Téma: 22 let a stále bez partnera - kde je problém?

Možná moc tlačíš na pilu, pořád nad tím přemýšlíš a proto se štěstí zaseklo....

Ono v životě to většinou bývá tak, že pokud o něco hodně usilujeme, nedaří se nám to získat, a pak, když to pustíme k "vodě", zapomeneme a věnujeme se jen životu, tak to najednou přijde... A samo.

   No tak se z toho dna pěkně odraz a šup nahoru. Myslím, že z věčného čekání na pana dokonalého máš křeč. Můj chlap mi přišel do rány, kdy jsem zavrhla vše rodu mužského (i vysavač). Tím chci říct, že jsi mladá, inteligentní a můžeš si dovolit nechat to plynout..... ale buď připravená, lešti senzory a trénuj detektor! To přijde uvidíš, nezříkej se zábavy, příležitostí a usmívej se! Hodně štěstí...

     Já ti něco poradím. Neřeš to! On se nějaký kluk, který by tě měl rád objeví, uvidíš. Jsi ještě mladá. Měla jsem a ještě stále mám ten samý problém. Kamarádi a známí se divili, jakto že tak hezká a hodná holka nemá kluka. Taky jsem to řešila a řeším do dneška, ale nemá to cenu. Vím, kde je u mě problém, psychiatr mi to zrovna včera řekl a byl to docela šok, ale nebudu se rozepisovat. Asi by to nikdo nepochopil. Je to složitý.

    Nebo to řeš a navštiv ještě jednoho psychologa nebo psychiatra,  který ti pomůže. Třeba ten, u kterého jsi byla, nebyl dobrý. Držím ti, Alice, palce a nečekej do 34 let jako já! Letí to.

BTW, samčo, pokud Ti to není nějak extra nepříjemné, co přesně byl ten problém u tebe? Přeju hodně štěstí v lásce.

Nemám se vidět vůbec s matkou ani se setrou a švagrem, abych si někdy, až se dám dohromady, našla chlapa. A to jsem s mámou mluvila každý den. Sráží mi sebevědomí, protože mi ho srážel otec a oni s ním "pečou". Otec mi hodně ubližoval a oni ho maj rádi, proto se ke mě chovaj jako on. Kdo to nezažije, tak nevěří.

Ahoj, mám úplně ten samý problém co se týče rodiny. drtí mi sebevědomí, je to boj, ale spíš z matčiny strany… taky mám sestru a švagra kterého nemůžu vystát… pořád mi někdo v rodině slovně ubližuje… myslela jsem si prve že je to jen puberta, že se to změní, ale ne… je to komplexnější problém. to samé mi řekla psycholožka, že matka se nezmění ani nikdo jiný a měla bych co nejrychleji pryč pro záchovu své psychiky… jenže je to těžký… rodina je prostě rodina ať už ji nenávidíme sebevíc. pak člověk má pocit že mu nikdo nezbyl.

Je moc důležité jak, svět vnímáme. Naše vnímání světa je to, co nás přivede ke štěstí nebo k neštěstí. Žít v štěstí nebo žít v neštěstí je volba.

To, že „rodina je rodina“, je dogma nastaveno společností. Opakovaně se bije s realitou.

Kladu otázku: kdo má větší právo ubližovat a ničit? Rodina členovi rodiny, nebo člen rodiny rodině?

Má odpověď: Neexistuje důvod, proč by člen rodiny měl být ten, kdo svůj život promarní obětováním pro rodinu, která ho terorizuje, která si ho nezaslouží. Právě rodina je ta, kdo má člena připravit na život v  konkurenční společnosti. Je povinnost rodičů, když se rozhodnou pořídit si dítě, dát mu kvalitní život.

Pokud mu ho nedají, tak je to špatně. Pokud mu ho ještě ničí, je to ještě horší.

Takže pokud si jedinec nechá od rodiny ubližovat, považuji to za jeho selhání. (To, že selhala rodina je jasné a člen to nemá moc šancí změnit, protože rodiče se měnit nechtějí.)

Ať si kdo chce říká co chce, děti rodičům nic nedluží, pokud si to rodiče nezaslouží. Ani věk není něco, co si zasluhuje obdiv. Porodit někoho není zásluha – provozovat sex umí každý, o nic nejde.

