Téma: Odpustit = nalézt vnitřní spokojenost a štěstí - je to tak?

Jako téma to vypadá hodně jednoduše a lze s tím souhlasit. Jenže v životě může být vše jinak. Když je nemocná duše, bývá nemocné i tělo a naopak. Co si představíš, když se o někom řekne: "Je to velmi empatický člověk? " Ano, jde o člověka, který se umí vcítit do pocitů a prožitků druhého. Tak nějak automaticky tomu člověku přiřadíme dobrou vlastnost. Ale je tomu tak doopravdy? Příkladem může být tento odkaz. A stejně tak lze hovořit i o odpuštění. Jde o velmi zajímavé téma, ale každý má své zkušenosti. A právě díky jim není jednoduché tak, jak by se z Tvého tématu mohlo zdát.

Barčo, začala jem číst  a hned na samém začátku je zřejmé že diplomka obsahuje dvě témata které se pisatelcé slévají v jden příběh - jedním je emptie - schopnost se vcítit, tedy vědět, jak se druhý cítí a tím to skončí… jak s tímhle pocitem dál naloží už není otázkou empatie. MAnipulátorství je kapitola zcela samostatná…  Je zřejmé, že s lidmi se manipuluje jenem z pocice jejich strahu, ale i z pozice který vyvolává pocit sounáležitosti z pozice závislosti, z pozice touhy po přijetí (tedy zavděčit se někomu kdo je pro nás autorita) Manipulace má velmi široké pole a ano, manipuant musí být schopný empatie, musí být dobrý psycholog, jinak se jeho protistrana nebude chovat podle očekávání… a úspěch se nedostaví. Ale sm empatie není ani dobrá, ani špatná, tak jako nejsou dobré nebo špatné peníze, ale až to, jak s nimi naložíme a jaký vztah k nim máme. Empatie je schopnost, kterou každý nemá… na opačném konci téhle stupnie je prostě sociální impotence - naprostá neschopnost vcítit se do pocitů jiných…

O empatii samotné jsem tu psát nechtěla, natož o manipulátorství. Mělo posloužit pouze jako příklad. Stejnou zkušenost můžeš udělat i s odpuštěním.

Ale téma bylo o odpuštění… odpuštění je vnitřní stav v každém z nás. odpustit znamená sám sebe odprostit od minulosti jakkoli nám bylo ublíženo, třeba i reálně, návraty k těm pocitům nám nepomáhají myšlenky na nespokojenost neštěstí, nelad, touhu po oplatě a sebelítot nám berou sílu chu´t a energii jít kupřeu a žít s větší radostí. energie člověk nemá nekonečně a je třeba vědět, jak s ní zcházet. a že všechno je energie - pohyb částic. dokonce i pevné přředměty jsou energie…  Jestliže věnuji svou energii na věci negativní, pak mi bue chybět jinde, navíc myšlenky přitahují události… ublíženci bude ubližován… tkže ano, pokud se člověk vyrovná s minulostí, nemusí zapomenou, ale zbavit se negativních pocitů, přetavit je do emočně neutrální polohy, vzít si z toho poučení, zkušenost a jít dál… pak skutečně bude šťastnější… jako někdo, kdo táhne na zádeh metrák cihel v batohu, když je odloží uleví se mu bude mít víc sil a dál půjde lehčeji, navíc bude mít v batohu místo na něco lepšího   Odpustit neznamená nechat si následně opět nechat štípat dříví na hlavě…

Zjednodušeně - neživit v sobě křivdu.

Pluťásku, máš pravdu, že kdyby lidé uměli odpouštět, na světě by hned byla volnější atmosféra. Nenávist, zášť a pomstichtivost opravdu sžírá mysl a nejen tu.

   Jenže taky záleží co se má odpouštět. Jsou věci, které se nedělají a neříkají a způsobí velmi bolestivou ránu, a pak jsou věci, při kterých si nabijeme čumák, ale časem je zapomeneme a možná se jim i zasmějeme a odpustíme je.

    Oba z rodičů mi párkrát řekli nebo udělali něco, co vím, že nezapomenu. Vědomě se tím nesžírám, ale to, že jsem nezapomněla znamená jediné - pořád ve mně ta slova hlodají a asi ještě dlouho budou. Ale pořád tak nějak doufám, že jednou budu moct dokázat, že to tak není a rodiče to třeba vezmou zpět.

