Téma: Divné a divoké sny (nejen) při úplňku

Říká se, že divoké sny jsou, když se před psaním najíš. A můžu to potvrdit.

To bych je ale měla snad pořád... Já se cpu skoro každý celý den bez přestání Páni, to jsem netušila. Třeba to i souvisí s přijatou stravou. Ale musím uznat, že poslední dobou se na noc moc nepřejídám (přítel mě trochu "vzal u huby" v tomto směru) a když tak spíš něco lehčího. A už delší dobu se mi nic nezdálo.

Jééé, to musím vyzkoušet a přijít tomu na kloub. Děkuji

   Mám divoké sny a dokonce si je i pamatuji.   Jídlem to není, protože už léta jím naposledy v 17hodin.   Myslím, že na vině jsou zážitky, nejhorší sny jsou ty katastrofické, kdy se mi ztratil syn a já volám, hledám a děcko nikde..... Někdy mi i tečou slzy ze spaní.

Ty znám také, sice z pozice dítěte, kdy jsem já ztracená nebo spadnu z Árčího a on někam uteče a já ho nemůžu najít... Taky se většinou probudím s pláčem. Ale tyhle sny bych řadila spíš mezi ty noční můry. Měla jsem na mysli spíše ty "živé" sny, kdy je člověk "vzhůru, ale zdá se mu sen". Je to stav, jakoby těsně po probuzení, kdy ještě nevíš kdo a proč tě budí, kde jsi, a pomalu přecházíš do vědomí a začneš myslet a chovat se jako obvykle. Příjde mi to, jako kdyby živý sen byl právě ta probouzecí doba, ale z nějakého důvodu delší. Sice zkoušku z anatomie už mám, ale přiznávám, že mozek jsem se stále nenaučila, takže vím jen okrajově, kde jaká centra sídlí, ale co do funkce moc ne (ani jsme si toho moc neříkali-přecejen u zvířat to není až tak důležité. Jen mě posledně Árčí málem kopnul, když se mu zdálo že běhá-zřejmě za nějakou kobylou protože u toho i tak pořehtával ze spánku ). Je to takovej pocit, kdy už je startuje ta vědomá část mozku a člověk se "probere", ale ještě neskončila práci ta nevědomá a sen se pořád zdá. A člověk pak sedí, uvědomuje si, že je vzhůru, ale dostává informace o svém okolí z toho snu a jen težko se mu věří, že se opravdu nikde neplazí žádná chapadla, když je jakoby vidí. Jde to těžko popsat, tak doufám, že se vám to nějak povede pochopit

   Nejextrémnější případ živého snu jsem měla asi v 6,7 letech, kdy se mi chtělo hrozně na záchod a právě ve snu jsem tam došla, ale v reálu ne... Tak od té doby před spaním nebumbám a když už tedy musím jít v noci na záchod, tak si prevetivně opláchnu obličej studenou vodou, abych měla jistotu, že jsem vzhůru a jsem tam, kde mám být

  Ten poslední odstavec -pamatuji taky.

Mivala jsem takove sny, letani-neco jako astral, ci padnuti do komatu a  toceni  tela ve vekle rychlosti. Je prave to zajimave, ze si to pamatuji. Pak to nejak vymizelo a posledni dobou se potykam s opakovanim snu, treba az 3x, dokonce po probuzeni  se mi dari  napojit na predesly sen, take si je pamatuji a kladu si otazku, co to znamena a nebo proc to tak je?

Koukám, že tohle bude opravdu zajímavé téma. Sny s poctiem točení se mi zdají, když usínám... vždycky mám takový nepříjemný pocti, škubnu sebou a vzbudím se. O létání se mi zdálo jednou v životě, ale jediný pocit co byl, jsem měla až po probuzení takovou volnost a nespoutanost, která mi ráno chyběla, když jsem zjistila, že musím po zemi po svých.

    Opakování se mi taky stává-buď do puntíku ten samý sen a nebo jak říkáš, sen na pokračování. Nevěřila jsem, že je to možné, ale zdá se, že si mozek ve spánku "hraje" a vytváří nám v hlavě telenovely Nepřestává mě udivovat variabilita míst a osob, se kterými se ve snu setkávám. A sem tam se "potkám" i s nějakou tou nestvůrou...

    To je druhá stránka věci, jestli sny něco znamenají. Koupila jsem si snář od Hanse Kurtha a vysvětluje v něm, že exituje několik druhů snění. No, je to zajímavé počtení a člověk začne sny brát jinak.

   Sama vím, že jsou sny jako reakce na něco, co se v blízké době stalo. Ale pak mívám sny, které vůbec nesouvisí s mým životem-sice v nich vystupuji já, ale chovám se jinak, mám jiné zájmy, přátelé, bydliště... A pak ty úplně nesmyslné sny, kdy mě honí nějaká příšera a já zachraňuji svět nebo se z televize stává robot...

