Téma: Maminka po těžké mrtvici a můj další život - chci o ni pečovat

Text uživatele: 

Zdravím, vůbec nevím, co na to napsat. Moc bych ti přála, aby sis našla chvíli odpočinku i pro sebe. A doufám, že máš ve svém okolí i někoho, kdo tě podporuje. Od tvého muže to není vůbec hezké a myslím, že tyto mimořádné situace mnohdy projeví to, jak moc spolu různí lidi souzní a spolupracují, či ne. A jací vlastně jsou. A že chceš trávit s ní čas, obzvlášť, když dělá skutečné pokroky a reaguje na tebe, to je logické a měl by to respektovat. Teď je tohle prostě prioritní. Ovšem jak jsem psala, i na sebe bys v tom shonu neměla zapomínat, snad si občas oddychneš, pokud to jde.

Obdivuju tvůj přístup. Držím ti palce a přeji tobě i mamince spoustu krásných chvil a pokroků. A tobě hodně sil!  

Jen mě napadlo, že by možná nebylo  od věci napsat do nějaké lékařské, či sociální poradny, kdo ví, třeba by je něco v rámci její nemoci (a i nějaký tip, či pomoc pro tebe) napadlo, ale netuším. Možná by ti pomohli i s rozhodováním o zanechání práce a řešení finanční stránky.

Dávám sem odkaz, prosím nelekni se názvu, web se zaobírá různě nemocnými lidmi, v poradně radí odbornící všeho druhu a to velmi srozumitelně a citlivě. Snad by ti dokázali poradit, odkaz je zde <- stačí kliknout.

Ještě jednou hodně zdaru a jsi pro mě další důkaz toho, že chválihodné lidi není třeba hledat kdo ví kde, stačí otevřít oči a vnímat chování ostatních .

Text uživatele: 

Děkuji za podporu i rady. Každé milé slovo pohladí po duši, protože vidím, že existují lidé, kteří mě chápou. Určitě tam zkusím napsat, děkuju moc

Text uživatele: 

Trochu se ztrácím v tom, že když manžel tě za to odsuzuje, táta říká, že to nikdy nedopustí. Co táta nedopustí? To je důležité, máš podporu svého táty nebo nemáš?  Souhlasí s tím, že jak představuje barák, vzal by si tam tvoji maminku-svoji manželku?

 

Pokud by sis vzala maminku domů či do domova rodičů, máš nárok na příspěvek na péči. Určitě by dostala 4. stupeň, bylo to 12 000 kč a teď to ještě zvyšovali.

 

Pokud bude v nemocnici, na nic nárok není.

 

Nevím co napsat k tvému zoufalství, protože to co prožíváš je realita hodně lidí, nejsi v tom sama a každý se s tím musí nějak poprat. Je potřeba i péče o pečující a to nějak nefunguje, znám to z vlastí zkušenosti. Přeji, aby ses s tím vším dokázala dobře poprat a našla sis svoje místo v této pro tebe těžké době.

 

 

Text uživatele: 

Děkuju za reakci. Tatínek nechce dopustit, abych se mamince plně věnovala. Mám prý přeci svůj život. Když bude maminka doma a o to usilujeme, stejně se o ní musí starat minimálně dva lidé. Jen ji napolohovat, přebalit atd. je fyzicky náročné. Sprcha? to je úkol pro 3 lidi.

Nyní se jí snažím učit jíst, ale opět jí jen a jen se mnou, proto si myslím, že moje přítomnost je zásadní. Potvrdily to i sestry.

Manžel to odmítá kvůli financím. Jelikož platíme přes 20 tisíc měsíčně, je to náročné, ale manžel nyní pracuje v Rakousku a má vysoký příjem. I kdyby ne, můžeme se omezit. Toto je přednější. To on ale nechápe a pořád řve, že se teď jako kvůli tomu navšechno vys. u? Jak kdybych snad chtěla ležet doma a nic nedělat. (Mám prý čekat, až si najde práci jistou (je tam teprve dva měsíce). Ale já čekat nemůžu, toto je závod s časem. Co se nanaučí do roka, už se pravděpodobně nenaučí.

