Téma: Co mám dělat? Samota, úzkosti? Můj život krok po kroku

 Narodil jsem se do prostředí, kdy jsem vyrůstal s matkou bez otce, který byl dost agresivní a násilnický. Byl jsem bez sourozenců, jedináček, navždy sám. Co se týče mé rodiny (máma a tak), určitě to byli hodní lidé, ale nepřišli mi nikdy moc společenští, zatímco já po společnosti toužil hodně. Často seděli u televize a u novin a nadávali na celý svět, jak je hrozný a špatný, jak je každý debil (když se bavili o jiných členech rodiny, celebritách a tak).

Mezi děti jsem se jako malý kluk nejspíš dostal na dětských hřištích, pak i ve školce. Tam si nemyslím, že by život nijak nefungoval, moc si ale ze školky nepamatuji, vím, že jsem byl trochu zvídavější kluk, ale kamarády jsem měl. Akorát jsem po školce s nimi nemohl chodit ven a dřepěl jsem doma. Tam jsem si krátil čas u počítače.

Poté jsem nastoupil na ZŠ. Už od počátku ale začala jedna z nejhorších nočních můr po celých 9 let. Z počátku jsem byl stále zvídavý kluk, šla mi hodně matematika, nemusel jsem se na ní prakticky učit. To nejspíš vadilo pár spolužákům, kteří mě nazývali šprtem, uráželi, ničili mi věci, mlátili. po několika letech jsem sebral odvahu a šel se svěřit učitelce, která mě odbyla tím, že žalovat se nemá. Tak jsem to neřešil. Den co den jsem chodil do školy, kteoru jsem nesnášel. Jen si to odbýt a honem domu k počítači, kde jsem strávil dlouhé chvíle.

Jednou jsem byl poslán k psycholožce, protože se učitelce něco nezdálo - diagnoza byla, že mi prý nefunguje mozek a nikdy neudělám ani maturitu (nakonec jsem úspěšně dodělal VŠ, i když mi dala zabrat)

Posílali mě na dětské tábory, kde jsem měl z dětí strach, že to dopadne stejně jako na ZŠ Nebavil jsem se nimi. Dopadlo to stejně.

Pak jsem nastoupil na SŠ. Choval jsem se víceméně stejně, strach z lidí/dětí, moc jsem se nebavil, ale sebral jsem odvahu a s pár lidmi se dal do řeči. Super, na pár let jsem si našel trochu kamarády, sice jsme spolu nikam nechodili, jen jsme se potkávali ve škole (měl jsem strach někomu nabídnout, že někam zajdem, uvažoval jsem tak, že s takovou nulou by nikdo nikam nešel… ). Chtěl jsem zapadnout mezi ostatní, dělal jsem jim úkoly, nosil svačiny… Bez úspěchu.

Pak jsem nastoupil na VŠ a doufal jsem, že se vše změní, přijdou kamarádi, přijde holka. Ale žádní kamarádi ani holka se neobjevili. Byl jsem hodně pasivní, možná jsem tím právě přispěl - měl jsem strach a říkal jsem si "kdo by se s takovou nulou bavil".

Už mě to přestávalo bavit, tak jsem doma často pil, abych ten stres ze sebe dostal. Naštěstí jsem měl vždy počítač, … co bych bez něj dělal… A tak jsem často byl ožralý a válel si šunky u kompu…

Jenže asi 23 letech přišlo něco, co jsem nečekal. Počítač mě postupně přestával bavit a já jsem nevěděl, co dělat. Můj stres se zhoršoval, přemýšlel jsem o tom, jak jsem starý a bez zážitků, přátel i holek. Celý život jsem promrhal až jednoho dne jsem pocítil strašné brnění těla, bušení srdce, motání hlavy, že jsem myslel, že je po mně. Jel jsem do nemocnice a tam mi řekli, že jsem vlastně ok a nic se neděje, akorát jsem trochu vystresovaný. No, ze stresu to asi bylo, ale opravdu silný pocit.

Od té doby jsem se vlastně už jen trápil - počítač mě nebavil. Měl jsem jediný cíl co mi zbýval - VŠ. Tu jsem nakonec doklepl asi ve 25 a měl hotovo (super bylo, že jsem ani neprodlužoval a propadl jsem jen u jednoho předmětu za celé studium, co byl u nás ve škole celkem úspěch : D).

A po škole to přišlo - co teď? co mám dělat. Mám školu super, ale nejsem šťastný. Nemám kámoše, partnerku, zážitky, mládí v prdeli a jsem starý kluk bez zážitků. Každou chvilku jsem vyklepaný a nevím, co dělat. Nic pořádně neumím, nemám druhým co nabídnout - nemají důvod se se mnou kamarádit, nebo dokonce pářit.

----

Tak to je celý můj příběh. Snad další stránky budou o něco pozitivnější, snažím se o to, ale ta minulost je ve mně hluboko zakořeněná. To, co jsem napsal - tak právě s tímhle bojuju, to byl možná důvod, proč jsem byl dřív nepříjemný k lidem. Od lidí jsem nepoznal nic pěkného. Ale už vím, že stále je v lidech dobro - ale pořád vnitřně mám z lidí strach, asi si podvědomě pamatuji, jak se ke mně chovali.

Ani nevím, proč to píšu, potřeboval jsem se vypsat z toho, co mě prakticky celý život trápí. A možná to může být varování pro ostatní rodiče, ať se dítěti věnují a nenechají ho sedět celé dny u počítače. Asi jsem v životě udělal spoustu chyb, ale byl jsem dítě, nemohl jsem ty chyby pobrat. Chyby si uvědomuji až dnes (14.10.2019) a mrzí mě, že jsem to nechal zajít tak daleko a že jsem třeba před 10 - 15 lety nenašel psychologa, který by mi pomohl. A hlavně, že jsem si tuto starost, problém nechal pro sebe a dusil to v sobě, nikdo nemohl vědět, co prožívám a jak mi pomoci…