Zásluhy začínají až přípravou dítěte do života. Zásluhy jsou pouze za skutky. Za nic jiného.

Protože když dítě vyroste a dospěje a bude mu třeba 50 a jeho rodiče tu už nebudou, už bude zcela na něm, co se svým životem udělá. A když ho promarní, pak nebude záležet na tom, kdo za to mohl. Bude záležet pouze na něm samotném, zda si život nechal on sám promarnit.

Za promarněný život nemohou rodiče, ani starší lidé, ani kamarádi. Můžeme si za to vždy sami, protože jsme činili rozhodnutí, která k tomu vedla.

Proto bychom neměli mít strach z rozhodnutí, která vedou ke svobodě a ke štěstí.  

Jinak dík Alice.

a co je na tom divneho?

ja poznal manzelku ve 26, a predtim pokud nepocitam holky na sex nebo mesicni vztahy tak sem taky nic extra neprozil ale  ikdy sem v tom problem nevidel

az prijde ten spravny cas tak toho praveho potkas

Moc díky odlpovědi,  

něco na tom, bude, posledního půl roku to dost řeším nějak mě chytla panika, že nikdy nikoho nenajdu. Ale předtím jsem na to kašlala a taky nic.

Vždycky jsem byla spíš takový ten typ, po kterým chlapi hodně koukaj, ale k ničemu se nemaj. A když už jo, vyloženě se na mě vrhali a to mě docela vystrašilo. Přecejenom chci, aby mě ze začátku někdo třeba někam pozval, tak jako to zkoušej na moje kamarádky, a ne se po mě hned sápal.

To mně rozesmálo "koukaj, ale k ničemu se nemaj a pak se jen vrhaj...

Měla jsem to podobné, a tak jsem to vyřešila. Začala se na ně více usmívat, být vstřícnější, jak se říká, podala jsem ruku.... Protože jinak by se člověk asi nedočkal!! Je lepší být kamarádská, přirozená. Netvářit se jako nepřístupná královna. Otevřít se a neřešit, bude to ten pravý nebo ne... Normálně se s klukama bavit, brát je jako kamarády a oni se ve Tvé společnosti uvolní a nebudou tak upjatí... Neboj, oni taky přemýšlejí, aby něco v konverzaci nepokazili, bojí se odmítnutí. Oni se vůbec pořád něčeho bojí... Takže, když podáš "ruku", přestanou se bát a přijmou ji.

A vrhaj se taky, tedy většina. . Ale tyhle s klidem odvrhni... A neboj, ten pořádný přijde.... nebude se vrhat, ale nejprve Tě bude chtít poznat. Nevím, možná jsi hodně atraktivní, tak nemají odvahu oslovit? Tak jim ukaž, že nejsi žádná umělá Barbie, která se pod dotekem rozpadne, ale fajn holka z masa a kostí, která touží po lásce. A tu krásu k tomu dostanou jako bonus.

Na té přirozenosti něco bude. Se svým současným partnerem jsme jeli na rande do Vídně. Celou dobu jsem se snažila, abych vypadala jako rozumná dospělá slečna, přitom ze své podstaty jsem ještě praštěné dítě (v rámci rámce). Přítel se pořád tvářil tak nějak nijak, mluvit se mu nechtělo... no děs běs-být mi o pár let míň píšu do bravíčka. Tak jsem to vzdala, že se vrátíme do Čech a už se nikdy neuvidíme a bude po ptákách, a chovala jsem se úúúplně jako normálně (myslím tím moje normálně ).

    KDyž jsme se vrátili mazala jsem domů s myšlenkama, že to prostě nevyšlo a třeba příště. A hle! Nestačila jsem se divit, když dorazila zprávička, že na mě nemůže přestat myslet a že ke konci výletu jsem byla neodolatelná a kdy že se uvidíme příště. A bylo!   Čekala jsem, že to dlouho nevydrží, ale řekla bych, že přítel moji praštěnost má rád... starostí je pořád hodně, tak proč se nejít válet ve sněhu nebo dělat něco ztřeštěného, aby se člověk uvolnil?

