Téma: Pasivní eutanasie - názory, pocity, diskuze

Můj názor je, že pokud člověk chce zemřít, že by mu v tom druzí neměli bránit. Jsem zásadně proti jakémukoliv násilí na lidech, pokud něco odmítají a myslím si, že eutanazie by měla být v nějaké formě zavedena, protože to, co čtu na internetu, jak lidé trpí v některých zařízeních, tak se mi dělá mdlo, nechtěla bych dožívat tak, že mě ostatní budou trápit, protože jsem utrpěla těžký úraz nebo jsem nevyléčitelně nemocná apod. a nemohla bych se rozhodnout dobrovolně z tohoto světa odejít. Takže můj názor je, že na tom není nic špatného, v Nizozemí je povolená, tak proč by nemohla být u nás a na to, co všechno jsou lidé schopni zneužít ve svůj prospěch, tak si nemyslím, že by zde nutně byla větší míra využívání toho, aby se někdo někoho zbavil, tak jsem pro.

Děkuji za názor a odpověď,

Je to přesně tak jak píšeš, bohužel, zažívám ve zdrvotnických zařízeních takové šoky, že z toho ani nespím. je neskutečně ponižující, když musíš bojovat, a bojuješ proti, podrazům  typu např vyhrožování zpochybnění svéprávnosti, omezení léků proti bolestem a neustálého šikanování. Karen.

Tenhle Tvůj příspěvek trochu mění původní téma. Můžeš upřesnit, co vlastně řešíš?

ahoj Barčo, řeším situaci, kdy jsem odmítla léčbu a další podlužování něčeho, co se dá jen těžko nazývat životem, ale trápí mě postoj lékařů a většiny ostatního personálu víš. Karen 

Myslím, že je Tvoje právo odmítnout léčbu. Píšeš o své osobě, doufám.

Samzřejmě, že u sebe, u někoho jiného by mě to ani nenapadlo, to je přesně ono, chici ředejít, tomu, že by o mě rozhodoval někdo jiný, to prostě byl konec, lépe řečeno, nebyl, je to hrozný, já vím, ale to je realita. Karen

Asi nechápu přesně Tvůj problém. Pokud odmítnu léčbu, jdu domů a postoj lékařů, nebo personálu mi bude úplně jedno, ne?

   Za sebe mohu říci, že bych v případě mého onemocnění a nejbližších, hledala cestu.

   Ze zkušeností ale musím napsat příběh jedné příbuzné. Roky měla zdravotní problémy, nikomu nic neřekla a až upadla a byla nucena se u lékaře svléknout, teta zjistila že má rakovinu v hodně pokročilém stavu. Jelikož paní bylo 80 odmítla hospitalizaci, léčbu. Chtěla dožít doma v kruhu rodiny. Ze strany lékařů žádný problém, praktický lékař chodil na kontroly k ní domů. Dožila se 82 let.

   Někdy si říkám, že to bylo lepší rozhodnutí, než ji vystavovat vyšetřením, ozařování a chemoterapii. Možná kdyby byla mladší taky by lékaři protestovali.

Juli, děkuji za odpověď, jsem ráda, že to takthle vidíte,   myslím s nadhledem, reálně a hlavně, že se zamyslíte nad tím, jaké by to bylo pro vás osobně, vím, že je to dost kontroverzní téma a děkuji za odpovědii. Karen

Já jsem pro euthanasii - vím jak babička trpěla (otevřené rány na krku, kdy nemohla ani jíst).

Ale lékaři někdy zachraňují i to, co je předem ztraceno - a toto nechápu, místo toho aby pomohli, tak jen prodlužují utrpění. Asi to zní vůči lékařům krutě, ale v těhle jasných případech se to ani říct jinak snad nedá.

