Téma: Zklamání z holek - přesto doufám v nový kvalitní vztah

Čéče já Ti nevím. brala bych Tě hned, podle toho co píšeš

    Není pravda, že hezký kluci jsou hned v našich očích děvkaři - ale je jasný, že bude víc středem pozornosti a některé holky se s tím hůř vypořádávají (třeba já ).

    Půl roku není zas tak strašná doba a pokud pak máš potkat tu pravou, stojí to za to, ne? Hodila bych to za hlavu - choď ven s přáteli a uvolni se. Mám zkušenost, že pak vztah přijde ani nevíš jak, ale dokud jsi v té křeči, že jsi sám a nemůžeš nikoho najít, sám taky budeš nebo ze zoufalství naletíš nějaké husičce. Život máš ještě před sebou tak Tě ani biologické hodiny netlačí, tak nezoufej Třeba můj přítel (a to je o něco "zralejší" než Ty - věkově myslím) předemnou neměl nikoho třičtvrtě roku a pak potkal tu nejlepší…tedy mě, takže to čekání určitě stálo za to Mě už sice nepotkáš, ale třeba narazíš na tu druhou nejlepší

já si taky myslím, že není kam spěchat, já bych to nehrotila. mladej seš dost a myslím, že ještě hodně vztahů máš před sebou, než najdeš doopravdy tu pravou.

když se člověk na nějakou věc moc soustředí tak to většinou nevyjde, jakmile se na to vykašle a nevšímá si toho, tak to pak přijde samo. to je aspoň moje zkušenost

Valdemare, chápu Tvé pocity, ale kdybys věděl, kolik lidí prožívá totéž a mnohem déle či v mnohem vyšším věku…Dívky kolem Tebe asi zrovna třeba ještě byly nezralé nebo jsi nebyl jejich typ, ale to nic neznamená. Nestresuj se, užívej si single život, až potkáš tu pravou, nebude už na to čas .

Vedle přirozeného seznamování můžeš zkusit i seznamku či speedating…Nikdy nevíš, kde ta pravá číhá Čím budeš starší a čím budou starší Tvé potenciální partnerky, tím budou moudřejší a více ocení Tvou povahu. Jeden podobný případ jsem měla ve svém okolí, ale teď už je tento můj bývalý spolužák asi tři roky moc šťastný Držím palce!

Lucy: pravda, to jsem trošku přehnal a děkuju za kompliment

Beruška: Zatím se to děje kolem mě, ne že bych to nepřál kamarádům, kamarádkám, ale zamrzí to, když na 1. máj potkám 2 bejvalky, obě s novým přítelem (a pokud můžu tvrdit, tak i neuvěřitelnými pitomci)

Veverka: seznamku jsem zkoušel, zkouším ji i teď. Přijde mi, že některé holky nejsou z Venuše, ale rovnou z jiné galaxie, kde je denním chlebem perník s kamarády z gymplu. Jo, i takovou jsem měl myslím smůlu…

Ahoj Valdo,

radu na to, jak se zbavit rezignace nemám (upřímně sama bych teď nějakou ocenila). Ale podělím se s Tebou o přísloví, které v životě funguje na 100%: "Muži zrají jako víno, ženy kysnou jako mléko. " Uvádíš, že je Ti 21 let… To je čas na to si užívat, poznávat život, zkoušet různé holky a zjišťovat v čem Ti jedna vadí a v čem je jiná prima. Když dostaneš bonboniéru, tak také nejprve okusíš všechny druhy, abys zjistil, který z nich Ti chutná nejvíce. Ovšem pokud je právě "užívání si a zkoušení" to, na co jsi rezignoval a představa toho, že s přibývajícím věkem budeš mít daleko větší výběr, Tě neoslovuje, věz, že někdo moudrý kdysi řekl: "Přitahuješ jen to, co sám vysíláš, resp. to co vyšleš, se k Tobě po čase znásobeno vrátí. ". Někdy lidé mají ve své auře doslova vytesány obrazy toho, jak by měl jejich protějšek vypadat, naneštěstí to bývá odraz jejich strachů a nejniternějších obav. To proto existují ženy, které k sobě např. neustále přitahují alkoholiky anebo dokonalé muže, ze kterých se po čase alkoholici vyklubou. Dokud ten obraz nezměníš a nezačneš kolem sebe vidět dívku svých snů, tak k Tobě nepřijde. Mimochodem, jak vlastně dívka Tvých snů vypadá, jaké má vlastnosti, zájmy, z jaké pochází rodiny…? Pokus se ji, nejprve stvořit ve svých myšlenkách a věř mi, že čím intenzivnější ty myšlenky budou, tím dříve se objeví.  

