Téma: Vztah lékař - pacient, jakému lékaři důvěřovat?

   Tak nikdy jsem na operaci nebyla. Pokud se to řešilo v rodině, tak většinou po známosti či referencích a zkušenostech....

Ono to, že má doktor milion titulů neznamená, že je šikovný. Abych pravdu řekla, byla jsem na 4 operacích- včetně císařů. A věděla jsem o 2 doktorech předem, zbytek ne. U posledního císaře se mnou kecal anesteziolog, a to, že přišli gynekologové jsem poznala, až mě něco tahalo za břicho. Neřekli ani slovo, ani během zákroku.   No ne, že by mě to zrovna v tom okamžiku zajímalo, ale slušnost je slušnost.

Spousta pacientů mi říkala, že jsou rádi, že mluvím... no jak mi zobák naroslt. Já jsem pro komunikaci, ale je mi jasné, že zrovna u chirurgů je mnohdy nedostatečná- raději řežou, než mluví.  

Já tedy nikdy nebyla na žádné operaci a jedina návštěva nemocnice byla porodnice.  

Ale jelikož jsem měla porod trochu komplikovanější a vůbec vše okolo, byla jsem vděčná za mlaďounké lékaře, kteří měli úplně jiný přístup a vše, co dělali, mi vysvětlovali.  

Ti staří pardi s vyschlými diplomy pouze jednali, beze slova, což pro mě bylo málo.  

Když už to bolí, tak chci vědět proč.  

Já jsem taky nebyla na žádné operaci, ale kdybych si měla vybrat, tal si vyberu toho, který mi řekne co a jak a dá mi přesné informacea bude vidět, že mu na mě záleží

Já si myslím, že se moc vybírat mezi lékaři, operatéry nedá. Doktorka na Homolce mi doporučila jednoho doktora, chirurga, který operuje a je v tom nejlepší a já jí uvěřila. Co mi zbývalo? A doktor byl bezvadný i jako člověk. Měl zájem o pacienta a o to jde. Určitě by měl operatér předem říct, co bude dělat a pustit ke slovu. Když nepustí ke slovu, tak to není zájem. Pokud mu neskáče pacient do řeči. Ale to asi Marki nemyslí.

Tomu, kterej umí a vysvětlí co se bude dělat, jak a hlavně proč. Když mi nohu pohladila 25m kolejnice, tak od primáře počínaje tak po posledního doktora, co měl se mnou co dočinění, tak každý z nich přišel řekl co se bude dít a proč. Zrovna tak po těch 4 operacích nohy vždy měli zájem jak se ty kosti hojí, jak se cejtím atd. Vždy zaleží na tom obyčejným lidským přístupu.

Nejde vždy o to, že lékař vysvětlí... posuďte sami...

Kamarádčině dceři se narodila holčička se zdeformovanými chodidly. Vlastně to ani chodidla nebyla, jen tkáň, kde chyběly některé kostní části, takové spíš boule, ze kterých visely tři jednotlivé náznaky prstů, opět jen tkáně bez kostí.

Kamarádka tehdy jela s nadějí do Prahy, kde jí lékař vysvětlil na rtg snímcích o jak zásadní rozsáhlou a nenapravitelnou malformaci jde a navrhl amputaci obou "chodidel".

Jaké pocity s kamarádkou zmítaly tu určitě ani nemusím psát. Když se probrala ze zklamané naděje a šoku, rozhodla se bojovat a hledala jiné možnosti. Našla lékaře v Brně, který byl ochoten k pokusu o záchranu, byť nebyla šance na běžný vzhled a funkci chodidel.

Od té doby uplynulo hodně let, děvčeti je kolem 18-cti let, prodělala x plastických operací, nosila šité boty a sandály na překříženou gumu přes vršek chodidel (od vietnamců), kalhoty do zvonu, aby se vada co možná nejvíc skryla zrakům, ale na chůzi to vždycky bylo znát.

Jak je to dnes? Vyrostla z ní moc hezká slečna, chodí po vlastních a i když chodidla nejsou co do vzhledu taková, jak je známe my,   plní ale svou funkci. A to všechno díky lékaři, který se nespokojil s rychlým výsledkem a celá léta dělal vše pro záchranu sebevědomí jednoho cizího dítěte a podotýkám, že bez toho, že by to bylo přes nějaké známé apod.

Co chci říct? Že dva lékaři z věhlasných pracovišť - oba vysvětlili - ale s rozdílným pohledem a výsledkem.