Téma: Ostatní lidé si zneužívají mé dobroty a zametají se mnou - jak odmítnout jejich žádosti a prosby?

Co s tím? Hledat jiné, spřízněnější lidi. Není Tvůj problém, že ostatní nechápou, že nebudeš donekonečna pro všechny připravena jim jen pomáhat, stejně tak není Tvůj problém to, co si oni myslí, pokud jimi automaticky očekávanou a sobecky vyžadovanou pomoc prostě od Tebe vždy nedostanou. Čili = všeho s mírou, i pomoc druhým by měla mít své hranice i za cenu toho, že o některé lidi kolem sebe přijdeš = kdyby to byli opravdoví kamarádi atd. , tak to pochopí a dojte jim to. Podle mě to není začarovaný kruh, ale jen jsi obklopena nesprávnými a jen využívajícími lidmi, proto je třeba hledat jiné. Je v pořádku myslet i na sebe, a nenechat se jen využívat. Odmítnutí očekávané či žádané, ale zneužívající pomoci není schválnost. To je přirozená obrana proti nenechání se pouze využívat.

Asi jsem se nevyjádřila přesně… Člověku, o kterém vím, že mi nepomůže, když to potřebuji a je v jeho silách mi pomoc poskytnout nebudu pomáhat tak, že se budu sebeobětovat. To chápu i já, že bych se tím ponižovala. Já myslím běžnou pomoc nebo spíš vstřícnost z mé strany. To je pro mě prostě přirozené, tak bych se zachovala vůči komukoliv. Jde o to, jestli teda konat co mi říká přirozenost,  když vím, že podobného chování se od druhého nedočkám a vstřícný ke mě není ani pokud jde o malé věci nebo cíleně mu jakkoukoliv pomoc odmítat a vstřícná nebýt. Tedy jakoby to "oplatit". To mi prostě přijde nicneřešící a dětinský přístup, na druhou stranu chovat se slušně a vstřícně k někomu, kdo pro vás jen vyjímečně udělá něco oč ho prosíte, to si člověk připadá jako osel. Ale kromě těchto dvou variant mě žádná nenapadá… Jak byste se zachovali vy? Stejně tak v případě, kdy vám někdo třeba sprostě nadává, uráží vás a pak dělá, že je vše v pořádku a očekává to i od vás. Vy na to přistoupíte, odpustíte mu a on si to vezme jako vaši slabost a o to víc vás příště atakuje… Jenže vy nechcete dělat uměle dusno, když chcete klid. Tak zase odpustíte… Na chvíli je to horší než nějaké projevy nenávisti nebo odplaty, snaha se třeba chovat k dotyčnému podobně, když vám to není vlastní…

oprava : mělo být "na chvíli je to lepší".

Ještě bych to shrnula : kdy je mojí přirozeností pomáhat, odpouštět a být vstřícná a lidé to neocení v tom smyslu, že když naopak potřebuji já, tak mi také pomohou a vyjdou vstříc, mám se s tím prostě smířit a přesto dál "páchat dobro", i když se mi nevrátí (nedělám to priori proto, ale je smutné, když dáváte a víte, že vám dáno nebude… ) nebo oplácet stejnou mincí?  

Je těžké být konkrétní, ale zkusím příměr : dejme tomu, že chcete od kamarádky půjčit stovku. A ona přesto, že peníze má, vám ji nepůjčí. Ale za pár dní chce půjčit stovku. A vy už jste v dobré finanční situaci, máte o dost víc než stovku, která by vám nikterak nechyběla, takže to pro ni udělat není problém a přijde vám to přirozené. (kdyby třeba chtěla víc, už byste to třeba promýšleli a kdyby vám to mělo způsobit nějaké komplikace, peníze byste nepůjčili). A najednou stojíte v situaci, kdy vám o tu stovku nejde, půjčili byste ji v té chvíli komukoliv známému, kde byste věděli, že vám ji vrátí. Jenže taky si pamatujete, jak s vámi zametla, když jste byli ve stejné situaci vy a I KDYŹ PROKAZATELNĚ MOHLA, ty peníze vám nepůjčila. Třeba jen z pohodlnosti, aby si nemusela myslet na to, že ji někdo dluží. Prostě snaha myslet na váš prospěch nula. Jen na svoje drobné s tím spojené případné obtíže.  

Líp to vysvětlit nedokážu.  

Otázka zní : půjčili byste?   

Nečteš odpovědi, Katko, a motáš se v kruhu a nepůjčila, samozřejmě že ne.  

Takže jednat ve smyslu oko za oko… Tys nepomohla, když jsi mohla, já nepomůžu, i když můžu. Tohle ale přece není cesta, do háje, to je kruh vzájemné odplaty…

Ahoj, oplácení stejnou mincí - tedy se skutečně špatným úmyslem - též neuznávám. Ale tohle by nebyl podlý naschvál ani primitivní odplata - prostě bys tím dala najevo "ne, vždycky ti nevyhovím". To víš, že by se dotyčný čílil, ale kdybys toto opakovala, vykrystalizovalo by se to (pravděpodobně) - tedy ti, co jen zkouší, co vydržíš, ale nejsou vysloveně parchanti, by to přijali a věděli by, že nemůžou jít za hranu (kterou jsi nově vytyčila). Ti, co by byli totální idioti, by se od tebe odtrhli, ale to by tě nemuselo přeci trápit ani zajímat.  

Spousta lidí si tohoto neváží, tedy té prosté dobroty, rozumím tomu, že se ti to nelíbí, ráda bys taková byla pořád a máš dojem, že tě ostatní zneužívají. Jednak je jistě úzká skupina lidí, která to skutečně oceňuje - možná o tom ani nevíš . A za druhé, abys přežila a netrápila se tímto, musíš lehce přivtrdit. Takže pokud ti nejde rázně jednat, jednej prozatím ignorací, tím, že řekneš jen "ne" a dál se nebudeš o tom bavit.

