Téma: Osamělost v dnešní "přetechnizované" době - diskuze, názory

Bohužel v dnešní době se žádají komunikativní lidi ve všech směrech.  

Dobrá zpráva je, evidetně, že Ty i Luděk jste oba komunikativní

Komunikativní jo, ale to neznamená, že i tak nejsem osamělá. Chápu jak to Luděk myslí, jde o to že prostě nezapadáš. To je asi ten největší problém. Já to mám od dětství podobné. Vždycky jsem se cítila být jiná, prostě osamělá, že mezi ostatní nepatřím. Nejsem promovaný psycholog, ale tenhle pocit má nějakou příčinu. Buď jsi byl v dětství vychovávaný nějakým izolovaným způsobem, třeba nechodili k vám domů kamarádi, tvoji rodiče můžou mít odtažitou, chladnou povahu a pokud se ani oni s nikým zvlášť nepřátelili, vychovávali tě ve stejném duchu. Nebo se v tvém dětství mohla udát nějaká událost, u které jsi jako obranný reflex zvolil uzavřenost do sebe a nenavázal jsi s ostatními kontakt. Další příčinou, zvlášť v dnešní době jsou sociální rozdíly. Jeden z problémů osamělosti je také to, že tím můžou trpět talentovaní a nadaní lidé, protože jsou právě nadprůměrní, je jich málo a proto jsou osamělí, protože jaksi nezapadají do těch víc průměrných. Třeba jsi naopak byl hloubavé a chytré dítě a proto jsi byl osamělý. Napadá mě tolik příčin a důvodů, pokud jinak nemáš v komunikaci problém, což si myslím že ne, podle tvého stylu příspěvku, tak se zamysli nad tím, jestli vlastně nejsi svým způsobem šťastný ve své osamělosti. Třeba je to tvůj styl života, který ti vlastně vyhovuje, tak proč se tím trápit? Mám známého, který se rozvedl a již několik let žije sám, s kamarády se moc nestýká, to raději chodí na chatu, kde se stará o zahrádku a je tak spokojený, už by to měnit nechtěl. Na druhou stranu se v práci baví normálně a nepotřebuje být hvězda party. O co vlastně ti přesně jde?   Je pravda, že dnes se vyžaduje abys byl přizůsobivý, hned byl s každým v týmu kámoš a nedělalo ti problém pracovat jako tým. Já pracuji taky v týmu, bavím se s každým, s každým musím vycházet, ale jinak se nestýkám s nikým. Prostě nemám potřebuje pořád se s někým vidět a mít kopu kamarádů… no nevím, asi píšu pěkný žvásty ale je pravda, že dneska je jaksi in mít na každým prstě deset kámošů a pořád se dělat důležitým jak znám toho a onoho. prostě je to moderní, že někoho jednou potkám a hned sme kámoši, hned máme kontakty na facebooku, v reálu jsme naopak bez pravým přátel, mnohem míň než v minulosti, protože dřív mělo přátelství mnohem větší cenu a váhu než dnes

Myslím, že osamělost se nevyžene s lidmi typu „já jsem frajer, já znám toho a tamtoho“. Myslím, že osamělost není o množství známých, ale o tom, zda si mám s kým povídat o tom, co mě baví i kdyby to měla být jediná osoba ve vesmíru. Je to o tom mít alespoň někoho, s kým si rozumím, někoho, v kom mohu počítat i v případě nečekané špatné události.

A myslím, že to není ani nějakým trendem. Dobou to asi trochu může být – dříve se hospodařilo, lidé se potkávali na polích a měli velké rodiny a spousty starostlivých sousedů a samota se tak necítila.

Dnes zalezeme do králikárny a soused o nás nic neví a my se o něj ani nezajímáme.

Já osobně řešení vidím bez ohledu na dobu v tom, jaké aktivity vyvinu. Protože pokud se budu izolovat doma, zákonitě budu sám. Pokud budu chodit mezi lidi, zákonitě dříve nebo později někoho potkám.

(Tím neříkám, že je to snadné)

Ludku, pokud jsi introvert a zijes osmely zivot a nevadi ti to, je to v poradku. Pokud tou osamelosti ale trpis, mel by ses snazit neco zmenit. Trochu se svetu otevrit. Staci se na lidi zacit usmivat a uz se neco zmeni. Vse zalezi jenom na tom, co ze sebe vyzarujes.

Ahoj, děkuji za Vaše reakce,

nemyslím si, že by to byl můj smysl života, ale myslím si, že těch lidí je kolem více než bychom si mysleli.

Tyto pocity mám dlouhodobě, je to možná i tím, že jsem nedodělal vysokou školu a zkrátka se "vytratil a schovával", protože jsem styděl za to, že jsem to nezvládl. A pak najednou léta běží a rychle a Vy jdete do práce, pak domů a zase do práce a život uteče ani nevíte jak.

Nemyslím si, že bych vyloženě neuměl komunikovat, ale spíše neumím správně komunikovat a s lidmi si tzv."sednout". Je Vám přes 30 a vlastně nemáte nikoho, komu byste mohli jen tak zavolat (samozřejmě nemyslím např. členy rodiny, ale to také nejde neustále).

