Téma: Petr Hübel - inspirativní příběh bojovníka s rakovinou

Ahojte,

26.9.2018 - v den, kdy zemřela Květa Fialová - to bude rok, kdy zemřel obdivuhodný cancerfighter Petr Hübel. Byl to taky Brňák, velký bojovník se zajímavým přístupem.

Teď na něj myslím, proto to nevydržím do dalšího měsíce a dám sem již teď můj článek právě z doby, kdy zemřel.

Jsou tam i odkazy - hlavně na jeho blog, kam jeho brácha dopisuje jeho poutavé příběhy z Peru, kde se pokusil léčit.

Čest jeho památce

Origo je ZDE (klikni)

Ještě můj názor: osobně nejsem příznivcem radikálního odklonu od klasické léčby, zvláště, pokud je naděje, že zabere. Jako doplněk ano, jinak nikoliv. Ale! Petr měl nádor v terminálním stádiu, za druhé - nic nepsal demagogicky, nikoho k nčemu nenaváděl a jeho případné protesty proti doktorům jsou vzhledem k jeho stavu pochopitelné. Naopak, vše bral zajímavě, dobrodružně. Moc se mi i líbí důvod, proč jel do Peru - kvůli snům. Sama mám spoustu mystických zážitků i stran snů, takže to mě velmi zaujalo.

26 ZÁŘÍ – DEN, KDY ZEMŘELY DVĚ LEGENDY

Zdál se mi sen. Seděla jsem v kruhu lidí a měla cosi stručně říct. Místo pár vět jsem však začala horečně vyprávět. Vyprávěla jsem příběh páru, kde jeden z něj měl rakovinu a zemřel.  Byla jsem dotázána, zda ráda vyprávím. Odvětila jsem, že raději píši.

Po probuzení jsem se zděsila: „Šmarjá, co se zas stane! “ běželo mi hlavou. Ten sen byl značně nebezpečný. Virtuálně jsem totiž skutečně pozorovala jeden pár, který měl právě takový osud, jako v tom snu. Rozdíl byl ten, že byli oba živy. Velmi jsem se obávala, aby sen nepředpověděl smrt.

Zkontrolovala jsem instagram dotyčného bojovníka, ale nic na něm nebylo. Oddychla jsem si a snažila se sen vymazat z hlavy. Cloumala mnou má obvyklá šílená únava a nemyslela jsem na nic jiného, než na postel, a tak mi mazání snu šlo o něco lépe.

Přesto přišla jedna smutná zpráva – zemřela svérázná Květa Fialová. Bylo mi smutno, že už tu není ani jedna z mých oblíbených babiček-hereček. Ani Ljuba Skořepová a už ani Květa Fialová. Éterická Květa odešla a já tušila, že tento podivný den ještě neřekl poslední slovo.

Koukám na účet – nic. Koukám se po druhé a radostí zajásám. Sláva! Můžu si koupit vytoužené pidikombíčko ke kytaře. Rázem se únava odsunula na druhou kolej. Byla jsem nabuzená a těšila se, až poprvé zapojím svou elektrickou kytaru.

Po práci nadšeně pádím do obchodu, z kterého vycházím ještě nadšenější. Div radostí neskáču jak luční kobylka. Mám kombo a kabel, hurá! Šalina jeden na můj vkus příliš pomalu, vždyť potřebuji být co nejdřív doma. Doma se pouštím do zkoumání kombíčka a poprvé jej zapojuji. Má elektrifikovaná kytara prozradí své zabarvení a já se tetelím blahem. Sen splněn!

Kombo mi v jednu chvíli omylem spadne ze stolu. Naštěstí je v pořádku a já ho od té doby střežím jako oko v hlavě. Žiju si svým splněným snem. Únava i divná předtucha šly stranou.

To se však mění před půlnocí. Kontroluji znovu instagram a vidím nebezpečný obrázek. Hrdina je mrtev. Můj sen se bohužel naplnil.

Je mi znovu smutno…

Myslím na svůj sen a říkám si, že dodržím přesně to, co jsem v něm dělala. Budu vyprávět příběh hrdiny, který chtěl tolik žít. A tak píšu sem a v dalších řádcích stručně převyprávím příběh toho statečného kluka.

Jmenoval se Petr. Bylo mu 22, když onemocněl agresivní formou lymfomu. Léčba nezabírala a on se na základě svých snů rozhodl odjet do Peru k šamanům. Procházel rituály a věřil, že se uzdraví. Během své cesty nemocí neustále motivoval ostatní, aby si užívali dne, jako by měl být tím posledním. Bral svou situaci nevídaně statečně, s humorem a nezdolnou vírou a sílou. Při tom všem ho podporovali jeho blízcí, dokonce víc jak měsíc před smrtí žil ve společné domácnosti se svou přítelkyní Simonkou. Držel se, podstupoval alternativní léčbu, bojoval a pořád věřil v zázrak.

Když se vrátil z Peru, jeho stav byl horší, než kdy jindy. Trpěl horečkami, neustávajícím kašlem a bolestmi. Já osobně se už nějakou dobu zajímám o hospice, paliativní léčbu a smrtelně nemocné pacienty. Velmi kvituji snahy o prolomení tabu, které tu pořád panuje. Když jsem tak viděla, jak Petr trpí, cloumala mnou potřeba trpícímu pomoct. Vím, že lze tlumit bolesti a odejít v relativním klidu. Jenže jsem taky věděla, že Petr se svobodně rozhodl pro jinou cestu, byl jí věrný a o nemocnicích nechtěl ani slyšet. Přesto, když jsem četla o dalších jeho strašných útrapách, musela jsem mu alespoň napsat, že existují centra bolesti atp. Tím jsem ukojila svou potřebu a ostatní nechávala na jeho rozhodnutí. Děsilo mě, že se všichni díváme na to, jak trpí. Bylo tu však to jeho rozhodnutí a to má vždy prim. Udělala jsem, co jsem měla a víc už se do toho nemontovala.

Občas byl lepší, ale pořád to haprovalo. Přesto všichni sledující věřili spolu s ním. Před pár dny nakonec v nemocnici skutečně skončil. Poslední noc byl i na opiátech. A v úterý bohužel svůj boj o život prohrál. Nastoupil na jinou, nekonečně dobrodružnou cestu na věčnosti.

Bylo mu čerstvě 24 let a během té strastiplné pouti nemocí tu zanechával mnoho pozitivního. Optimismus, lásku, sílu.

Na svém blogu nesmírně poutavě vyprávěl o svém dobrodružství v Peru a popisoval své zápolení s nemocí. Považuji ho za jednoho z hrdinů všedního dne – tak nazývám obyčejné lidi, jejichž život – zdánlivě prostý – je vždy něčím unikátní.

Naučil mě, jak se rvát o život a jeho příběh budu s radostí vyprávět dál.

Za to vše ho nesmírně obdivuji a proto si troufám tvrdit, že v ten den zemřely hned dvě legendy.

Odpočívej v pokoji.

https://petr-hubel.cz/

https://www.instagram.com/petan_workout/

https://www.instagram.com/simonadockalova/