Téma: Jak se chovat aby nám bylo na světě fajn - video

Video je opravdu nádherné....  

Pekne az se mi chtelo tancit, pekne po skotsku, ale belham tak jsem si jen zanotovala.

Já myslím, že i po valašsku to jde...

http://www.youtube.com/watch?v=m0rrLdWLu_0&feature=player_embedded

Pluti promiň, nedostanu 25 na holou, že Ti lezu do tématu s jiným videem že ne?  

Tvému videu samozřejmě rozumím. A Ty víš, že ano. Čemu ale nerozumím...

Proč bývá většinou každý dobrý skutek po zásluze potrestán??

Zítra ti odpovím Indi, na tvůj dotaz.  

Nelámej si s tím myšlení... Ale pokud by Tě něco napadlo, dej vědět. A rozhodně to nemusí být dnes, takové věci se nedají uspěchat, až to přijde, tak to přijde.

Posílám Ti pohlazení po hlavičce a přeji krásný den prozářený sluníčkem

kuk!   

 Někdy je jednodušší a rychlejší, na otázku odpovědět otázkou.  

Zde platí dvojnásob přísloví • „Za dobrotu na žebrotu“ anebo „Dobrý skutek musí být vždy potrestán“. Lidé si pamatují spíše to špatné než to dobré. Tak to v životě bohužel mnohokrát je. Člověk se snaží udělat něco dobrého, co se nepodaří, skončí to katastrofou, na kterou lidé zapomínají velmi těžce. V takové situaci si člověk vzpomene • „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. “

 Proč se zdravá dobrota vytratila z našeho každodenního života?  Naštěstí narážíme na lidi, kteří si udrželi čistou nezištnou dobrotu a z jejich očí je vidět ochota pomoct. Lidé zapomněli, co nás učili hodné babičky a dědečkové. Vštěpovali svým vnukům a vnučkám: „Buď dobrým člověkem, protože jak zaseješ, tak sklidíš. S poctivostí nejdál dojdeš. “ To, že naše společnost ztratila zábrany a morálku, neznamená, že jí ztratil i duchovní svět, z kterého jsme vzešli a který s naprostou dokonalou přesností řídí a udržuje náš svět v pohybu. Ve vesmíru, jehož součástí, se zákony nikdy nemění. Vesmírné zákony nefungují s takovou rychlostí, na jakou jsme si v životě zvykli, ale fungují stoprocentně a neodvratně.

Je mnoho lidí, kteří jsou dobří a hodní, ale bojí se to projevit. Zkušenosti je naučily, že světská spravedlnost ne vždy oplácí dobro dobrem, a tak se radši stáhli a stali se z nich neteční pozorovatelé, kteří se raději nezapojují, aby nedostali přes prsty. Copak v nějaké pohádce mělo kdy dobro snadné? Dobru vždycky odporovalo zlo a kladlo mu překážky! Zlým pohádkovým postavám šel vždy osud na první pohled na ruku, zatímco těm dobrým házel klacky pod nohy. Na konci bylo zlo vždy potrestáno a dobro odměněno. Pohádky jsou plné nadčasových lidských příběhů o životních zákonech a souvislostech. Proto se uchovali tak dlouho, aby nám připomínaly pravdy, na které nesmíme nikdy zapomenout.

Proto: Cokoliv udělám upřímně a ze srdce, nese v sobě paprsky světla a vibrace dobra, i kdyby to byla jen polívka k obědu. Každý den jsem připraven udělat něco dobrého a mám oči otevřené. Třeba pomůžu odnést starší paní tašku k autobusové zastávce, povím milé slovo a usměju se na otrávenou prodavačku za kasou, která je tam nerada. Proč to dělám? Proto, abych dodal odvahu a inspiraci těm, kteří se občas bojí něco takového udělat, protože si myslí, že se na ně budou ostatní divně koukat, nebo z nějakého jiného důvodu. Pokud někdo vykročí z davu a udělá něco neobvyklého (milého), ostatní na něj zírají jak na zjevení. Tím se, ale nenechám zastrašit. Každý člověk, který udělá něco dobrého, může tím dodat odvahu někomu, kdo podle jeho příkladu někde jinde příště udělá něco podobného. Každý den se nám naskýtá mnoho příležitostí. Člověk, který je ochotný být dobrý a udělat něco milého, osud vždy přivede na místa k lidem, kde může pomoct a být tak prodlouženou rukou boží. Dobré skutky se dají dělat i v duchu. Když víme o někom, že je nemocný, můžeme na něj v dobrém pomyslet a popřát mu uzdravení. Pokud chceme žít v dobrém světě, není jiné cesty než začít u sebe. Pustit zábrany a přestat se bát projevit dobro, i za cenu toho, že se spálíme. Světlo dobra je nakažlivé a je vidět do dálky.

