mě vztyčeným prstem, vykřičníkem, jenž nám napovídá, že jsme asi někdě selhali. A je třeba svědomí ulevit.
Ještě včera (03.05.2018) jsem to nechtěla psát veřejně, omluvila jsem se zde v pokecu.
Přesto cítím, že by bylo fér učinit tak veřejně. Dělám to proto, protože cítím, že je to tak správné, že to vypovídá o tom, jak vážně to myslím a také, aby i nepřihlášení viděli, že se Rypoušek kaje.
Doufám, že to vyzní jako upřímná omluva čestného člověka, který se cítí provinile a doslova nenávidí hádky, agresi, cokoliv, co je dle mého černobílého vidění "zlé".
A abych byla "zlá" já sama, no to je nepřípustné! To bych brala jako životní prohru.
Ani nevíte, jak moc mi záleží na tom, aby se ve mně naše rodinné, snad genové, "zlo" nikdy neprobudilo a já nepřebrala nešťastnou štafetu.
V jednom to je však pokrok: třebaže iracionálně, přesto jsem se "bránila". A to je něco, co jsem nikdy nedokázala!!! Je to mega pokrok a těším se, až to jednou uvedu v praxi. Ne, abych byla právě tak iracionálně "zlá", ale aby, když bude něco přeš čáru, řekla jasné "NE! ", důrazně se ohradila a nepůsobila při tom plaše a směšně. Naopak, abych působila rázně a nekompromisně. V tomto směru byl k něčemu můj - jak uznávám iracionální - hněv prospěšný.
Dalo mi to i spoustu jiných věcí. Když to vezmu sobecky a čistě na sebe, dalo mi to i lekci ohledně zvěřejňování intimních informací. Všeho s panem Mírou, i já jej musím mít.
Nadále chci psát autenticky, ale opravdu nějaké psychomimopsaní jen výjimečně, případně vůbec. Už vím, že musím - tak jako ve všem, i ve svém životě a ve své bídné duši - hledat rovnováhu. A i v tom říkání informací ji musím mít. Musím se naučit - doslova si vypilovat - techniku, kdy budu upřímná, kdy to budu stále já, ale přesto s rozumem, nadhledem, pokorou a v rámci možností i s objektivitou. Musím se naučit rozlišit, co ano a co nikoliv.
Další věcí, která mě hluboce mrzí (stále ještě pitvám ta čistě sobecká poznání) - je to, že jsem vždy vše psala s dobrým úmyslem. A nejšťastnější bych byla, kdybych mohla někomu být inspirací, nebo alespoň virtuálním bláznem, co se snaží žít a být jako normální lidé a nic ho nezastaví. A že takový člověk může dát pocit, třeba jen virtuálního, porozumění. Pocitu, že v tom není sám.
Mám špatný dojem, že se mi to vymklo a místo role "statečného bojovníka" jsem se vrhla nechtěně do role uplakánka. A to je chyba, jež mě mrzí a která se neměla stát. Ne, nechcit být uplakánek, nechci si vynucovat lítost. A mám k tomu i pádný argument - já ji totiž nepotřebuji. Jednak závání povětšinou falší a povrchností, druhak já pochopení mám. Ať je to má maminka, která mi v rámci svých možností rozumí a co víc, snaží se mi vyhovět (! ) - takže jsme na velmi dobré cestě - ať jsou to mé hodné virtuální duše. A že jich mám! A moc si toho vážím!
Víte, od doby, kdy mě navždy opustila má drahá babička, nikomu se na živo nesvěřuji. Tak, jako jí, to už prostě neumím… nejsem na to zvyklá. Přesto jsem od konce 9. třídy v kontaktu s jednou paní překladatelkou, se kterou jsem se setkala v rámci chvályhodného projektu na ZŠ. Stala se nakonec ona mou vrbou. Ví toho o mně mnoho, a co víc, táhne mi na 25 a to se budeme znát neuvěřitelných 10 let!! Takže ona má dokonalý přehled o mém vývoji obecně. A abych toho štěstí neměla málo, přestěhovala se do Brna, a tak se po 10 letech brzy shledáme!