Jooooooo kdyby měli léčbu, nanoboti by rány zacelili, vypěstované nové orgány by se transplantovaly do těla a 100% uchytily, tak mlčím. Ale v dnešní medicíně, která je pořád na počátku a spousty věcí se neví a řeší "odhadem" a na základě empirie, by měl být v srdcích lékařů nejen Hippokrat ale i soucítění (i když zákony to zrovna neulehčují).

Avatárek promine, lékářů si vážím.

Já jsem taky pro euthanázii, člověka by neměli nechávat trpět a nechávat ho pomalu umírat v bolesti, zvíře taky uspí.

Každý má právo ukončit léčbu, když si to nepřeje. Co se týká omezení svéprávnosti- jesti můžu hodnotit podle toho, co píšeš, jsi " normální" a asi by byl problém tě znesvéprávnit.   Ale abych byla upřímná, pokud bych věděla, že je aspoň jějaká šance, snažila bych se ti to rozmluvit. A ve tvém věku se vůbec nedivím, že se jim do toho nechce.

Víš co, pro mě byl hrozný pocit ukončit resuscitaci s tím, že je konec. Prostě pořád jsem měla snahu něco dělat, aby paní přežila. Můj mozek nechtěl pochopit, že paní, která přišla po svých, jen trošku zmatená,   za 2 hodiny umřela. I když jsem věděla, že má hrozné výsledky odběrů. Pořád jsem doufala, že to  zvládne.

Jinak trošku černého humoru- za chvilku bude zdravotnictví v háji, na léčbu nebudou peníze a každý bude vděčný za takové pacienty.

Ono je skutečně těžké hodnotit, zvlášť očima lékaře, kdy už je život pro pacienta neúnosný, nedůstojný. Vím, že lékaři se snaží pacienta zachránit i když je pouze mizivá šance na přežití, ale většinou si už nikdo neuvědomuje, jaký je potom, život pro toho pcienta nebo pro jeho rodinu, která o něj pečuje. Já měla možnost, sledovat od útlého dětství, jak právě tohle ničilo mé rodiče a jak před každou operací byla moje máma víc a víc vyřízená. Už  dětství se vědělo, že vlastně všechno co se dělá, je vlastně provizorium  a nepovede to k uzdravení, ale jen k prodloužení života. Prostě se neoperabilní  vrozená vada operovala  ono to vyšlo. Nikdo už, ale nebyl schopný říct, co se bude dít dál, nebo jaké vlastně budou následky dlouhých narkoz a jiných vlivů. Nemluvím o následcích na psychiku a na vliv na rodinu. Smozřejmě, že to následky mělo, ale nikoho moc nezajímalo, jak se s tím poperu já, nebo  moje rodina. Karen.

Karen, je mi to moc líto. Jenom ty víš co prožíváš a jak kvalitní je pro tebe život, zdravým se to někdy dobře říká, že by se mělo bojovat do poslední dechu i když pacient někdy trpí nesnesitelnými bolestmi a v podstatě přežívá. Asi bych byla taky pro, po zvážení všech pro a proti, vždyť pacient je lidská bytost, která má právo rozhodnout po zralé úvaze o svém životě, pokud to vnímá tak, že by to bylo pro něj vysvobození.

Přeji Tobě a tvé rodině hodně psychických sil.

Ahoj Trinity, děkuji ti z příspěvek, já si myslím, že nejsem žádná lítostivka, která má potřebu litovat, ale všimla jsem si, že doktorům, chybí empatie, vcítění se do pacienta. Je to možná, jen ochranný princip, ale vzhledem k tomu, že každý pacient vnímá jinak bolest, nebo už nemoc jako takovou a každý pacient je jiný, by to asi prospělo, kdyby se lékaři chovali trochu více LIDSKY. Je fakt, že zdravý člověk neůže zřejmě plně pochopit, někoho kdo je nemocný i když se o to třeba snaží. Každý máme také rozdílný prách bolesti i to hraje velkou roli. Děkuji ti. K.