Jediné, co mně osobně trochu vadí je to, když si člověk, který je přesvědčen  o tom, že je dobrý, rozdal by se a hlasí to všude možně, zda náhodou nebalancuje mezi úctyhodnou laskavostí a jistou pohodlností. Ve smyslu, že si z takovéto pózi vytvořil svoji nedobytnou pevnost, kdy automatickky na vše kývně a nemusí se s ničím crcat.  Nemusí poslouchat zlobu jiných a ještě má falešný pocit, že vykonal cosi dobrého. Nemyslím to nijak zle, ale trochu mi to tak připadá.

Hlavní je, až začneš lehce odporovat - neměj výčitky! Ze začátku to možná pocítíš, ale pak pochopíš, jaký má náš postoj vliv na ostatní a na to, jak se k nám chovají. Můžeme doslova čarovat se slovy i činy, jen si zcela neuvědomujeme jejich sílu. Těch, co zkouší trpělivost druhých je moc, provází nás to celoživotně a pokud si za včas neuděláš ve svém chování pořádek, bude z tebe nešťastná troska, která to přece myslí jen a jen dobře.  

"Takže jednat ve smyslu oko za oko… Tys nepomohla, když jsi mohla, já nepomůžu, i když můžu. Tohle ale přece není cesta, do háje, to je kruh vzájemné odplaty…"

Prosím Tě a na to jsi přišla jak, že je to jednání ve smyslu oko za oko, nebo kruh vzájemné odplaty??? Já to považuji za to, že nenechám ze sebe dělat blbce tak, aby mě někdo jenom využíval a manipuloval se mnou dle jeho potřeb. Takže za mě také ne, samozřejmě bych nepůjčila = z charity tohoto druhu už jsem naštěstí vyléčená. A vůbec se necítím nijak provinile, naopak. Též jsem si párkrát v tomto smyslu naběhla, a víckrát už to prostě neudělám. Proč bych měla?

Dany, tohle asi nebude mít cenu, to je vlek teorií, jak by měl život, fungovat, ale on tak nefunguje, jak to? Asi je to chyba života! Teorie je zaručeně správná.

Jako kdybych používala v Chicagu mapu Putimi a rozčilovala se, že tady na tomto místě měl být nadjezd. A on není, hanba mu.

Ale houbeles, oko za oko. Jaképak odplaty?  

Láska není nárokovatelná, přízeń není nárokovatelná, dokonce ani pomoc není nárokovatelná, ať už se nás sluníčka křesťanská i jiná snaží přesvědčit o čemkoli. Lidské zdroje jsou omezené a člověk dává těm, kteří si to, z jeho pohledu zaslouží, a na co ještě má. Ne každému, to je pitomost. To je mrhání dobrem.  

A dávat někomu, kdoo si toho necení, to si pak člověk necení sám sebe.  

Ty jsi skutečně Katka. Šermuješ hodnotami a teoriemi, co je správné a co není, včetně té o pečujícím Bohu, ale život takto nefunguje. Budeš to mít velmi těžké, protože se řídíš věcmi, jak by měly podle tebe být a ne jak jsou.  

Mrhání dobrem?  To zní přece hrozně… A proč je to oko za oko? Já už nevím, jak líp to vysvětlit. Tak jiný pokus… Bavíme se o pomoci, která nás nic moc nestojí, nemluvím o sebeobětování. sebeobětovat se pro někoho, kdo si toho neváží je už opravdu mrhání a hlavně ponižování sebe sama.  

Ale tady se bavíme o tom, jestli prostě nepomoci z principu, z podstaty věci. Když mě o totéž požádá cizí člověk, vyhovím, ale tomu, kdo mi taky nepomohl ne. I když by to pro mě tak složité nebylo, ale prostě to neudělám "za to". Z dětství to známe všichni. Tohle přece je odplata, oko za oko… Tys mi nedal bonbo, já ti nedám bonbon a je fuk, že jich mám plnou krabici… Tohle mi prostě přijde šílené a opravdu dětinské. Ale situace, kdy mi ten druhý nedá nikdy bonbon, protože ví, že já mu ho i přes to dám pokaždé, to je taky špatně.  

Děvče zlatý, když ono je spíše dětinské to tvé "za každou cenu všem vyhovím! "

Už ti to tu bylo popsáno, moc to hrotíš. Nejde o to, říct mstivě někomu, kdo tobě nepomohl "tak já ti teda taky nepomůžu"

Neřekneš tím, že jsi taky taková potvora. Ale řekneš tím "sorry, ale se mnou už nebudeš zametat".

V tom je rozdíl.

A jak už jsem psala, normální člověk to pochopí, jako tvou hranici. Blbec s tebou skončí, ale bude to jedině pro tvé dobro.

ale néééé, já nevyhovím "za každou cenu každému". To jsem nepsala. Pouze že vyhovím, když můžu. A když můžu, myslím tím, že to pro mě neznamená nějakou velkou oběť. To je hodně rozdíl. Já to nedělám na svůj úkor. Jsou lidi, co do posledního dechu dělají vše pro ostatní a na sebe nehledí, to nemyslím!!! Prostě je v mých silách pomoci, ráda bych to udělala, ale otázka je jestli to dělat pro člověka, který mi ani v těch nejmenších věcech, kdy by ho to nic moc nestálo (myslím žádné velké úsilí nebo oběť) prostě nepomohl. Třeba jen z pouhé lenosti nebo sobeckosti, kdy prostě ani to minimum nechtěl ze sebe vydat.

Vzdyť už jsme ti odpověděli.

Jasně, takže z principu to pro něj neudělat.