Přítelkyni momentálně nemám asi dva roky, ale i když jsem ji měl, cítil jsem se osaměle, protože jsme spolu nebydleli.

Volný čas trávím sám, jedu někam na kole se projet nebo i na delší trasy někam na druhý konec republiky,

občas si jdu zaplavat nebo někam do knihovny. Nejednou jsem si zašel sám do restaurace nebo na kafe (a cítil se pěkně nesvůj). Ale zkrátka není nikdo, s kým bych se tam dal jen tak do řeči. Nebo by se i našly některé situace a já se pokusil, ale po strohé odpovědi nic dál nenásledovalo. Nevím, jak bych to vyjádřil.

Listicka to napsala výstižně, že člověk musí ze sebe něco vyzařovat. A abych se vyjádřil i k otázce uživatelky Husa, tak bych si přál získat pár kamarádů/přátel, se kterými bych mohl ještě ve svém věku něco podnikat (cestování, nějaké akce, výstavy … ) a nemusel tyto aktivity provozovat sám, protože je to pro mě dost těžké. Je spousta lidí, kteří například někam cestují sami, chodí do restaurací apod, ale já se cítím dost nepřirozeně a trapně, když většinou na mě koukají a říkají si (asi) "no chudák jezdí sám, nikoho nemá apod". Možná bude opravdu problém někde jinde, ale doba je taková, že si nikdo jen tak nikoho k tělu nepřipustí.

Nevím, zda jsem to napsal výstižně a srozumitelně, ale všem Vám moc děkuji za Vaše reakce.

Myslím, že v té naší době plné špatných věcí jsou i určitá pozitiva. Právě proto, že více lidí trpí samotu, tak myslím, že právě proto se vzájemně více hledají. Pokud máš pocit, že takových lidí je více, pak máš pravdu.

Je lehké rozbíjet vztahy a ničit přátelství (kvůli malým důvodům), jak to mnozí dělají, když jsou mladí a když jsou obklopeni rodinou a spoustou známých. Neuvědomují si, že časem se ty počty zredukují. A vztahy nejsou samozřejmost, vztahy jsou určitá práce, ale to mnoho lidí z počátku svého života neví a učí se to až později. Někdy se zdá, že to člověku dojde až je pozdě. Ale já věřím tomu, že nikdy není pozdě a v každém věku a v jakékoliv době je možné nacházet nové přátele. A právě lidé, kteří si samotu okusili a nesedí jim, už více umí ocenit hodnotu vztahů a přátel. Už ví, kde a v čem dělali chyby. A i proto věřím, že je možné vždy najít další přátele.

A tím, že jsi napsal zde, jsi učinil jeden z možných způsobů, kroků, aktivit, jak někoho najít.

Hezky to níže napsala Plamínek. A jednou zde doporučovala i knihu „Nedostatečný pocit vlastní hodnoty“, která může pro začátek pomoci.

Existují pak i další možnosti, jak nastartovat svůj život. Zkusit cestovat s někým neznámým, například zde: (http://www.spolucestovani.cz/)

Zaregistrovat se zde a napsat o sobě více, jakou práci děláš, jaké koníčky máš, co Tě baví a tak. Sice to zde není seznamka, ale nikdy nevíš, koho se stejným osudem můžeš potkat i na nečekaných místech.

Jsou i další možnosti. Důležité je znovu v sobě probudit naději a věřit, že není všem dnům konec a že to dobře dopadne.

Adame, ta publikace-Nedostatečý pocit vlastní hodnoty -nemusí být užitečná jen pro začátek. Zažila jsem pána, který tím mával kolem sebe a vykřikoval: Proč jsem si tuhle knížku nepřečet dřív? Proč mě na to neupozornila ani jedna ta psycholožka? To, co se mnou dělaly, bylo jak natírat příjičnou  vyrážku lečivejma vodičkama!

On to řekl teda  dost hruběji, ale narážel na fakt, že 15 let strávil na různých terapiích zvládání stresu a strachu a kbt a já nevím co ještě, prostě a terapiích, kde se máte naučit nové chování. To je sice dobré, ale  nikdo nezkoumal, co mu  doopravdy je, takže staré vzorce a nevhodné nepochopené kompenzační programy vždy nakonec zvíězily. Bez aspoň částečného sebepoznání to totiž opravdu nejde.

Bývala jsem velmi osamělá, kdysi, a moc mě to trápilo. Pak jsem šla studovat ještě jeden kombinovaný obor a ten mě dovedl přímo do víru všech možných interakcí, od jednotlivých konzultací, přednášek, seminářů i výuky… až k miliardě známých.

Ale i tam jsem cítila, že jsem někde jinde, jenom už to nebylo poznat, v podstatě jsem se ani nebavila, ani neměla pocit sounáležitosti… já jim rozuměla mnohem víc než oni mně, ono to vlastně o mně ani nebylo. Moc jsem se přizpůsobovala, deformace z práce. Introvert s mimikry.