Já jsem sice taky pro eutanazii, i ukončení léčby, ale v mezích. Pokud nemá Tvá nemoc vysloveně inafustní prognózu, neházela bych flintu do žita. Zázraky se dějí - sice jen občas, ale dějí a pokud je alespoň nějaká reálná šance na zlepšení, obzvlášť u tak mladého člověka, nebrala bych osud až tak do vlastních rukou.

    Ano, zvířata se utrácejí, ale někdy až bezhlavě. Měla jsem skoro 3 letého potkyše (lidský věk asi 120 let), měl zhoubný nádor na hlavičce, byl ocrhnutý na zadní končetiny a hubnul před očima. Doktor si ťukal na čelo, že mu chci léčit rýmu a nechci ho nechat uspat. Jenže jsem kluky donesla domu a tenhle nemocný Čip byl první z přepravky venku a snědl toho jednou tolik co zbylí dva kluci… Klouzal se po místnosti, nožky tahal za sebou, ale chtěl žít a tak jsem ho nechala. Rýmu jsme vyléčili a žil spokojeně další 4 měsíce a pak, během noci, umřel. Bohužel asi ne příjemnou smrtí, ale alespoň rychlou a bez trápení před ní.

    Po stránce zdravotní "byl na odpis", ošklivě řečeno, už třičtvrtě roku před tím. Ale on chtěl žít a přesto přesevšechno měl život na úrovni a takového tvora bych nerada uspávala - a to měl požehnaný věk a rakovinu s metastázemi bůhví kde všude.

    V závěru je to jen na Tobě - pokud nepovažuješ svůj život za kvalitní v rámci mezí, je to Tvá volba a nikomu do toho nic není. Nikdo Ti bez Tvé vůle nemůže léčbu nutit, ale asi bych s lékaři prokonzultovala jaké to bude mít dopady, abys pak třeba nelitovala. Nevím, jestli je to i u nás, ale existuje možnost podpisu dokumentu, že nechceš být resuscitována, kdyby něco.

Jsem "od fochu", pracuji v nemocnici (přesto se za "odbornou" veřejnost nepovažuji), viděl jsem hodně utrpení a bolesti a pasivní eutenazie je krok správným směrem, myslím si.

Pokud by to bylo absolutně nezneužitelné, pak opravdu ano.

Děkuji za názor, myslím, že nezneužitelné v dnešní době, opravdu není nc  zvlášť ve zdravotnictví. Lékaři se kterými jsem se měla to štěstí setkat, si většinou hrají  na vlastní stát, neříkám, že jsou všichnï stejní,  ale zažila jsem nkdy opravdu neuvěřitelé story. Mrzí mě na to všem to, že lékaři, pacienta, neberou jako rovnocenného partnera a vše se řídí podle tabulek. ve smyslu, "to vás nemůže bolet", "tohle vyšetření dělám denně a nebolí to" atd. Pouze jednou se mi stalo, že doktor, který dělá gastroskopické  vyšetření, mi řekl, že když na oddělení začínal, zkusil si gastro sám na sobě a že to je teda opravdu hnus to je, ale ojedinělý případ a jinak jsem se setkala, spíš s negativním komentářem a zvlášť u chirurgů s dost nelichotivým   bezcitným přístupem. V nemocnicích trávím celkem dost  času už od narození a vypěstovala jsem si panickou poruchu, není to nic příjemného, a poznámky typu, že jsem hysterka mi oprvdu nepomáhají. Teď to došlo tak daleko, že, nemohu mít anestezii, ani analgezii a pro mě je prostě, výkon bez narkozy nepřijatelný, vím, že je to těžké vysvětlit,  ale je to tak. Navíc další zásahy, nijak významně můj stav nezlepší, pouze se oddállí  konec. To bohužel neznamená, že m bude lépe, jen budu dál přežívat a to mi neřijde důstojné a už vůbec ne správné. Karen.