Take se nad tim zamyslim, snum je  asi dano moc prostoru fantazie. Troufla bych si rict, ze i nektere filmy se zkladaji ze snu. Jsou to take nekdy az absurdni fantazie.  

Jo někdy je mám, ale vždycky se mi zdá, že padám z mrakodrapu jako ta scéna z matrixu jestli si někdo pamatuje jak má Neo přeskočit na druhej mrakodrap, ale spadne, tak takhle přesně se mi to zdá

Třeba je to znamení, že jsi novodobej Neo Teď by mě ale zajímalo, jestli se probereš během pádu nebo až po dopadu? Četla jsem, že pokud se člověk vidí ve snu umřít má nějkej velkej problém. Jenže už je to dávno, takže nevím, jestli to bylo myšleno po stránce psychické nebo fyzické. Prostě jen vím, že to je průšvih a je pravda, že pokaždé, když jsem ve snu v bezvýchodné situaci, která mě ohrožuje na životě nebo bych měla umřít, tak se vzbudím dřív než k tomu dojde. Co ty?

 No třeba budu novej Neo ... pokaždý jsem se vzbudil těsně před dopadem. Prostě hnusnej pocit, když vidíš a vlastně i jakoby cítíš jak padáš strašnou rychlostí dolů brrrr. Vim, že mi potom taky bušilo srdce z toho takže to asi vypadá, že mám taky problém.

Ale ne, pokud se nezabiješ, tak problém nemáš Ale asi moc koukáš na filmy a tuhle scénu obzvlášť prožíváš

   Nebo řešíš třeba nějakou "zlomovou" situaci v životě. Jeden čas jsem měla období, kdy se mi každou noc zdály alespoň dva sny, ve kterých mě shodil můj kůň nebo se mi vytrhl a utekl, rozbil ohradu a utekl apod... Bylo to zrovna v době, kdy dospíval a začínal se projevovat jako hřebec a já se učila s ním a jeho novým chováním pracovat. Ve snech se promítal můj strach, že ho nezvládnu a proto ty útěky, vzpínání a rodea. Musím zaklepat-vším jsme si pod vedením mého kamaráda prošli a ač mi Árčí někdy umí někdy dost stížit život, neměnila bych ho. A jsem ráda, že jsem ho nenechala kastrovat. Teď už se mi o něm zdají sny, že cváláme po pláži bez sedla a klidně i bez uzdečky, což v reálu moc nepřipadá v úvahu (protože bych hned spadla ), ale je to proto, že jsem se s ním naučila pracovat a i když někdy zlobí vím, že ve zlomových situacích mě podrží a budu se na něj moct spolehnout. Proto ten vnitřní klid a pěkné klidné sny

jo je to hrozný, ale naštěstí se mi to nezdá každou noc

... jé.. Lucy, ty máš koníka Árčiho... moje tchýně měla jeden čas krásnýho pejska Árčiho... to jméno jsem mu vybrala já.... takže tvůj koník má moc pěkné jméno....

Já jsem občas měla taky takové živé sny... to se mi zdálo, že jdu večer ulicí a z jedněch dveří se odlepí tmavá mužská postava, .....    já přidala do kroku, on také.... a to už jsem začala volat POMOC a dokonce jsem tím vždycky zdárně probudila manžela i sebe... zajímavé bylo, jak těžce se mi ta slova vyslovovala... ten sen se mi zdál asi 3krát po sobě. Bylo to v době, kdy jsem se ještě dívala na detektivky, od té doby, co jsem je přestala sledovat, je i takovým snům konec.

Děkuju Rybko. Jmenuje se Artur, ale říkám mu spíš Árčí - je to takový můj mazlík, jen na "Miminko" je už v 5ti letech a 450 kg trochu velký

   Koukám, že jsi v tomto podobný typ jako já. Sice o filmech se mi už moc nezdá (hlavně díky Árčímu-trávím s ním hodně času a skoro každý den se mi o něm alespoň jednou zdá. Chvíle s ním přebijí většinu dalších vjemů ), ale cokoliv, co mě vyděsí nebo mi leží v žaludku se promítne i do mých snů. Jako malá (4, 5 let) jsem měla první noční můru. Vždycky jsme s bráchou koukali na večerníček a pak nás naši uložili a koukali na zprávy. Jednou jsme se s bráchou opozdili a shlédli začátek zpráv, ve kterých zrovna mluvili o nějaké vraždě. Už si nepamatuji přesně o co šlo, ale násilník vylomil dveře a zabil 4 čelnnou rodinu. Toho času jsem se mmj stašně bála goril kvůli jejich síle a zdálo se mi, že k nám do bytu přišli dva muži s gorilou, která také vylomila dveře. Zabili celou mou rodinu, jen já jsem se schovala pod stolem a přežila jsem. Hledali mě a pak odešli a já seděla pod stolem a dívala se na tu spoušť kolem, rodiče a bráchu... Brrr, i teď, po těch letech mi je z toho do pláče... pořád ten sen vidím a asi až do smrti budu. Strašný pocit. A to všechno jen kvůli jednomu vstupu ve správách. Jak říkám-ještě, že mám koníka, jinak bych každou noc snad probrečela při tom, co se dnes děje a co ve zprávách ukazují...