Místo podpory mi nadává a snad i odsuzuje. Unavuje mě to a trápí. Jako bych neměla starostí málo. No nic, jedu za maminkou

Text uživatele: 

Esterko. Polohování pacienta se dá naučit. Také přebalování a ležící pacient se myje na posteli.

 

Text uživatele: 

Ano, už to docela zvládáme, ale musí na to být vždy dva lidi, takže nejde, aby se o ní taťka staral sám. Nehledě na to, že mu bude brzy 60 let a nemůže si oddělat záda, budem ho ještě hodně potřebovat

V současné době je i problém s tím, že má v krku tracheostomii a občas je nutné ji odsávat, a to musí udělat sestra. Domu si ji vezmeme hned, jak to půjde - musíme přizpůsobit barák, dokoupit vozíky, polohovací postel atd…

Jinak děkuji za reakci!

Text uživatele: 

To je od tatínka hodně ošklivý a moc tomu nerozumím. Spíš i on by měl přidat ruku k dílu. Neohlížej se na něj, nestojí ti za to podobně, jako tvůj manžel. Jdi si za svým a nenech se od nikoho odradit. Pro maminku je to skutečně důležitý a tvoje přítomnost a cvičení s ní jsou klíčové. A vůbec to, že jste spolu, protože člověk nikdy neví, co bude zítra (28.08.2016). Ale jak jsem psala, snad si občas oddychneš i ty To je taky podstatný.

Aspoň zde najdeš vždy podporu  

 

Text uživatele: Víte, on to taťka myslí dobře. Má strach, abych kvůli péči o mamku nepřišla o manžela a svůj život…

Text uživatele: 

Víš, ale kdybys kvůli tomuhle o svého manžela přišla, za moc by asi nestál…

Chápu, žeto není žádná rada, ani útěcha, ale tebe je potřeba u mámy.  

Udělej si nějaký finanční plán, pokud tedyvůbec lze odhadovat, jak dlouho maminčina rekonvalescence potrvá, co bys u toho mohla a nemohla dělat, jsou li nějaké finanční podporya možné dávky (? ), co manžel, atd, a něco z toho vyleze. Plán je sice jen plán, realita může být jiná, ale on si člověk udělá asppoň minimální obrázek. Držím palec.

Text uživatele: 

Ano, jenže bych nepřišla jen o manžela, ale také o bydlení. Nejde jen o mě, mohla bych si najít garsonku, ale mám dva velké psy, kteří mě drží nad vodou a nikdy bych je neopustila.  

Potřebuju dát minimálně 10 000 měsíčně do banky, do toho nějaké jídlo, žrádlo pro psy (2000, -), prášky, věci okolo. Nyní chodím do práce na 5 hodin denně, a jelikož máme rodinou firmu, kde táta je spolumajitel, jsem hodně dobře placená, beru přes 25 tisíc čistého a vycházím taktak. Kdybych nechodila do práce, budu asi v háji. Klidně budu v nemocnici vytírat podlahy, cokoli, ale příjem musím mít (když nepočítám, že by mi manžel pomohl - ten vydělává mnohem víc). Když mi nepomůže, mám smůlu. Tatínek se nechá z firmy vyplatit, bude mít peněz hodně, ale nikdy mi pomoc nenabídne, právě proto, abych se k mamce neuvázala.  

Je to hrozné, muž i táta mají nebo budou mít peněz dost, ale nepomůžou jen proto, abych nenechala práce. 6 let jsem při práci studovala na Ing. , na přání táty a nyní se nemůžu ani starat o mamku.  