   Tohle je jedna z věcí, která se nedá lámat přes koleno. Přetvářka, byť sebemenší dlouho nevydrží a vztah je přeci od toho, aby se měli partneři rádi takoví jací jsou, že?

naprostý souhlas

Být sám sebou. Každý máme nějaké vlastnosti, pro které jsme k pomilování, ale i na zabití. Záleží na tom, kolik je ten druhý schopen u nás tolerovat... A tu ztřeštěnost, úplně ti rozumím... To mám taky, někdy, když mně to chytne, tak to je nářez. Proč třeba v horkém letním dni nevlézt do kašny a necákat se vodou, jak malé děcka.. ať si všichni upjatci koukají... A pak jít bosky domů... prostě, někdy to chce dejchat!! Odváznout se.

pa pa

V létě bosky domů nic není. Já takhle šla v zimě Zařekla jsem se, že pokud udělám zkoušku z anatomie, půjdu bosky k hlavní bráně školy (cca 200m). Jako by mě příroda vyslyšela a od rána chumelilo. A já dostala 2 a trajdala jsem po kotníky ve sněhu jen v silonkách Ale bylo to super. Jak říkáš-lidi koukali, ale ať si koukají... Kdo nezkusí, nepochopí

    U mě ztřeštěnosti dost převažují a k mému údivu přítel vydržel. Vrchol byl, když jsem mu do koupelny nastěhovala 3 potkany... a přítel si je ještě oblíbil Myslím, že už vydrží všechno. A jak říká jeho babička - díky mně omládnul A mně se hned líp dýchá, protože se můžu "vyřádit" a tak odreagovat a nemusím se nijak přetvařovat a krotit...

   Ale jsem moc ráda, že je nás takových víc

Tak já to mám vyvážené. Rozumná i ztřeštěná....

Je fajn a ráda slyším, že si s přítelem rozumíte A nejlepší je v partnerství, když se jeden před druhým nemusí přetvařovat a na nic si hrát, to je to pravé ořechové...

Každou chvíli zde čteme podobné příběhy mladých dívek, které se nemůžou seznámit... Ty sama máš uvedené bydliště Praha, to už mi moje medvědí hlava nebere vůbec... Fakt nevím, kde je zakopaný pes a hlavně nechápu, co se děje s dnešními mladými kluky...  

Za mých mladých let bych podobné dívky nenechal bez povšimnutí, šel bych do toho po hlavě, i kdybych měl utrpět nějaký šrám... Nevím, jestli klukům chybí odvaha a jdou pouze po tutovkách a z takových holek, jako jsi ty, mají nějaký podvědomý strach... Vidím i kolem sebe, že kdejaké potfóry mají kluka a normální hodná holka nikoho nemá...

Vzhledem k tvému věku nemusíš nijak stresovat, jsi mladá, takže si pořád můžeš dovolit dát situaci volný průběh... Já vím, mně se to kecá, kdyby tě to netrápilo, tak tady nenapíšeš... Když se  budeš kolem sebe usmívat, tak si toho úsměvu nějaký kluk určitě všimne a osloví tu hezkou a optimistickou dívku, protože tvůj úsměv udělá tomu neznámému klukovi hezčí den... A třeba dostaneš i , kterou ti zatím posílám já...  

   Rytíři vymřeli, nebo si chtějí užívat.....

Nevymřeli, pořád se rodí, nebuď tak pesimistická... Nechci ze sebe dělat nějakého rytíře, nicméně si myslím, že se k dívkám a ženách chovám slušně a s úctou a vrací se mi to... Není to ovšem lehká pozice... Já si také bral plnými hrstmi, co mi život nabízel, ale nedělal jsem na holky podrazy, rozchody byly vždy v dobrém, nikdy jsem nehledal pouze krásu těla, ale i srdíčko hrálo podstatnou roli... Samozřejmě, že krása má také svoje místo, nejsem takový pokrytec, abych tvrdil, že se s chutí nepodívám na krásnou ženu... S tímto přístupem to má chlap těžší, ale stojí to za to...