Pak nevím, co chceš a proč se tážeš, když nejsi ochotná vidět, slyšet a přemýšlet.

Chceš mu pomoct nebo ne?

Ano nebo ne?

Jo, protože prostě pomáhat mi dělá radost, já už nevím, jak to nazvat. Ale vím, že on mi nepomůže… Nechal mě bez pomoci bez léků s horečkou, migrénou, atd. Jen proto, že se mu nechtělo mi je přinést. A přijde mi, že mě má za trotla… Kdekdo jiný by se s ním po tomhle jediném zážitku třeba nebavil a já se chovám jako by se nic nestalo. Ale já jsem mu odpustila a jsem vstřícná, protože chci, abychom spolu vycházeli. Ale když mi odmítne pomoci, je to vždycky jako facka… Prostě jakoby vám někdo praštil do dlaně ve které máte srdce na dlani. Když nebudu pomáhat, pak mě nebude mrzet, že to nebude dělat on. Fajn. Ale já chci pomáhat, dělá mi to radost, taková prostě jsem … Asi to nemá řešení, já vím…

To je právě to, že sis neurčila mantinely. Takhle ví, že může dělat kraviny, protože ty jsi přece "hodná, chceš s ním vycházet", a tak vše odpustíš.

S takovouhle seš dobrej kandidát nejen na využívání pomoci, ale i na jiný levely v zametání s lidmi.

 To je právě ten důvod, proč mi křestanské teorie lezou tak na nervy, odrážějí závislostní představu odměn za dobro od života samého. nebo alespon to nebe.

Jenže odměnu dostane člověk jen od toho protějšku, který si toho dobra váží. Pokud si toho protějšek neváží, tak to je to přísloví o perlách a čuníkách. A život není žádný rodič, neocení, jak jsme hodní.

Není na škodu si připomenout že Angela Merkelová z křesťanských demokratů má pocit, že se nakonec nějak s muslimy srovnáme, jen se k nim chovat co nejlíp, vždyť oni na to přijdou…

To by chtělo rozbor nebe od Karmelaren

Ale ano, jedinci typu, jako je Zuzka, Katka, nebo kdo už teda, to takhle zřejmě berou. V jádru to budou ale asi hodní lidé, ale zranitelní a oslabení. Případně vysloveně vyčůránci a pokrytci, kteří konají naoko něco dobrého, chvástají se tím, mají pocit, že si můžou odškrtnout ze svého seznamu dobra další věc a pak tradá do nebe.

Plus do toho mně tedy zaráží i to podsouvání, nucení uctívání Krista jen proto, že údajně padl za naše hříchy.  

Nedávno jsem mluvila s takovou slečnou, no spíš mladou ženou. Vinila svou matku z toho, že jí tato nevybrala správně vysokou školu, tedy špatně poradila při výběru, málo toho pro ni v životě udělala, například při získáváni koleje v Praze, (dívka byla z Prahy takže na něco takového neměla nárok), matka údajně jen někomu zavolala, to přece není žádná práce… atd.

Vyšlo najevo, že ona dívka navštívila po neúspěchu kouče, kterému řekla několik věcí ze svého života, ten odhalil syndrom týrání (! ) v dětství, i když my nic takového nezjistili, a měla kamarády jejichž rodiče dali svým dětem víc, například jim v nájemním domě, jehož byly vlastníky, vybudovali byt a zaměstnali je ve vlastních firmách…

Ono děvče bylo do krve přesvědčeno o tom, že bylo v životě ukráceno, odmítalo se stýkat s tak špatnou matkou, odmítalo pracovat ve firmě, kde byl vedoucí, která měl milenku (jak neobvyklé), a stěžovala si, že svět je v strašném nepořádku… A že ona to tolerovat nebude.  

Neměla absolutně v úmyslu získat náhled ani na svět, ani na sebe, ona měla jasno, takže s tímto jsme nic dělat nemohli. Ale pak jsem se dozvěděla, že se zhroutila s akutní psychóuou, protože něco nebylo tak, jak být mělo.

Když člověk nedokáže záskat na sebe sama, je za tím něco, co ho drží jak poražené dobytče na háku. V případě oné dívky to byla silná potřeba vyrovnat se se svým pocitem méněcennosti a s neúspěchy  a obvinit okolí + její otec ji huckal proti bývalé manželce a rozmazloval, v případě tomto je to asi model vztahu s tatínkem.

Pokud do toho tazatelka nepůjde, nezíská rozumnější náhled, bude velmi trpět.

Uff, tak to je síla. Kéž by si to tazatelka poctivě přečetla a udělala to, co zatím asi nedělá, tedy zamyslela se.

Pokud to chce případně řešit s odborníkem, což by asi měla, ať to není žádný kouč. A to nejen kvůli tomu, co jsi teď napsala, ale obecně jsou dle mého spíš pro lidi, co lační  po úspěchu, hlavně pracovním a finančním. Případně nějaký ty motivační kecičky, pocit unikátnosti, ale pro těžší případy asi nic vhodnýho. Ten, co té slečně dal do hlavy nesmysl a ona ho s radostí přijala, by měl dostat po rypáčku.  

I když teda holka samotná, bez vděku k matce, naopak v ní hledala viníka, to je pěknej hnus. Ale snad už se poučila.

Zpět k ZuzkoKatce: "Neměla absolutně v úmyslu získat náhled ani na svět, ani na sebe, ona měla jasno, takže s tímto jsme nic dělat nemohli." Nepřipomíná ti to někoho? .  

Ještě jednou se zamysli nad tím, co je nezištná pomoc. To opravdu není to, že se přehnaně nabízíš a pak očekáváš vděk. Najíždíš si na takovéto využívání sama. A divíš se.

Kéž by ti to zde, pro začátek, aspoň trochu otevřelo oči.