„Žena, která má nutkání usmát se na cizího mladíka, který sedí opodál na lavičce a dívá se jejím směrem, netuší, že mladík se toho dne rozhodl ukončit svůj život, a že její úsměv jeho tragicky zesnulé matky, mu přijde jako znamení od ní z nebe, aby to nedělal, a že svým úsměvem změnila tok jednoho lidského života. “

Já osobně nikdy nečekám, že moje dobro bude oplaceno dobrem. Co v životě udělám, udělám to rád a s láskou.  

A teď vysvětli ti mně. „Chybovat je lidské. -  Errare Humanum est. “ (nemusí to být dnes)

Odpovědět mohu ihned a bez rozmýšlení: jsme zde na tomto světě proto, abychom se učili...

Díky moc za obsáhlou a krásnou odpověď, vážím si toho. Vesmírné zákony mi nejsou cizí, to myslím víš. Bohužel stále nerozumím, proč lidé dobrotu oplácejí falší, podrazy atd.... Má- li vůbec dobrý, otevřený, upřímný, poctivý člověk, / ikdyž ne dokonalý/ šanci... A také, má- li šanci, že mu druzí budou věřit, že je opravdu takový, jaký je.

A posílám Tobě a všem, které to potěší písničku pro dnešní den

http://www.youtube.com/watch?v=E9E4aooCEGs&feature=related

Děkuji. Pěkná písnička. Moje oblíbená. Trefa.  K svátku.

 Přemýšlím, Indi!

Na holou ne, ale po prdélce ano.

To je hroznéééé!!! Jé, moje bránice. Taková videa sem už nedávej! Koutky mě bolí, o břichu nemluvím a stále se nemůžu přestat smát...

Pluto.... moc jsi mě potěšil tím videjkem... nádherné myšlenky a muzička.... to je úplně moje krevní skupina... pustila jsem si to hned třikrát po sobě, ... ložnice se v ten moment změnila v taneční parket a já cítím, že mi to napomůže k uzdravení. Díky... budu si to pouštět každý den.

Video i hudba jsou moc pěkné, ale... Já nevím proč, ale vždycky jsem se snažila se podle jistých morálních zásad řídit (dost se podobaly zmíněným ve videu), jenže mám pocit, že se mi to nikdy nevrátilo. Víceméně jsem vedla takový normální poklidný život, ve kterém se neděly žádné zlomy a zázraky. Všechno bylo takové neutrální ať jsem dělala cokoliv. Svým způosbem jsem se celkově snažila žít tak neutrálně a "dbát si svého", ale samozřejmě ne až sobecky svého.

    Bohužel jsem ale celkem nedávno udělala něco, co mě samotnou leží v žaludku a nejsem, a asi nikdy nebudu schopná, si to odpustit. Naštěstí už je to pryč a potrestána jsem byla ažaž už v průběhu, ale vůbec jsem netušila, že trest neskončí. Ale proč? Svou chybu jsem si uvědomila a lituju ji. Ponaučila jsem se, ale vím, že to nešlo jinak - situace už pro mě byla bezvýchodná a tak jsem udělala něco, co jsem nikdy udělat nechtěla a doufám, že už ani enudělám.

   Přesto se mi ale "smůla lepí na paty". Prostě co se může pokazit, to se pokazí a vždycky ještě hůř, než si myslím, že by mohlo být nejhorší. Jsem odhodlaná nést zodpovědnost za všechny své činy a proto jsem i jakž takž snášela tu nekonečnou smůlu. Jenže se to dotýká už i mého okolí - viz. Árčí, malý potkánek Tomík - a to mi vadí a nejsem ochotna se s tím smířit. Nakonec jsem přesvědčena, že spousta lidí dělá to co jsem provedla já bez okolků, čpatného svědomí a jen tak... a nikdo z nich tak nepyká.