Velmi mi pomáhala. A pak přišlo MS. Nejdřív jsem tu napsala v rámci mé fyzické choroby dotaz přímo na, jak říká Párek, "doktora". A pak jsem sem nakukovala a při tom všem mi začalo hrabat (no už víte, jak to vypadá, když mi hrábne 
).
A já se potřebovala opět vymluvit a vymluvit… resp. vypsat a vypsat. Tehdy jsem ještě neměla blog. Bombardovala jsem opět Modrou linku, kteří i přes to, že jsem již nesplňovala věkový limit, mi laskavě odpověděli.
A pak jsem tu objevila Plamínka a Dany. Dámy, kterým jsem se byla schopná otevřít a které mě dokážou chápat a to naprosto mimořádně. Jednak máme podobné osudy a druhak mi každá dává to, co tolik potřebuju - Dany mateřskost a láskyplnou péči, Pláma pohled psychologa a člověka, který má téměř indentický osud, hlavně tedy prožívání.
A aby toho nebylo málo, objevila se ještě další Danuška, ta je dokonce z Brna, a co víc, ze sousední čtvrti. Dokonce má stejnou diagnozu - je to první člověk, kterého znám s touto dg - a její osud je zase podobný jak mně, tak mé mamince. Mmch. moje máma je taky Dana, ty shody jsou fakt neuvěřitelné, že?
Takže já získala časem hned 4 zásadní virtuální přátelství. Z toho 3 by nebyly, kdyby nebylo MS.
Tímto moc děkuji Avatárkovi, Medvědovi, programátorům a ostatním, t. č. i nové správkyni Paní Colombové. Kdybych sem nezabrousila, když jsem sama měla "moje starosti" a nezůstala tu, nepoznala bych hned tři blízké lidi.
Asi se jen tak nepoštěstí najít na netu pravé přátelství, ale já jej našla a hned 3x! To považuji za veliké štěstí a nesmírně mi pomáhá, když je mi těžko na duši, že mám komu se svěřit.
Tak také beru ta má psaní - ty opravdu hodně mimo a příliš osobní budu raději nejprve konzultovat, než z toho vyplodím něco, co by se dalo někam vyvěsit.
No a blog, ten už mi rok taky pomáhá. Zjistila jsem, že mě nesmírně baví psát, že mi to ulevuje a jak jsem psala - ač se to možná nedaří - moc ráda bych byla, kdyby měl smysl nejen pro mě, ale i pro jiné. A nejen ty nemocné, ale i zdravé - prostě pro info, pro zvědavost.
S tím souvisí další věc: opět to asi tak teď nevypadá, ale já se snažím skutečně žít, jako normální zdraví lidé - jak po fyzické, tak po psychické stránce. Proto se nechci primárně obklopovat lidmi se stejnou diagnozou. Děsím se totiž, že bych pak byla ve své pidibublince, v které bych neviděla víc, než své choroby a jejich prozatím vzdálené řešení. A to by nebylo nic pozitivního.
Hodně mě proto zarazilo přirovnání k demagogickým celibátníkům a spol. Nikdy v životě nechci zneužít, zpronevěřit své znalosti a svůj intelekt pro to, abych si vytvořila iluzorní svět s vlastními, restriktivními pravidly, kam by patřily pouze moje názory a názory těm mým podobné. Ne, toho v životě nechci dosáhnout. To by byla totální dekadence a totální pád.
Já naštěstí jsem zvídává, potřebuji hledat souvislosti, příčiny, kořeny… potřebuju pátrat, a tak si hledat co nejvíce logická vysvětlení. Proto se snad k demagogům nikdy nepřiřadím a nestanu se omezenou negativistkou.
Tak, snad jsem řekla vše, co jsem chtěla.
Závěrem chci sdělit to nejdůležitější a to nesobecké: děkuji Kávence za to, že respektovala mé přání. Nemusela jsi to dělat, přesto jsi mi vyhověla. Toho si moc vážím!
Děkuji Paní Colombové, Lištičce a Dany za snahu mi něžně i drsně otevřít oči. Hlavně to bylo upřímné, já to vím a vážím si toho.
A hlavně se omlouvám Barči a ostatním, které má slova zranila, zklamala či znechutila. Mě už ruply nervy a pak se neznám a jedu a jedu… Nebyl v tom zlý úmysl, byl to momentální vztek, jako když se rozzlobí dítě, které nedostane to, co chce. Cítila jsem se jak na honu, vržena do kouta a neviděla jsem jiného úniku, nežli obrany.