No jo, ta mnou zmiňovaná dívka měla panickou hrůzu z nezdaru a  někdo by přece zato, co jí se nepodařilo, mít odpovědnost měl. Kdyby jí maminka vybrala lepší školu, děvče by to přece rozhodně udělalo.

No, s dětmi je to těžké, ale s těmito, co jim třicet a víc a stále čekají někde nějakou rodičovskou, boží, či světskou  pomoc, s těmi je to naprosto šílené.  

Získat sebenáhled, to je jediná možnost, jenže, do toho se nehrnou.

A Zuzkokatka má pocit, že by jí měl její dobrotu někdo oplácet. Ale vybírá si lidi, co to neumí nebo chce nereálné věci.

… to ale ani není jisté, že to neumí. Jen to třeba dělají po svém, nebo dobro vidí v něčem jiném než ona. Např. nakoupit hormadu věcí aby ženská co je čerstvě po porodu hodinu řešila moje problémy, to není ani pomoc ani dárek, to je prostě špatně odhadnutá "vstupenka".

Zní to možná příkře, ale mě tady ty pčedstavy co je "pomoc" a "dobro" přijdou hodně specifické…

Ale má to řešení. Chceš pomáhat, dělá Ti to radost atd. , tak dobrá. Ale co se teda konečně zamyslet nad tím, komu vlastně budeš pomáhat tak, aby jsi tedy pomáhala, když chceš, ale současně nedělala někomu blbce? Řešením je pomáhat např. potřebným lidem a zvířatům = to dává smysl. Pomáhat někomu, kdo na Tebe kašle v době nemoci, protože je línej, je blbost = nedává to smysl.  

Zuzko, neodpustila jsi mu. Kdybys mu odpustila, tak bys toto neřešila, protože by tě to už netrápilo.

Touha pomoct se v tobě mísí s pocitem velké křivdy.

O jakou pomoc mu jde? Oč tě požádal?

Zuzka: ale na tohle ti nikdo neodpoví, to je jen tvoje rozhodnutí. Buď máš toho člověka ráda a pomoct mu chceš, aby se zbavil potíží, nebo ho ráda nemáš a pomoct mu nechceš a pak nemáš důvod mu pomáhat.

Ale nejhorší, co můžeš udělat je to, že mu pomůžeš a bak se budeš cítit ukřivděná nebo mu budeš mít za zlé, že se kvůli té tvé pomoci pak nechová, jak si představuješ.

To se na to raději vykašli.

Poslyš, tak mě teď napadá - u tebe jde opravdu o obecný problém,  který se ti s různými lidmi opakuje - nebo jde jen o jednoho konkrétního človběka, co tě zklamal tak, že teď máš pocit, že tě zklamal celý svět?

Nejde jen o jednoho člověka. Já jsem opravdu extrémně empatická a pomáhat je prostě něco jako droga, mám radost z radosti druhých. Asi je to ujeté, ale tak to mám. Už od dětství. Od čtyř let jsem dávala dárky, měla jsem je koupené už od října a tři měsíce denně před němi seděla a představovala si, jakou udělají dotyčným radost. Tři měsíce jsem měla radost z představy, jak druzí budou mít radost .

A bylo toho víc, to je jedno. jenže o to víc vnímám ten kontrast toho, že lidé takoví prostě nejsou. A zatímco já pomáhám už když jen tuším, že by to někomu mohlo pomoci a pomoc nebízím dřív než si o ni řekne, hodně lidí pomůže až když si o pomoc řeknu a bohužel hodně lidí ani to ne. A to je pak hrozně smutné, depresivní a mám pocit, že lidi jsou většinou sebestředná sobecká individua. Ale mám samozřejmě i dobré zkušenosti, někdy potkám podobného altruistu a to je velká radost . Ale je to spíš vzácnost.

Třeba teď jsem řešila opravdu dost problémů, cítila se hodně sama, zoufale, řekla bych. A jedna kamarádka to věděla, doslova mi řekla, že být na mém místě, zbláznila by se… No a před šesti týdny porodila, já jsem pro malou nakoupila věci, těšila jsem se na ně obě a taky jsem se těšila, že na chvilku zaženu i já tu samotu. No a ona mi napsala, že můžu přijít až po 26.4., což je poslední den šestinedělí. Tečka. Možná je nějak pověrčivá, já nevím, mě zarazil ten přesný den, přesně do puntíku 6 týdnů od porodu. Kdyby napsala není mi dobře, necítím se na návštěvu, tak to pochopím, ale nic… A ani dotaz jak se mám… I když to tuší, že ne moc dobře… Já bych ji nějak neobtěžovala, byla bych tam hodinku a šla bych. Ale ona i když ví, jak moc by mi to pomohlo a jak ráda bych je viděla, tak mi to nenabídla… I když se věřím za těch 6 týdnů vyskytl den, kdy jí třeba nebylo zle nebo by to prostě šlo, já nevím… No mrzí mě to… navíc jsem koupila novorozenecké věci (ne všechny naštěstí) a ty už jí budou skoro ve 2 měsících možná malé… Já to opravdu nechápu. Já vědět, že je kamarádka sama a má přítomnost by jí pomohla, tak při nejblizší příležitosti zvu, zvu a zvu. A mám radost, že jsem pomohla. No možná jsem fakt vadná…

Něco pro tebe 

Možná se v tom poznáš.

Pořád zmiňuješ, jak ráda pomáháš, ale čím víc to člověk o sobě trvdí, tím míň je v tom upřímnosti.

Navíc očekáváš, že ostatní ti za to budou vděční.

Promiň 

"Kdo chce pomáhat druhým, měl by nejdříve rozumět sám sobě, znát svá slabá místa a nedostatky, vědět, jak reaguje."

zuzko, evidentně nejsi schopná lidi přijímat takové, jací jsou. Když se nechovají tak, jak si představuješ, bereš to jako osobní příkoří.

