Téma: Můj život s roztroušenou sklerózou mozkomíšní - najít partnera je problém

Je mi 34 let, narozeniny jsem nikdy neslavil moc rád. Jsem rozvedený bez dětí, bez partnerky.   Vždy jsem se rád bavil. Prostě tak že jsem se opil. To už ale snad ani neni zabava. Vždy jsem měl velmi jasný názor a pohled na život a na svět. Ten pohled nebyl nikdy růžový. Snažil jsem se nikdy nenosit růžové brýle a ani je někomu nasazovat. Nemám rád ani přehnaný pesimismus ani přehnaný optimismus.

No tak toto platilo tak do doby 29 let, pak jsem dostal bláznivý nápad, že budu jezdit kamionem. No bylo ke konci léta. Tak jsem si řekl, že se musím nechat naočkovat proti chřipce (opravdu demetní nápad), nikdy před tím jsem to neudělal, no tak jsem se jeden krásný celkem slunný den nechal naočkovat v bláznivé domněnce, že tím něčemu pomůžu. No v tu dobu jsem udělal řidičák na kamion. Ale vždy jsem měl takový zvláštní vnitřní pocit, že ho stejně nikdy nevyužiju.

Pak jsem začala hledat práci v Brně a vrátil jsem se do svého bytu v Brně. Byl jsem v té době u rodičů na venkově, kde jsem se flákal a popíjel po návratu z Ameriky.

Cca měsíc po aplikaci vakcíny se dostavila podivná ztuhlost a brnění v pravé ruce. Nepřikládal jsem tomu nějakou zasadní váhu. Trvalo to skoro 14 dní. (první  ataka)

Pak to přestalo a já jsem nastoupil u jedné velké firmy v Brně. V únoru či v lednu jsem vyrazil mírně neachlazený na služebku do Skotska. Po návratu mě přestalo fungovat levé oko myslím tím, že jsem viděl ale nemohl jsem ho ovládat. Prostě jsem viděl dvakrát, diplopie se tomu říká, myslím.

To člověka docela překvapí. Měl jsem z toho dokonce docela legraci. Bylo to něco nového. No když to trvalo už týden, tak jsem si řekl že zajdu k očnímu, ten mě předepíše nějaké kapky, velmi naivní domněnka.

No tak oční mi řekl po té so zjistil že mi nic není ať zajdu na neurologii. Vzhledem k tomu že jsem na neurologii nikdy nebyl, tak jsem si řekl aha. To je první stupeň do blázince.

Tak došel jsem k takové staré a milé neuroložce, která mě pak poslala na CT. To jsem si už začal říkat ty vogo to už asi nebude až tak velká sranda.

Tak jsem tam došel a zjistili mi nějaké hypodenzní ložiska. nejvíc děsivé bylo, jak na mě začla být sestřička milá. To jsem si už začal říkat a teď jsi v prdeli. Obvzlášť když jsem si přečetl na netu co to je hypodezní ložisko a odkazy na rakovinu. To "velmi pozitivne" ovlivnilo mou psychiku.

No poté došel na velkou neurologii do Bohunické nemocnice. Tam mě pak poslali na magnetickou rezonanci a udělali lumbální punkci, což je opravdu hnus, který jsem v životě nezažil. Je to jako když by ze mě vypouštěli život malým kohoutkem. Nekecám.

No jedeme dál: Pak mi řekla doktorka jen tak mezi řečí, že mám roztroušenou sklerózu mozkomíšní. Tak jsem si o tom opět dohledal informace na netu a taktéž informace týkající se léčby. No takže léčit se to nedá OK.

Takže jsem si naivně říkal, že dostanu nejlepší dostupné léky. No realita je někde jinde.

Takže jsem se rozhodl že s tím začnu bojovat sám a začal jsem hledat. Kamarádka mě nasměřovala na makrobiotiku. Tak jsem začal s kurzy a vařením. Makrobioticky se stravuji doteď. Ale ona makrobiotika není jen o jídle, je o docela velké změně v zažitých rituálech a o pročistění těla s kterým souvisí i očištění duchovní na horizontální rovině (více v rozikruciánství).

Před nedávnem mě po 5. letech odebrali  lék betaferon s tím, že  jsem nasplnil kritéria pro tento lék (jsem "moc zdravý" neležel jsem v nemocnici a podobné hovadiny).   Stejně jsem to nebral, ale trošku mě to iritovalo. Prostě jde o to, že je to docela drahé a nějaký analytik a byrokrat našel. A určitě i dostal prémie za svou dobře odvedenou práci.  

Po celou tu dobu jsem bez přítelkyně, vlastne na chvilku tu jedna byla, ale prostě to nešlo. Přitom mě vše funguje a jsem v klidu. Jen nechodím do zakouřených putik a aktivně neoslovuji každou slečnu na kterou se mě líbí. Což je teď už prakticky každá pokud to není obtloustlá matrona. No asi jsem plno věcí vynechal, ale já skutečně nevím, kde se mám s někým setkat. Taky mě dost irituje mluvit o mé nemoci, ale prostě já nejsem ten typ člověka co si vymýšlí, ale jsem  realista.

Taky si začínám myslet, že prostě už holky nijak nepřitahuju, přitom nevypadám zas tak špatně. Nejsem si jistý zda by se mnou nějaká holka vydržela. Jedna kamarádka mě říká že jsem depresivní, no ona je zas extremni optimista, takže si myslim ze zas tak deopresivní nejsem. Jen nazývám věci pravím jménem  bez zažitých klišé a eufemizmů.  

Vždy si říkám že nechci nikomu ubližovat, s tím že se do mě třeba zamiluje a uvidí jak se pomalu zhoršuje můj stav. Ale asi tím jen maskuju vlastní neschopnost a zoufalost. Ale fakt mě to už vadí, já jsem bez nějakého normálního vztahu už 10 let. To je přece špatné ne? Stejně většina vztahů nevydrží dýl než 5 let. Myslím si, že málokdo by vydržel bez partnera tak dlouho jako já. Taky jsem to zkoušel na nějakých seznamkách. Ale asi postrádam tu pravou míru žvástů a mazání medu okolo úst. Takže na to jsem se před nedávnem vyprd.

No tak teď mě místo betaferomu doktorka predepsala Tysabri. Ještě drařší než betaferon. Jen s tim rozdílem, že z toho můžu dostat encefalitidu.

Slovo demence sem nechtěl vytahovat, ale co je to jiné tento způspob úspor? Pořád nejsem rozhodlý zda do toho půjdu. Ale z druhé strany si taky říkam že pokud by jsem dostal nějaký ten zápal mozku, tak už bych se nemusel trápit samotou a blahovými nadějemi na nějaký vztah nebo rodinu. Taky jsem uvažoval o psychologovi ale k tomu se mi fakt nechce. Pár studujících psychologů jsem potkal a většina z nich by spíš pomoc potřebovala, než že by jí mohla někomu poskytnout. Tak co se mnou? Tedy krome nejaké fatality.