Téma: Jsem šťastná jen ve virtuálním světě, v realitě ne

v prvi rade se vykasli na to co si mysli ostatni a jestli sleduji to co delas

je to tvuj zivot a pokud se nekomu nelibi co a jak delas nebo treba jak se oblikas tak je nejjednodussi ho poslat do pr.... a rict mu at se stara o sebe

Kočko, řesně jak říká Párek, buď sama sebou! Neřiď se podle nějakých šablon, pokud tím nikomu neubližuješ tak si žij svůj život. Ne každý se potřebuje neustále někomu líbit, být středem společnosti, mít houfy ( často i falešných ) přátel apod. Vybírej si pečlivě, s kým chceš trávit svůj volný čas a měl by to být někdo, s kým se cítíš 100% dobře.

A hlavně, zkus se mít ráda Na každého občas padne splín, ale zase bude dobře, uvidíš

Já nevím, ale Tvůj příběh mi velmi připomíná jednoho kluka, který tady psal loni pod nickem Jakub...

Každopádně, ať jsi kdokoli, prostě jen utíkáš sama /sám/ před sebou. Žiješ ve virtualitě a svých snech, neskutečném světě. Před sebou ale nikdy neutečeš. Čas Tě vždy dohoní a bude chtít zaplatiti účet. Dokud budeš utíkat, nikdy nebudeš šťastná/ný. Je třeba se konečně vzchopit, postavit se na vlastní nohy, nečekat, až Tě někdo vytáhne z bahna, to by ses taky nikdy nemusel/a dočkat. Přestaň se litovat, není tak zle.

Hledej smysl svého života, je tam a čeká na Tebe. Jenže Ty zatím nechceš nic hledat, sedět v koutě a nedělat nic Ti vyhovuje víc...

No jak chceš, ale abys jednou nelitovala/l ztraceného času, který Ti mezitím protéká mezi prsty. Čas je totiž neúprosný a každou zbytečně promarněnou hodinu už Ti nikdy nevrátí zpět. Jednou se tomu zasměješ...

Takže hodně štěstí 

indiánko, možná podobný případ, ale vážně si mě pleteš.

Ale máš úplnou pravdu, se vším co říkáš souhlasím. Taky toho času lituji, chci něco dělat, ale nevím co. Nic mě nebaví, všechno mi přináší trudomyslnou náladu. Smysl života jsem ztratila a teno nový hledám, ale nevím jak, nevím kde. Přátelé nenajdu, přátele se nedají hledat. Mezi lidmy se cítím nepříjemně ne po vzhledové stránce, ale spíše po stránce psychické, o to jak mě vnímají... jak já ráda bych měla něco pro co žít, třeba jen toho pejska mít, starat se o něj a lumpačit s ním..

Pes je bráchův a máma Tě s ním nechce vidět? Proč?

brácha je nehoráznej kretén, akorát jí krade peníze, je mu 27 ani nevím, proč ho tu pořád trpí... a když je kretén on, myslí si, že pes bude stejnej... ale on je zlatej... navíc já ho taky nemám ráda, takže si s ním nebudu hrát, když je doma..

A co kdyby ses ozvala Kelly? Jste vrstevnice a určitě byste si měly o čem povídat a vzájemně si pomoct aspoň slovem?

četla jsem její příběh, koukm, že je na tom stejně jako já, v něčem hůř, v něčem líp... možná by to byl dobrý nápad, ale nevím jestli můžu nějak diskrétně poslat kontakt, či něco

Napiš jí pod téma a na kontaktu se určitě domluvíte. Stačila by registrace tady na webu a můžete si psát soukromě.

děkuju, už jsem tak udělala a děkuji za postrknutí, mam z toho spíš dobrý pocit snad to výjde

Ahoj,

nevím, jestli si pro tuhle odpověď ještě přijdeš, třeba už se ti ozvala Kelly a našly jste společnou řeč. Píšeš, že jsi měla doteď život jako pohádku, možná o to víc teď bolí ten karambol s přítelkyní. Ať už to souvisí s tím zklamáním ve virtuálním světě nebo ne, já bych ten virtuální ani ten reálný život nezatracovala. Každý z nás má život jako horskou dráhu - jen u někoho to spíš připomíná dětský vláček, který jezdí hlavně po rovince, a jiný ho má jak adrenalinovou atrakci pro otrlé povahy. Je potřeba se ale nevzdávat po prvním (větším) neúspěchu - "Neštěstí zdrtí jen toho, kdo se dal oklamat štěstím". Píšeš, že jsi ještě nenašla smysl života a že vlastně ani nevíš, kde hledat. Víš, to není nic divného, já bych se mnohem víc divila tomu, kdybys v 16 letech napsala, že už jsi ho našla a je ti všechno jasné. Někteří lidé ho hledají krátce, jiní déle, někteří hledají celý život a nenajdou. Možná je smysl života právě v tom hledání. V tom, že se člověk nevzdává a když zakopne a spadne, zvládne se zase vždycky postavit a jít dál. Přeji ti, aby se ti to dařilo.

Prechazis z jedne zivotni etapy do druhe. Je to velmi dulezite. To co prozivas je, jednoduse receno, ztrata iluzi. Je nutne to odzit. Je to podobne jako kdyz se rozhodnes preorganizovat svuj pokoj, protoze ti uz nevyhovuje. Kdyz se zastavis uprosted procesu, nebo to uvidi nezasveceny, bude se zdat ze tam je neporadek a chaos. Je to vsak jen zdani. Po case veci zaujmou nove misto. Stoji to usili.... Sebevrazda nema smysl hlavne kvuli tobe same. Na to ani nezkousej pomyslet. Tudy cesta nevede. To ty ale vis. Mas nizkou sebeuctu a jsi citliva. To k tomuto procesu patri. Je to jeho soucasi. Je nutne znovu neco vybojovat a neco ztratit...... Ty ale stale zustavas a to je to hlavni... V tvem zivote si ty to hlavni, protoze neni mozne aby si nebyla...... Kdo se boji noci, nikdy nespatri hvezdy.....

"Rodiče si ani nejsou schopni všimnout mého trápení, i ten pes si toho všimne, se kterým si bohužel hrát vůbec nemohu, protože je bráchův a máma ho nechce se mnou vidět. "

Ty jo, to máš doma docela drsný. Ještě že už jen  roky a můžeš si dělat co chceš, odstěhovat kam chceš. Bude líp. Hlavu vzhůru, přetrpět tady tu krizovku a myslet do budoucna pozitivně a očekávat to dobré.

Držím palce. Ahoj.