Viz. ta tvoje kamarádka.

Promiň, ale na tom, co udělala nění nic špatného. Nemá po porodu chuť na návštěvy, je to její právo. A není její povinnost ti to ani vysvětlovat, ani ti to zdůvodňovat, ani se za to omlouvat. Ale nezachovala se podle tvých představ - a to je pro tebe osobní křivda, kterou špatně snášíš. Nejsi schopná brát jako normální věc, že tvůj protějšek situaci vnímá jinak, má jiné potřeby a priority - ba dokonce si ani neumíš představit, že to vnímá jinak.  

Máš druhé za sobce a přitom sama jsi natolik sebestředná, že je pro tebe příkoří, když si žena čerstvě po porodu dovolí ti nevěnovat takovou pozornost, jakou bys chtěla. Ona má starosti s novým mimikem a ty jí máš za zlé, že se nestará o tvoje starosti - a to se považuješ za empatickou, ale přitom vůbec neumíš překročit hranice vlastní optiky. Spíš než empatie je to tedy přecitlivělost.

Myslím, že by ses měla naučit tolerovat lidi takoví jací jsou, zapomenout na pohádky o vlastní empatičnosti a spíš mít na paměti, že i druzí mají starosti i když ti o nich nevypráví a že nejsou povinni ti vše vysvětlovat - a že to neznamená, že jsou sobečtí, je to jejich právo. A také myslím, že by ses měla naučit, že člověk si dost svých starostí musí vyřešit sám - a nebrat jako křivdu, když se všichni okolí nechtějí na tvých starostech podílet - že o tom ten život je.

A je úplně jedno, kolik pozornosti věnuješ ty jejich starostem, to je dobrovolné. Jestli tě to těší, tak jim to pak nevyčítej, jestli tě to netěší, tak to prostě nedělej. Budeš mít o nějakou tu starost méně.

Zuzko, tímhle svým povídáním (to, co jsi teď popsala a jak jsi to popsala) mi hrozně připomínáš jednoho člověka v mé rodině. Proto si myslím, že tuším, kde u Tebe k tomtuto došlo = v dětství. Docela by nebylo od věci si o tom popovídat s nějakým psychologem, který by Ti pomohl pochopit příčiny (kořeny) a následky vzniku situace, ve které jsi. Ty to nazýváš extrémní empatií od dětství a cítíš se jakoby nedoceněná za svoji dle Tebe empatii. No, já si ale myslím, že ono tak nepůjde o extrémní empatii, ale minimálně o úzkost, možná závislost, jestli extrémní, to si netroufám odhadnout. Ty mluvíš totiž úplně stejně jako ta jedna osoba v mé rodině, která se neustále snaží každému "pomáhat" a "dělat radost", často až bez ohledu na to, zda-li o to druhé strany stojí, včetně nakupování dárečků s očekáváním, že určitě bude moci přijít na návštěvu k ostatním, u kterých si to naplánovala, aniž by se předem domluvila, a to se stejným odůvodněním: "Vždyť já bych tam byla jen chvilku a zase odjela, nijak bych nezdržovala atd… " Ta osoba v mé rodině je ve skutečnosti celý život úzkostlivá, závislá na určitém okruhu mála lidí, cítí se celý život stejně nedoceněná, jako Ty, neumí žít i sama, celý život má nějaké starosti nebo ve všem vidí nějaké starosti, i tam kde nejsou (tím nijak neznevažuji ty Tvé), a v podstatě ale problém je i ten, že pak při telefonování či osobním setkání většinou neumí mluvit o ničem jiném, než o starostech. A to je ten kámen úrazu, proč se pak již třeba někteří nechtějí s ní tak často stýkat, nebo stýkat se dle těch jejích představ. Ta osoba nemá mnoho kamarádek a známých, chodí do práce, pak domů, občas nákup, občas lékař, ale nic mezi tím. Žádný partner, přítel nebo alespoň kamarád, žádné zájmy, koníčky, nic, jen televize, zprávy, politika, nebo co všechno bylo zase špatně v práci. A nedávno taky, měla jednu kamarádku, se kterou se pravidelně stýkaly, a kamarádka už nemá tak často čas, jako před tím. Jestli už nechce, nebo má své starosti netuším. Snažila jsem se té osobě vysvětlit, že třeba má ta její kamarádka také nějaké své starosti, chce třeba zatím klid atd. , možností je x, ale marně. Takže opět, ta osoba má pro to stejné zdůvodnění jako Ty: "Kdyby napsala není mi dobře, necítím se na návštěvu, tak to pochopím, ale nic… A ani dotaz jak se mám…atd." 

Já nevím, zda-li je k pochopení, co jsem tím chtěla říci. Ale prostě že jde u Tebe pouze o "extrémní empatii" si prostě už nemyslím. Jestli pak máš Ty nějaké své zájmy, koníčky, jiné známé a neutápíš se pouze ve svých starostech, nefixuješ se jen na pár lidí atd. ?

1) "Bavíme se o pomoci, která nás nic moc nestojí… "

Každá pomoc něco stojí a něco nám ubírá = peníze, fyzičku, psychiku, čas atd. Proto je třeba pomáhat ne automaticky vždy a všem, neboť jak Ti Plamínek píše: "Lidské zdroje jsou omezené a člověk dává těm, kteří si to, z jeho pohledu zaslouží, a na co ještě má." Jestli to stále nechápeš, je mi líto…

2) "Mrhání dobrem?  To zní přece hrozně…"

Vytrhuješ dvě slova z celého kontextu od Plamínka: "Láska není nárokovatelná, přízeń není nárokovatelná, dokonce ani pomoc není nárokovatelná, ať už se nás sluníčka křesťanská i jiná snaží přesvědčit o čemkoli. Lidské zdroje jsou omezené a člověk dává těm, kteří si to, z jeho pohledu zaslouží, a na co ještě má. Ne každému, to je pitomost. To je mrhání dobrem." To je pak těžká diskuse…

Nemáš nastavené hranice, nemáš sebeúctu.  