Jsem zoufalá a chci být s ní a to ne pět hodin denně, ale mnohem víc. Na mě se usměje, hladí mě, píše mi odpovědi, nikomu jinému to nedělá. ( (

Text uživatele: 

Předně Ti musím napsat, že je skvělé, že se o mamku tak staráš. Je důležité, když ví, že na to není sama a má naději! To je totiž to nejdůležitější.

 

Píšu to z vlastní zkušenosti. I když já dopadla velmi dobře a dnes (26.08.2016) tři týdny po mrtvici prakticky už funguji až na pár drobností, normálně. Moc dobře si pamatuji na to jaké to bylo na začátku, když jsem půlku těla prostě neovládala, na strach, co bude dál, jak budu dál takhle žít. Zkrátka není to moc lehké, když hlava funguje dál, ale tělo si dělá nebo spíš nedělá, co chce.

 

Jak už jsem psala, já měla kliku a taky i nižší věk, tak jsem si hodně rychle lepšila, ale začátky pro mě moc lehké nebyly. Nejen fyzicky, ale hlavně po té psychické stránce. Hlavně mi ten pokrok přišel nejdřív strašně malý, nedostatečný. Což je samozřejmě z dnešního pohledu blbost, ale před těmi několika dny jsem to tak viděla. Po týdnu už jsem to viděla víc nadějně, ale pořád jsem nevěděla, jestli ještě budu lepší nebo tohle je maximum. Naštěstí lepší to bylo a je každý den, pořád se posouvám dál k normálu.

 

Např. předevčírem jsem v levé ruce už udržela papír, sice chvilku, ale prostě mi hned nevypadl. Dneska (26.08.2016) poprvé zase píšu bez dívání na klávesnici, protože už lehce cítím klávesy, sice s přestávkami, ale jde to atd. Každý den, je něčím nový, dokážu zase něco, co mi před tím nešlo.

 

Píšu to proto, že každý sebemenší pokrok je strašně důležitý. Jedna stránka věci je fyzická schopnost a druhou je ta psychická. Protože čím lépe je na tom psychika, tím větší je vůle, že to půjde.

Maminku bys měla podpořit, pomáhat jí, aby věděla, že na to není sama, ale příliš jí to neulehčovat. Zní to divně? Věř mi, že to divné není. Pokud soudím podle sebe, tak na můj prvotní pokrok měl mj. dost podstatný vliv fakt, že jsem po umístění na normálním pokoji byla s ženskými, které na tom byli hůř než já a protože já byla chodící, blbě, pomalu, ale byla, mohla jsem jim i v něčem posloužit a tak jsem se mnohem víc snažila, než kdybych se měla "starat" jen sama o sebe. Ty uvozovky jsou záměrné, protože o mě bylo postaráno víc než skvěle.

 

To nejhorší je ztratit víru, že bude líp a vzdát se, rezignovat. A i když jsou samozřejmě rehabilitační programy, mě osobné nejvíc dávají ty nejběžnější činnosti.

Maminky situace je samozřejmě mnohonásobně složitější, ale princip je myslím stejný, potřebuje neztratit víru a motivaci a v tom je Tvoje hlavní role.

 

Pokud jde o manžela, k tomu nemám moc co říct, protože postarat se o rodiče by mělo být samozřejmé a očekávám, že můj partner se k tomu také i tak postaví a bude se snažit spolupracovat na způsobu, jak to realizovat.

Absolutně netuším, jak na tom finančně jste a co si můžete nebo naopak nemůžete dovolit. Ovšem zhodnotila bych naší finanční situaci a pokusila se najít řešení, ať už omezením výdajů, je-li to možné nebo prací na zkrácený úvazek atp.

Je-li to možné, snažila bych se o maminku postarat doma. Jsou také dávky na péči. Ovšem není to zrovna rychlý proces a k jejich přiznání je také, pokud vím, nutný předpoklad setrvalého nepříznivého stavu osoby potřebující péči. Nicméně í tuto variantu bych zkusila samozřejmě.

 

Snaž se být mamince oporou, oběma vám přeji pevné nervy a mamince, aby se pořád jen lepšila.