     Naopak trápení, které mi přinášeli spolužáci na základní škole už je "zapomenuto". Nevím, jestli odpuštěno, ale už mě to určitě netrápí. Nakonec jsem z toho všeho velmi vytěžila a naučila se prát sama za sebe, stát si za svým a jít cestou, kterou považuju za správnou, i když okolí je proti.

    A potom existuje i nenávist. Bohužel, ale nedovedu odpustit lidem, kteří do sporů mezi sebou tahají třetí osoby nebo hůře bezbranná zvířata. Už dva lidé se k Árčímu přiblížili se špatnými úmysli a zneužili jeho vstřícnosti, aby mě "vytrestali". Čím více času od těchto událostí uplynulo, tím více ve mně uzrává rozhodnutí, že toto se dít nebude a roste ve mně nenávist k těm dvěma lidem. Nepřeju jim nic zlého, ale nemůžu zaručit, že jim neudělám nic zlého já, pokud se ještě někdy potkáme. Tím spíše, že v prvním případě žena zneužila svého silně autistického syna, aby s Árčím manipuloval protože se ho sama bála. Obrázek o charakteru této ženy si každý asi dokreslí sám. Takoví lidé si, myslím, odpuštění opravdu nezaslouží.

Chybovat je lidské, odpouštět je božské.

  Já jsem jen člověk a jestli "zapomenu" záleží na tom, kdo a co mi způsobil. Ale doufám, že snad čas mě naučí opravdu odpouštět.   

Milý Pluto,

odpuštění je krásné téma. Spousta lidí si ale odpuštění vykládá po svém. Odpustit neznamená zapomenout (podle mě). Dám příkald. Můj dědeček byl v padesátých letech politickým vězněm. Doufám, že mi všichni dají zapravdu, že zavřený byl neprávem. Měl tedy největší důvod, proč se rozčilovat a cítit se ukřivděně. Já jej  neznala, byly mi dva roky, když umřel. Ale z toho, co jsem o něm slyšela určitě musel umět odpouštět. I těm, kteří se k němu chovali jako ke zvířeti. Ale jestli zapomněl? To asi těžko. Copak se dá na takové zážitky zapomenout? Podle mě nedá.

Ale přesto je tu odpuštění. Nezapomenu to, co se mi dělo, ale nebudu to dávat za vinu člověku, který to udělal. Nebudu k němu cítit nenavist. Jde to vůbec? Myslím, že ano. Ale je to hodně těžké.

Záleží to také na tom,   jestli já sám jsem přesvědčený o tom, že odpustit je pro mne opravdu dobré. Někdy se s přítelem pohádáme a mně je to pak moc líto. Někdy si říkám, že nebudu podlízat a nepůjdu se omluvit. Většinou ale jdu, dám mu pusu, omluvím se a obejmu ho. Vypadá to jako něco nepodstatného. Ale já si říkám: "Co by se stalo, kdybych nepřišla? Co by v něm rostlo za pocity? " Obvykle mi v takové chvíli vyhrknou slzy, protože zrovna v té chvíli se děje něco krásného.

Četl jsi knihu Chatrč? Ta je moc krásná. Ještě existuje kniha "Vězení s klíčem uvnitř", tu jsem nečetla, ale ráda bych. Slyšela jsem na ni jen dobré věci.

"Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. "

Lucy, to co píšeš není odpuštění - pokud na slova svých rodičů nezapomeneš a pořád to v tobě "hlodá" a jednou jim dokážeš že je to jinak a oni to vezmou zpět je přesně to že jsi jim neodpustila… a žes zapoměla na ústrky od spolužáků také neznamená že jsi s nimi vyrovnána, jen byly jaksi překryty tyhle zážitky jinými, ale pokud jsi neodpustila tak tam jsou a mohou kdykoli, kdy se objeví ten správný spouštěč "vystrčit růžky" 

Pozici lidí kolem sebe svou záští nezměníš jediné co tím křívíš je tvoje nitro…

Pokud se tě někdo snažil "vytrestat" snadnější než se pomstvít a tím roztočit kolo vzájemných odplat a zlosti je pochopit, za co tě vlastně chtějí vytrestat, pokud se v rámci stáje neshodnete, je možné buď řešit věci oficiálně nebo se prostě odstěhovat. Proti zlu v lidech se bez jeho pochopení bojuje těžko. bych "zdolla nepřítele" měla bys vědět kdo to je co chce a jak toho chce dosáhnout… JInak se bojem vyčerpáš, zbytečně budete plýtvat nepříjemnostmi s důsledkem i na další lidi a pokud nevíš s čím máš tu čest tak nejspíš prohraješ.