Prostě tě zneužívají a manipulují tebou, navíc, pokud už byl takovýhle vykořisťující typ tvůj otec, budeš si dál hledat takové lidi a pokoušet se je změnit a obměkčit "dobrotou".  

To nefunguje, přitahuješ svojí slabostí a  nenastavením hranic hlavně  sobecké a kořistnické ldi, kteří nemají co nabídnout.  Ty dobrota neobměkčí, protože se většinou o okolí nestarají, jen berou.

Jako si rozmazlené děti neváží cukrátka, které za poslední peníze koupla jejich chudá babička v touze, aby ji konečně měli víc rádi, tak si takovýhle lidi neváží tebe.  

Je to takové dětské jednání a myšlení, budu hodná a snaživá a maminka/ tatínek  mě bude mít rád/a.  Jenže někteří rodiče se nepovedou. A v pozdějších skupinách tohle dětské nastavení neplatí už tuplem, tam jde  o konkurenci, slabost a sílu a uspořádání uvnitř stáda.  

Nejsi ty Katka, hledající boha? To by cejkem odpovídalo.  

Co s tím?

• a) nauč se říkat NE.  
• b) pomáhej jen tomu, komu budeš chtít pomoct a jen do té míry, která ti nebude nepříjemná. Jakmile začneš nad tím, co pro druhého chceš udělat, nebo co je po tobě požadováno, cítit něco jako že se obětuješ už mocnebo že jsi citově vydírána - tak viz. "pravidlo" a)
• c) když pomůžeš, nic za to nečekej. Pokud ti jako odměna nestačí "dobrý pocit", pak to od tebe nebyla pomoc, ale kalkul, a pokud nevyšel, je chyba nejen na straně toho druhé, ale i na tvé. Pomoc není obchod a podmínky obchodu se musí umět vyjednat - předem.
• pamatuj na přísloví "v nouzi poznáš přítele". Pokud ti někdo nepomůže když jsi v nouzi (a pomoct by mohl! ), tak asi není přítel. Jenže je nepodstatné, co jsi pro něj před tím udělala ty nebo co jsi mu odpustila - opravdový přítel by ti měl pomoct i když jsi pro něj před tím neudělala nic. To totiž právě NENÍ výměnný obchod, ale přátelství (nebo láska)!

Dodatek: popisuješ to dost extrémně - buď být srdečná pomáhající, odpouštějící - nebo být hnusná. To ale není tak černobílé. Většinou je to někde mezi. Pomoc je věc dobrovolná - odmítnout ji ještě neznamená, že je člověk hnusný - ale samozřejmě záleží na tom, oč jde, jak náročná je to pomoc a jaké důsledky má ji neposkytnout. Asi je třeba rozdíl odmítnout přijdet odvézt kamaráda v noci z vinárny a dojet třeba pro kamarádku, které v noci na opuštěném nádraží ujel poslední spoj. A našla bych i extrémnější příklady.  

Tak, jak to popisuješ, to dělá dojem, že si lidi a vztahy a nimi chceš svým chováním kupovat. Takové vztahy ale pak dopadají přesně tak jak popisuješ. Člověk není oblíbený jen pro sebe sama, ale pouze pro to, co je schopen poskytnout. Pokud od něj druzí aktuálně nic nepotřebují, tak pro ně neexistuje.  

Hezky popsáno, děkuji. jen tomu poslednímu nerozumím. Já si apriori nechci nikoho kupovat, pomáhat je moje přirozenost a jen mě mrzí či štve, že dávám víc než dostávám… A rozhodně neplatí, že člověk, ketrý mi nemá co nabídnout pro mě neexistuje, já si vážím přízně všech, i když od nich nic nedostanu. Když proto, že mi ani nemůžou co nabídnout, tak to nevadí, když je to ale tak, že můžou a já jsem pro ně mnohé udělala, je to samozřejmě smutné… A mám sama mnohdy pocit, že když ode mě nic nepotřebují, neexistuju pro ně… Nevím, kde je problém… opravdu se snažím… Být dobrý přítel… A je to málo. Nepodvedla bych, nezradila, pomáhám, naslouchám, vše je málo…

zuzko, netvrdím, že si lidi a-priori kupuješ, ale evidentně vše, co pro koho uděláš - a to dokonce i když si o to neřekne!!! - vnímáš jako že tím mu vůči tobě vzniká závazek. A cítíš se podvedená a ukřivděná, když ten závazek nesplatí tehdy, kdy to očekáváš. Celou dobu tu v podstatě jen různými slovy popisuješ, jak ti všichni DLUŽÍ a kolik jsi při tom toho do nich NAINVESTOVALA. To není obchod? Mě je jasné, že to neděláš vědomě záměrně, ale na nevědomé úrovni tak nesporně uvažuješ.

Netuším sice, kde to vzniklo a proč, ale pokud se toho nezbavíš, a nebudeš schopná tu pomoc dávat nezištně a nenaučíš se od lidí tak nějak nic nečekat automatiky - a ctít to, že mají právo se ohledně pomoci tobě rozhodnout jak chtějí, tak to lepší nebude. Budeš pořád zklamávána, protože svět není společenství lidí stejných jako ty. Buď se je naučít přijímat v jejich různosti nebo se můžeš posadit před zrcadlo a kamarádit se akorát s tou paní, kterou v něm uvidíš. Ta tě (snad) nezklame.