Dovol mi, abych se i já svěřila se svým příběhem, se svou rezignací. Popravdě vůbec nevím, odkud se vzala a dost možná mne i provází celý život (jen jsou chvíle, kdy si ji uvědomuji víc a chvíle, kdy na ni nakrátko zapomenu). Kdybys mne znal osobně, vůbec bys netušil, že něco podobného ve svém nitru řeším, že dnes celý den brečím (ostatně jako všechny předchozí dny) a že mám teoreticky bravurně zmáknutou celou techniku sebevražd. Na první pohled je totiž můj život skvělý… Před pár dny mi bylo 30, žiji v rodinném domě se zahrádkou, psem a přítelem. Náš vztah trvá již téměř 8 let, z toho jsme 2 roky zasnoubeni po pohádkově nádherné dovolené v Paříži. Ve svém životě jsem zkusila mnoho zaměstnání, zažila spoustu rozčarování i lidského hyenismu, proto dnes sama podnikám. Mám hodně skvělých klientů, které jsem zachránila před finančním krachem, i klientů, kteří jsou díky mým radám bohatší o několik miliónů. Ve volném čase se ráda starám o domácnost a zpívám. Vystupovala jsem na mnoha koncertech - ať již komorních nebo s velkou kapelou v zádech, okusila jsem i prkna, co prý znamenají svět. Moji rodiče si nemohli dovolit poslat mě na vysokou školu, tak si ji teď dodělávám dálkově (a jedny státnice už mám úspěšně za sebou). Děti plánuji po dokončení studií, cca za 3 roky. Po fyzické stránce jsem naprosto zdravá, jen trochu obézní a to už odmalička. Za celý život jsem vyzkoušela snad všechny existující diety, 18ti denní hladovku i fitko, odborně sestavený jídelníček a osobního trenéra. Můj přítel je z mé nadváhy nešťastný již od počátku našeho vztahu, přesto se s ní nedokážu vypořádat. Stydím se za to. Přibližně před půl rokem jsem si začala rapidně uvědomovat, že "kysnu" (viz mé přísloví na začátku textu). Že má nejlepší léta jsou pryč a život bude jen přinejlepším stejně nudný nebo horší - tělo se mi po dětech zdeformuje ještě více, muž bude utíkat k milenkám, všechny získané tituly budou k ničemu, protože v Čechách se přece úspěšná žena nenosí, podnikání u nás zkrátka dominují muži (občas sice narazíte na osamocenou vlaštovku, ale podívejte se na její život blíže - není to jen muž v sukni, obklopený chůvami v zajetí přísného timemanagementu? ! ). Zkrátka jsem z toho všeho začala být smutná. Byly dny, kdy jsem intenzivně přemýšlela nad tím, co by mi vrátilo smysl do života, kdy jsem se zamýšlela nad tím, co mě vlastně těší a dny, kdy jsem utíkala od svého zoufalství k příběhům jiných a celé dny strávila u televize v mámivé iluzi zapomnění. Můj přítel si toho všiml a asi se i zalekl svatby s takovou troskou, takže prstýnek z lásky už nenosím a ocitla jsem se prakticky "s holým zadkem" na ulici, protože v předchozích zaměstnáních jsem moc nevydělávala (za případné úspory jsme zvelebovali naše bydlení) a mé současné podnikání má rovněž i vysoké výdaje. Téměř všechny kamarádky kolem mne jsou po svatbě, vozí kočárky a já jsem opět úplně na začátku. Sama, hledám si byt, zadlužím se hypotékou a se sebevědomím ženy, od které by si ani pes kůrku nevzal, od sebe odháním i všechny přátele (nechci je zatěžovat svými starostmi a stejně mi nijak nepomohou). Zpívat nemohu, protože neustále brečím. Vlastně  brečím, jen jak na mě někdo promluví nebo se třeba jen usměje, což neprospívá ani mé práci. Ve škole budu muset opakovat poslední ročník - nejsem schopna soustředit se na učení. A ze všeho nejhorší je, že nemám chuť dělat cokoliv, nic mě nebaví a nemá smysl. Zkoušela jsem jít na procházku do přírody, a všechno tam na mě jen padá. Zkoušela jsem se i sejít s přáteli, nic to neřeší ani nepomáhá. Mám už starou maminku, která má velké zdravotní problémy - jen díky ní jsem si ještě nesáhla na život, který je v tuto chvíli skutečně zbytečný (jen plýtvá přírodními zdroji a přispívá ke znečišťování naší planety). Nevím, jak dál, nenávidím se, jsem Nic… nic ve věčnosti.