    Loni jsem vzala stopaře - byl to otec rodiny, který se vracel z Holandska, kde pracoval. Vybourala se mu manželka s dětmi a hned jak zprávu dostal, sedl na vlak a vyrazil za nimi. Ve vlaku ho ale okradli o všechno a proto musel nakonec cestovat stopem protože mu žádné úřady nepomohli. Po cestě mě požádal o nějaké drobné, aby měl na jídlo... měla jsem jen 50 kč, kterou si vzít nechtěl, že je to moc. Prostě jsem mu ji dala, aby měl i na poslední úsek cesty...   Děkoval a řekl mi, že mi to pánbůh oplatí.

      Před 14ti dny mě zastavili dva mládenci, jestli věřím v boha protože on mě miluje a co mi v životě přináší největší radost. Řekla jsem jim, že v nějakého "boha" věřím, ale že pro mě je nejdůležitější Árčí. Zanedlouho na to se mi ozvali z kliniky ohledně jeho operace...

     Opravdu nevím, jestli jsem dopomohla k útěku masovému vrahovi a dala mu peníze, aby se dostal ke své poslední oběti či co, ale myslím, že jsem byla potrestána až až. Bůh mi to rozhodně neoplatil po dobrém.

   Jak říkám - jsem zvyklá nést zodpovědnost za své činy. Ale ta reakce má být přiměřená, ne toto. Nechápu co se děje a nechápu proč. Bůh zřejmě je. Zřejmě všechny miluje... jen mě ne. Nevím proč a přestávám už doufat.

      Zlý člověk nejsem, ale taky už se nerozkrájím pro druhé - bohužel pro mě většinou naoplátku nikdo nehnul prstem a tak se teď opravdu snažím jen udržet sebe a svůj život tak nějak dohromady. Život je zřejmě boj, který si musí bojovat každý sám.

 Milá Lucy! Se zájmem jsem si přečetl co, jsi napsala. Mám v občance vyšší číslo data narození a tím chci říct, že v mém životě mně potkaly různé situace a různé lidé. S odstupem času vím, že co mě v životě potkalo špatného tehdy, bylo vlastně dobře. V dalším mém životě, mě to posunulo dál, i když se mi to tehdy vůbec nelíbilo, co se mi událo. Naučil jsem se, ale žít a činit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přijal jsem život takový jaký je pro mě. Přestal jsem se litovat a obvinovat, za to, co jsem někdy špatně udělal. Důležité je, vzít si ponaučení, přiznat svoji chybu, náležitě se omluvit, odpustit sobě a všem, kterých se daná záležitost týče. A pak na vše zapomenout. Vše je proto, abychom mohli poznat a pocítit pocity, emoce, které jsou příjemné a nepříjemné: Láska – nenávist (strach). Radost – smutek. Lítost, bolest, zloba, vztek, hořkost, hněv. Odpuštění.

Kdo by nelitoval jenom jednoho těžkého hříchu, pak i kdyby nad všemi ostatními hořce plakal, nezíská odpuštění. Příklad• Můj chlapec něco provedl, co se mi nelíbí. Řekne mi: „Tatínku, prosím, odpusť mi, dopustil jsem se zlého skutku a jednal jsem proti tvému zákazu. “ Vidím při svém chlapci skutečné pokání a pravím: „Je mi líto, že jsi to udělal, ale těším se z toho, že ses k tomu přiznal. Opouštím ti. “ Chlapec odchází spokojen, nebo mu bylo odpuštěno. Ale příštího dne opět přijde a zase říká: „Tatínku, prosím tě, odpusť mi. “ Odpovím mu: „Synu, což jsem ti neodpustil včera? “ „Zajisté tatínku, ale přál bych si, abys mi to odpustil opět. “ „A proč chceš, abych ti to znovu odpustil? “ „Protože nemám jistotu, že jsi mi skutečně odpustil…“ Ovšem i jako dítko Boží budeš ještě hřešit a bude potřebí vždy znovu prosit za odpuštění.

Píšeš: „Bůh zřejmě je“. Bůh miluje, všechny lidi bezvýhradně. Už jsem vícekrát psal svůj názor, že v každém z nás je Bůh, proto mějme rádi sami sebe a pak máme rádi i ostatní lidi. Všichni vlastně tvoříme jeden celek, jenomže mnozí to nevíme, nebo tomu nevěříme.