 

Text uživatele: 

Mega respekt, četla jsem to, než jsem šla spát a nemohla uvěřit tomu, že před pouhými třema týdny jsi něco takového prožila. Je skvělý, jak se s tím vypořádáváš, tvé mladé tělo a okolí ti s tím pomáhají, stejně, jako obrovská vůle a naděje, bez kterých nejde skoro nic.  

Doufám, že z toho budeš mít co nejméně následků a stav se bude pořád zlepšovat!

Text uživatele: 

To samozřejmě děkuji, pokud jde o tohle, tak teď už jsem si jistá, že to bude zase dobré.

Přiznávám, že na začátku jsem tomu nevěřila, ale kdo mě neviděl tehdy, tak by dneska (27.08.2016) nevěřil, že něco takového vůbec bylo.

 

Jenže, jak už jsem psala, měla kliku, musím říct ohromnou kliku, protože mi jednak "jen" umřel 2x2cm kousek tkáně v mozku. Dál, protože mi v první chvíli ohromně pomohl jeden lékař, který okamžitě reagoval a udělal prvotní vyšetření a ošetření (mmch. až třetí v pořadí, ke dvěma před ním jsem se přes sestry vůbec nedostala) a také výborní lékaři v nemocnici, kde jsem pak byla. Sestry byly také fajn, i když myslím, že se jim ulevilo, když jsem šla domů.

 

Samozřejmě také věk hrál svoji roli a  doktor mi vysvětlil, že s dobrou rehabilitací si kolem toho odumřelého místa mozek umí vytvořit obchvat a v neposlední řadě i řešili to, proč se to vůbec stalo, což do té doby nikoho (tím myslím předchozí lékaře po infarktu, ale i dřív) nikdy nezajímalo.

 

Rovněž moje rodina a přátelé byla/je úžasná včetně manžela. Nejen, že se starali o naše zvířátka, protože to jsem vnímala jako největší problém, ale i jinak mi ve všem pomáhali a pomáhají, abych se cítila, co nejlíp. Podporovali mě a podporují zejména psychicky.

Může to znít jako hloupost, ale na začátku si se mnou třeba spoustu času všichni telefonovali, ve dne i v noci a to mi ohromně pomáhalo, hlavně jsem poslouchala, co říkají a vyprávějí a tak jsem se necítila sama. Stačilo jen vytočit číslo a pořád se mnou někdo byl.

Je toho samozřejmě víc, ale píšu to protože, i když každý jsme jiný, máme jiné potřeby, tak psychická podpora byla úplně to nejdůležitější.

 

Situace tazatelčiny maminky je diametrálně komplikovanější a náročnější, ale ta potřeba neztratit víru, necítit se sama, věřit, že bude zase dobře, ta je stejná, tím jsem si jistá!

Text uživatele: 

 Veselko, co to čtu, teď pro změnu tato příhoda?   Téda, Ty mi/nám dáváš… No, uf, ještě že to takhle dopadlo, je Ti lépe a zase jsi tu s námi. Tak moc doufám a věřím, že už Tě nic takového nepotká. Přeji Ti, ať se úplně douzdravíš, a už je Ti jen a jen lépe a zdravíčko už Tě takto nepokouší

Text uživatele: 

Díky Dany. Teď už se směju, protože je to fakt čím dál tím lepší a lepší a hlavně mj. , když už se to stalo, tak se nejméně zlá možnost.

Už na počátku se sice lékaři přikláněli k mrtvici, ale bylo "ve hře" i autoimunitní onemocnění nebo roztroušená skleróza, což se naštěstí při dalších vyšetřeních vyvrátilo a mrtvice byla naopak potvrzená.

 

To byl mj. další dílek, který mi moc pomáhal. To, že jsem viděla, jak aktivně zjišťují, co se stalo a musím říct, že i se mnou velice otevřeně komunikovali a provedli všechna potřebná vyšetření.