    Tohle je taky jeden z důvodů proč jsem odmítla už několik pozvání od přítele na pitvu. Zní to hloupě, vím Jenže mě sžírá zvědavost, jak sakra vypadá to lidské tělo a jak se liší od zvířecího. Jenže se bojím, že to bude zkušenost, kterou ani Árčí úplně nepřebije a jsem si téměř jistá, že obličej toho člověka semnou taky zůstane až do smrti. Ale jednou se asi rozhoupu-zřejmě to pro mě bude takový mezník opravdové dospělosti.

    A teď, když o tom tak přemýšlím, je mi asi milejší usínat vedle přítele s tím, že hlavně vyšetřuje cytologie apod než, že se "hrabe v lidech". Spíš je to hloupost, ale nevím-ještě jsem s ním u pitvy nebyla a kdoví, jak to na mě všecko zapůsobí. Nakonec při první pitvě psa na střední jsem se kácela (hrdě se k tomu přiznávám) Jenže ta zvědavost... Původně jsem chtěla na medinu a na patologii, jenom mě pak "přetáhli" ti čtyřnozí pacienti a kamarádi. Opravdu se nejvíc bojím těch snů po takových zážitcích. Viz má první noční můra-ten "spínač" jsem v průběhu let strávila a zapomněla, ale sen se mi vryl do paměti. Fantazie nezná mezí a vše si ještě přibarví a nerada bych se dočkala snů, kdy mě zombie (případně s přítelem) honí po nemocnici Kdo by mě pak zachraňoval

Já akorát jednou, když jsem chodila na praxi, brzo ráno jsem vstávala a tak jsem vždy padla vysílením do postele a jednou v noci jsem es vzbudila a na přítele. "Kolik ráno bude infuzí? " Ten na mě koukal neveděl ale mě to přišla jako normální otázka a nechápala jsem že mě nechápe, tak jsem se ptala ještě tak 3 a pak jsem to vzdala když jsem neměla odpověď, že jdu na záchod, tam mi došlo, že to je trochu divný a ráno jsem si nebyla jestli se mi to nezdálo- nezdálo.

Znám ten pocit. V  (asi) 8 letech jsem se probudila pozdě večer, nevěděla jsem kolik bylo, ale věděla jsem přesně kde jsem. Byli jsme zrovna na dovolené a apartmán, ve kterém jsme bydleli obsahoval dvě místnosti. První, a to vchodová, tak byl veliký stůl se židlemi, dvě postele (každá na jiné straně) a menší kuchyně (samozřejmě uložné prostory nechyběli) a druhá místnost sloužila jako koupelna. Když jsem se tedy probudila, měla jsem na krku náhrdelník, který jsem si den před tím koupila. Chtěla jsem jej položit na židli. Jedna byla vedle mě a druhá byla u nohou postele. Když jsem se natáhla na tu židli, která byla dál otočila se na mě nějaká postva. Nehorázně mi bušilo srdce. Rychle jsem si lehla a náhrdelník položila na zem. Poté usnula a ráno na zemi náhrdelník opravdu byl. Nikdo mi samozřejmně nevěřil, ale já si stála za svým. Že tam opravdu někdo byl. Pár dní potom, jsem opět šla za babičkou s tím, že mi nevěří, ale že to tak opravdu bylo. Ona se mě zeptala proč jsem ji tedy nevzbudila. Na to už jsem neměla co říct, ale pravdou je, že ani teď bych ji v tom šoku nedokázala vzbudit.  
Nebo se mi zdávají noční můry, většinou když nespím ve své postely nebo je úplněk. Třeba jednou se mi zdálo, že jedeme k babičce dědovo autem. Sedím jako vždy vepředu (bylo mi už 13) a najednou do cesty vleze nějaká žena. Děda jen tak tak zastaví, v tom se žena zastaví také. Děda se tedy pomalu rozjede, to se rozejde i žena. Pořád se na nás děsivě usmívá a několikrát to zopakuje. Když už najednou zůstala stát děda se rozjel rychleji. V tom pod kola ta žena skočila zaječela a my jeli prostě dál. V tom jsem se s brekem a šíleným strachem probudila.
Ten pocit se prostě nedá vysvětlit…