Ke stejnému postoji k dívkám a ženám vedu i ogary, chci, aby byli slušní a nehledali pouze krásnou tvář... Mám pocit, že jsou na dobré cestě... Včera, nebo předevčírem mne potěšil ten mladší, který má 11 roků... Oblbuje starší holky, ale to je jeho boj... Šel kolem televize, kde byla nějaká reportáž o volbě krásy dívek na vozíčku, něco takového to bylo... Zarazil se, dodíval se na holky na vozíčkách a v klidu pronesl něco v tom duchu: "Hezké holky, akorát nemůžou chodit, ale to nevadí... mně by to nevadilo, na rande bych si ji dovezl"... Potěšil mě..

   Hele já nemyslela Tebe.   A můj syn je taky na starší..... teď má třídu vedle devítky a už jsou stížnosti.....

no ono je ted málo takových holek jako je Alice. Mě je 21 a mé vrstevnice spíše chodí se staršími týpky, kteří jsou zajištěný a ty hodný a hezký co nejdou jen po penězích jsou bud zadané nebo právě moc nikam nechodí jako jsou diskotéky a tak. Alespon to vidím kolem sebe já

Jsem na tom úplně stejně, ale radši už jsem to přestala řešit... ono je to někdy tak lepší...

Já taky nikoho nemám, i když bych jich mohla mít několik. Momentálně se mi zase vrátila vlna posedlosti po bývalém. Prahnu po něm, až z toho šílím. A nikdo jiný mě nezajímá.

"To neděláš dobře, Jaromíre"... Zbytečně se trápíš...

Hlava to ví, ale ji neposlouchá. Srdce a hormony

To znám....

Veveruško, můžu Tě uklidnit, nejsi v tom sama. Tohle prožívá celkem dost žen... a kluci taky....

Já mám taky svého pana božského... "Našli" jsme se v době, kdy jsme si měli navzájem něco hezkého předat a jeden od druhého se něco naučit. A teď, ikdyž už spolu nejsme, máme každý svůj život, ale navzájem o sobě stále víme, tím pádem jsme tak nějak pořád spolu ♥. Cítíme to tak oba, je to krásný pocit a moc to hřeje.... ♥♥

srdce ženy je hluboký oceán, který má svá tajemství....

život je Veverko opravdu velké a těžké "umění"...

Díky, Indiánko, za krásný příspěvek

I ostatním...

Je to holt věda, ty city a vztahy, ale člověk to nesmí vzdávat a musí věřit, že štěstí je někde za rohem...

Jaromír by potřeboval na operaci mozku, aby HO z něj vypreparovali.

     Veverko, musíš si poručit a potom se poslechnout. (tadymělbejtsmajlíkaletymrchyzasnejdou)  Takhle dlouho si ten fešák Tvoji pozornost nezaslouží a může z toho být posedlost. (tadyjakbysmetmělbejtmalejkulatejshubouoduchakuchu)

Máš pravdu, no...

Já už ho vždy třeba měsíc či dva neřeším, pak se ale objeví nějaký spouštěč a jsem z něj zase mimo... Pak to přejde, zakážu si to, ale za čas zase. Třeba už je tato má,, epizoda" poslední

Týden poté, co jsem psala tento příspěvek na začátku září, jsem potkala muže, se kterým jsme se začali poznávat a chodit spolu, mám ho moooc ráda… Těžko říct, co přinese čas, ale je to krásné a oba to bereme tak, že už je to napořád a že spolu budeme mít děti…

Aneb nikdy nevíme, co přinese následující den, ať už smutného, či naopak krásného

    To se tááák krásně čte veverko. Tak hodně štěstí a tfuj-tfuj, ať Vám ta láska drží a vydrží.

Díííky, Juli

Děcka nám se to radí, když všichni máme už doma to svý jistý a cosi odžito .  

Fakt je ten, že já jako mladá holka se vždy bála, že mě nikdo nebude chtít, že se nevdám, nenajdu si kluka. Tedy, to mi bylo 16. A pamatuji se, jak mě to trápilo, i když jsem slyšela ze všech stran, že budu mít dětí jak smetí a chlapů, kolik budu chtít. A říkala jsem si " no jo, jim se to kecá, oni maj doma Pepu a Lenku a Boba a...