Na závěr chci dodat, že já nepovažuji život za žádný boj. Život je fajn a moje slova jsou: „Na světě je krásně, jsem mladý, času dost, nikde nespěchám. “

PS: Smůla se lepí na paty, jenom když si to připouštíme.

Svým způsobem "vám s vyšším číslem narození" závidím. Už jsem to tu někde zmiňovala, že jsem nedávno od Wericha slyšela jakousi úvahu, ve které říká, že by život měl jít po zpátku, aby se člověk narodil mladý, zkušený a moudrý a postupně mládl a mohl si užívat života, ale už se nespálit...

    Říkám si, že to co se mi děje mě zoceluje. Stav mé rodiny mi je odstrašujícím případem a doufám, že budu lepší matka a svou rodinu udržím pohromadě s láskou a důvěrou po celý můj život. A to ostatní - svým způsobem "nemám co ztratit" a jsem spokojená. Taťka mi posílá na živobytí a studium peníze, jsem na škole, kde jsem chtěla být a vím, že když zaberu budu ji zvládat s přehledem.... Proto přecejen většina nepříjemných situací, ve kterých se teď, ocitám nejsou úplně bezvýchodné, jak se mi na první pohled většinou zdá. Vím, že je to průprava na život a že budu silnější při řešení problémů, až na mě budou záviset moje děti. Na jednu stranu jsem za to ráda. Máš pravdu, Pluto, je třeba brát život jaký je. Užívám si ho, ale nejsem sto se smířit s osudem Árčího a to mi kazí celkový dojem z jeho a mého bytí tady a celkově mi to stěžuje i ostatní problémy.

    Je pro mě oporou a vůbec vším. V podstatě mám jen jeho. Árčí mě drží pohromadě a pomáhá mi jít dál. Jenže kdykoliv dělá něco správně a jsem šťastná, že ho mám a že nám to spolu tak jde přijde druhá myšlenka... že je to možná naposled a náš společný čas se každou tou chvilkou krátí.

    Tohle je prostě nefér. Artur si prošel už hodně velkým zlem a já jsem mu slíbila, že ho před dalším budu bránit a že si u mě užije plnohodnotný koňský důchod. V současné době Árčí hlavně dává, já se snažím mu to oplácet, ale není to v takové míře v jaké bych chtěla. On nic neudělal - zvířata nejsou zlá a Árčí už vůbec ne. Je to můj první kůň, mladý statný hřebec, otec je plnokrevník a matka tvrdohlavá psychicky labilní klisna... několik zkušených koňáků mi řeklo, že tohle je nejtěžší stupínek na kterém se dá začínat a že by Artura za svého prvního koně nechtěli. On ale nikdy nezneužil své síly proti mně. Je schovívavý vůči mým chybám, tolerantní k mému učení se na něm a i k mé občasné nejistotě ve vedení. Nikdy mi neublížil i když jsem mu svou hloupostí a nezkušeností několikrát dala příležitost, v situacích, které jsem zavinila taktéž svou nezkušeností mi byl oporou a situaci dokonale řešil tak, aby jsem oba ve zdraví přežili a vím, že by za mě položil život... stejně jako já za něj. Proč tedy Artur musí trpět? A proč musí trpět za můj čin?

    Vždycky jsem se chovala tak, abych nemusela svých činů litovat. S lidmi jsem upřímně a otevřeně o všem hovořila. Snažila jsem se být "dobrý člověk". Nikdo ale nejsme bez chyby a tak byly situace, kdy jsem se musela omlouvat. Nepíši musela, jako že se to po mně chtělo, ale věděla jsem, že jsem tu chybu udělala já a to "musíš" vycházelo ze mě.

    A teď tohle. Opravdu si nejsem vědoma tak velkého přečinu, za který musí trpět i Artur. Já si své odpykám, ale má to být trest mně za mou chybu. A přijde mi opravdu nefér do toho zatahovat třetí osobu a ještě navíc nevinné a čisté zvíře, které už si svým prošlo... A které já mám chránit a místo toho kvůli mně trpí víc. Přemýšlela jsem dny a noci, ale nevím, kde má toto trápení kořeny. Nevěřím, že byl osud tak sobecký v mém zájmu a přivedl sem Árčího a do jeho utrpení jen, aby mě vytáhl z mého kritického období a ukázal mi cestu, kudy mám jít. Ne, tak to není. Za co  je tedy ta daň, která se chystá vzít si Árčího?