Megero, psala jsem, že se odpouštět snad časem naučím tzn. že to neumím. Ale není to první příspěvek, kde jsi "přehlédla", co pisatel opravdu píše.

   Básník tím chtěl říci jen to, že záleží komu a co se má odpustit. Ale to jsem tam taky psala.

   Děkuji za osvětu a ponaučení. Důvody znám, reakce těch lidí byla absurdní a ještě se projevila na špatném místě, proto ani nemám snahu zrovna jim odpouštět.

omlouvám se, nechci tě dráždit, snad ti nekterý z tvých zpřízněných nicků napíše něco, co se ti bude číst lépe. Ani o osvětu nešlo… ostatně pokud jsem já nečetla pozorně, ale myslím, že četla, tak ani ty nečteš to, co píšu… vidíš výtku tam, kde není, kritiku, kde bys mohla najít cestu… JAsně, chápu, nejsi na mě vyladěna, megera je červený hadr před očima, zvedá ti adrenalin…  měla jsem to nadespat jinak… ne tě oslovit a tím směrovat příspěvek na Tebe, ale nasedpsat ho, "domnívám se, že to, co napsala Lucy, je. a pokračovat jaksi v obecné rovině… příště to tak zkusím doufám, že ke tvé spokojenosti.

  Víš, možná neumím odpouštět, ale rozhodně se umím povznést nad takové lidi, jako jsi ty a adrenalin mi opravdu nezvedáte

Žádnou výtku nebo podobné blbiny, co píšeš, jsem nehledala. Jen o těch situacích nic nevíš, tak nechápu, proč se je snažíš soudit a dávat mi nějaké ponaučení a důvody…

    Zajímavé, že psalas v jednom tématu, jak je možné, že se příspěvky zvrhnou ve vzájemné osočování a odbočí od tématu. Jestli ti vadí mé příspěvky a příspěvky mých "spřízněných nicků", přeskakuj je a nepouštěj se do rozborů mých odpovědí a už vůbec ne mě.

    Škoda, že se v dalším pěkném tématu zase objevilo to "tajemné" osočování a diskuze úplně mimo. Už tu reagovat nebudu, tak i ty, prosím, ušetři ostatní svých poznámek mimo mísu.

tak se vznášej, holubičko. -) já tě neosočovala…

Megero, nekopu za Lucy, ale možná někdy neuškodí méně upřímnosti a takové té jízlivosti.  

Já osobně si tvých příspěvků vážím, líbí se mi, víš o životě dost, ale přesto někdy jsi kurážnější než je nutné.  

Samozřejmě, nejsi tady jediná s tak proříznutou pusou, ale někdy méně je více.  

A teď do mě.  

Hoď kamenem.

Ale jsem ráda, že jsi tady. Takže to neber jako útok či něco osobního.  

Samozřejmě i Lucy to mohla napsat jemněji, bez těch slůvek zloby mezi řádky.  

zmizel mi z tohoto místa vložený příspěvek.  

Jako že se neuložil?   

napsala jsem a přiznám, že jsem nekontrolovala ihned, ale s odstupem jsem nahlédla a přípěvek nikde… NA druhou stranu to není podstatné… nažila jsem se jen vysvětlit, že nekopu za nikoho a proti nikomu a upozornila, že k té větě mne inspiroval pan Kopecký, protože Lucy sama vlastním výrokem své tvrzení popírá…  Tohle je ale hodně zajímavé téma, protože nikdo není ušetřen v životě situací, kdy by se mohl cítit ublížený a je podnětné sledovat různé reakce, různé postoje a jejich důsledky. Nikdy jsem nikomu nemazala med kolem pusy, ani s tím nebudu začínat. Jestli se někdo chce zabývat pomstami, je to jeho volba a důsledky v konečném zúčtování taky dopadají na něj… a vysvětlovat netřeba, vysvětlování na tom totiž nic nezmění (pozitivní a negativní pohnutky nejde okecat… karma funguje a dušička si žije po svém, jakkoli máme potřebu sobě nebo i druhým motivy zdůvodňovat …   NIcméně moje kecy tady nejsou k ničemu dobré, to je boj každého z nás uvnitř.

Myslím, že nic nezmizelo v tomto tématu.

Pluto, já si myslím, že je to tak jak to máš v nadpisu. ANO, odpustit znamená i obrovskou úlevu pro tebe.

Naštěstí nemám co odpouštět.  

Stalo se mi v životě toho spoustu, ale asi nic tak hrozného, abych živila  v sobě zášt tak dlouho.  