Milá Ninive,

je mi dneska takové smutno, že, ač bych se teď měla učit (čekají mě v pátek státnice), podívala jsem se už poněkolikátý sem. Kolikrát jsem jen uvažovala nad tím, že to skončím. Jenže je pak další den o něco líp a já si říkám: Má to smysl. Abych to víc upřesnila - věřím v to, že nic není jen dobrý nebo špatný, že je ve světě rovnováha a pokud mi je dneska smutno, bude zítra zase hezky a naopak (a velmi obrazně řečeno). Je to moje víra a drží mě. Můj dnešní smutek bude zítra minulostí, stává se minulostí každou vteřinou, kterou nechávám za sebou. všechno je pomíjivý a tak, jak má být. Což mi dodává pocit klidu (občas). … Máš ty taky nějakou "víru"? (Neptám se teď proto, abych ti rádoby určitým způsobem dala najevo, že chci, aby ses zapojila a hrála si na to, že mě ve svém /tedy mém : ) /monologu zajímáš. protože ty mě skutečně zajímáš, ač se ti to možná zdá nemožný… )

Z tvýho psaní cítím, že chceš žít. Promiň mi to, ale mám takový pocit. A jsem ráda, že jsi sem napsala. I když to tvoje okolí neví, někteří lidé (jako teď já : ) už tušíme. Že někde je žena, která má pejska : )  a cítí se přinejmenším "nedobře". … Zkusila ses ale podívat na svoje trápení z jinýho úhlu? To, co teď zažíváš, ti dává možnost hodně věcí změnit. … Kdybych se teď takhle netrápila se školou (což mi opravdu nepřijde v mezích normy - i když, do hlavy svým spolužačkám nevidím), nikdy bych se nerozhodla najít si poradnu (psycholožku) s odhodláním, že až tohle skončí, chci se změnit. Nechceš se přidat? : ) Zní to jako klišé, ale já si vážně uvnitř sebe myslím, že je tohle dar a díky bohu za to, že žijeme. Protože zítra může být všechno jinak a lítost, nad naším rouháním, nám nepomůže…

Napíšu ti tak to, co by možná napsali i další lidé… Zkus ještě zabojovat, ať neodcházíš ze světa s pocitem, že jsi do toho nedala "co se dalo". Zkus si najít psychologa/psychiatra - třeba radost zase přijde… Co se týká tvé váhy, nevím, jak moc jsi ve skutečnosti "obézní"… A taky si nemyslím, že život bude v takovém sledu, v jakém jsi napsala. Protože i když budeme po dětech asi už ne jako "dvacítky" (což už ani já taková nejsem : ) a muž nám možná uteče za milenkou, stejně záleží je na mně, jak budu tuhle situaci vnímat. Jestli zkusím v tom špatném najít něco dobrého (jak jsem už psala - o vyrovnanosti toho, co se děje - dobré a špatné), nebo sklopíme hlavu…

Budu ráda, když sem ještě napíšeš… Moje "podivná slova" : ) můžeš brát jako určitý zamyšlení. Nad tím, že ne všichni se dneska měli dobře… nad tím, že nejen já jsem středem vesmíru (když už teď vím, že nejen mně bylo dneska špatně - jak se jen člověk ve svém trápení dokáže zaměřovat na sebe)…Nad tím, že jsem ráda, že jsi sem napsala.

M.