Přesně tak. S tím kupování, nevím, takto to tazatelka možná neprožívá, spíš hledá nějakou " správnou šablonu a způsob jak žít", ale ze zbytkem souhlas. Ale je fakt, že reciprocitu čeká a má pocit velké křivdy.

 "ale otázka je jestli to dělat pro člověka, který mi ani v těch nejmenších věcech, kdy by ho to nic moc nestálo (… ). prostě nepomohl".

Myslím, že přesně na to ti zde odpovídáme, jen to nechceš vidět

Pořád mícháš jabka s hruškama. Pořád je tam ta skrytá sebevýčitka, pocit viny jen při pomyšlení na to, že bys nedělala to, na co jsi zvyklá a myslíš si o tom, že je to krásný.

Btw. , pocit viny případně odmítnutý člověk vyvolat chce, ale časem se staneš vůči tomuto skorovydírání imuní. Akorát, že ty tu vinu cítíš už teď.

a co resis? sama sis odpovedela, proc by se k tobe chovali slusne kdyz vi ze at udelaji cokoliv tak jim stejne odpustis? proc by ti pomahali kdyz nemaji chut kdyz vi ze az budou potrebovat tak stejne priletis?

neumis rict ne? tak se to nauc jinak budes trpet

dneska musi byt clovek aspon trochu svine aby se s nim jednalo normalne

Zuzko, všechny dobré rady už tady byly řečeny.

Počátek vašich problémů je asi v dominantním otci, kdy jste musela doma beze slova poslouchat a snažit se ze všech sil. Druhá chyba, celkem častá, že si žena nevědomky vybírá podobného partnera jako byl otec. Jestli to dobře chápu, rozešli jste se. A tím to pro vás mělo skončit a vzít si poučení. Vy jste se ale navíc obklopila "kamarády" kteří vás pouze zneužívají. Pokud v dobré víře pomohu druhému, očekávám, že až budu v nouzi já, pomůže i on mě. To není vypočítavost. Takhle by to mělo fungovat.  

Pokud ne, je něco špatně, ve vašem případě asi sestava vašich kamarádů.   V každé skupině lidí to funguje tak, že se navzájem tipují, kam až můžou vůči druhým zajít. A vás všichni asi dokázali zatlačit až do kouta. Teď jste v pozici, kdy všichni přivykli, že písknou a vy skáčete, váš případný odpor budou brát jako něco naprosto nemístného, až je urážejícího. S tím počítejtě, jejich reakce vás nesmí rozhodit. Vy jste nyní jen ten s odpuštěním "blbeček", na kterého si všichni vzpomenou, když jim teče do bot. Možná, což by bylo ještě horší, se sama s pomocí nabízíte, v mylné představě, že si je získáte. Nikoliv, to už jste pro ně nakonec navíc  "blbeček co dolejzá", pomoc ale využijí. A odkopnou.  

Skončete se svým falešným altruismem, naučte se říkat to NE, i když byste mohla říct ano. Žádné výčitky svědomí. Nemám, nemůžu, fakt nevím, ráda bych ale nejde to, … (nekonečně oblíbené odmítnutí je věta typu "jej, že jsi neřekl včera, minulý týden" atd,, .    A nezdůvodňovat, neomlouvat se. S citem pronést, hm, to máš blbý, to nevím co bych na tvém místě dělala. Ne se hned překotně hrnout a nabízet se s pomocí. Vaši kamarádi to pak  berou tak, že vlastně pro vás to nic není, je tahat z kaše a nemají vám tedy být zač vděční…

To můžete udělat u lidí, kteří vaši pomoc dokáží ocenit, to ale není případ vašich "kamarádů".  

To se musíte naučit, nejlépe tak, že pokud u žádosti o vaši pomoc budou další, zkuste to rozvést - hele já fakt nemám, ale co tady Jana, ta   ti mohla pomoc. ? A uvidíte, jak ona Jana zareaguje, její výmluvy si zapamatujte .  Budou se vám hodit do rejstříku, který si časem vypilujete.

Ovšem nejlepší by pro vás bylo, změnit okruh přátel, pokud to jde. Pokud ne, změňte se rychle vy. Prostě se naučte být také do jisté míry sobecká.   

Zuzko, precetla jsem si celou diskuzi. Rad jsi tady dostala dost. Docela by me zajimalo, jake sis vybrala povolani? S tvymi vlastnostmi bys asi mela pracovat nekde v Armade Spasy nebo nejake  podobne organizaci.
Uz jsi zjistila, ze ostatni lide to maji nastavene jinak, nez ty. Mela bys zacit na sobe pracovat. Ono je to umeni, naucit se rikat NE!!
Hlavne bys mela zacit vnimat sve okoli a uvedomit si, ze lide jsou lide a ne kazdy ti tvoji dobrotu oplati dobrotou. Ba prave naopak!
Tvuj priklad s kamaradkou a jejim miminkem by ti mel otevrit oci. Proc si myslis, ze by se kamaradka mela zabyvat tebou? Jeji miminko  je ted to nejdulezitejsi na svete a ona se chova naprosto prirozene. Venuje se svemu diteti a vsechno okolo ji muze byt ukradene.
Nepises, jestli mas nejakeho partnera. Bud hodne opatrna pri vyberu. Tvoje vlastnosti totiz lakaji k tomu, aby ses nechala vyuzivat.
Kup si nejakou literaturu a nauc se rikat NE!! Hodne ti to v zivote pomuze. A hlavne si precti vsechny radyy v diskuzi, treba i nekolikrat a zacni se podle nich ridit. Jinak budes v zivote zazivat jenom sama zklamani.

Moc děkuji všem za podnětné názory, budu se snažit si je vzít k srdci.  