Árčí konečně šťastný... po týdnu utrpení u svojí milované mámy. Co bych dala za podobnou fotku o šest let později - Árčí semnou konečně zdravý a šťastný...

 Posilám ti modlitbu za uzdravení zvířete z knihy, od Doreen Virtue• „Léčení s Anděly. “ 

Drahý Bože,

Žádám, abyste Ty, Archanděl Rafael a andělští léčitelé zahrnuli mé zvířátko Svou léčivou energií lásky. Prosím pomozte mému zvířátku i mně pocítit klid, aby léčení mohlo započít. Prosím, sešlete nám zázrak, vždyť ve Vašich očích je vše dávno uzdravené. Žádám vás, abyste mi dopomohli k víře a důvěře, a já tak mohla ihned pocítit Vaši lásku ve svém zvířátku i v sobě. Děkuji Vám.

Pár řádku z knihy •Nejlepší přátele člověka – navěky. Stejně jako duše člověka, ani duše našich zvířátek, nikdy neumírají. Často po smrti zůstávají po našem boku. Běžně vídám vedle svých klientů zvířátka a vím, že svým pánům poskytují stejnou lásku a společnost jako v době, kdy byly naživu. Blízkost našeho zvířátka nám prospívá, neboť nás obaluje další vrstvou láskyplné energie, která plní stejnou funkcí jako vodní příklop pod hradem nebo nárazník u auta.

Děkuji ti Pluto... Oba děkujeme. Pokusím se s doktory dohodnout nějaký rozumný operační postup a zkusím to. Sice mi všichni říkají, že mě operace a vše kolem bude stát víc než celý kůň, což je pravda, ale chci Árčímu dát šanci. Zaslouží si to a chci to zkusit. I kdybych jim měla operaci splácet do konce života. Pokud Arturovi dají šanci žít o něco déle nebo stejně dlouhou dobu, ale kvalitněji, peníze za to ráda dám. Je to to "nejmenší". V porovnání s tím, co pro mě Árčí udělal. Kdybych mu pomohla půlka mého srdce dala bych mu ji. Klidně i celé, ale nechci, aby tu zůstal sám. Nevěřím lidem, že by se o něj postarali s dostatečnou láskou. Jedině můj kamarád, s Arturem se mají moc rádi, ale sám mi ukázal, že Árčí volí mě a že mezi námi je prostě pouto, které nikdo nepřeruší. Žádný člověk, nemoc a ani já tím, že mu nedám šanci...

   Nerada se vzdávám a od té doby, co Árčí vyhrál svůj první boj, vše dotáhnu do konce, i když nezdárného, ale prostě se nevzdám-on to taky nevzdal. Ani tentokrát to nevzdám. Život je někdy opravdu pes, ale třeba jednou náš příběh pomůže jiným a dá jim naději. A třeba se mi všechno teď kazí proto, aby se Artur uzdravil a dožil se svého důchodu a mých dětí. Máš pravdu... smůlu si nesmím připouštět a co je neúspěšná zkouška a tak, pokud to všechno má "vyšší smysl". Třeba je to jen taková zkouška...

Milá Lucy, tolik citu, tolik bolesti, tolik lásky jsi tady vypsala ke svému Arčímu až to bere za srdce. Mně nějak unikly souvislosti, asi jsem to nečetla o tvém koníkovi až teď. Jen pro útěchu ti napíši že máš krásný vztah k Arčímu a on k tobě. Vždyť, kdyby ses o něj nestarala v nemoci, nepoznala bys ten krásný vztah, který máte, je to bohatá zkušenost na zážitky. Myslím, že Pluto ti napsal ze sdce to nejlepší, co mohl, aby tě potěšil. Lucy, musíme přijímat v životě situace, jak k nám přicházejí. Potká nás to, co dokážeme snést a čemu dokážeme porozumět. V tu chvíli, co trpíme, se nám zdá situace neúsnoná, ale až vše přejde, až se s tím srovnáme, nevidíme to tak trpce. Je to škola života, naučit se zvládnout a být připravený na další věci, které nás v životě potkají. Luci, seš hodné děvče a přeji ti v životě hodně pěkného.

Rádo se stalo Lucy.