Mějte pěkný den a prosím, abyste mi mé jednání odpustili, pokud to je možné. Toto píšu v klidu a upřímně.
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2345x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Mně neděkuj, nic jsem pro tebe neudělal, řešil jsem problémy mnoha jiných. Přeji ti, abys našla klid v životě a byla šťastná…
Podílel ses na vývoji tohoto webu, byl jsi administrátor. Já tě sice jako admina nezažila, ale vím to a vím, že ti to vzalo spoustu času a energie. Ale pro mě osobně to stálo za to - protože jsi udržel web, než jsi ho předa Avatárkovi - takže svůj podíl na chodu tohoto webu máš a to nemalý. A za to děkuju tobě, i ostatním, skutečně mi to tu zásadně pomohlo/pomáhá.
A děkuji moc 
Ano, byl jsem administrátor, ale na vývoji webu jsem se nepodílel, taková důvěra mi nikdy nebyla dána. Já již neudržím nic, natož úroveň webu, ale je milé, že si to myslíš. Ne, vážně, zásluhy za tento web mají jiní, já byl pouhý pěšák v poli. Nicméně je hezké něco takového číst, měj se krásně…
Proti čemu ses zde bránila, co zde bylo jasné pres caru?
V čem se ti tvá maminka snaží vyhovět?
Já měla dojem, že jsem nepochopena, to je asi největší kámen úrazu. Mám problém s důvěrou a pak, když něco vypustím, tak doufám v pochopení a když dle mě není, tak mě to rozhodí.
Druhá věc - a za tou si stojím dodnes, ale nechci se s Barčou přít, beru to, jako její názor a já ji více už nebudu vysvětlovat - bylo to, že dle Barči nejsem psych. nemocná. To mě rozlítilo asi nejvíc. Připadala jsem si pak jako jeden ze znuděných zdejších puberťáků, co tu víceméně trollí. A já se k takovým nechci přiřadit stejně, jako k demagogům.
A obecně jsem měla dojem, že na mě hledá jen to špatné - a já po zkušenostech s bratrem, nadměrnou agresí apod. právě špatně reaguji. Takže to bylo jak hadr na býka. Měla jsem dojem, že mě bude jen shazovat a já se proti tomu chtěla zoufale bránit. Pak jsem už zkrátka nebyla racionální a už se jen vztekala jako to dítě. (Vím, že už dřív Barča psala něco ve stylu, že píšu blog pro sebe, ne ostatní, pak měla nic moc dojem z mých upravených fotek, mé pseudotexty to ještě podnítily a pak jsem to vygradovala tím mým posledním tématem. Měla jsem pocit, že mnou pohrdá, že mi dává najevo, jak jsem neschopná, negativní a ještě si div nevymýšlím, mám velké ego apod.)
Znovu ale zdůrazňuji, že to nechci již nijak impulzivně řešit. Už jsem se přes to víceméně překlenula a snažím se to brát s klidem a hlavně, není to reálný život, důležité je, co je teď, co bude a pokud možno hezkého. A ne, co si o mě kdo myslí na netu. Natož mu to vyvracet.
S maminkou je to na delší povídání, ale stručně a snad ro vystihnu: největší zlom byl, když jsem jí řekla, že chodím k Mudr. a baštím prášky. Tehdy jsem si vzala já hlavní slovo a ona mě poslouchala. Říkala jsem jí své dojmy o ní a mé pocity apod. Tak otevřená jsem k ní nebyla. A ona to pochopila, např. se mnou jela na vytouženou dovolenou do Čech, snažila se a dodnes se snaží když jsme třeba ve společnosti a víc se pije, tak nedávat najevo své negativní emoce z minula a být ke mně chladná. To si uvědomila, . až jsem jí to řekla a skutečně je teď jiná a já to také jinak vnímám.
Vím, že mi nechce ubližovat a to je to nejpodstatnější. Naopak, myslela jsem jak jsme jiné. a přitom já jsem jí tak podobná!
Takže teď už můžu víc věcí brát podle sebe a dle toho jí chápat.