Ano, na svého manžela jsem byla naštvaná, vždy jsem mu říkala, že mu to odpustím, ale nezapomenu, jenže to odnesl čas.  

Už si ani některé věci nepamatuji, proč taky, je to pryč.  

Ale to jsou malé věci, hůř by se odpouštělo, kdyby mi někdo vzal mé blízké.  

Já musím odpouštět, protože nemám zpátečku na vodovodním řádu před kohoutkem, tak to odpouštění trvá asi 12 sekund a pak už teče teplá.

Takže odpouštět umím.

A najdeš vždycky potom vnitřní spokojenost a štěstí? Poněvadž jestli ne, tak odpouštět neumíš

No jasně, že jo! Protože na mě neteče studená, ale krásně se prohřeju.

Rád jsem si přečetl všechny vaše příspěvky. Za sebe můžu říct, že odpuštěním člověk nalezne vnitřní spokojenost a umět odpouštět, tedy ne zapomenout, ale nenosit události v sobě jako křivdu, ale něco co tak muselo být, aby mě posílilo, to jsem se musel naučit.

 Hříbeček to napsal hezky: Odpustit znamená obrovskou úlevu a Mits Ca to doslova vystihl a dal perfektní přirovnání.

Moje téma se konkrétně týče nejbližších lidí kolem nás. (Rodiny, přátel, sousedů, kolegů z práce. )

Po přečtení, v tématu zmíněného článku, jsem si uvědomil případ někoho mně blízkého, který si svou věčnou nenávistí a neschopností odpouštět, přivodil cukrovku, vysoký tlak a nejnověji rakovinu plic na kterou byl již operován.

Kdo z vás by chtěl se dovědět něco důležitého o smyslu odpuštění, doporučuji si přečíst knihu autora Colinga Tippinga: Radikální odpuštění. Mně ta kniha velmi pomohla v pochopení základních otázek života.

Odpuštění

Učitel přišel do třídy a ptá se žáků: „ Chcete se zúčastnit zajímavého pokusu? Týká se života. “ Žáky to zaujalo a souhlasili. Každý žák měl přinést pět kilo brambor a pytlík. Žáci sice nechápali proč, ale donesli vše, jak učitel řekl.  „Tak teď na každý brambor napište jméno člověka, kterého nemáte rádi, nebo se na něho zlobíte, či ho z nějakého důvodu nenávidíte. Pak hoďte brambory do pytlíku. “ Někteří žáci měli v pytlíku jen pár brambor, někteří jej měli plný. Pak jim učitel řekl: „Od teďka budete pytlík s bramborami nosit všude sebou, do školy, na návštěvu…zkrátka budete jej mít stále u sebe. “ Uplynul týden. Jakmile přišel učitel do třídy, začali žáci reptat a naříkat: „ Už jsme unaveni, stále sebou to břemeno tahat, navíc brambory začínají hnít a zapáchat. “ Učitel se usmál: „ Vidíte sami jaké to je, když neodpustíte lidem, které pro něco nemáte rádi. Trestáte potom nejen je, ale i sebe. Nesete potom těžké břemeno. Odpustit, to znamená udělat dobrý skutek i sám pro sebe. “

Tohle jsem tady určitě už četla.

Barčo, já ani nevím, co jsem dělala před pěti minutami /jo už vím, udělala jsem si kávičku/, stejně se pokouším, než sem něco plácnu koukat, zda to tu už není, ale zrovna se to k tomuto tématu hodilo.

No tak mi "odpusť"!

Darilo, já to četla někde jinde, ale mileráda jsem si to přečetla znova.  

I kdyby už to tady bylo, opakování je matka moudrosti a navíc se to sem perfektně hodí.  

Tak snad se tak moc nestalo… i když Barča ví všechno, ta snad ani nespí  

Sorbi, já už jsem si také říkala, že ta holka nespí, kdyby bylo znamení zvěrokruhu "slon", tak se v tom určitě narodí, také má takového pamatováka.

Já už zapomenu, co jsem před chvílí i jedla, natož, co jsem tu už nablábolila!

Já to Darilo nepsala ve zlém úmyslu, jen jsem si nebyla jista, jestli jsi to sem dokonce nedala Ty sama … no, příště se poznámky zdržím …

Naopak - připomínky beru, ale můj již opotřebovaný mozek si kulový pamatuje.