Ale protože mi hrozilo profesní vyhoření, byla jsem nakonec nucena svoje aktivity omezit a čas, který jsem získala, jsem se naučila věnovat sobě a těm pár lidem, se kterými můžu něco sdílet. Konečně jsem pochopila, co ptřebuju já. Zaplaťpámbu. Protože o to porozumění, sdílení  podporu tu jde.  

Je to o vnitřním nastavení, nikoli o koníčkách. Poslední dobou jsem třeba na to konto potkala fajn osobu, která byla neuvěřitelě vstřícná a sedla mi. Potkaly jsme se v obchodě s orientálním nábytkem a prožvanily tam hodinu. Na hory spolu zatím nejedeme, ale přihlásily jsem se  stejný kuchařský kurz.

Ludku, spousta muzu resi samotu tim, ze si zajdou na pivo. Ne do restaurace ale do pivnice. V Praze jich je spousta, takze problem by byt nemel. Nebo do nejakeho podniku s programem. Chce to jen trochu vynalezavosti.

Vidím, že nejsem sama a že většina lidí prožívá stejné pocity jako já. Taky jsem se cítila být vždycky sama a jiná. Ve škole jsem většinou seděla v lavici sama. Kamarádky taky v podstatě nemám – od té doby co si našli kluka na mě úplně kašlou. Pracuji doma a kdybych nebydlela s rodiči tak jsem sama 24 hodin denně. Podle mě je to hodně o povaze. Jak moc velkou potřebu máš po společnosti. Ten kdo potřebu má, tak si najde i takovou práci, kde jí uspokojuje. Momentálně nemám ani přítele. Jsem sama rok a zjistila jsem, že je lepší být sama, než s někým . Za ten rok jsem hodně zpohodlněla. Myslím si, že je to hodně o povaze - zdali máš raději svůj vlastní klid a pohodlí nebo toužíš po společnosti lidí. Protože ten kdo touží po společnosti lidí a je více společenský, tak si polečnosti vždycky najde

Toto vnímání se může věkem zásadně měnit. Problém je, když v mládí samota vyhovuje a člověk k ní začne inklinovat a později, když se projeví touha po společnosti zjistí, že už je tak sám a starý, že je problém navazovat vztahy s lidmi, kteří už kolem sebe mají vytvořené pevné vztahy a nemají potřebu mezi sebe pouštět další lidi.

Myslím, že člověk by neměl čekat moc dlouho a nějaké ty vztahy je potřeba budovat celý život.

Ale ano, každý je jiný a každému vyhovuje něco.  

Je fakt, že lidi až tak moc zábavní nejsou a velmi často není oč stát. Ale občas člověk narazí na někoho, kdo moc potěší. Večer, kdy loupu ořechy, asi tak 20 kg, náš senegalský soused zrovna debatuje o Čerenkovově záření s mým mužem, předtím popisoval Higgsovo pole a  skoro jsme se pohádali, hraje jazz z CD a moje další sousedka a kamarádka se mě ptá, jestli uděláme další vaječňák, protože už jsme všechno vypili. to není špatný večer.

Někteří lidi za to stojí, zvednout zadek z gauče.

Tak, tak, to vypadá na příjemný večer

Nečekal bych tolik reakcí na toto tema, pravdou ovšem je, že v odpovědích bylo řečeno vše podstatné, co tato "problematika" obsahuje. A já za moc děkuji. Pocit samoty jsou opravdu o tom, jak je člověk vnitřně nastaven a ne o tom, jaké má zájmy. Z toho jsem si vzal ponaučení.

Například před mnoha lety jsem slovo "osamělý" ani neznal, jelikož na nějaké střední nebo vysoké škole vždy byl někdo, s kým se po přednášce dalo ještě někam zajít a pokecat (než nám pojede autobus, než půjdeme na brigádu apod… ). Jenže pak něco nezvládnete, vytratíte se, prostě zmizíte, najdete si tuctovou práci v nákupním centru a mechanicky jen děláte, co se od Vás očekává. Prostě se za sebe stydíte a nemůžete se vyrovnat sám se sebou. Vím, že si za to mohu sám, ale někdy stačí opravdu jen pocit nejistoty, trochu méně sebevědomí a neprůbojnost a svezete se do osamělosti rychleji než skluzavkou do vody.

Díky mnoha reakcím se ale na vše už trochu dívám jinak. Zkrátka už neberu to, že si jdu na pivo či kafe sednout sám nějak tragicky. Tedy dnes jsem se překonal. A uvidíme, snad není všem dnům konec.

Spíše se někdy zamýšlím, když se procházím Prahou na své oblíbené trase od vozovny Střešovice přes Nový svět až ke Karlovu mostu a dál k nádraží, že tolik lidí je kolem Vás (doslova do sebe vrážíte) a vlastně se cítíte jak na pustém ostrově.

Ono to ale spolu souvisí, to nastavení a ty koníčky. Koníčky, nebo jakákoliv jiná aktivita, třeba podnikání, dávají příležitosti potkávat se s lidmi, komunikovat a „narážet“ na ty kamarády/přátele/milenky/manželky, …

Bez těch událostí je méně příležitostí bez ohledu na to, jak je člověk nastaven.

Prostě, když něco od života chceme, musíme vždy vyvinout aktivitu, která k tomu povede.