Dále jsem jí odpustila její citový chlad ke mně v pubertě, kdy mě-dívku nepřijala… Vyvztekala jsem se a teď už jí beru tak, je ted. Já bych potřebovala mluvit s tehdejší mámou a té vynadat. Ale ta už není, je jiná máma, rozumější, zodpovědnější, vnímavější. A takové mámy jaká je teď si vážím a beru to tak, že to je naše šance, jak se sblížit. Mě jako dospělačku už bere a hlavně, ona sama vyspěla a to je podstatné.
Ze doufas v pochopení a když není tak te to rozhodi. Holka zlata, život není o tom, ze nám lide budou dávat svoje pochopení a my budeme na tom tak závislí, ze když ho nebudeme mít, rozhodi nás to. Ty to porad nechapes. Proto ti všichni radime toho psychologa, bez kterého to nezvládnes. Ten by te mel naučit jak z toho všeho ven. Jak byt sama silná a nezávislá na pochopení druhých a tím nebýt naštvaná a agresivní.
Teď budeš zase na me naštvaná a brát to jako útok, ale tvoje dnešní psaní vůbec nesvědčí o tom, ze jsi z toho venku. Vytiskni si to všechno a bez to zkonzultovat s nějakým psychologem.
Nezlobím, já vím, že z toho nejsem venku.
Ani netvrdím, že jsem, jen jsem popsala pocity, co jsem měla, souvislosti, co mě napadly a hlavně jsem chtěla vyjádřit omluvu, protože vím, že jsem přestřelila to mě skutečně mrzí.
A vím, že to tak nefunguje, já i sama vím, kde je ten problém, ale ještě jsem nedošla klidu a nenašla řešení… Vím, že šikovný psycholog by mi s tím asi pomohl.
ZZkrátka má důvěra byla přiliš zraněná a zneuctěná a já to s sebou vláčím.
Jednoduše řečeno: narazilo to na můj problém s bratrem, na jeho mnou nezpracovanou agresi a zároveň můj problém vyjádřit agresi a když ji vyjádřím, tak blbě.
To víš, 20 let jsem byla prasetem zas**ným a jsem hodně citlivá na to, když mám dojem, že mě někdo bere zase jako bezvýzamnou nulu. Je to vlastně banální.
A našla jsi už v sobě tu sílu za tím psychologem zajit?
popravdě zatím ještě ne, nebudu lhát, ale opravdu vážně to zvažuji.
Věk: 46
Vhodné je pozvolné tempo na cestě nenásilného pozměnňování. Postraumatická stresová porucha je živena úzkostí z ohrožení rodiny ze strany bratra. Pozměňování je třeba nést v duchu zbavování úzkosti a jejich příčin. Stresový faktor je třeba odstranit, pak je možné přemýšlet o dalších krocích vedoucí k uzdravení zraněné duše. Vše je třeba důkladně promyslet.
"Je to vlastně banální."
Není to banální, ani toto téma neukazuje na to, že by Ti bylo lépe. Ani stovky dálších témat Ti nepomohou, když neslyšíš na rady, které dostáváš.
To vše, co se u Vás stalo není v Tvé moci samoléčbou a samosnahou vyřešit, změnit a zlepšit.
Upřímně? Mněli byste jít k psychologovi a na terapie všichni.
Tvoje mamka se snaží, ale Ty netušíš, co se v její mysli pod tíhou toho všeho odehrává. Já to tuším. Mamka Ti to neřekne, nechce Tě ještě více zatěžovat, chce Tě chránit.
Bratr je na tom stejně. Opět netušíš, co se v jeho mysli pod tíhou toho všeho odehrává. Jen vidíte a pociťujete to, co ventiluje vůči mamce a Vám navenek. V podstatě je na tom velmi podobně, jako Ty = oba dva Vás to vše nemálo poznamenalo a každý se s tím perete po svém,
Dítě se rodí jako čistý nepopsaný list samozřejmě s určitými dispozicemi fyz. a psych, ale ty se rozvinou či probudí až tehdy, dostanou-li živnou půdu. To se stalo a výsledek je ten, že se jen sklízí to, co se zaselo, tedy jak to pozitivní, tak ale i to negativní.
I tak je to stále ještě řešitelné, ale musí se chtít to řešit.
Je mi líto, ale je podle mě to tak je.
ano, já to beru a víceméně souhlasím.