Rypoušice : děkuji za ten odkaz na "syndrom pomocníka", já myslím, že to hodně na mě sedí i včetně těch pro mě důsledků, bohužel… Dost věcí jsem si díky tomu uvědomila. Asi je to opravdu tak, jak se tam píše, že ta moje touha pomoci, je tak trochu touha po moci, resp. nenazvala bych to mocí, ale uznáním. A je mi naprosto jasné proč. Vlivem dětství mám tak nízké sebevědomí a připadám si v životě tak nepotřebně a neužitečně, že tím, že někomu pomůžu mám najednou ze sebe lepší pocit, pocit, že nežiju nadarmo, že můžu být užitečná, důležitá… Asi to má většina lidí i bez tohoto potvrzení, já to k alespoń trochu spokojenému životu potřebuji. Ale je pravda, že to jak hodně dává, tak dost vyčerpává. Budu to nějak řešit… Jen mě ještě napadlo: co vás všechny vede k tomu, že sem každý den píšete, čtete příspěvky, snažíte se radit. Bere vám to hrozně moc času a kromě přesně takového pocitu užitečnosti z toho nic nemáte… Nejste an tom nakonec stejně jako já?

Me to bavi, cas mi to nebere… venuji tady tomu casu jen tolik, kolik uznam za vhodne. A urcite za sve rady nerady neocekavam zadny vdek ci cokoli jineho… takze na tom urcite nejsem tak jako ty

Jsem ráda, že jsi uznala a vyřkla, že máš touhu po moci, či tedy uznání. To je od odpinkávání ostatních názorů pokrok!

Doufám, že ti to vydrží a budeš se snažit s tím něco dělat. Asi to bude otřepaná rada, ale pokud máš problémy z dětství - což je, bohužel obvyklé - pomysli případně na psychologa. Pokud máš pocit a (chuť hlavně) se s tím popasovat sama prozatím, tak to zkus. Ale myslím, že dohled někoho jinýho, cizího a ještě znalýho by ti byl ku prospěchu. Patrně by sis potřebovala o tom všen popovídat a dostat na to zpětnou vazbu, která by ti ukázala i další možnosti, než ty, které sis sama vyvodila. Asi jsi zažila jako dítě hodně neuctivé chování, nedostávala jsi pochvaly a svoji hodnotu si řešíš takto přehnaně. Asi trochu obrannej mechanismus, abys i ty sama měla pocit, že nejsi přece k ničemu. Vlastně je to docela dost smutné. A tvůj poznatek - obecně je jistě záhodno dávat, ale musíme též brát. Bez toho to nejde a vyčerpáme se. A musíme mít kolem sebe lidi, kteří jen neberou, ale též dávají. Jen ještě dodám, že toto nemusí být formou vyslovené pomoci atp. "Dávat" může člověk i jen svojí osobností, optimismem, příjemností, nadhledem a něčím víc, co v něm je. I lásku k lidem lze projevit bez toho, aby k tomu byl využit nějakej prezent nebo přehanné nabízení svých služeb. Prostě to, co z člověka jde a má pochopení pro ostatní. Chtít s nimi jen tak být atp. Prostě banality, který ale říkají mnohdy víc, než by si člověk myslel (taky mi trvalo, než jsem si k takovému názoru došla)

A ne, taky na tom nejsem jako ty . Jen delší dobu trochu marním čas a jsem ráda, že jsem objevila tohle, protože tady to marné rozhodně není. Případné rady - to co s nimi kdo udělá, je jeho věc, vděk, jako Máša, též neočekávám. Ale vždy se tu vyrojí víc různých názorů a to je zajímavý, a to nejen pro tazatele, ale i pro mě, jako diskutujícího . I mě samotnou někdy názory překvapí, z jiných si sama něco vezmu. Oceňuji jmenovitě Plamínka, protože srozumitelnou formou sděluje své odborné znalosti a pak tak nějak všechno líp zapadá . Jen škoda, že už tu není aktivní sociální_pracovnice. No a sama za sebe se učím lepší, byť psané, komunikaci, kterou snad jednou přenesu i do reálu

Díky, a sociální pracovnici tu rovněž postrádám.  

Já sama považuju tyto debaty za nesmírně užitečné, např, při této jsem si uvědomila, tedy znovu prožila, co mě tak smolilo na křesťanství a  co se mně osobně týkalo, takže to bylo méně uchopitelné.

Prožít to zas a znovu znamená do určité míry vymanění z určitých neuvědomělých vzorců, v tomto případě mi to připomnělo nekonečné debaty s mojí babičkou, která si přála být významná a hodnotná pro ostatní a měla pocit, že se to dá odpracovat a získat za " dobrotu".  

Jenže nedá. Takže jsem si to znovu připomněla.  

Káťa nebo Zuzka potřebuje terapii, aby pochopila, že ji možná málo milovali, určitě málo oceňovali a svoji bolest a potřeby nezhojí tak, že bude s neomylností náměsíčníka nacházet podobně "štědré" osoby a pokoušet se to zopakovat ve snaze dosáhnout nemožné. To je jak prosit kameny.

Je potřeba se ke kořenům problému vrátit, oplakat to, spravedlivě se rozhořčit, rozzlobit  a pak odžít. Pak to téma opustit  a konečně začít rozeznávaz lidi, kteří mají co nabídnout a kde je o co stát.  

Zuzka, nejsem na tom stejně. Chodím sem jen prokrastinovat a naprosto z toho nemám pocit užitečnosti, je to jen něco jako druh zábavy, přičemž zpravidla při tom stihnu na netu dělat i jiné věci, hledat si podklady, vyřizovat emaily nebo nějakou práci a pod. což je pro mě o dost důležitější…

Čas mi to bere, ale já kdybych ho nemrhala tímhle, budu jím mrhat jinak, to už je takový nešvar…