Ona to nebyla připomínka ve smyslu napomenutí. Co se toho "slona" týká, to bys mě rozesmála. Už jsem tu kdysi žádala o radu, když jsem měla pocit, že moje paměť jde do kopru.   A můj spánek? Je fakt, že po koupi nové postele to byla katastrofa a někdy se mi zdá, že se to nesrovnalo do teď.   Ale to není příčina, proč to pro některé vypadá, že jsem tady pořád. Pc zapnu a nepovažuju za nutné se odhlásit (nebo vypnout) pokaždé, když tady nejsem. A to se týká i nočních služeb. A protože jsou to služby turnusové, tak pondělí, pátek, nebo svátek … den, či noc …   … už jsem tu psala, že jinam než na MS nechodím? Prostě jsem si to tady oblíbila, ráda Vás čtu.

Hmmm, tak k tomu poslednímu odstavci resp. předposlední větě, že chodíš jen tu na MS - to já koukám i na zprávy, na auta, motorky, techniku a vůbec všechno.

Samozřejmě. a i Tebe si ráda přečtu  

    Neprožila jsem si nic tak hrozného, abych musela odpouštět. V porovnání s jinými nemám žádné strašné zážitky. Pokud jsou to drobnosti v reálu, dokážu nad mnohým mávnout rukou, ale nezapomínám. Tak i ve virtuálu, neleží mi nic v žaludku dlouho a problém projde trávicím ústrojím.

    Co ovšem nedokáži je odpustit sama sobě. Mám panický strach z chyb, z neštěstí která jsou zaviněna mou vinou i když neúmyslně. Nic jsem neudělala, ale pořád se kontroluji, u školy jedu sotva dvacet a když vezu bandu kluků na fotbal, jsem na mrtvici.

Juli, strach je zakořeněný v každém člověku a každý má určitě strach o své děti o své blízké, z nemocí, ze zátěžových situací v životě.

Není člověka aby neměl strach.

Odpustit a prosit o odpuštění.

Pocit viny může být pozitivní, vede-li nás k zamyšlení a k hledání řešení.

Každý člověk se dopouští chyb, jež zraňují ty, kteří jsou kolem něho, a tato zranění pak obvykle vyvolávají u chybujícího člověka pocit viny.

Kdyby se tento člověk snažil zranění, která způsobil, nevidět, nebo kdyby se pokoušel bezdůvodně převést svou vinu na druhé, ublížil by sám sobě, protože by neřešil svůj problém - opravdový a reálný pocit viny - nýbrž by vinu ignoroval a skrýval.

Aby člověk mohl žít šťastně, potřebuje odpuštění. Všichni občas někoho raníme - možná častěji, než si myslíme - a abychom pak měli klid, potřebujeme přiznat vinu, požádat o prominutí a napravit v rámci možností chybu, které jsme se dopustili.

Pocit viny může být pozitivní, vede-li nás k zamyšlení a k hledání řešení. Necítit se nikdy vinným a svalovat vinu na jiné, to může být projev pýchy, jež je obvykle slepá, jde-li o vlastní chyby, pokud ale jde o chyby druhých, má přímo orlí zrak. Odpouštění a prosba o odpuštění jdou občas ruku v ruce. Někdy druhému člověku zcela neodpustíme a možná bychom ho za to měli požádat o odpuštění. Křivdy tak obvykle vytvářejí spleť, kterou je těžké rozplést.

Život je příliš krátký na to, aby tvé srdce trpělo nebo aby ti bolest oslepovala paměť. Pocítíš pokušení znovu a znovu prožívat své zranění, ale musíš to přemoci a odpustit. A navíc, mnoho křivd existuje jen v naší mysli a jiné jsou zveličené. Ale ať jsou jakékoli a ať jsou spojené s kýmkoli, postav se jim. Hledej příležitost, jak toto zranění vyléčit. Vezmi telefon. Nebo využij příležitosti, že je pryč, a napiš mu dopis. Nebo nachystej jakoby náhodné setkání. Připrav si vstřícná slova. Požádej o odpuštění.

Máme-li správně vychovávat, je třeba se v rodině chovat tak, aby bylo jasné, že odpuštění je něco přirozeného, aby nebylo třeba dětem vysvětlovat, proč mají odpouštět.

Schopnost odpouštět je něco, co rodina vnímá. A neschopnost odpouštět ještě více. Děti si toho všímají, protože neustále pozorují své rodiče a sourozence. Dítě se naučí odpouštět tím, že vidí odpouštění. A proto opakuji, že má-li být správně vychováváno, musí se naučit odpouštět. Mimo jiné i proto, že nám mnohokrát bude muset odpustit.

…. něco podobného si říkám každý večer před spaním.

Já dělám to samé, každý večer.