I když musím říct, že třeba lumbální punkci bych si uměla odpustit, jsem ráda, že jí udělali a nečekali až na další vyšetření (měla jsem možnost počkat, kdybych chtěla) a díky tomu jsem brzo věděla, že autoimunitní onemocnění to není.

 

Stejně tak jako mi pomáhal celkový přístup lékařů tamní nemocnice, když akceptovali mé, někdy dost troufalé, otázky a žádosti, jako jestli tu lumbáku vůbec umí, abych nebyla ještě víc chromá, prostě byli skvělí a cítila jsem, že mi (a nejen mě samozřejmě) prostě chtějí pomoct a tak zkousnou i moje chování, všechno mi detailně vysvětlovali a tak, i když jsem si jistá, že v duchu si mysleli spoustu věcí, tak byli prostě profesionálové každým coulem a tím ohromně snižovali můj strach a obavy.

Zkrátka měla jsem kliku z mnoha důvodů a necítila jsem se jako kus, ale jako člověk, který potřebuje a dostává pomoc.

Psychika dělá strašně moc.

Text uživatele: 

Ahoj Esterko. Je chvályhodné, že se staráš o maminku. Věříš v zlepšení jejího zdravotního stavu, chceš o ni pečovat doma a věnovat jí svůj čas. Je smutné, že tě manžel nepodporuje a nemáš v něm oporu. Mamince by bylo nejlépe v domácí péči. Všechno zvládneš. Držím ti pěstičky.  

Příspěvek na péči uveřejnění: 1. 8. 2016

Žádost o příspěvek na péči.

Příspěvek na péči se vyplácí osobám, které jsou ze zdravotních nebo jiných důvodů závislé na pomoci jiných fyzických osob a bez této pomoci se nemohou obejít.

 

 

Text uživatele: 

Máme v rodině podobnou situaci. Trošku jinou. Moje maminka se stará o svou (tedy o mou babičku), ta prodělala 2× po sobě mrtvici a v nemocnici nám říkali, že to nepřežije. Přežila, ale řekli nám, že zůstane ochrnutá pravděpodobně na všechny končetiny.

Mamka to s ní nevzdala, byla u ní pořád (v takovém stavu nemohla domů), byla u ní dennodenně, mluvila na ni, psala jí vzkazy, když nemohla mluvit,  sehnala jí rehabilitaci a ona se začala zotavovat. Pak si ji vzala domů a tam se o ni starala a babička se začala osamostatňovat.  

Dnes (27.08.2016) je to rok od té doby, co se jí to stalo. Je na tom tak, že dokáže chodit s chodítkem, dokáže se najíst, mluví, čte si - prý je to zázrak a není pro to vysvětlení.

 

I já věřím, že podpora nejbližších může velmi pomoci. Člověk musí vědět, že na to není sám. Babička je velký bojovník, to říkají všichni. Především ona sama musela chtít. Mamka u ní byla každý den a nyní je každý den a taťka ji vždy podporoval. Dokonce sám se o babičku stará, když může. Bez jeho podpory by to určitě ani mamka nedokázala zvládnout. Mrzí mě, v jaké situaci se nacházíš ty.

 

Určitě je skvělé, že se chceš o maminku postarat a být jí nablízku. Jsi moc statečná a držím ti palečky. Držím palečky i Tvé mamince, vždy je naděje na to, že to bude lepší - my už jsme taky nedoufali.  

U známých řešili podobný problém - kvůli finanční situaci nemohla odejít dcera ze zaměstnání ale chtěla se o maminku postarat. Nakonec u ní byla dopoledne a dle potřeby vždy ošetřovatelka a odpoledne u ní byla potom ona a věnovala se jí.  

