Téma: Otec diktátor a manipulátor - následkem je neschopnost soužití s ostatními lidmi

Dobrý den,
napíšu to sem, protože už to v sobě dál držet nemůžu. Mám dva problémy. Začnou tím prvním.
Žiju s rodiči, matkou i otcem v jednom domě. Celé dětství u mě probíhalo tak jako u každého jiného děcka. První den ve školce, škole, přijímačky na gymnázium to všechno probíhalo v pořádku. Všechno bylo fajn. Bohužel už tehdy se začaly projevovat jisté,, diktátorské" snahy u mého otce, který mě chtěl přesně takového jako je on. Když jsem něco nesplnil, byť nějakou banalitu, byl tvrdý trest. Když bylo vidět že njak vybočuju, bylo to samé. Prostě chtěl ovládat můj život a určovat mi co budu a co nebudu dělat. Tehdy jsem proti tomu neprotestoval, myslel jsem si že se o mě bojí a proto to dělá.
Pak začala puberta. Období změn. U mě to začalo až kolem 15 roku, předtím se nic zvláštního nedělo, byť puberta začíná tak o 3 roky dříve. Asi jsem byl trochu zbrzděný. V tomhle období mě jako ostatní kluky v mém věku začaly přitahovat různé zábavy, dívky a chtěl jsem žít takový ten pubertální život ne jenom sedět celý den doma. Začal jsem být vzpurnější, ale snažil jsem se to dělat metodou něco za něco. Například naučil se včas, mužů jít ven. Mého otce tohle asi nepotěšilo. A pak to začalo. Když jsem mu třeba řekl, že chci jít s nějakou dívkou ven, třeba jenom kamarádkou, seřval mě, že nikam nepůjdu a že budu doma. O zábavách se vyjádřil jako o "špíně" a že prý pokud tam půjdu, pak bude doma krveprolití. Prostě mě začal hrozné omezovat a oklešťovat můj život. Jako by tohle sám nezažil, když byl v mých letech. Místo toho mě nutí celé dny dívat na různé dokumekty v televizi (ostatní žánry mám zakázané od něho) a chodit do divadel, muzeí atd. Jako dobře, kulturu taky musím znát, ale nemusí toho být tolik. Bohužel k tomu se přidaly i časté hádky mých rodičů a já jsem z toho nešťastný a mrzí mě že nemůžeme fungovat normálně. Mám je oba rád, i otce, ale přece mě nemůže pořád jenom ovládat jako nějakou loutku že jo. Matka mě v tomhle mém přesvědčení podporovala, i ona nesouhlasila s tím jak se můj otec ke mě chová. Tehdy jsem mu přestal slepě věřit že vše co udělá, je správně. S tím souvisí můj další problém:
Následkem toho, jak mi otec odpíral chození mezi vrstevníky, barvení se s holkami atd. tak prostě neumím vycházet a komunikovat s mými spolužáky. Období prima-kvarta na gymnáziu pro mě bylo příšerné. Prožil jsem si i šikanu. Když mí spolužáci něco řekli nebo se mi posmívali, tak jsem neuměl odpovědět… byl jsem pro smích. Následkem tpho bylo mé vyčlenění z kolektivu a nikdo se se mnou nechtěl bavit, sedet… Takhle se to táhlo čtyři roky. Pak se k tomu přidaly i první pokusy o vztah s dívkou. Myslím že jsem na to šanci měl, ale selhal jsem v oblasti komunikace. Prostě jsem si s tou holkou neměl o čem povídat. Neuměl jsem začít konverzaci. Nevěděl jsem jak. Pokud se mi to přece jen podařilo, konverzace skončila během pár minut. Nemusím vám říkat, že ze čtyř vztahu ani jeden nebyl úspěšný. Vždycky to skončilo tím, že když to vypadalo, že ta holka chce se mnou chodit tak jsem já vztah ukončil. Měl jsem šílený strach z mého otce, a z toho co by se dělo, kdyby se dozvěděl že s někým chodím. Nakonec mi vztahy úplně zakázal. Všem jsem byl pak pro smích a měli mě za asociála. Tenhle pocit křivdy a nespravedlnosti u mě zapříčinil to, že jsem se stal agresivním a začal jsem mít často deprese. Dokonce jsem musel navštívit psychiatra. Předtím jsem takový nebyl. Asi ze mě roste psychopat.
Chtěl bych prosím od vás radu, jak vyřešit tyhle problémy? Mám oba rodiče moc rád, snažím se s nimi vycházet jal to jde, ale zase mě nemůžou pořád omezovat a všechno zakazovat (hlavně otec)

Děkuji.