Jenže, když si člověk cosi v té hlavě umane, tak to nejde pryč.  

Jsem třicítka a jsem sama, občas mě to pěkně deptá, ale vím, že mě to deptalo i dřív, když jsem byla mladší. Vztahy sice byly, ale skončily většinou pěkným fiaskem. Ale pořád se nevzdávám naděje, že jednou "budu šťastná". I když si uvědomuju, že štěstí mi nedá partner, to si mohu dát jen já sama, tím, že budu mít ráda svůj život, sebe Důležité je hlavně nedepkařit a nebýt pesimista. Tím se nic nevyřeší. Jedním z řešení je seznamovat se, chodit ven, usmívat se, prostě báječně se bavit ať je na co vzpomínat. Chlapů je spousta, ale najít to vhodné síto na ně (aj aj aj) - těch normálních je samozřejmě méně Škoda, že nejsem ve věku Medvědova synátora, ten roste k dokonalosti, kterou většina mužských postrádá

Kateřino, já se juniora zeptám, jestli je 30 roků moc... Třeba se s tím nějak popere a budeš nakonec moje snacha...  

co rande?

    Dobrej pokus Držím palce!

To Medvěd: to budu moc ráda, věkový rozdíl přece nehraje roli a mentálně jsme na tom momentálně asi úplně stejně

To Classick: a to zveš koho - nezadaných je nás tu víc ale dobře vybírej, taková možnost se jen tak nenaskytne

@ Kateřina82: no pro takovou bohulibou činnost jako je rande se rád rozkrájím na víc kousků

p. s. nevím jak tady ale na slovensku má dnes alice svátek, tak vše nej!!!

Classick ví jak na to - když je málo schopných chlapů, tak ti schopní se holt musí rozkrájet

Ale pozor, aby se ti z toho nezačala motat hlava a nepletl sis jména

Však to už se tu řešilo Na co jména? Miláček a beruška to jistí a nehrozí faux pas...

Chápu-li to správné alicee, tak Ti je 22 a ještě žádný muž Ti nepřišel dostatečně zajímavý?

Nedělej si hlavu, ten čas přijde. Mezitím dej šanci těm, kteří Ti nepřijdou až tak zajímavý na první pohled. Můžou mít třeba zajímavého bratra, nebo kamaráda. Možná zajímavý budou na druhý pohled. Minimálně si alespoň natrénuješ randění. A když z toho pořád nic nebude, tak se alespoň polidštíš a nebudeš na kluky tobě sympatické působit nedostupně.

Problém je vlastně v tom, že normální kluk u hezké holky nějak automaticky předpokládá, že někoho má a proto jsou hezké, nepřístupně se tvářící a na financování drahé holky méně oslovovány.

Tvůj popis mi totiž připomíná holky manažerky u nás v práci. Holky kolem 30-35-40 let, hezké, vzdělané, ale! Hezké, ale neusmívají se tak často a tak hřejivě jako normální holky. Vzdělané, ale ne moudré! Hezky oblečené, ale působí dojmem, že muž musí být milionář, aby si je mohl dovolit. V práci jsou nóbl, ale doma nepořádek. Kariéra na prvním místě, přísnost manažerek v očích, vařit neumí, praní se jim zajídá, …

Prosté holky ne tak hezké, ale spíše s hřejivějším přístupem budou mít vždy více nápadníků a holky pouze hezké, zůstanovou jen s řadou neodvážných obdivovatelů v zádech.

Nebo se pletu?

Čau hele čtu tohle vlákno a docela se mi líbí některé reakce.. občas mám pocit, že od ženskejch chci moc, a ony nejsou schopné to očekávání naplnit.. tady se ukazuje že sem mimo mísu já.. Jestli chceš jít na rande alicee mohla by to bejt aspon pohoda s někym kdo má intelekt a třeba najdem společnou řeč.. odmítnout se dá vzdycky všecko..

ps  pošlu fotku napiš mail..

TS

Ahoj, jestli studujes v Praze a chces se seznamit, muzeme zajit na kafe. Je mi 24 let, taky jsem single a studuju na VS. . S pozdravem,  David