 

Text uživatele: 

Moc děkuju za reakci. Já si myslím, že bychom to finančně zvládli, spíš mě děsí, že v manželovi nemám oporu, on si myslí, že dokážu denně být pár hodin v práci a pak do večera s maminkou. Do toho starost o dva baráky! Nechápe, že i několika hodinové krméní je vyčerpávající. Kvůli tomuto jsem si ho přestala vážit, já bych v jeho situaci jednala naprosto jinak…

Jinak babička je opravdu statečná, je vidět, že kde je vůle, je i cesta. Přeji babičce i vám s maminkou hodně zdraví a síly!

Text uživatele: 

Esterko, myslím, že je na čase mimo jiné zvážit, jestli sis vzala takového člověka, jakého sis myslela, že si bereš. Nechci být škarohlíd, ale tohle se mohlo klidně stát i tobě a já mám velké pochybnosti o tom, jak by se asi zachoval. To jen tak mimochodem.

Text uživatele: 

Ano, právě nad tím jsem přemýšlela. Postaral by se o mě? Těžko… Do toho se od 14 let léčím s vysokým tlakem, takže možnost podobné příhody, kor když ji máme v rodině, je poměrně velká… Na druhou stranu, můj tatínek nikdy nebyl takový ten rodinný typ, co by byl s mamkou. Byl věčně na rybách, dříve stavěl letadlo, dělal paragliding. A nyní je s mamkou několik hodin denně a nikdy by ji nedal do ústavu… Je to těžké, je to boj, ale každý mamčin úsměv je pro mě požehnáním.

Chystám se vydat knížku, protože jsem zjistila, že nic podobného není. Snad to do budoucna pomůže lidem, aby věděli, jak se snažit probrat člověka z kómatu. Dle maminky se probrala jen díky naší snaze…

 

Text uživatele: 

A ona to opravdu není lehká situace, nemůžeš to vzít jenom na sebe. Já to teď právě vidím u babičky - když už je relativně soběstačná, zůstala na mamce hodně citově závislá a je na ni vázaná. Mamka toho má fakt dost za sebou, ta péče je vyčerpávající, ale samozřejmě to dělá ráda a taky by ji nedala nikam do ústavu.

Ale vidím to na ni - je u ní celý den, nikam si nezajde, nemá společenský život, chybí jí práce. Nedá to znát, ale víme to všichni.

Zkus si promluvit s taťkou a se zbytkem rodiny, sednout si, poradit se, co by bylo nejlepší. Mohli byste se u mamky prostřídat. Ty pro ni chceš to nejlepší a být u ní pořád, ale je to opravdu náročné skloubit s prací a nějakým svým osobním životem. Opravdu to není jen na Tobě. Zkuste probrat různé alternativy.

Text uživatele: Jak jsem výše psala, s mamkou jsme si byly a jsme nejbližší. Od mala pro mne byla kamarádka. Můj brácha, 18 let, toto nezvládá a mamka na něj ani nereaguje. U táty je to podobné. Já ji v tom nemůžu nechat, nikdy bych si to neodpustila. Přijde mi, že je to o tom, zda se rozhodnu pro manžela či pro maminku. Obávám se ale, že maminka na plné čáře vítězí. Jasně, že to sama nezvládnu, musíme tam být s taťkou oba. Ale se zaměstnáním se to skloubit nedá. Nejde jen o polohování a několikahodinové krmení, ale hlavně o učení ji nových věcí. Hodiny denně ji učím mluvit, jíst, učím ji gesta, abychom se dorozuměli.

Text uživatele: 

To je úžasné, že tatínek je nyní s maminkou několik hodin a nikdy by ji nedal do ústavu!  

 

To přece dává velkou naději do budoucna. Věřím tomu, že to s tebou myslí dobře, nechce, aby sis "zkazila život", zná tvoje zdravotné limity (vysoký tlak), zřejmě se o tebe také bojí. Nikdy by si neodpusti, kdyby se i tobě únavou mělo něco stát. Já také také mnoho let pečuji a vím, co to všechno obnáší. Takže to vidím i z jiné stránky než lidé, co nikdy nepečovali.