No já měla bohužel také špatné zkušenosti, co se týče přístupu lékařů. Jejich arogance je fakt u mnohých neuvěřitelná a bohužel téměř u většiny, co jsem zažila já. Jejich "moje pravda je ta jediná, absolutní a správná" mě doslova vytáčí. A jejich léky mi nijak nepomohly, nakonec jsem vždy zjistila, že si nejlépe pomohu sama, ať už bylinkami nebo změnou určité části životního stylu. A ještě mám z dětství napsané ve zdravotní kartě věci, které nejsou pravda, ale hádat se s bývalými doktory nemá smysl, takže to neřeším, kartu novému doktorovi už nedám. Výsledek je, že v současné době už mám doslova a do písmene naprostou fobii, takže jen pomyslím na slovo doktor a klepu se, jak ratlík a když řekne slovo tabulka a nespadám, mám dojem, že bych řvala vzteky, ať si ty tabulky strčí někam, jak se říká. Jinak k doktorovi tě nikdo nemůže nutit chodit. Přeji, aby bylo alespoň trochu lépe a abyste narazila na slušnější lidi.

Ello, tak vidím, že máme celkem dost podobné zkušenosti. Brečela bych, když si vzpomenu, jak mi rodiče vtkloukali od malinka do hlavy, že doktoři, mají vždy pravdu a že se nikdy nemýlí. Já naopak byla několikrát svědkem, oho, že se mýlí a nejen to, dokonce nikdy nepřiznají své pochybení a když už se stane ten zázrak, že svou chybu uznají, nebo spíš, je ta chyba natolik zřejmá i laikům, že se z toho, prostě nemohou vylhat, dostane se ti vzteklé odpovědi na půl úst, že "se to občas může stát" tak bys prostě brečela. Já sama zstávám názor, že chybovat je iidské, odpouštět božské.  Chápu, že iékař je člověk a může se mýlit i když to má většinou dalekosáhle horší dopad než kdekoliv jinde, ale ano, stát se může cokoliv.  Co ale nechápu, je jak moc se snaží, nejen, nepřiznat pochybení, ale ve finále, nejlépe hodit celou věc na tebe. Já mám fobii z fyzické bolesti, zřejmě také proto, že si z dětství pamatuji dost bolestivých úkonů a že se tehdy u dětí nepoužívala, tak  hojně jako dnes, analgezie. Dokonce, mojí mámě jedna paní primářka řekla, že děti si bolest nepamatují a ani jí tak nevnímají jako dospělý pacient!!! To považuji, nejen, jako nehumální, ale jako sprostý výmysl první kategorie. Dnes z toho důvdu, mám tak děsný strach, že nejsem schopná jít ani na kontrolu. Nakonec, když jsem o tomhle mluvila s jedním lékařem, nepřímo mi řekl, že lžu a napsal mi žádanku na psychiatrii! Netvrdím, že jsou lékaři všichni stejní, mám bohužel tu zkušenost, že většina se jich takto chová. K.  

Karen - téma mě hodně zaujalo, ale už skoro rok nikdo nic nepřipsal.

Jsem pro neutanazii a to i v případě, že v 0,005 procenta by ji mohl někdo zneužít. Myslím si, že daleko víc se zneužívá běžně skutečnosti, že starší lidé prolezlí chorobami ze všech stran, jsou bezbranní tvorové, odkázaní na velkou bolest nejen fyzickou, ale i psychickou. Ze strany doktorů i své vlastní rodiny. Jsou přítěží atd.  

Prý přibývá sebevražd starých lidí - to není důstojné. Mnohem lepší by byla eutanazie. Co se týká pasivní eutanazie, stačí zůstat doma a nechodit k lékařům. To by ale pacient musel vědět, jak dlouho bude v bolestech přežívat. Pořádný lék na skutečnou bolest totiž v lékarně bez receptu nedostaneš.  

Netuším, co ti je ani jak by ses obešla bez doktorů.